Schlierkamp

Český film popisující o událostech v protialkoholní léčebně, kam se dostane devatenáctiletý Adam (J. Trojan). Tento mladík zavinil v opilosti autonehodu a kvůli snížení trestu je zařazen do léčení pod vedením terapeuta V. Fridricha. Film vyplňuje značné množství retrospektivních úseků, díky nimž si může divák udělat představu o životě tohoto mladíka a o příčinách jeho pádu. Co se týká léčebných procedur, snímek se věnuje pouze nepříliš dlouhým dialogům s terapeutem, seznámení s mladou alkoholičkou A. Bereckovou, starým pijanem M. Čížkem a Adamovým úvahám, jež bývají přerušeny odvozem mrtvých těl z ústavu. Minimálně polovinu filmu vyplňují mladíkovy vzpomínky na minulost, kdy si uvědomuje, jak se ho touha po alkoholu postupně zmocňovala, až nebyl schopen myslet na nic jiného. Přesto si myslím, že jeho závislost byla pouze na počátku a nikoli příliš hluboká, takže osudová nehoda ho pouze postavila na správnou cestu a snad mu zachránila budoucnost. Současně shledávám, že snímek díky četným retrospektivám a absenci dramatických a šokujících událostí částečně vnímám jako dokumentární pokus o nahlédnutí do života maturanta, jemuž byla ponechána příliš velká svoboda. Adamovi rodiče L. Hlavica a K. Frejová byli ve snímku zaznamenáni pouze okrajově, stejně jako ve skutečném Adamově životě. Naopak velmi pozitivně hodnotím herecký výkon hlavní postavy Josefa Trojana a domnívám se, že jeho slavný otec může být spokojen. Roli Adamova kamaráda a pijáckého kumpána, jenž měl lví podíl na jeho potížích, ztvárnil Š. Fridrich. Mezi filmy z protialkoholických léčeben se však film D. Vignera určitě neumístí na předních pozicích, neboť díky plochému a částečně prázdnému ději ho čeká pouze průměrné hodnocení.

Československý povídkový film, v němž hlavní roli hraje manželský pár Neradových ve složení lékařka L. Švormová a fotograf J. Vala. Nutno poznamenat, že L. Švormová je v tomto snímku velmi sympatická a pohledná, navzdory očekávání mě skutečně projev této amatérské kriminalistky mile překvapil, její manžel předvádí takovou svoji nepříliš výraznou klasiku, nicméně jako manželé se výborně doplňují a vyzařuje z nich velká pohoda. První povídka vypráví o pašování zboží ve vlaku Paris-Praha, následující se věnuje objasnění smrti starého hledače pokladů, jenž záhadně skonal pod Čertovým kamenem. Závěrečná a dle mého názoru nejzdařilejší povídka se zabývá podivnými událostmi v Domě hrůzy na pouti, přičemž vyjdou najevo jiné nekalé skutky kolotočářů. Skutečným vyšetřováním těchto nepravostí je pověřen major Buček v podání elegantního J. Langmilera, jenž je však velmi vděčný za nezištnou pomoc v podobě nedocenitelných informací od talentované madam Neradové. Ve vedlejších rolích se představí mnoho známých osobností (např. umělec ve vlaku F. Filipovský, redaktor J. Lír, vedoucí Domu hrůzy J. Hlinomaz, robustní majitel kolotoče Z. Kryzánek, krásná J. Hlaváčová, archeolog F. Vicena či oběšenec L. Trojan), avšak jednoznačně nejvíce mě zaujal zcela mimořádný výkon J. Beyvla ve druhé povídce a zejména jeho opilecký záchvat špatného svědomí. Aféry mé ženy režiséra V. Čecha se mohou zařadit mezi spoustu průměrných, nikoli špatných, kriminálek ze 70. let, hranici průměru překročili pouze hlavní ženská postava svou půvabnou svěžestí a podnapilý venkovan Beyvl.

Americký akční thriler a zároveň první díl trojdílné série o agentovi Jasonu Bournemu, jenž při pokusu o atentát nepohodlné osoby utrpí totální amnézii a ve zbytku snímku se snaží opět najít svou identitu a minulost. V této činnosti mu dopomáhá krásná F. Potente. Film bývá často spojován s filmy o agentu 007, domnívám se však, že oč má Agent bez minulosti propracovanější a inteligentnější scénář, přesně o tolik má hlavní hrdina méně charismatu než kterýkoliv J. Bond. M. Damon mi tam prostě neseděl a jeho výkon se mi nelíbil. Za nejpozoruhodnější scény považuji automobilou honičku v Paříži a zejména Bournovo dopadení nájemného vraha - snipera na louce. Rozhodně tento akční snímek nepovažuji za špatný, avšak na víc jak čtyři hvězdy to namá ani náhodou a už vůbec mi není jasná zdejší adorace tohoto dramatu.

Československý film odehrávající se v roce 1947 a popisující boj československých ozbrojených složek proti ukrajinské povstalecké armádě na Slovensku. Ukrajinští nacionalisti, bývalí příslušníci SS, nazývání též podle svého zakladatele Banderovci, kterým se nepovedlo založit svůj vlastní stát, utíkali po válce na západ přes naše území a vyznačovali se krutostí, které nedosahovaly ani německé jednotky za války. Vypalovali vesnice, zabíjeli venkovské obyvatele a skrývali se na opuštěných místech. Z Prahy byl vyslán armádní sbor, který měl útoky postiženou oblast ochránit a banderovce zlikvidovat a tato operace byla pojmenována Akce B. Stejný krycí název mělo násilné vysídlování komunistům nepohodlných lidí z velkých měst na venkov, které probíhalo v letech 1952-1953. Ze známějších herců se v rolích vojáků představili major (?), kapitán J. Bek, poručík R. Deyl ml. a vojíni J. Sovák a A. Šůra. R. Deyl hrál dle předpokladů charakterově bezchybného a chrabrého vojáka se správným socialistickým cítěním, zatímco sympatický J. Sovák v jedné ze svých prvních filmových rolí zpočátku neprojevoval dostatek potřebného nadšení pro tuto operaci, aby se z něho na konci filmu stal skutečný hrdina. Banderovci měli na Slovensku své posluhovače, kteří jim poskytovali informace o pohybu nepřítele, mezi nimiž se nejvíce projevila D. Medřická a neznámý muž se zamračeným výrazem vydávající se za hostinského, u něhož byl major s poručíkem ubytovaní, a tyto osoby pochopitelně byly také odhaleny a zneškodněny. Kněz, který nevědomky poskytl Medřické alibi, byl dle tehdejších zvyků hozen do jednoho pytle s vrahy a jejich posluhovači. Ve filmu se objevuje mnoho povedených bojových scén s ohlušující střelbou, mezi nejzajímavější řadím hrdinnou obranu hájenky, ve které žila A. Hegerlíková s malým synem, opakovaně napadenou Banderovci. Šéfem fašistických bojovníků byl neznámý herec se zajímavým, exoticky vypadajícím obličejem a jeho pravou rukou byl J. Mareš, který svou horlivost a neukázněnost zaplatil životem. Nebýt poslední věty naprosto zbytečně a patolízalsky, dokonce až hanebně odkazující na Sovětský svaz, což bohužel nebylo v té době nikterak výjimečné, a také toho, že byla z podpory Banderovců nepodloženě obviněna Československá strana národně socialistická, konkurent komunistů ve volbách, vzpomínal bych tento filmový počin Josefa Macha mnohem příjemněji. Přesto se domnívám, že i díky nádherným scenériím slovenské horské krajiny a tomu, že mě film bavil a zapomenu-li na nevhodné, ale bohužel nevyhnutelné komunistické kecy, mohu hodnotit průměrně.

Československý televizní film natočený podle detektivní novely D. A. Dogga, který se odehrává těsně po skončení druhé světové války. Hlavními postavami jsou muži, kteří během války působili v britské armádě ve speciální jednotce zabývající se výzvědnými akcemi. Jedna z těchto utajených válečných činností, pojmenovaná podle společné záliby příslušníků oddílu v šipkách Býčí oko, spočívala v proniknutí do zámečku na francouzském pobřeží, kde Němci ukrývali důležité dokumenty. Během této akce, jež byla ve snímku zobrazena retrospektivně, byla nalezena šifra k tajnému bankovnímu kontu, které mělo financovat poválečnou nacistickou činnost. Bylo rozhodnuto, že nalezení šifry bude zatajeno, každý člen oddíl obdržel část dokumentu a po válce se vojáci o obnos rozdělí. Herecké obsazení průzkumné jednotky bylo velmi zajímavé : seržant R. Jelínek, P. Čepek, M. Štěpánek, J. Satoranský a I. Vyskočil. Po válce se však neznámá osoba snaží od bývalých vojáků získat ukryté kousky šifry, aby mohl sestavit celý dokument a peníze tak vybrat sám. Odhalením totožností pachatele je pověřen kriminalista K. Hlušička, avšak díky předvídatelnému ději je identita zloděje známa už dopředu. V menších rolích se v této krátké televizní inscenaci objevily J. Šulcová, J. Paulová a R. Merunková jako partnerky členů operace Býčí oko. Dílo J. Bělky mě příliš nezaujalo, neboť známí a oblíbení herci nedostali prostor a nemohli tak vzhledem k předvídatelnému a ne zcela reálnému příběhu více rozvinout své umění. Shledávám, že tomuto příběhu nemohu udělit více než dvě hvězdy, neboť i obyčejné průměrné filmy na působí zajímavěji a skvělé herecké obsazení, které mě nalákalo, vyznělo do ztracena.

Československý televizní trojdílný film popisující život slavného francouzského romanopisce a dramatika Alexandra Dumase staršího (1802-1870). Spojení režiséra J. Dudka, scénaristy J. Dietla a V. Menšíka v roli hlavní postavy napovídá, že se jedná o výjimečně povedené, jak herecky, tak scénaristicky nebývale zvládnuté dílo. První část nazvaná Dobytí Paříže zobrazuje dvacetiletého Dumase přicházející do Paříže se silnou ambicí stát se spisovatelem. Od nelehkých začátků, kdy pracoval jako písař, se mu podaří prosadit svou hrou Jindřich III. v divadle Comedy Francaise a stává se pařížskou celebritou a uznávanou osobností tehdejší kulturní společnosti. V druhé části poznáváme Dumase jako čtyřicetiletého muže, jenž svým vypravěčským uměním vydělal obrovské sumy peněz, avšak svou nepříliš zodpovědnou povahou nadělal také neméně velké dluhy. Až v tomto pokročilém věku se sbližuje se svým prvorozeným synem Alexandrem, kterého výborně zahrál J. Kačer, a uvádí ho do společnosti. Závěrečná část nazvané Smrt Porthose ukazuje Dumase staršího v posledním roce jeho života, kdy jeho sláva upadá, finanční zdroje jsou vyčerpány, v touze opět povznést své jméno navazuje bláznivá a jednostranná přátelství s podivnými individui a nebýt jeho starostlivého syna, skonal by v bídě a osamocen. Co se týká Menšíkova herectví, mám poměrně rozpačité pocity, neboť se nemohu zbavit dojmu, jako by ivančický rodák hrál sám sebe v jeho obvyklé žoviální poloze, na druhou stranu jeho výkon je natolik živelný a temperamentní, že tento dojem dílu na kvalitě pranic neubírá. Ve vedlejších rolích se objevil J. Langmiler jako Dumasův objevitel a ředitel zmíněného divadla, J. Štěpánková jako jeho první žena Kateřina, D. Medřická coby spřátelená spisovatelka George Sandová a mnoho dalších velmi známých jmen. Tento trojdílný životopisný film je poměrně věrnou kopií, pochopitelně podrobněji a detailněji vyprávěnou, o rok mladšího Kachyňova filmu Tajemství velkého vypravěče, kde Dumase ztvárnil M. Štěpánek.

Český animovaný film podle stejnojmenné komiksové předlohy výtvarníků Jaroslava Rudiše a Jaromíra (99) Švejdíka. Sledujeme apolitický příběh z podzimu 1989, kdy je málomluvný samotářský výpravčí Alois Nebel (M. Krobot) z Bílého Potoka v Jeseníkách, trpící halucinačními představami zahalenými mlžným oparem, hospitalizován v léčebně pro duševně choré. Poznamenán touto zkušeností je sesazen z pozice výpravčího a odjíždí do Prahy zjednat nápravu. Nápad nevyšel, touha se rozplynula a v momentě, kdy je osamocen a ztracen ve velkoměstě potkává životní lásku a odráží se ode dna. Vedle příběhu zádumčivého výpravčího existuje i druhá dějová linie vyprávějící o pomstě, jejíž příčiny sahají do neurovnaného června roku 1945, kdy docházelo k mnoha nespravedlivým odsunům jedinců, a která na sebe nechala čekat přes čtyřicet let. Tato dějová linie, v níž hlavní roli hraje Němý (K. Roden), jenž zasvětil svůj život odplatě za smrt svého otce v oněch divokých dnech (jak spíše tuším), se mi však zdála nepříliš promyšlená, nepřehledná a nejasná. Ve vedlejších rolích se představili vypočítavý hulvát L. Noha a jeho otec nesoucí si břemeno na svědomí z minulosti A. Švehlík (resp. představily se jejich karikatury). Co se týká výtvarné stránky, zaujala mě mnohem více než samotný příběh, jenž je maximálně průměrný. Nevím, jakým způsobem snímek vznikal. ale celek působil, jako by film někdo natočil se skutečnými herci a poté ve studiu zgeneralizoval jejich obličeje, zjednodušil okolní prostředí při zachování všech důležitých složek a zvýraznil obrysy a hrany, zatímco na rovných plochách zanechal homogenní odstín. Význam výtvarné složky a animace, na níž se podílel zejména Jaromír 99, skutečně převyšuje poměrně nevýrazný příběh, a proto se mé nadprůměrné hodnocení vztahuje zejména k ní.

Italský autobiografický film inspirovaný vzpomínkami na dospívání slavného režiséra Felliniho. Děj je situován do Rimini někdy okolo roku 1935 a zabývá se vztahy s rodiči mladého muže a samozřejmě také prvními citovými vzplanutími a erotickými zážitky. Film se vyznačuje jakousi zvláštní poetičností, laskovastí a idylickým životem, avšak také absencí jakéhokoliv příběhu, snímek se v podstatě skládá z útržkovitých vzpomínek na režisérovo mládí. Mezi těmito jednotlivými vzpomínkami a iluzemi lze nalézt velmi pozoruhodné scény, například mě velmi zaujalo odpoledne s "naprosto normálním" strýčkem Teem (italský komik C. Ingrassia), návštěva Duceho včetně jeho gigantického obskurního portrétu a na tomto portálu zřejmě oblíbená scéna s trafikantkou (vnadná M. A. Beluzzi). Na druhou stranu některé části filmu byly velmi nevýrazné až nudné, mám na mysli zejména scénu v mlze. Nejvýraznější postavy snímku představují cholerický, ale dobrácký otec, poté zbytek režisérovi rodiny a nakonec mladíkovy erotické fantazie. Ač naprosto uznávám filmografické kvality tohoto snímku, obávám se, že první setkání s Fellinim nedopadlo nikterak oslnivě, neboť absence děje se ukázala být pro mě závažným problémem, občas bylo těžké udržet pozornost a dokonce ani obří odhalená ňadra mě nepřesvědčila k vyššímu hodnocení.

Československá krátká televizní komedie podle scénáře V. Nesrsty, jež se zaměřuje na vztahy mezi dvojicí manželských párů bydlících nad sebou v jednom panelovém domě. Soužití a rozdělení domácích prací je u obou párů diametrálně odlišného charakteru, neboť zatímco Marie (I. Janžurová) má na starosti veškeré hospodaření v domácnosti a její manžel Tonda (V. Menšík) se zabývá především sledování televizoru a četbou novin, u manželů bydlících o patro výš je tomu jinak. Honza v podání J. Hrzána stará s nadšením o domácnost a jeho žena Eva (D. Veškrnová), která nemá co na práci, nese jeho uklízení a vaření s nelibostí, neboť má dojem, že takto se správný chlap nechová. Je pozoruhodné, že mezi oběma manželskými páry byl neobvyklý věkový rozdíl, mezi Menšíkem a Janžurovou 14 let a mezi Hrzánem a Veškrnovou dokonce 15 let. Tento film neobsahuje mnoho komických prvků, proto bych ho za komedii nepovažoval, spíše bych vyzdvihl jeho poslání, jež spočívá v tom, že pro každý pár je nejlepší přirozené rozdělení domácích prací a zodpovědnosti v domácnosti tak, aby odpovídalo schopnostem a možnostem jednotlivých členů a žádný z nich nebyl přetížen. Nutno poznamenat, že postava Evy ztvárněná D. Veškrnovou byla poněkud mdlého ducha a docela mě srala, neboť nejprve z nepochopitelných důvodů podrazila nohy svému pracovitému manželovi nesoucímu talíř s občerstvením a způsobila mu tak zlomeninu horní končetiny, poté díky své lehkovážnosti vytopila byt Menšíka s Janžurkou a nakonec si během vaření hloupě spletla kmín se semínky fenyklu. V závěru ji správně paní Janžurová upřímně řekla, co si myslí o jejím chování a názorech. Co se týká výkonu mistra Menšíka, přiznám se, že jeho role a výkony v komediálně laděných filmech v 80. letech na mě působí rozpačitě, nevtipně a křečovitě. Pochopitelně před jeho výkony v rozličných dramatech na konci jeho herecké kariéry se s úctou skláním. Celkově hodnotím tuto nevtipnou komedii I. Nováka zobrazující obvyklé problémy v soužití dvou jedinců podprůměrně.

Americký akční film vyprávějící o mladém Američanovi Drew Collinsovi, který jako nemluvně ztratil oba rodiče při leteckém neštěstí nad Japonskem a kterého poté vychoval moudrý japonský muž (J. Fujioka) a zasvětil mladíka do samurajského umění. Jako dovršení výuky a splnění všech úkolů obdržel Collins od svého nevlastního otce starý rodinný meč, což se pochopitelně nelíbilo prchlivému Kenjirovi (M. Dacascos), pravému synovi onoho učitele. Do hlavní roli bojovníka, který se pak vrátil do Spojených států a věnoval se povolání novináře, byl obsazen D. Bradley, jehož herecké umění bylo dosti chabé, avšak v podobných typech snímků jako je tento, se podobný nedostatek dá blahosklonně přehlédnout, pokud je dostatečně nahrazen bojovým uměním. Během jedné noci je o vzácný meč skupinou násilníků oloupen a za nějaký čas zjistí, že jsou oním mečem páchány vraždy a podle způsobu usmrcení lze odvodit, že vrahem je Kenjiro. Během pátrání po vrahovi v Istanbulu je Bradley i se svou fotografkou V. Trapp zajat a donucen podstoupit drsné souboje v aréně před rozjařeným publikem, kde porážka končí smrtí. Krvelačné souboje bojovníků v bizarních oděvech představují skutečný vrchol filmu, neboť v aréně se kromě Bradleyho vystřídali podivný blonďatý zápasník v upnutých šortkách (R. Vreeken), nemotorný bojovník se sekyrou inspirovaný Vikingy, naivní Američan v riflích vyzbrojený dýkou, dlouhovlasý asijský bojovník se dvěma šavlemi a červenými ozdobami na rukou, další Asiat s patkou a tyčí s ostřím, velmi podivný zápasník s páskou přes oko zahalený v plášti disponující dvěma ozubenými háky a pochopitelně šampion Kenjiro, jenž každého rozsekal svým mečem. Ve finálovém souboji se pochopitelně utkali dva nevlastní bratři se samurajskými meči. Díky duelům v aréně a nostalgickým vzpomínkám na tento film mistra béčkových akčňáků S. Firstenberga hodnotím Amerického samuraje průměrně, ačkoli jsem si pochopitelně vědom všech filmografických nedostatků, kvůli nimž obvykle hodnocení snižuji.