Willy Kufalt

Martin Scorsese je režisér, kterému sice velmi pozvolna, ale nakonec přeci jen začínám docela přicházet na chuť. Zatímco Král komedie mě nadchl napoprvé, Taxikář je filmem, který ve mně musel časem dozrát a jehož větší částí jsem se kdysi prodíval obtížněji, s částečným pocitem chladu a nezájmu, než mě jako rána do hlavy nečekaně plně zasáhl vyhrocenou poslední třetinou. Přestože se Taxikář honosí nálepkou kultovního thrilleru, výraznou část plyne jako psychologické drama obyčejného mladíka, jehož pocity osamělosti i pomalé tempo vyprávění trefně, přímo melancholicky podtrhuje jazzová Herrmannova hudba. Temná a špinavá zákoutí New Yorku vytvářejí přímo realistickou kontrastní atmosféru zářivých světel a „morální špíny“ velkomesta a mně se tentokrát i díky ní a také skvělému (byť zpočátku možná nenápadnému) výkonu mladičkého Roberta De Nira povedlo do filmu brzy dostat a soustředit se na Travisovo nitro ve jménu pozvolna se stupňující zoufalosti ze série prožitků a okolité situace. Ta velká krvavá přestřelka na mě najednou svým stylem působila mírně jako z odlišného filmu. Těch zajímavých motivů a podnětů k přemýšlení, např. nad hlavní postavou frustrovaného válečného veterána a jeho kontroverzního činu za hranicema zákona i morálky, však Taxikář nabízí ve finále dostatečně a prudký psychologický přerod Travise mi vzhledem na veškeré okolnosti dával smysl. Snad nejvíc mě opětovně zaujal silný příběh životem zraněné Iris v podání již tehdy nesmírně zajímavé Jodie Foster a do paměti se mi po opakovaném zhlédnutí určitě zapíše i závěrečná, nejednoznačně „snově“ laděná scéna. [85%]

Nápad budovat dramatický konflikt během zdánlivě nekonfliktního pozdního večera v hudebním klubu se mi celkem zamlouval, posledních 15 minut přineslo skutečně zdařilé vyvrcholení a poslední scény vystřízlivění v noční ulici a vypjaté rozlučky za dialogu přerušeného a současně zesilněného emotivním bubnováním mi připadaly vyloženě geniální. Jenže předchozí dění si mě nezískalo vždycky naplno: Víc než polovinu stopáže se tu střídají živá jazzová vystoupení, jež dodávají snímku společně s atmosférou počátků 60. let jedinečnou atmosféru, a naopak vesměs nezáživné náčrty vztahů postav. Vedle hudby ještě dojem značně pozvedali Patrick McGoohan a Richard Attenborough, kteří mají své džentlmenské charisma. Ale celkový styl filmu i mimo vlny jazzu sklouzával k utahanosti a když se ve druhé polovině konečně drama rozvíjí, scény vyvolávající napětí jsou nadále často střídány s hudebními vystoupeními, která ono napětí moc nedotvářela (až na ono závěrečno bubnování) a místy mě už tak začala omrzovat. Mezi celou kinematografií 60. let u mě vcelku nijak významný zážitek, ale na to, že jsem filmům britské nové vlny zatím nepřišel na chuť (jak u Richardsonova Komika, tak u Loseyho Sluhy jsem v minulosti dost trpěl a nic dalšího z této tvorby tuším neviděl), tak Po celou noc se mi přes jisté mínusy celkem líbilo a nějaké ty emoce z vyvrcholení i závanu atmosféry ke mě dorazily. [70%]

Hodně bizarní surrealistická groteska o proměně člověka v chodící šrot se jistými prvkami dotýká i sci-fi a horroru a oplývá originální, nezaměnitelnou atmosférou, která plyne z temné černobílé atmosféry, industrialního prostředí, kakofonické hudby a experimentálního střihu. Jen si nejsem jist, když jsem se u mnoha scén hlasitě smál jako u komedie, zda to tvůrci chtěli, ale u té nečekaně groteskní až absurdní akce se spoustou přibývajícího zhoubného šrotu to prostě nešlo jinak a dá se říct, že jsem se skutečně svérázně bavil. Bohužel zdaleka ne po celou dobu – i vzhledem ke chabě rozvinutému ději (přestože jistá gradace stále více ab absurdum tu je) mi totiž 67 minut připadalo zdlouhavých a poslední třetina už hůře stravitelná. Nedivím se, že je Tetsuo ve své oblasti tak slavný, ale protože takřka okamžitě začne vybalovat před divákem svou hlavní zápletku, nějaké větší pohlcení do děje se znalostí pozadí a bližším seznámením se s postavami tu nefunguje a pro mě zdaleka nedosahuje zážitek např. z Cronenbergovy Mouchy (taky s nečekanou proměnou člověka). Sledovat víc než hodinu jednu samoúčelně a izolovaně rozvinutou bizarní zápletku, byť obohacenou o sbírku pár dalších absurdních nápadů, mě ke konci už dvakrát nebralo a k větší než jednorázové trojhvězdičkové spokojenosti nestačilo. [60%]

Možná se tvůrci, z nichž scenárista vydal údajně i komiksovou verzi, inspirovali v Takových normálních vozičkářích, nicméně Invalida za mě svého maďarského předchůdce překonal tak o jeden a půl stupně (možná i dva). Snad jediné, co mi občas vadilo, bylo množství vulgarismů, které sice k sociální vrstvě a do jisté míry i vybraným situacím seděly, ale v pár scénách jich už na můj vkus z úst hlavní postavy přeci jen šlo přehnaně moc. Jinak mě loňský hit Jonáše Karáska chytl díky rozehrání napínavé žánrové zábavy s humorem a svižným tempem už od prvních scén. Svérázné postavy v akci s nahláškovanými dialogy zavánějící Guyem Ritchiem, politická satira vtěsnaná do postavy prohnilého politického kandidáta jako u Mockyho a vývoj zápletky s plánem pomsty občas evokoval (v romské osadě i atmosféricky!) až western, nicméně všechny tyto i další ingredience s lehce mozaikovým vyprávěním v retrospektivě dokázal Karásek zručně zamíchat do hravého a osobitého stylu, který jenom podporoval vyloženě absurdní vývoj děje s černohumornou nadsázkou. I dramatické situace (kromě střetů s mafií i např. toho manželského mezi Lacem a Zdenou) nejednou vyústily do humorných perel a přinesly vtipy, díky nimž jsem se stále více nečekaně smál i nahlas. Hodně mě v dialozích bavily i narážky na vše možné ze slovenské a české kultury včetně písňové a literární tvorby a samostatně roztomilým, téměř jako z jiného filmu s mkrnutím po starší době, byl detektiv FF s plně realizovanou spisovatelskou zálibou. :) A závěrečná scéna mi svým rozehraným konfliktem (zájem o hudbu vs. zájem o klid a rozhovor) v kavárně přišla geniální – absurdně vygradovaná naprostá maličkost se střetem dvou preferencí, jakou i sám ze svých pubertálních prožitků pamatuji... a není to jediný prvek, díky čemuž mi Invalida, v jedné z rovin zajímavý obraz porevolučních 90. let, připadal nadčasový. [85%]

Tak jsem včera večer ztrávil 106 minut u Všech za jednoho. Náhodný kontakt s informací o nějaké reality-show ani pohled na zapnutý TV pořad už po včerejšku nebudou jako dřív. ...a to říkám jako někdo, kdo nemá televizi, většina reality-show se mu dlouhodobě hnusí a kdo žánrové téma Všech do jednoho ani schéma horroru se skupinou lidí v uzavřeném prostoru z dnešního pohledu nepovažuje za objevné... JENŽE! Ten film mě od první chvíle do konce přikoval tak silným napětím, vtáhl do nepřímé interakce s postavami a zároveň znepokojivě strhl tím, co jsem sledoval a co se na obrazovce dělo, jak už dávno žádný (z novějších titulů asi naposledy loni v létě H0us3). Zaplaťpánbůh, že jde pouze o hraný film, aneb prožitek mi skrze formu vyzněl autenticky. Neměl jsem tudíž problém v rámci hraného filmu uvěřit, jakobych podobnou soutěž zrovna sledoval a ke konci jsem se již cítil lehce otřesen u sledování filmové či televizní klasiky, jaká svého diváka dokáže i po letech od svého vzniku zasáhnout a poznamenat. Mně samotnému film připomněl to nejlepší od osmdesátkové Věry Chytilové (hlavně žánrově spřízněnou Vlčí boudu, ale i vypjatý existenciální konflikt v Kopytem sem, kopytem tam). Vize své doby se v současnosti teprve stává pořád mrazivější, mj. zjištěním, jak jsme k dosažení stupně výzev a zábavy podobného kalibru coby lidstvo (žel) stále blíže. Navíc režisér a scenárista Karel Žalud dokáže brilantně pracovat se zkratkami v čase, kdy do 106 minut zhušťuje dění během jednoho měsíce, s časovými odstupy, které nejsou explicitně uvedené, ale díky indicím v dialozích je v správnou chvíli pocítíme. Zároveň tak činí s detailním rozehráním mnoha situací skupinky lidí uzavřené v podzemním sklepě, včetně velmi slušné psychologie postav. Nečekaně v rámci žánru dojde i na vyrovnávání se s komunistickou minulostí 50. let, což je další prvek, díky čemuž bych se nebál ve Všech do jednoho vidět přímo mnohavrstvý snímek. Občas sice může v divákovi vyvstat otázka, na jakou nedostane odpověď, příp. si povšimne prvku, na jehož vypointování čeká, ale to nepřijde (např. v čase, kdy se řeší různě absurdní způsoby umožňující spojení s lidmi venku, kvůli čemuž se všichni svléknou, ale nikdo si na nahatém Pítrovi na krku nepovšimne nesundaného řetízku...?), nicméně v rámci jinak dostatečně propracovaného filmu mi pár znepokojivě nedořčených detailů nevadí a „neherecké“ výkony neznámých tváří mi k atmosféře úplně sedly. [90%]

K Dámě v jezeře jsem se dostal vyloženě jako k snímku s dobově unikátním nápadem snímámí (téměř) kompletního filmu subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy. To téměř doplňuji proto, že se tu víckrát v průběhu filmu objeví i prostřihy na scény s druhou možností filmového vyprávění v 1. osobě, když hlavní postava komentuje děj přímo divákovi do kamery – nicméně tyto prostřihy v odlišném stylu mě poněkud rušily. Montgomerymu se povedla celkem slušná atmosféra, která sice nevytváří výraznější temno, ale v nejedné scéně vyniká nezaměnitelnou stylovostí klasických noirů. I provedení zmíněného nápadu přináší své kouzlo... tedy pokud se zrovna na scéně nepohybuje Audrey Totter, která (bohužel) má ze všech před kamerou největší prostor, a nevystavuje do kamery vypoulené oční bulvy v takové kadenci, že rázem svýma okálema s pokusem o rázný projev mění film na frašku. Také se mi 105 minut párkrát vidělo utahaných a Robert Montgomery jako Marlowe si mě zrovna nepodmanil, ani hlasovým projevem (na němž jeho výkon stojí nejčastěji), ani v těch pár scénách před kamerou. Mezi tím ale došlo na řadu scén, kde film na mě skvěle fungoval: Do exteriérů se vydáme jen jednou, ale nápad snímání z pohledu postavy se tu atraktivně využije na jízdu autem s havárií na konci, na lezení po zranění k telefonu, jindy zase fackování do kamery nebo zajímavá vplížení či prohlížení si interiérového prostoru i častá zahlédnutí hlavní postavy v zrcadle. Scéna krátké návštěvy rodičů mrtvé ženy s pokusem o výslech je dokonce vyloženě silná. A cynicky suchého detektiva DeGarmota (Lloyd Nolan) jsem se skoro nemohl nabažit. Celkově tedy smíšené pocity, i když jako experiment s netradičním nápadem v dobové žánrovce se mi to docela líbilo. [65%]

Storm Warning přináší v rámci žánru další z řady variací na střet dvou skupin lidí – domácích a cizích na půdě jednoho pozemku, mezi nimiž začne od první společné chvíle panovat napětí s hrozbou násilí a smrti. Podobné schéma lze sledovat v celé řadě snímků od tradičních home invasion horrorů / thrillerů, klidně i toho nejbéčkovějšího ražení, až po třeba společensky hlouběji zasazená dramata typu Stínů horkého léta... Storm Warning se však od mnoha filmů s tímto schématem odlišuje tím, že spouštěčem nežádoucí hrozby během střetu se nestávají zvenčí příchozí „vetřelci“, nýbrž slizcí domácí obyvatelé, do jejichž chatrče v jednom ostrovním australském zapadákově zabloudí dva turisté. Úvodní poetický styl střídaný s předtuchou temného přízraku v holé přírodě se mi v prvních 15ti minutách zamlouval hodně, stejně tak efektně pojatý začátek střetu i servírování jednotlivých zvratů. Ani by mi tolik nevadilo, že se film od jisté chvíle začne ubírat nejtradičnější a málo objevnou žánrovou cestou, když na mě po dlouhou dobu svým napětím fungoval. Dlouhodobě se mi jevil jako hodně nepříjemný, ale zároveň sugestivní. V poslední třetině na mě svou extrémní drsností a nepříjemností začal působit až nesnesitelně, včetně místy rozklepané kamery a hlavně šílené kadence neustále sílících blesků ve tmě. V těchto finálních scénách jsem to sledování už moc nedával, až jsem se otráven od extrémně nepříjemných pocitů a místy již pocitově natahovaného děje rozhodl utéct ve své mysli k pozitivnějším myšlenkám. A jelikož si mě tedy v zcela nejvypjatějším ději neudržel film plně při sobě, víc než 3 hvězdičky ani za vše dlouhodobě skvělé nemohu dát. [65%]

Technicky nadprůměrně zvládnutá sci-fi komedie pro děti a mládež – paradoxně bez dětského hrdiny, zato s milým sympatickým robotem, který vzhledově zřejmě hodně inspiroval animovaného VALL-iho (2008). Pořádně jsem se však bavil jen ve vybraných scénách a film zas tolik ve mně nezanechal, což může souviset i s tím, že vidím Číslo 5 žije snad „příliš pozdě“. Obsahově byl ten film, i přes drobný myšlenkový náběh, možná až příliš naplněn neustálými honičkami x lidí po jednom robotovi a herecké výkony přes jistou snahu zrovna moc zapamatování hodného nepřinesly. Může to v dnešní době prudce se vyvíjející AI vyvolat až zneklidňující dojem, ale zcela nejlepší výkon si za mě vystřihl uměle stvořený robot č. 5 a na jedny z nejhezčích scén (mimo první příhody „pětky“ doma u Stephanie) došlo během krátkých sešlostí více robotů – ať už u projevení silného pomocného gesta po prvním rozmontování nebo u vzájemného podpichování ve trojici před útokem. A líbil se mi i v závěru odhalený rafinovaný krok, k jakému se robot č. 5 dokázal pro cestu k šťastnému konci vypracovat. Jinak se více ztotožňuji s výrazně nižším hodnocením na IMDb (6,6), bez nostalgie to u mě na víc než obstojnou jednohubku své doby nevydalo. [65%]

„Zmizela v noře“ sice pro mě zdaleka nebylo AŽ TAK netradičním filmovým zážitkem, na jaký vás můžou připravit některé zdejší komentáře. Spíše jen vybrané prvky příběhu, jako např. spolužití hlavní hrdinky s liškou, posouvaly toto barevné kostýmní melodrama k čemusi méně obvyklému. Vizuálně pestrobarevná výprava spolu s vedením romantické zápletky mi v jistých chvílích působily až menší boj s pocitem, že nesleduji o moc víc než dobový kýč pro pamětníky, ač na druhé straně mistrně zvládnutý, protože mě příběh i podání dostatečně přikovaly. Čím však déle tenhle neklidný romantický biják z horského lesa, zelených plání a tamních obydlí plynul, tím ještě víc mě dostávala silná atmosféra spolu s příchozími událostmi a výraznou magií, která se linula ze zvoleného prostředí i v souvislosti s motivy nadpozemské víry a spjatosti člověka s přírodou. Moje předchozí (a první) setkání s tvůrčí dvojicí Powell–Pressburger v Otázce života a smrti dopadlo možná o půl schůdku větším nadšením, ale i tady jsem si zvláště ke konci uvědomil (a pár hodin po skončení teprve plně pociťuji), že jsem měl čest s něčím, minimálně v rámci filmu svého druhu hodně vydařeným a působivým, ve finále s nezapomenutelnou dramatickou tečkou... Navrch bohatá zvířecí společnost, neobyčejná ženská hrdinka skvěle ztvárněná Jennifer Jones a ze zbylých herců svým charismatem vyčnívající David Farrar, ač v částečně negativní roli. [80%]

První čtvrtina (asi půlhodina) mě nesmírně upoutala až dokumentárně přínosným náhledem do vstupu, podmínek a průběhu terapeutické komunity dospělých jedinců léčících se z drogové závislosti. V další čtvrtině mé dojmy klesaly, protože film pokračoval pouze dalším trávením času s touto komunitou, jejíž nejmladším členům se věkově pomalu i začínám blížit a začal jsem cítit, že problémy těchhle drogově závislých mi mohou být docela ukradené. Naštěstí jsem to nevzdal a ve druhé polovině přišel nejdřív menší zvrat a posléze napínavě gradovaná zápletka kolem „zakázaného“ milostného vztahu uvnitř komunity. Určitě nečekejte na základě tohoto popisu žádnou romantiku, ale právě s těmito motivy mě Pravidla lži zpátky přitáhla k plnému zájmu a očekávání nad vývojem dalšího dění. Moc pozitivního toho možná tohle psychologické drama celkově nenabízí, ale kromě jedné z úvodní scén zkoušky v ledovém jezeře se mi jako pozitivně silná jevila scéna trojitého zapalování plamenu za abstinenci, pokoru a lásku... Po necelém týdnu od zhlédnutí zvedám hodnocení na 4. hvězdičku – přestože jsem se tím chvílemi prokoukával hůř, zjišťuji, že zážitek z Pravidel lži nebyl vážně marný, dokázal ve mně cosi zanechat a že si vybrané silné momenty z dění v sledované komunitě pořád vybavuji. [75%]