Schlierkamp

Československý televizní film natočený podle částečně autobiografického románu J. Londona Martin Eden odehrávající se v San Franciscu. Hlavní postavu, ambiciózního, ale vznětlivého námořníka Martina Edena, jenž se rozhodl kvůli náklonnosti k dámě z vyšších kruhů zvýšit svou intelektuální úroveň, zlepšit způsob vyjadřování a stát se spisovatelem, ztvárnil strhujícím způsobem R. Brzobohatý. Mladý námořník usilovně toužící po úspěchu a uznání se pustí do psaní povídek ve snaze zaujmout a společensky se přiblížit své milované Ruth (B. Bohdanová). Po sérii neúspěchů, kdy se Edenovi nepodařilo přesvědčit šéfredaktory novin k otištění jeho próz a začíná propadat zoufalství, se konečně dokázal literárně prosadit a díky štědrým honorářům získá pohádkové bohatství. Následně však přichází prudké vystřízlivění, neboť o jeho slávě a bohatství se doslechnou lidé, kteří jím jako chudým námořníkem pohrdali, a nyní přicházejí s nataženou rukou. Přesně jak Edenovi prorokoval básník R. Lukavský, který si podobnou situací též prošel, Martin poznává odvrácenou stránku a marnost veškeré slávy, neboť kde začíná známost u široké veřejnosti, tam končí tvůrčí i lidská svoboda. Strhující dojem z tohoto dvouhodinového snímku je zapříčiněn mnoha scénami, jež se vyznačují špičkovými hereckými výkony a předhánějí se v dramatičnosti. Pro dokreslení společenské úrovně, kde se Eden původně nacházel, se ve snímku objevuje také mnoho poutavých scén s pěstními souboji, kde R. Brzobohatý uplatňuje své bojové schopnosti. Vynikající drama L. Ráži se může pochlubit vskutku skvělým obsazením, neboť v tomto filmu můžeme sledovat kromě již zmíněných J. Jiráskovou, Edenovu ubohou sestru, trpící v manželství s dominantním a bezohledným J. Větrovcem. Dále se v neobvyklé roli objeví dlouholetý pracovník v prádelně O. Šimánek, potlučený námořník V. Brabec, koketní a do Edena zamilovaná J. Bohdalová či výčepní Joe v podání V. Stacha. Snímek svými výjimečnými výkony též obohatil V. Šmeral coby arogantní soudce či D. Medřická v roli energické Edenovy bytné. Nerad bych zapoměl na malou roli R. Jelínka, který představoval Ruthina nemluvného bratra Artura a na šéfredaktora J. Beka, který dostal na budku, neboť nemohl Edenovi vyplatit požadovaný obnos za otištění povídky. Stále nestačím žasnout, kolik filmových skvostů zůstalo neprávem zapomenutých v archivech, zatímco v televizi se až na výjimky neustále opakují notoricky známá díla pochybné kvality. Je jasné, že nejen kvůli výtečnému panu Brzobohatému, ale především díky němu, hodnotím Cestu řeky k moři jako vysoce nadprůměrnou.

Československý historický televizní film odehrávající se v 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad (1420-1471), jediného českého krále jmenovaného z české šlechty. Snímek začíná jeho zvolením českým králem v roce 1458 a končí smrtí, přičemž nejvíce se věnuje Jiřího konfliktu s papežem kvůli zachování Basilejských kompaktát z roku 1436, která zaručovala v českých zemích přijímání pod obojí, tedy uznávala jak víru katolickou, tak i kališnickou. Českého panovníka, jenž se za žádnou cenu nechtěl vzdát výhody náboženské svobody a současně usiloval o vyřešení všech vnitrostátních i mezinárodních sporů mírovou cestou, ztvárnil P. Haničinec. Jeho druhou manželku Johanu z Rožmitálu, moudrou ženu, s níž často rozmlouval o politických záležitostech a věrně stojící po boku až do Jiřího smrti, si zahrála D. Kolářová. Králova syna Viktorína z prvního manželství představoval J. Kanyza a Jiřího největšího politického protivníka Matyáše Korvína, který se spojil se zrádnou českou katolickou šlechtou a byl vyobrazen poněkud mdlého rozumu, hrál V. Postránecký. Ve snímku se objevili i dva papežové, Pius II. a jeho následník Pavel II., prezentovaní pro mě neznámými herci, a tito prostředníci Božích slov na Zemi se vyznačovali komickou červenou čapkou, nelítostnou snahou zrušit všechna reformní hnutí ohrožující výsadní postavení římsko-katolické církve a také potřebou omezit moc moc Jiřího z Poděbrad, který byl nazván kacířským králem. V dalších rolích můžeme sledovat královského šaška Palečka (V. Švorc), vždy moudře a upřímně radícímu svému králi a několik věrných českých šlechticů, z nichž nejvýznamnější byl zřejmě F. Němec a J. Zahajský. Režisér J. Matějovský natočil další zajímavé televizní historické dílo, kterých se od různých režisérů objevilo v roce 1974 několik. U tohoto filmu bych se přikláněl k průměrnému hodnocení.

Československý film vyprávějící o docentu Pavlu Štastném, přednášejícím na filozofické fakultě o etice, jemuž zkomplikuje život příchod jeho dcery z prvního manželství. Do hlavní role introvertního intelektuála byl obsazen M. Lasica a jeho dceru Evu, jež potřebovala od svého otce protekci u přijímacích zkoušek na lékařské fakultě, ztvárnila V. Žilková. Evin příchod do domácnosti jejího otce, když předtím žila u své matky, Šťastného první ženy J. Jiráskové, nesla jeho druhá manželka J. Kasanová nelehce, obzvláště po konfliktu na domácím večírku byla její přítomnost nežádoucí. V okamžiku, kdy docent podlehne v opilosti pokušení a stráví noc s jeho posluchačkou J. Asterovou, přizná se manželce, a ta ho vyhodí z bytu, přestože sama udržovala milostný poměr s mladším kolegou na pracovišti. Etické zásady, na nichž si docent pečlivě zakládal, vzaly díky neplánované nevěře za své a v zoufalství nad ztrátou ideálů, domova i ženy se uchýlí do jeho venkovské chaty. Přiznám se, že jsem celý film váhal, je název filmu věnován docentovi nebo jeho rozpustilé dceři, a obávám se, že v tom dosud nemám jasno. Ve vedlejší roli Šťastného kamaráda Oskara se objevil J. Císler, k mému překvapení skutečný životní partner málo známé už zmíněné J. Kasanové, původní profesí baletky. Dále můžeme ve snímku průměrného režiséra O. Fuky sledovat J. Faltýnka, vesnického zbohatlíka, žádajícího od Šťastného přímluvu na přijímací zkoušky pro svého syna ztřeštěného M. Nesvadbu, který se sblíží s V. Žilkovou. Snímek mě rozhodně nepřesvědčil o své výjimečnosti, některé scény, například onen výše uvedený pozdní domácí večírek nebo podivný závěr, byly při nejmenším rozpačité. Ačkoli rád sleduji Lasicovo klidné herectví, místy s ironickými poznámkami, které předváděl v 80. letech, nemohu tento snímek hodnotit jinak než průměrně.

Československý film vyprávějící o nesmělém a zakřiknutém strážmistrovi veřejné bezpečnosti Jiřím Spěváčkovi (O. Havelka), který je zamilovaný do sekretářky předsedy družstva. Nevděčná sekretářka Jitka (J. Nagyová) však Jirkův cit využije pro svůj prospěch, neboť ho přesvědčí, aby za ni hlídal 10 dětí – sirotků, a sama se odjede věnovat milostným radovánkám s neznámým partnerem. Havelka tedy místo dovolené odjíždí do Křečovic, kde se opuštěná mládež nachází a seznamuje se s místními obyvateli. Brzy vychází najevo, že skupina dětí, mezi nimiž se objevil budoucí režisér J. Strach, jsou pěkní uličníci, kteří vyvádějí zlomyslné kousky. Banální a nepříliš přitažlivý příběh vrcholí zjištěním, že byl Spěváček J. Nagyovou oklamán, velmi se rozčílí a odjíždí z Křečovic, avšak ne natolik, aby se tam záhy vrátil a dle očekávání se sblížil s hubatou ošetřovatelkou prasat Kamilou (R. Stupková). Poměrně nudný film S. Strnada sice mírně oživuje obsazení známých hereckých tváří, avšak ani V. Brodský, ani J. Bláha v roli hospodského nemohou film výrazněji zkvalitnit. Dále se ve filmu ukázala A. Kreuzmannová jako Jirkova matka, taktéž příslušník veřejné bezpečnosti, plně oddaná svému povolání, typicky žoviální důchodce R. Vrchota, předseda družstva K. Vochoč, kostelník L. Kostelka či náčelník policejního sboru F. Řehák. Příběhově je snímek velmi slabý, spíše mě zaujalo zobrazení socialistické společnosti na venkově na konci 80. let. V závěru je díky vypuštění rybníka rozpustilou mládeží dopaden hledaný zločinec, za což byl strážmistr Spěváček policejním sborem náležitě oceněn. Tomuto právem zapomenutému filmu po zásluze uděluji pouhé dvě hvězdy a vnímám ho na dolní hranici tohoto hodnocení.

Československý krimifilm věnující se nekalým obchodním praktikám vedoucího stavebního podniku Ing. Kratiny, jenž se stane obětí vydírání jednoho ze svých zaměstnanců. V roli Kratiny, který si běžně bral úplatky za dokončení staveb v termínu a i jinak se neoprávněně obohacoval, se objevil O. Brousek. Snímek tak kromě kriminalistické zápletky, která se objeví až poměrně záhy, ukazuje rozkrádání socialistického stavebnictví, kde si každý bral, co mohl a obohacoval se, jak to šlo. Kratina se rozhodne neznámého vyděrače odstranit, bohužel pro něho zastřelí náhodného kolemjdoucího a tedy nesprávnou osobu. Svědek této události, klavírista v blízké vinárně Tůma, se rozhodne vypátrat na vlastní pěst pozadí tohoto činu, neboť nebohá oběť byl zeť jeho dobré známé paní Mráčkové (D. Medřická). Pan V. Voska, jenž hrál onoho elegantního hudebníka s jeho charakteristickým aristokratickým vystupováním, byl uveden jako hlavní postava tohoto filmu, já však vnímám jako mnohem důležitější Brouskovu roli, neboť u něho bylo naznačeno i rodinné zázemí, zobrazeny psychologické postupy a hlavně se na obrazovce objevoval od začátku až do konce. Vyděrače, který za svoje činy nakonec zaplatí životem, ztvárnil tapetář Šulc v podání J. Kanyzy. Kriminalista A. Švehlík a jeho kolegové, jež vyšetřovali okolnosti vraždy chodce na Maltézském náměstí, hráli ve filmu všestranného J. Poláka pouze doplňující roli. Nesmím též opomenout zmínit povedenou hudební složku, jejímž autorem byl K. Svoboda. Netradičně pojatá kriminálka s výborným O. Brouskem mě zaujala natolik, že neváhám udělit nadprůměrné hodnocení.

Československá televizní historická inscenace o osudech Elišky Přemyslovny (1292-1330), poslední královny z rodu Přemyslovců. Příběh se věnuje etapě jejího života od svatby s Janem Lucemburským ve Špýru v roce 1310 a končí jejich rozchodem na Lokti několik let poté. Do role královny, jejíž nenávist k nepřátelům neznala míru a která svým nevybíravým hysterickým chováním a zlou povahou, jež byla zřejmě zapříčiněna duševní chorobou, od sebe v průběhu času odehnala všechny své blízké, byla obsazena J. Andresíková. Jan Lucemburský (přesvědčivý J. Hanzlík), jenž svou ženu zpočátku upřímně miloval, avšak když se mu jeho choť pletla do panovnických záležitostí a když si po roztržce vzala jako rukojmí jejich syna, budoucího císaře Karla IV., definitivně se od ní odloučil a věnoval se až do své smrti povolání rytíře. Ve snímku Z. Kubečka je jasně vidět, jak nelehkou pozici měl král Jan mezi odbojnou českou šlechtou, mezi jejíž představiteli vynikal uvážlivý Jindřich z Lipé (V. Neužil). Další významnou postavou v té době byla dvojnásobná královská vdova Eliška Rejčka, jež v té době byla vnímána jako milenka zmíněného Jindřicha z Lipé. Elišku Rejčku, mezi níž a její nevlastní dcerou Eliškou Přemyslovnou vládlo otevřené nepřátelství, ztvárnila nepřehlédnutelná M. Drahokoupilová. Tato herečka u mě platí za jednu z nejpůvabnějších českých hereček a v tomto snímku to svou přirozenou krásou, sebevědomými vznešenými pohyby, zářícíma očima a neodolatelným úsměvem potvrdila. Ve vedlejších rolích se objevil V. Šmeral jako arcibiskup, K. Urbánek a J. Kanyza coby čeští šlechticové a J. Drbohlavová v roli královniny služebné. Atentátníkem, jenž byl královnou vyzván k zabití Jindřicha z Lipé a během svého hanebného činu fatálně selhal, neboť zvolil doslova stupidní provedení, byl M. Nohýnek. K dílu pana Kubečka nemám žádných námitek, neboť výprava, kostýmy, příběh i herecké výkony byly věrohodné, a tedy i celý film hodnotím nadprůměrně.

Československý film, jehož hlavním účelem byla dehonestace a zostuzení zakladatele obuvnického průmyslu T. Bati a nepravdivě popsané jeho podnikatelské metody. I po znárodnění Baťových závodů nemohli komunisté odpustit Baťovi jeho celosvětové úspěchy a neposkvrněnou pověst, a proto byl v tomto filmu hanebně zobrazen jako bezcitný vykořisťovatel svých zaměstnanců a dokonce podporovatel Hitlera a obdivovatel Mussoliniho. Do role ředitele Botostroje (posměšné označení Baťových závodů) byl obsazen V. Vejražka, jenž se Baťovi vizuálně dosti podobal a jeho výkon byl středobodem celého filmu. Podaří-li se nám však oprostit od hanebného scénáře sloužícího pouze k potřebám politického režimu k ospravedlnění znárodnění Baťových podniků ve Zlíně, je poznat, že film je po kinematografické stránce velmi kvalitní. Dokonce mám dojem, že autor, skvělý a opomenutý režisér a zakladatel tuzemského dabingu K. M. Walló, vyhnal chování ředitele Botostroje záměrně do extrému, a tím splnil dva cíle. Komunisté na jeho dílo koukali se zalíbením, avšak nepochopili, že si z nich Walló dělá legraci, neboť tak extrémně černobílé charaktery postav a z toho plynoucí absurdní situace k tomu přímo vybízí. Jedna z nejabsurdnějších situací se odehrála, když ředitel rozhodl z důvodu malého odbytu přebytek nově vyrobených bot spálit, což rozhodně nepřispělo ke spokojenosti jeho zaměstnanců. Vejražkův hlavní soupeř byl mladý komunista Josef Horák, jenž nebyl kvůli svému světonázoru do Botostroje přijat a poté dokázal přesvědčit masu pracujících, aby s ním šla do stávky. Do role typicky nadšeného budovatele s rozzářenou tváří byl obsazen osvědčený V. Besser a nebyla to jeho jediná podobně laděná role v těchto budovatelských filmech. V dalších rolích můžeme sledovat O. Sklenčku jako sekčního ředitele v Botostroji trpícího pod tvrdou ředitelovou rukou, R. Hrušínského, účetního a amatérského boxera, který začal chodit za osamělou ženou jiného pracovníka Botostroje. Dále se v tomto snímku představil nesmělý pracovník-inlektuál Z. Řehoř, V. Fialová odmítnuvší nestoudnou ředitelovu nabídku či J. Kurandová, jež hrála matku Horákovou. Kritice také neunikl ředitelův syn (P. Skála, k neuvěření, ale je to hrobník ze Studny z 30 případů majora Zemana), jenž byl navíc vyobrazen jako vychloubačný a nepříliš inteligentní zbohatlík. Snímek se ani nesnaží zakrývat totožnost oběti kritiky, neboť film končí ředitelovou tragickou smrtí během leteckého neštěstí. Navzdory ostudně překrouceným a ideologicky přibarveným skutečnostem, jež jsou ve filmech z tohoto období smutnou realitou, vnímám tento snímek jako povedený a nadmíru poutavý.

Československý historický televizní film odehrávající se v polovině 13. století za vlády Václava I. (1205-1253) a věnuje se především těžkostem, které musel překonat Václavův druhorozený syn Přemysl (1233-1278) při nástupu na český trůn. Václava I. , nazývaného též Jednooký, který místo panování a zvelebování svého království trávil čas na honitbách a pitkách obklopen ženami, ztvárnil vskutku přesvědčivým způsobem J. Vinklář. Jeho syna Přemysla, který jako druhorozený byl původně určen pro duchovní dráhu, kde se naučil pokoře a moudrosti a nebyl tak v ničem podoben svému věčně opilému otci, zahrál mladý T. Töpfer. Po onemocnění a smrti svého staršího bratra, zapomenutého Vladislava Českého (O. Vízner) v roce 1247, připadlo nástupnictví na českém trůně právě Přemyslovi. Aby upevnil a rozšířil moc Přemyslovců i za Dunaj, byla mu za manželku vybrána o 28 let starší, dvojnásobná vdova Markéta Babenberská, kterou představovala J. Dítětová. Díky svým schopnostem rozšířil území spadající pod českou korunu do takových rozměrů, jaké se nikdy dříve ani později už neopakovaly. Přestože byl Přemysl díky tomuto ryze politickému manželství zpočátku terčem posměchu, brzy se ukázalo, jak schopný to byl panovník a ke konci jeho života nebylo v Evropě významnějšího a ctihodnějšího vladaře. Mladému Přemyslovi Otakarovi II. v jeho politických počátcích udělovali dobré rady pražský biskup L. Boháč a šlechtic Ctibor řečený Moudrá hlava v podání J. Větrovce. V roli schovanky vévodkyně Babenberské se objevila L. Šafránková, k níž choval mladý král sympatie. V závěru došlo k dramatickému rozuzlení nástupnictví na českém trůně, neboť Přemyslův vládnutí neschopný otec odmítal předat královskou korunu. Velmi poutavý historický film od M. Poledňákové, která odvedla velmi dobrou práci, končí tím, jak Přemysl odjíždí vydobýt si slávu válečníka tažením do pohanských zemí a jeho pouť byla zakončena, jak známo, založením města Královec v roce 1256. Podobné historické filmy chovám v mimořádné oblibě, nejen díky mimořádně kvalitním hereckým výkonům, jak tomu často bývá, ale především kvůli nahlédnutí do minulosti a názornému přiblížení dávných časů, o nichž bývá představa velmi matná.

Československá televizní pohádka vyprávějící o čarodějnici, nebo snad víle Julii (I. Janžurová), strašidlu Hlavičkovi (V. Bedrna), vyznačujícímu se tím, že byl schopen sundávat svou hlavu z krku a jejich schovance, nalezenci Kordulce (M. Bičíková). Brzy po příchodu této společnosti do městečka se Kordulka seznámí s hodinářem Adamem, kterého ztvárnil Michal Nesvadba, a oba mladí lidé se do sebe zamilují. Jediná zápletka v této jednoduché pohádce, často prokládáné písněmi s texty S. Kočky a zhudebněné A. Michajlovem, je taková, že mladý hodinář se Julii nezdá být dost dobrá partie pro její schovanku a vykouzlí jiného nápadníka, plechového rytíře. Tento rytíř, jehož představoval Miloš Nesvadba, se však ukázal jako partner pro Kordulku naprosto nevhodný, a Julie ho musela zase odčarovat. Poté už nebránilo štěstí a lásce mezi Adamem a Kordulkou zhola nic. Jak je vidět, poměrně banální až stupidní příběh v jednoduchém kulisovém prostředí, nemůže diváka hlouběji zaujmout. Herecké výkony bohužel bídný scénář nepovznesly, komediální talent Janžurové i Bedrny vyzněl do ztracena, pouze je jasně patrný nedostatek talentu u M. Bičíkové, která se naštěstí v dospělém věku herectví vzdala. Obávám se, že jsem nucen po dlouhé době hodnotit pouze jednou hvězdou, neboť tato krátká televizní pohádka se nepovedla a nenalezl jsem nic, co by mohlo celkové hodnocení aspoň trochu vylepšit.

Československý televizní film odehrávající se na počátku 14. století za vlády Václava II. (1271-1305). Tento český panovník, kterého ztvárnil skvělý J. Tříska, po svém slavném otci zdědil obrovské území, avšak nikoli vůdčí a bojové schopnosti. Ačkoli byl zasnouben a později se oženil s mladičkou Eliškou Rejčkou (J. Boušková), trávil volné chvíle u překrásné milenky Anežky (L. Geprtová). Později však král nalezl v mladé ženě zalíbení a manipulativní milenku opustil. Příběh se věnuje především přípravám na boj proti Albrechtu Habsburskému, který vytáhl plenit a rabovat do Čech a s kterým mají čeští šlechtici od bitvy na Moravském poli nevyrovnané účty. Váhavý Václav odkládá mocný úder proti vetřelcům do té doby, kdy nepřátelské vojsko zasáhne vlna úplavice, musí odtáhnout a český král tak vyhraje bez boje. Bohužel ani tento dílčí úspěch nenastartuje jeho vladařskou kariéru ke slavě a úctě, neboť Václav zanedlouho poté umírá na tuberkulózu. Ve snímku, který je z hlediska rekvizit, výpravy, věrohodnosti a především obsazení na velmi dobré úrovni, se objevilo několik historických osobností, které stojí za zmínku : králův nejbližší přítel, s nímž často hrával šachy, Hynek z Dubé (M. Růžek), významný šlechtic Jindřic z Lipé (J. Kanyza), jenž později strávil zbytek života po boku dvakrát ovdovělé Elišky Rejčky či bojechtivý Heřman Braniborský v podání J. Satoranského. Velmi zajímavá role domnělého vraha Přemysla Otakara II. byla nabídnuta O. Brouskovi a nemluvného královského šaška ztvárnil K. Augusta. Malou roli posledního Přemyslovce na českém trůně, Václava III., syna Václava II. s Gutou Habsburskou, zavražděného roku 1306, si zahrál mladý V. Vydra. Výborné obsazení snímku jen potvrzuje I. Prachař coby český šlechtic, arcibiskup V. Lohniský či dvorní zpěvák K. Zich. Historickému snímku J. Jireše není moc co vytknout, obzvláště když toto dílo upoutá nejen hereckými výkony diváka hned od začátku a ze série historických televizních filmů z roku 1974 ho zatím vnímám jako nejzdařilejší.