Reiniš

Podobně by nejspíše dopadlo Laurence Anyways, kdyby jej byl Xavier Dolan nucen natočit v Hollywoodu. Film s transgender tématikou určený především heteronormativnímu publiku, působí ve ztvárnění přeměny hlavního hrdiny na několika místech neuvěřitelně naivně a krotce. Místo exkurzu do dobového sexuologického kontextu se divákovi dostává opulentní melodram o krizi jednoho manželství. Nedostatky scénáře film ale nahrazuje vizuálně precizní mizanscénou a herectvím všech zúčastněných. Zkrátka a dobře na úrovni filmového stylu velmi líbivý film s trans tématikou, který se nemusíte bát pustit mámě ani babičce. Progresivní je film ale jedině v tom, kolik toho jsou schopni v druhé polovině filmu ústřední herci vybrečet.

Film je chytřejší a objevnější, než by se z poněkud prvoplánové mediální kampaně mohlo zdát. Kromě toho, že film s až masochistickou pečlivostí monitoruje fyzický i psychický rozklad zpěvačky, tak zároveň výstižně reflektuje i mechanismy současného hudebního světa a showbusinessu obecně. Styl dokumentu je nesmírně osvěžující. Kombinace privátních záběrů s těmi čistě propagačními a dodatečně pořízenými audionahrávkami tvoří zábavný kompilát, oproštěný od mluvících hlav a citových manipulací. Zřejmě nejautentičtější pohled na daný příběh, jaký mohl vzniknout.

Myslím, že už dlouho nebyl seriálový casting tak vydařený jako v Bates motel. Ani excelentní ústřední dvojice bohužel nedokáže zakrýt plochost scénáře a jeho poněkud umělé vytváření zápletek (pro zápletky). Scénář si většinu času prostě vystačí s tím, že Norman byl od dětství schizofrenik permanentně se držící za sukni své matky Normy, která je nám prezentována jako psychicky nestabilní hysterka chovající se ke svému synovi velmi autoritářky. Tedy nic, co bychom nevěděli, už od původního Psycha. Většina vedlejších postav připomíná chodící seriálová klišé, ať už se jedná o ploché postavy středoškoláků (kráska, frajírek, loser atp.), ryze kladné postavy (postava Miss Watson jako by sem spadla ze seriálu Sedmé nebe) nebo ty záporné (důmyslnější záporáky mají i současné filmy se Seagalem). Seriál je po stránce filmového stylu až překvapivě nevýrazný (záběr/protizáběr, neviditelná střihová skladba, převážně statická kamera ad.), navíc barevně laděný do hnědé, šedé a modré. Což velmi kontrastuje se současným trendem experimentovat s filmovým stylem i formou v žánrových seriálech jako to předvedl například Hannibal (startoval ve stejné době jako BM) nebo American Horror Story. Zdařilé kombinování retro prvků s moderními funguje, na druhé straně snaha zavděčit se současnému teen publiku občas bije do očí. Dvě vedlejší linie vystavěné okolo nelegálního obchodu s asijskými otrokyněmi a narkomafií (plantáže marihuany??), chtějí marně demonstrovat prohnilost malého zapadákova. Spíše než Twin Peaks ovšem svou krotkostí připomínají odvážnější díl To je vražda napsala. Bates motel má neuvěřitelný potenciál, bohužel mu zatím chybí větší tah na bránu. A odkazy na Hitchcockův majstrštyk, hlášky mámy Batesové a stylizace Normana do Dextra samy o sobě nestačí. Hodnocení první série.

Při vyslovení jména Udaje Husajna se zřejmě ještě dnes dělá spoustě Iráčanů špatně od žaludku. Jeho zrůdné činy film prezentuje v esteticky atraktivním cool hávu a míra stylizace občas balancuje na hraně (vkusného) kýče. Lee Tamahori se po akčních eskapádách různorodých kvalit vrací ke svým kořenům a vypráví příběh o jednom konkrétním etniku a politické situaci v unikátním nehollywoodském projektu, byť dodržujícím tradice klasické narace. Dominic Cooper odvádí dvojitý excelentní výkon, je zvláštní jak film nutí diváka dvě osoby stejné vizáže milovat a nenávidět a vystačí si přitom s takovým minimem hereckých prostředků. Škoda jen nedořešených mezer v závěru filmu a poněkud ledabylých motivací většiny postav.

O KLDR se toho člověk dozví více i z wikipedie, jako ukázkový obraz tiché hrůzy a zoufalství v totalitním státě poslouží dokument dostatečně. Za pozornost stojí chování a motivace většiny účastníků zájezdu, jejichž prostoduchost zaráží většinu stopáže nejvíce. Lidská blbost je hold bezbřehá, škoda že se to týká jak severokorejské garnitury, tak české delegace tvořené převážně z bývalých straníků a pionýrů.

Skvěle zkonstruovaný český melodram, ve kterém se režisér se scénáristou stahují do pozadí, aby mohlo dostatečně vyniknout herecké mistrovství všech hlavních (i vedlejších) aktérů. Těžko říci zda je dokument ve výsledku skutečně natolik nestranný, jak režisér Kudrna před premiérou tvrdil. Hlavně v poslední třetině je z filmu cítit velká inklinace ke knížeti, což mě osobně je sympatické, na druhé straně to může zavánět mírnou manipulativností s fakty. Naopak některá fakta získávají nové a zřetelnější souvislosti (Šlouf, Fischer, Schwarzenbergova prohra ad.). Problém představují především samotné hvězdy filmu, u kterých se divák až do samého konce může jen domnívat jak moc velké divadlo hrají a do jaké míry se do své role skutečně vžily. Šokující podívaná se nekoná. Spíše úsměvná česká groteska o tom, jak Miloš k hradu přišel, pravda ke konci s krapet mrazivějším podtónem. Snad dříve nebo později nebude národ parafrázovat jednu českou píseň, o tom že jsme v prdeli a zvolili jsme (jste) si ho sami.

Oproti Soldier's Girl nebo některému filmu od Almodóvara poněkud ploché. Za nešťastné považuji především vyzrazení konce příběhu hned ze začátku. Ono to možná funguje u Colomba, ale u tohoto filmu to ke gradaci děje moc neslouží. Z mého pohledu film končí před nejzajímavější událostí příběhu, tedy když se Sylvia Guerrero rozhodla stát advokátkou transsexuálů. Mercedes Ruehl má ovšem pořád ohromné charisma a hlavně její civilní výkon pomáhá uvěřitelnosti a naléhavosti filmu. Nadprůměrné televizní drama, které kdyby bylo o trochu lepší, mohlo být nezapomenutelné.

Rooney Mara a Daniel Craig hrají jako o život a podávají přesvědčivé až naturalistické výkony. Atmosféra by se dala krájet a Fincher opět nejvíce děsí náznakem, než explicitním násilím. Zamrzela mě jen poněkud ospalá vysvětlovací půlhodina ve finále a několik neuzavřených mezer, které mi coby neznalcovi předlohy, kazí výsledný obraz. Přesto jsou Muži nenávidící ženy jedním z nejoriginálnějších detektivních příběhů za několik posledních sezón a po právu kvalitně zfilmovaných.

Proklatě chytrá a cynická podívaná s přesvědčivým Aaronem Eckhartem v hlavní roli. Fascinující pohled do zákulisí tabákového průmyslu a zároveň satira na americkou společnost. Lepší vstup do filmového světa si Jason Reitman snad nemohl přát.

Neprávem zapomenutý film. Je v něm tolik nápadů, vtipu a dějových odboček, že by to vydalo na další tři filmy. Čím více jste viděli, tím lépe se budete bavit. Možná se budete ztrácet v ději. Smích občas vystřídá kriticky povysunuté obočí, i tak to nemění nic na tom, že obdobně originálních spektáklů u nás po revoluci mnoho nevzniklo.