obitus

Je konec světa. Virus, šířící se jako chřipka a nechávající své oběti vyhnít zaživa zdecimoval většinu lidské populace a poslední přežívající hrstky "šťastlivců" se potulují pustou krajinou bývalých Spojených států. My sledujeme dva bratry a dvě dívky, kterak se za každou cenu pokouší dostat do přímořského letoviska, se kterým mají (bratři) spojeny nejkrásnější vzpomínky na dospívání. Carriers jsou zvláštním filmem. Nemoc je zde brána jako něco automatického, běžného, něco, co okamžitě odsuzuje napadeného k vyhnanství a smrti. I když se plakát snaží o něco jiného, fakt je ten, že uvidíte jen několik málo mrtvol, špetku akce a jinak vynikající drama, které se řadí k těm vzácným případům, ve kterých se postavy chovají tak, jak byste se v podobné situaci zachovali vy. Má to logiku, šlape to a je to nekompromisní. Ze všeho nejvíc mi Carriers připomínali Kingovu povídku Noční příboj (mimochodem Kingovi se film dost líbil), ale měl-li bych je přirovnat k nějakým filmům poslední doby, tak bych řekl, že jsou jakousi realistickou a sakra vážnou kombinací Zombielandu (bez zombie) a 28 dní poté (opět bez agresivních nemocných). Škoda jen, že autoři hodně epizod jen naťukli a nedotáhli je do konce. I když to byl možná záměr, který měl podtrhnout bezvýchodnost celé situace.

Fulci, Raimi, Ortolani. To všechno a ještě mnohem více nabízí tahle vánoční hříčka s jasným poselstvím, pod které bych se z fleku podepsal a navíc skvělým zpracováním. Škoda, že se asi nikdy nestane povinnou sočástí štědrovečerního programu našich televizí.

Studentky internátní školy jsou konfrontovány s přízrakem své předchůdkyně, který v nočních můrách terorizuje jednu z nich. Postupně však v jeho existenci uvěří všechny... Mexická duchařina režiséra Carlose Enriqua Taboada z roku 1968 má všechno, co by podobný snímek měl obsahovat. Jejím nejsilnějším prvkem je bezesporu úchvatná atmosféra plná poletujícího listí, poryvů větru a temných koutů. Na takovýhle film narazíte jednou za dlouhý čas a vůbec nevadí, že příběh sám je celkem jednoduchý a předvídatelný.

Sedmdesátá léta horroru přála a Burnt Offerings je toho dalším důkazem. Od počátku mistrně budovaný příběh rodiny, která si na léto pronajme starobylé sídlo, se kterým není všechno tak úplně v pořádku, originalitou zrovna nezáří. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, protože v tomhle kousku jde hlavně o atmosféru, která každou vteřinou houstne a houstne. Občas ji protne nějaká ta infarktová situace, jejichž vrcholem je jistojistě závěr. V zásadě mě nenapadá, co bych filmu vytknul, možná občasné drobné zaváhání v i tak pomalém tempu, ovšem to není nic, co by mé nadšení zmrazilo. Strach zas jednou prostoupil mé rychle stárnoucí tělo. Doporučuji!

Nádherná italská záležitost, která sice nedosahuje geniality Antropophaguse, ale nemá k ní daleko. Kombinace dvou nejzajímavějších žánrů, horroru a porna partičce kolem D'Amata vždycky šla a Le Notti erotiche dei morti viventi nejsou výjimkou. Samozřejmě se sluší dodat, že to rozhodně není film pro každého.

Tahle televizní inscenace si zaslouží pozornost fandů už jen z toho důvodu, že jde o jediného českého Draculu. A díky bohu to není jediná zajímavá věc. Černobílé zpracování se velmi věrně drží knihy a až na několik (někdy nutných) zkratek je tak dokonalou adaptací. Herci jsou správně strojení až toporní, což ale ke gotickému horroru prostě patří, Hrabě sám sice nemá Leeho charisma, ale Ilja Racek se s rolí popral s (vousatou) ctí. Atmosféru to má vynikající, exteriéry u televizní inscenace vyloženě potěší a jedinou výtku bych mohl mít ke zkratkovitému závěru. Ovšem jinak všechna čest.

Nejlepší horror roku. - Čistá esence horroru. Film ve kterém je na prvním místě atmosféra a až někde daleko za ní se krčí příběh (stejně jako svého času u Fulciho). Vynikající herci, podpořeni nádhernou kamerou a hudbou, to vše v prostředí nehostiném jak Finanční úřad. Bláto, zima, voda, osamělá sauna a monstrum z říše snů. O několik stupňů výše, než celá ta adorovaná evropská buransko-mučící produkce. Ovšem pouze pro skalní fandy.

Dickensova povídka patří k absolutní klasice žánru a její televizní zpracování by si zasloužilo to samé. Středometrážní pojetí jednoduchému příběhu vyhovuje, takže neztrácí ten správný tah na bránu a směřuje přímo k nádherně infarktovému závěru. Nejsilnější stránkou je bezesporu atmosféra anglického venkova, v mlze a tmě utopeného polozapomenutého údolíčka a, i přes své umístění, útulného drážního domečku. A že jsou oba herci bezchybní? To je snad samozřejmé...

Před čtyřiceti lety Marins šokoval a znechutil, a to samé se mu v zásadě daří i dnes. Doba se změnila a tak se nutně musel změnit i jeho přístup, co ovšem zcela zůstává, je naprostá podřízenost horroru jako takovému. Málokterý film je tak moc určený jen opravdovým fanouškům filmového horroru. Zé do Caixao stále hledá dokonalou ženu pro pokračování své krve a lidé jako já si to užívají celým srdcem. Určitě se zde najdou slabší momenty nebo horší herecké výkony. Ale komu to vadí? Encarnação do Demônio je esencí obskurního horroru a filmem, jaké dnes už vlastně ani nevznikají. Doporučuji svým přátelům.

Hračička Bousman, skvělí herci zpívající ještě lepší písně a nádherná atmosféra dělají z Repa jednoho z horkých kandidátů na (nejen) horrorový počin roku. Malilinko více: http://blog.obitus.cz/2009/01/repo-genetic-opera.html