Gertruda.W

Zlo je věčné. Film bez katarze. Nevěřím totiž, že svět je dnes lepší. Pak proč? Může nás film pohnout k tomu postavit se na stranu dobra? Jen tak má smysl.

Kuš, už všichni mlčte! Opravdu nevidíte, že láska je v životě nejdůležitější? Prostě pohádka jak má být.

Nejsem nijak velký milovník koní. Nemám žádný osobní vztah k Islandu. Připadne mi příliš vzdálený. Myslím, že se tam nikdy nepodívám. Po zhlédnutí filmu O koních a lidech jsem ovšem přesvědčená, že mám velmi blízký vztah ke koním, k Islandu, kamení a zimě a hlavně k lidem, kteří zde žijí, ale i k těm, kteří Island navštíví, těm, kteří zde točí filmy, k turistkám z Německa, turistům ze Španělska či Mexika anebo Chile, farmářům, traktoristům, osamělým ženám, mužům a vlastně i ke kosmonautům a mimozemšťanům. Mám pocit, že jsme všichni jedno stvoření a máme stejný cíl. Pokud soudíte, že jsem se zbláznila, tak ne, jsem na tom pořád stejně. Ale i toto může udělat jeden podařený film.

Komentář je subjektivní a může obsahovat spoilery. Od prvního záběru jsem byla uhranutá. Celý prolog je sen, noční můra, jakou jsem ve filmu ještě neviděla. (Ale znám to.) Zpomalení obrazů spolu s hudbou mi nepůsobí ani tak estetický, jako přímo fyzický zážitek. Jsou to ty nejděsivější vize, sny, předpovědi, věštby. Část Justine by mohl být samostatným filmem ve Vinterbergově stylu, zábavné konverzační drama o jedné nepovedené svatbě. Kromě hlavní hrdinky, nevěsty Justine a milujícího ženicha, její sestry Claire, manžela Claire a jejího syna, potkáváme další postavy: matka a otec nevěsty, nevěstin šéf, nový zaměstnanec firmy, komorník, svatební agent. Nejdříve bezstarostná, veselá nevěsta se postupem času mění v uzavřenou a nepochopitelně jednající osobu. Nevíme z čeho osoby ve svém chování vycházejí. Děj je vytržený z kontextu minulosti, o které se můžeme jen dohadovat, nevíme co jsou postavy zač, těžko rozlišujeme, zda jsou kladné či záporné. Naše běžné uvažování nefunguje, divák je stále překvapován tím, že nic není tak, jak si myslel. Jako občas v životě (znám to!). Následuje část Claire. Jde o komorní příběh dvou sester, z nichž jedna je stižena atakem deprese, z které se postupně probírá. Honosné sídlo zalidněné v první části se najednou vyprázdní. Zůstává jen Claire, její muž, syn a Justine. A jedno velké blížící se neznámo v podobě hvězdy Melancholia. Pocit prázdna umocňuje uzavřenost sídla, samota, opuštěnost, izolace od vnějšího světa. (Každý je vlastně nakonec vždycky sám.) Zpodobnění průběhu deprese je mistrné. Depresivní stavy Justine se zlepšují, současně se naopak zhoršuje úzkost Claire. Není na co se spolehnout, pevná půda se hroutí pod nohama. Ale je tady naděje! Síla naděje je to, co je podstatné. Nikdy nevíme dne ani hodiny. Jsou věci, které nezměníme, s kterými nic nemůžeme udělat. Nedostatek lásky, nevěra, zrada, opuštění, nemoc, osudový okamžik. Je to marná snaha. Ale naděje stále existuje. Neuvěřitelný film, plný všeho nad čím rozum zůstává stát. Nemůžeme všechno pochopit. Můžeme se domýšlet, vykládat ho podle svých schopností a zkušeností, každý jinak. Stejně jako tento svět. Znám to! Musím říct, že LVT mi udělal obrovskou radost (až na kost). Asi to všechno taky zná a hlavně umí z toho udělat film!

Už teď po prvním zhlédnutí vím, že toto je jeden z mých nejzásadnějších filmů. Je to velmi osobní. Takže nezávisle. Pohled na svět skrze zkušenost hlavní protagonistky Marieke, která ztratila svého milovaného otce ve svých 8 letech. Žije a pracuje svůj obyčejný život. Bojuje každý den, svou každodennost má vydřenou. Žije sama se svou matkou, která si po smrti svého muže už nehledala jiného. Pracuje v továrně na čokoládové pralinky. Miluje staré muže. Je sama jak jen to jde. Má přátele, má rodinu, má milence, ale je sama. To je vše. Režisérka a nejspíš i scénáristka dokonale vystihla psychologii hlavní hrdinky. Vykreslila atmosféru každodennosti, která je ale přitom výjimečná nebo přesněji jedinečná. Na vše je vlastně člověk sám. Jen by měl vědět, že tím ovlivňuje i lidi kolem sebe. Ať chce a nebo ne. Nádherný film.

Dá se celý život člověka s jeho vnitřními démony, neklidem a zasutou minulostí zpodobnit v 95 minutách filmu pomocí statických záběrů kamery umístěné v interiéru auta? Ano. A je to drama jak má být. Velmi působivé také díky skvělému scénáři, dialogům a představiteli hlavního hrdiny Mikaelovi Persbrandtovi. Jedinečný film. Dánský režisér a scénárista Simon Staho mě nepřestává překvapovat.

Piroska je žena z masa a kostí. Jako jedna z nás. Ať si to chceme či nechceme přiznat. Stejně jako všichni její pacienti, stejně jako všichni ostatní účastníci tohoto filmu. Film s minimem prostředků a akce dává nahlédnout do hlubin člověka nesoucího odevzdaně svůj úděl. Ať ze své vůle nebo proto, že jinak nemůže.

Konec starých časů po francouzsku. Film s jedinečnou atmosférou doby přelomu 19. a 20. století a intimního prostředí bordelu vyšší kategorie. Velmi poetické, intenzivní, interesantní. Ano, nakonec je mi naprosto jasné, k jak humánnější společnosti jsme se dopracovali.

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Starší pokrevní bratr Hanebných panchartů. Luxusní. Jako Douglas to napsat nedovedu a naprosto s ním souhlasím.

Film jako mnoho z tohoto období, ale je něčím jiný. Vidíme perzekuci katolických kněží, zavřených v koncentračním lágru. Vidíme propuštění jednoho z nich z politických a diplomatických důvodů. Vidíme konfrontaci rozdílných úhlů pohledu na víru. Vidíme pokoru těch nejmenších a povýšení těch druhých, mocných. Mrazivá odhodlanost jít až za hranici smrti pro víru. Bohužel na straně Boha i toho druhého.