Willy Kufalt

Poslední metro coby Truffautův film z divadelního prostředí asi není tak ikonickou záležitostí oproti režisérově filmu o natáčení filmu Americká noc a to v rámci obsahu zejména spojením divadelního tématu se specifickou érou 2. světové války, nicméně nadchnout mě dokázal téměř stejně. Velice mě tu upoutal náhled do zákulisí divadla s osobitými vedlejšími postavami (např. v případě „lidového“ tlustého inspicienta), kdy zároveň vedle dění na jevišti v rámci zkoušek i představení ještě zažíváme neobvyklé zabydlení důležité divadelní osobnosti v zaprášeném sklepu, který se stává pro židovského režiséra a majitele divadla oním posledním metrem záchrany před nebezpečnou situaci holokaustu za nacistické okupace. Retro atmosféru válečné Paříže zvlál Truffaut za pomocí Deleruovy i dobové hudby též na jedničku a byť snímek přes závážné téma plyne dlouho v relativně pohodovějším duchu, v druhé polovině dokáže napětí stále více houstnout. Můžu tedy říct, že mi Poslední metro během víc než dvou hodin nabídlo skutečně atraktivně nabité drama. Nejvíc mě dostalo zpracování závěrečných vyústění, jak zhuštěním několika dramatických prožitků na krátkém prostoru, tak jednou nečekanou mystifikací, kdy zdánlivě reálná scéna s odstupem času představuje (jak zjistíme až dodatečně) pouze nový sehraný jevištní akt. Catherine Deneuve mi opět potvrdila, že dokáže svou přítomnost na plátně nabýt stejně tak jako půvabnou krásou i skvělým výkonem (byť zdaleka ne každý z filmových počinů jí to takhle umožnil). U Gérarda Depardieu mi asi jako úspěch postačí, že mi tu ještě zamlada skoro vůbec nevadil, nakolik mě však výrazněji upoutali v nezvyklých režisérských postavách výborní Heinz Bennent a můj oblíbenec Jean Poiret. [90%]

Françoise Truffauta dost můžu, tedy vícero Truffautových filmů viděných během let mě nadchlo a považuji ho za zásadního filmaře nejen své doby. Ale Jules a Jim je jeden ze snímků, který mě alespoň na první dobrou nechal chladnějším. První půlhodina mě mile překvapila uvolněnou až komediální atmosférou a množstvím hravých filmařských nápadů včetně krátkého ponášení se na grotesku, práce se souladem obrazu a hudby či vkládání archivních dokumentárních záběrů do hraného snímku. Světlým bodem vedle hudby, kostýmů a filmařských vychytávek zůstala i krásná Jeanne Moreau coby mladá osudová žena mnoha poloh... scéna, kdy s lehkostí zpívá po boku kytary dlouhou píseň s milostným příběhem, je krásná a přímo ikonická. Na druhé straně tolik často využívaný voiceover napříč celým filmem (ať už jde o popisného vypravěče nebo odříkání dopisů) mi z dnešního pohledu přijde trochu passé. Kolega MontyBogran nazval v komentáři Julese a Jima filmovou beletrií, což přesně sedí, jenže mě tohle literární vyprávění ve filmu tolik nebralo a většinou to platilo i obsahu, u kterého rozumím, že mohl kdysi v jistých směrech (dlouhodobé milostné soužití ve třech, dva radikálně odvážné činy s hlavní hrdinkou nad řekou) šokovat, ale jaksi se mě nedotýkal a spíše mě jen upoutal vybranými motivy a vyústěním, než aby mě emočně skutečně zasáhl. Z titulní mužské dvojice herců si mě také nijak nezískal ani jeden, což se mi u francouzského filmu často nestává. Pro mě zatím nejslabší zážitek z Truffautovy tvorby. [65%]

Chlápek, jehož denní „práce“ spočívá v dovážení flašky medu a svezení přítele či rodinného příslušníka na místo, tráví 24 hodin denně v autě, které nikdy neopustí (taky by mě zajímalo, jakým způsobem močil ;o))... až do chvíle, kdy ho jedna událost namíchne, opakovaně potká partu svérázů na motorkách a následně vymění své auto za motorku... Taková neuvěřitelně čirá absurdita se každý den nevidí a styl statických záběrů s bezemočním herectvím do té absurdity náramně sedl. A musel jsem to uznat i o hlavním herci (Aris Servetalis) s podivným výrazem, nakolik jsem si říkal, že hned dva vedlejší herci, které hlavní hrdina opakovaně sveze, působí mnohem charismatičtěji a záživněji a asi bych je sledoval raději. Místy slušně vedená absurdita nepostrádá zdařilé nápady (narozeniny slavené s rodinou taky v autě) a vtipné absurdní scény, např. když parta motorkářů navrhne týpkovi z auta přesedlat k nim, ale dává mu rozkaz nejdřív zničit své auto za jízdy v garážu a celý tenhle „rozkaz“ probíhá naprosto beze slov výměnou absurdně bezemočních pohledů a divák si musí domyslet, co si asi podvědomě říkají. Nebo mě taky odbourala scéna prvního spatření svého obvyklého ranního kumpána po nečekané výměně dopravního prostředku. Jenže postupně se ty nápady a vtipné momenty začnou vyčerpávat a film se mi v pár scénách pocitově táhl. Není to špatný úlet na poli absurdní komedie, ale originální námět komunity podivných lidí žijících z nějakého důvodu „připoutaných“ ke svému dopravnímu prostředku mi přijde na celovečerní stopáž poněkud méně rozpracovaný, i přes absurdně podaný motiv hledání sebe samého. Ač jsem se víckrát zasmál, tak v L vnímám samoúčelnou (spíše načrtlou, než řádně propracovanou) absurditu na jedno zhlédnutí, stejně jako u filmů Quentina Dupieuxe (Rubber). Nejvíc mé dojmy shodil závěr, který se mi sice líbil nápadem, jenže cítil jsem z něj vzhledem k opětovné absenci emocí mnohem více deprese, než optimismu, který snad měl vysílat... nebo který bych si (i spolu s přidáním se lodníka a nejlépe i dalších svérázů do rozjetého zpěvu :)) rozhodně v komedii plně cítit přál, i za cenu odklonu od původního chladného stylu do výrazných emocí. [65%]

Zajímavý film nejen o přátelství novináře a policisty na pozadí krátkodobého mezinárodního válečního konfliktu (šestidenní válka Egypt vs. Israel a Sýrie 1967) začíná netypicky snad tou nejakčnější scénou celého snímku. Po takovém začátku, i přes pravidelné udržování prvků thrilleru s ústřední postavou aktivního novináře v pohnuté době, získává Vrabčák postupně až protikladnou polohu, kdy se stává naopak místy až komorním příběhem zcela obyčejných lidí žijících svou profesi, každodenní vztahy i běžný život, do něhož vstoupila krátkodobě, přesto nevyhnutelně s pocitem strachu, napětí či neopakovatelné potřeby v rámci své profese aktivně konat, aktuální politická situace. Júsuf Šahín točí filmy, které mě snad vždycky zaujmou hned první scénou, následují vyprávěním, ve kterém se toho neustále cosi zajímavého děje, že mě i přes případná slabší místa nikdy jen tak nepustí, a přijdou se závěrečným vyvrcholením, kdy nedutám už úplně... výjimkou z jeho barevné tvorby byly pro mě zatím pouze dva nebo tři filmy, které Šahín kdovíproč místy přetvořil na orientální muzikál. To však naštěstí nebyl případ právě komentovaného snímku, v němž i občasný (kratší) zpívaný hudební doprovod vhodně dotvořil atmosféru a kde mě zaujaly i výkony hlavních herců, (zde neuvedeného) Seifa Abdelrahmana a Salaha Kabila. [85%]

Když mě film během první půlhodiny seznamoval více s jeho tématem, podvědomě jsem vzhledem k problému nedostatku přístupu k vodě ze strany vesničanů v časech minulých očekával více tísně. Ta se mi snad i s ohledem na odlišnou egyptskou náturu postav, evokujících někdy i ve vyhrocenějších scénách spíše nadšené dělnické ochotníky v akci, tolik nedostávala. Nicméně Júsuf Šahín je režisér, který dokáže vytvořit velký biják a v něm jak poutavě rozpracovat zvolené téma do jednotlivých scén a dialogů, tak současně uchvátit zrak diváka vizuálním zpracováním. Šahínova Krajina je filmem, který nemá vyloženě hlavního hrdinu – toho zde nahrazuje kolektiv obyčejných vesnických lidí s národní hrdostí, hodlající se bouřit proti omezujícím politickým nařízením. Nejdříve především nebojácným činem, zůstává-li motivem jednání prospěšný čin ve jménu sociálního dobra, poté zase s odhodláním ve fyzickém boji s představitely zákona a moci. Film mě uchvátil mj. pestroubarevnou výpravou po stránce kostýmů, interiérů a zvolených lokací, stejně tak četnými davovými scénani, během nichž reálně před kamerou vlastně ani nepoteče krev, přesto svým ztvárněním dokážou přenést na diváka sugestivní prožitek. A přestože Šahín vysílá s ukázkou hrdinského lidu především pozitivní poselství, nebojí se zvýšit údernost filmu nekompromisním závěrem. [85%]

„Není nutné spěchat, důležité je se posouvat...“  Zpočátku jsem měl pocit, že si chtěl Christopher Nolan natočit videoklip s životopisným námětem, jelikož každou chvíli to tu byl samý střih z jedné situace i časové linie do dalších v závratném návalu, včetně střídání černobílé a barevné kamery, a skoro každý dialog či hlasový projev podbarvovala (pro mě někdy až rušivě) výrazná hudba. Zorientovat jsem se v ději a souvislostech většinou dokázal, jen se nemůžu zbavit dojmu, že to Nolan v rovině své výrazné práce se střihem a zvukem v první třetině už trochu přehnal a hůře jsem se tak do nitra příběhu dostával. Nolanův Oppenheimer dost počítá se znalým divákem, který se historických souvislostí kolem 2. světové války, studenoválečného konfliktu či mccarthysmu v USA snadno chytí, ale minimálně v rámci představení zásadních postav bych vzhledem k jejich množství dostal radši klasičtější vyprávění. Trvalo déle, než se Nolan spolu s postupným rozehraním děje uklidnil se svým lítáním časem a já si v uklidněnější verzi Nolanova stylu, později naštěstí již plně vtažen obsahově skvělým vyprávěním, pak našel i nejednu sekvenci, v níž na mě střihové, vizuální či hudební nápady dokázaly pozitivně zapůsobit. Dokonce bych se nebál mluvit o funkčnosti formy, akcentující jak asociace na dřívější situace v mysli hlavní postavy (scéna setkání s Einsteinem), tak jistou cykličnost s opakovaným procitnutím v nespravedlivé křivdě. Čím déle Oppenheimer trval, tím víc film v mých očích stoupal a po skončení oceňuji rozsáhle zpracovaný životopis významného vědce ve střetu s neúprosnými následky nebezpečného vynálezu, protavený rovněž do konfrontací s pohnutými dějinami, četnými politickými událostmi i vlastním svědomím, pohnutým již od vnímání morálního dilematu a následné nemožnosti plně zasáhnout do rychle a neúprosně se vyvíjejících dalších událostí. Toho poutavého z oblasti přírodních věd, důležitého z politické historie i silného v rámci dramatu jedince i společnosti skrývá Oppenheimer naštěstí dostatek, aby se obsah dokázal svou propracovaností vyrovnat formě. A herecké výkony Murphyho, Damona, ale i v mnoha epizodních postavách (vyslýchající Jason Clarke) jsou vážně vynikající. [75%]

Naladit se na rakouský humor je někdy pro mě vážně fuška. Poprvé jsem ten film vypl do 15ti minut (tipujete-li jako důvod scénu veřejné kuřby penisu v hospodě, tipujete správně...). Když jsem se zadíval podruhé a byl už připraven na téměř vše, dost mě chytl svižným tempem, jen už byla noc a mě se chtělo jít spát... tak jsem zase nějaký čas hledal vhodnou náladu na dosledování. Tu jsem během tradičního dne nenašel a dokoukával zase v hodně pozdní hodinu, která se však k atmosféře filmu náramně hodí. Nemůžu v žádném případě říct, žeby mě Sladká smrt nudila, jenom na můj vkus pracuje se spoustou černého humoru tak brutálním způsobem, až mi byla tato komedie protivná. Leckdy snesu ve filmu různé absurdity i černý humor, ale skupina saniťáků, kteří v téhle profesi bojují proti sobě, milují drsné fórky a často se dopouští i úmyslných vražd, mě spolu s poměrně realistickým akčním zpracováním spíše nepříjemně děsila a šokovala, než abych se bavil jako u dobré komedie. A pokud i budu brát ten film primárně jako thriller, stále bojuji s tím, jak mi byla většina postav a herců (až na Josefa Hadera) značně nesympatická, silné pachuti jsem se po celý film nezbavil a zatím si neumím představit, žebych se díval někdy znovu. Pro mě tak bude Přijd, sladká smrti zatím jedna z (nej)méně oblíbených komedií s Josefem Haderem, nakolik mě naštěstí stále neodradila od dalších... spíše naopak, hořím zvědavostí i obavou, co mě bude čekat a nejspíš i znovu s postavou bývalého policisty Brennera, zase příště. Posledních 10 minut se mi tu dost líbilo, ač v nich zase bylo z hlediska zpracování příliš voiceoveru. [65%]

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%]

„Já už nejsem já... Někdo se tu za nás vydává!“  Takové přehoupnutí do vtipné komediální smršti v poslední dvacetiminutovce bych po víc než dvou hodinách totálně psycho dramatu rozhodně nečekal. Stejně tak, že se nakonec víckrát zasměji i díky přispění samotného pana režiséra v akci na jevišti... :) John Cassavetes natočil v Premiéře dost neotřelý snímek, který se točí kolem divadla, často se i odehrává na jevišti před živými diváky a také vyloženě evokuje divadelnou či televizní inscenaci, zároveň si však zachovává nezaměnitelný styl vycházející z nezávislé filmařiny a civilního herectví. Díky evokaci divadla pak Premiéře určitě snadněji odpustím i trochu neuvěřitelný happy-endový zvrat (na který tu upozorňuje více komentujících) z úplného dna v podobě deprese a fyzické nevolnosti až k improvizačnímu mistrovství. Byl jsem připraven na šíleně depresivní bizár, pravdou však je, že jsem zůstal od počátku přikován k sledování peripetií stárnoucí herečky a děj plný divadelních výstupů během početných zkoušek a představení mě napínal a často i fascinoval. Gena Rowlands v hlavní roli podala famózní výkon, kdy v postavě divadelní herečky prochází množstvím protichodných psychických stavů a zároveň se obratně pohybuje mezi hysterickým teatrálním afektem (v rámci postavy z jeviště funkčně přítomným) a krásně čistým civilním výkonem. Klobouk dolů. Cassavetesova Premiéra mi hodně sedla, ač v některých záběrech ve druhé polovině jsem se nevyhl pocitu nataženosti a asi bych očekával silnější závěr. [85%]

Ústřední myšlenka (světe se div, on Dupieux nějakou ve svém ranějším filmu vážně má!) vycházející z různých nelogických či minimálně bezdůvodních prvcích a situacích ve filmu je hodně zajímavá. Ačkoliv pokud chtěl Dupieux docílit v tomto směru hlubšího intelektuálního zamýšlení, z klíčového molonologu puštěného v úvodu i závěru filmu, kde se mluvčí (potažmo Dupieux) snaží demonstrovat „bezdůvodno“ ve filmu mj. na snímcích dle skutečných událostí a vnímá bezdůvodno např. i v politické situaci za 2. světové války, jsem už měl po stránce argumentace zvoleného postoje dost rozpačitý pocit. Naštěstí mě jinak tento nápad exkurze se živým sledování probíhajícího filmu v poušti přes dalekohled hodně zaujal a to samé mohu říct rovněž o ústředním námětu černé komedie s vraždící pneumatikou. Film, ve kterém by vyloženě hlavní postavou a současně hercem(!) byla nějaká (částečně) oživlá věc s nadpřirozenou vlastností, se vážně jen tak nevidí a o to víc, jde-li o pneumatiku. :-) Absurdní humor na mě v nejedné scéně fungoval, ať už náš kulatý černý hrdina Robert špehoval svlíkající se ženu nebo v rámci tvrdého útoku proti policii se nebezpečně zastavil na silnici. :o) Asi by mi Rubber sedl ještě víc, kdyby šlo o čistě absurdní horrorovou komedii (a řádně propracovanou až do konce) bez intelektuálního nánosu navíc, příp. kdyby Dupieux se zmíněnou myšlenkou pracoval více i ke konci, než jen protavením do nesmyslně nedotaženého závěru, kde Rubber plně ukáže svou tvář čirého úletu na jedno použití. Nicméně je to poprvé (po 5ti viděných filmech pana režiséra!), kdy mohu prohlásit, že se mi nějaký Dupieuxův film vyloženě líbil a bavil mě i přes slabší místa od začátku do konce! Tady musím uznat, že něco do sebe ten Dupieux má, lépe řečeno: kdysi ve svých začátcích měl. [70%]