emma53

Tak tohle je film, který mně definitivně udělal další zářez do srdce na kterém je napsáno "my love Danieli Auteuile s podmanivýma očima" a to nepočítám těch několik scén či momentů, které mě doslova a do písmene nadzvedly ze židle, jak byly nádherné. Když k tomu přidám nepopsatelnou, ale úžasnou francouzskou atmosféru a krásnou, smutnou Vanessu s pohledem raněné laně a hudbu, která byla velmi vhodně zvolená právě v daných momentech, tak jdu na pětku s čistým svědomím.

Nejsem si zcela jistá, zdali Richard Kelly chtěl, abychom celý příběh do mrtě pochopili, ale určitě chtěl, aby jsme ho s Donniem maximálně prožívali. Vložil do toho celý arzenál takových situací, že jsem po celou dobu zaznamenala snad celé spektrum pocitů od soucitu, empatie, po rozhořčení z nepochopení, úžasu z některých vizí nemocného Donnieho, bylo toho opravdu hodně, až po totální překvápko hereckého umu Jakeho Gyllenhalla. Podle mě tady jedna projekce nestačí a to nemluvím o té muzice, která to celé skvěle podkreslovala. Asi v desáté minutě jsem se tak lekla, že jsem nadskočila na židli.....a tím to všechno začalo, chytl a nepustil mě Donnie až do poslední klapky.

Mně bylo na nic z toho, že tam byly asi daleko větší jatka a celé to bylo naprosto zbytečné, to ví dnes každý. Oliver toho musel mít plnou hlavu a tak to ventiloval možná tím jediným způsobem, který mu jde skvěle a to filmovým zpracováním. Že tam byli vojáci, kteří totálně otupěli a pak docházelo k výpadkům, které jsem měla možnost vidět, tak to jsem naprosto chápala. Barnes a Elias, jejich protichůdné postoje byly jasným důkazem toho, že při válce se takový člověk vytasí najednou s vnitřním já, které v něm někde dříme. Ať je to touha za každou cenu přežít a nebo ta druhá, přece jen se snažit šlapat za druhé. Nesmírně působivé drama a ta ocenění si určitě zaslouží. Já bych nepřežila ani minutu....hadi, mravenci, všudy přítomní rákosníci, bažiny, slejváky.............

Jeden z mála filmů, který na mě zapůsobil do hloubky mojí duše. Být ve víru emocí by byl asi ten nejvhodnější výraz pro to, co jsem mohla přes dvě hodiny sledovat, aniž bych si tu délku vůbec uvědomovala. Od prvního momentu, kdy jsem spatřila Trevise, který ztratil paměť i řeč mně bylo jasné, že půjde o mimořádný zážitek. A byla to pravda. Velmi silný, lidský a hluboký příběh o muži, který utíká před stíny minulosti, aby našel klid v duši, který před čtyřmi roky ztratil. Slova na papíru nestačí zachytit moje pocity z filmu (já vím, zní to pateticky, ale je to tak), kde slovo láska má mnoho podob, od lásky bolestné, žárlivé, odpouštějícící a nakonec té nejvyšší, obětující se ve prospěch štěstí toho druhého. Závěrečná finální část, která se odehrávala při rozhovoru u zrcadla a kde se překrývá tvář Trevise s tváří Jane mě už úplně dostala. Nádherný film s úžasnou atmosférou, perfektní kamerou s jejími skvělýmí záběry a v neposlední řadě chválím nezapomenutelný soundtrack o který se postaral Ry Cooder. Film, který z mé hlavy hned tak nevyprchá..

Já souhlasím s komentářem laik_60 a ještě přidám, že bych se o takových událostech asi vůbec nedozvěděla, tudíž díky za zfilmování i takových hrůz, které se děly po válce. Velmi působivé, zamýšlení hodné a smutné. Faktem je, že sama si nedovedu představit, jak bych se zachovala já v situaci, kdybych věděla, že mně zabili právě tito kluci mého manžela, děti a zaminovali ty obrovské pláže, pole atd. protitankovými minami. Válka je hnus, co si budeme říkat...........

Někdy mám podezření, že Woody je žena v mužském provedení. Zná dokonale ženskou duši, u něj mám pocit, že zná moji maminku, sestru, dceru, neteře, sestřenice, tety, babičky...…….miluji jeho hlášky, které dokáží odlehčit ten náš život vezdejší do jiných parametrů, já se tomu dokáži smát a o tom to celé je......

Madisonské mosty patří mezi mé srdeční záležitosti, přidala jsem si ten film tam někde do koutečku svého jávství, kde schovávám ty nejkrásnější chvilky mého života a bude stále mojí součástí. A nemyslete si, že ten příběh nemůže být skutečností........

Tak po tomhle filmu se cítím totálně rozhadrovaná a v životě ho už nechci vidět. To jsou filmy, které jdou až na dřeň, ale tady vůbec nevím jak mám hodnotit něco tak smutného, beznadějného, frustrujícího, ufff, je to síla a ke všemu mně nedělá vůbec žádný problém tomu uvěřit. Zpracování bylo naštěstí takové, že si člověk při sledování uvědomí, že je to přece jen film a taktéž hudba, která Requiem dokonale podkreslila. Ale ano, já dám nejvyšší hodnocení i přes mé znechucení, protože na film, který má malé procento, se také malé procento lidí podívá a já si myslím, že pro mnohé by to mohla být jakási morální facka a třeba to někomu pomůže, aby si uvědomil, čemu podléhá a jaký z toho vyplývá ve většině případů závěrečný verdikt.

Nepamatuji se, jak dlouho jsem se po zhlédnutí tohoto příběhu vzpamatovávala. Jen vím, že mě velmi silně emotivně  zasáhl a Peter Falk v tom momentě vstoupil do mé osobní síně slávy. Bravurně zahraná láska a smrt v její nahotě.

Od začátku do poslední klapky to byl výborný film se vším všudy. Neotřelý námět, dokonalá herecká sestava stávající ze tří osob, maximálně působivý soundtrack. Pravdou je, že na konci mně tekly slzy jak hrách a to se mně až tak často při mé velké sledovanosti dramatických žánrů nestává. Ani jedna z těch tří postav nebyla v relativně normální psychické pohodě a to nemluvím o Stevovi, který trpěl hyperkinetickou poruchou. Pro mě bylo podstatné, že jejich vnitřní bolest vyzařovala snad z každého jejich nádechu a výdechu. Kamera byla vynikající, protože dokázala jejich pocity nasnímat s obrovským citem pro danou situaci. Když se zmíním třeba o momentu, kdy byla máma se synem a s pofidérním advokátem v restauraci, následný zpěv Steva a vzápětí matčin zoufalý výkřik plný bolesti do tmy a ticha, tak to byl tak silný, emocionální zářez do srdce, který si budu dlouho pamatovat. A konec vygradoval do té nejvyšší laťky zoufalosti, bolesti a beznaděje. A ano, souhlasím s tím, že i ojedinělý formát mohl přispět k tak intenzivnímu zážitku. Po herecké stránce mohu už jen tleskat. Bravo Anne, Oliviere a Suzanne !