Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Pohádka
  • Akční

Recenze (948)

plakát

Práče (1960) 

Československý válečný film odehrávající se na jaře roku 1945, kdy je během osvobozování koncentračních táborů v Polsku nalezen malý chlapec. Opuštěného hocha Františka Bureše (M. Koblic) se ujme skupina československých vojáků zabývající se praním prádla pro armádu a tam chlapec pomáhá s potřebnými pracemi a dostává i lekce z vojenského výcviku. Práče, jak je hoch nazýván podle kluků ozbrojených praky během husitského povstání, velmi touží po skutečné bojové akci a ochotně doručuje alespoň depeše. Jeho nápadná touha aktivně se zapojit do probíhajících bojů, je odměňována úsměvy přátelských vojáků, jimiž je obklopen. V rolích vojáků, kteří se k práčeti chovali otcovsky a s velkým pochopením jeho nelehké situace, se objevil vždy dobře naladěný V. Menšík, vedoucí skupiny V. Hlavatý, G. Valach, M. Ťapák či B. Záhorský. Z důstojníků se představil nadporučík S. Remunda a major M. Holub. Přestože snímek pojednává o neveselé době, kdy sice už bylo jasné, že konec války se blíží, ale Němci stále urputně bojovali, z filmu pana K. Kachyni sálá optimismus, naděje a lidskost, neboť válečné útrapy jsou odsunuty do pozadí a celková situace je viděna dětskýma očima. Pan Kachyňa proslul svou úspěšnou spoluprací s dětskými herci a tento film tuto jeho schopnost jen potvrzuje. Snímek vyzařuje pohodovou a odlehčenou atmosféru, ale obsahuje i dramatickou složku, v níž oddíl z prádelny zneškodní skupinu německých špionů, k jejímuž odhalení přispěl též i malý František. Film mi v některých ohledech připomíná jiné dílo z Kachyňovy kuchyně, a sice o něco mladší Ať žije republika. V závěru filmu nedokázali vojáci skrýt stopy dojetí, neboť právě spolu s Rudou armádou překročili československé hranice a mohli tak konečně začít osvobozovat svou vlast. Práče je jedno z prvních Kachyňových filmů, které následovalo hned po legendárním Králi Šumavy a domnívám se, že už v těchto svých počátečních dílech si nastavil pomyslnou uměleckou a filmařskou úroveň hodně vysoko a celý život se jí držel.

plakát

Plán útěku (2013) 

Americký akční film, v němž účinkují dva nejslavnější herci tohoto filmového žánru – S. Stallone a A. Schwarzenegger. Prvně jmenovaný pracuje jako expert na infrastrukturu vězeňských zařízení a opakovaně se mu daří realizovat útěky z těchto střežených budov. Podle něho je k úspěšnému útěku z věznice potřeba znát prostorové uspořádání vězeňské budovy, zvyky dozorců a najít pomoc zvenku či zevnitř věznice. O svých zkušenostech s útěky dokonce napsal knihu. Dostane výhodnou, ale riskantní nabídku otestovat bezpečnost utajeného soukromého vězení, kde se seznámí se spoluvězněm A. Schwarzeneggerem, který tají svou pravou identitu. Spolu pak zkoumají, jaké jsou možnosti útěku z věznice umístěné v podpalubí obřího plavidla a současně musejí dbát o to, aby charismatický ředitel objektu J. Caviezel nepojal podezření o jejich úmyslech. V závěru během realizace útěku se snímek překlopí do klasické akční střílečky připomínající 80. léta a nejslavnější období obou hrdinů. Scénář filmu se mi jevil jako zbytečně komplikovaný a příliš jsem nepochopil jisté záležitosti okolo skutečné Arnoldovy identity a důvod zrady Stalloneho spolupracovníka, který nechtěl, aby se z lodního vězení vrátil. Samotné spojení těchto dvou hereckých legend však chyby ve scénáři poněkud odsunulo do pozadí. Snímku švédského režiséra M. Hafströma tak uděluji pouze průměrné hodnocení, fanouškům dvou svalnatých legend však mohu tento film přesto doporučit.

plakát

Lucerna (1938) 

Československý film natočený podle stejnojmenné divadelní hry Aloise Jiráska z roku 1905. Příběh se vyznačuje propojením lidského světa se světem pohádkových bytostí, jež jsou ve filmu reprezentovány dvěma vodníky. Hlavní roli představuje mladý mlynář Libor (O. Korbelář), jenž jako nezávislý poddaný statečně projevuje odpor k vrchnosti. Jedinou službu, kterou nemůže odmítnout, je případný doprovod žadatele s lucernou od svého mlýna k zámečku ukrytému v lese. Tuto službu také musí vykonat, když ho o ni požádá mladá kněžna J. Kšírová, která navštíví své panství a je zvědavá na vzpurného poddaného. Romantický příběh, v jehož závěru nechá přísný a zásadový mlynář propuknout své city k mladé schovance Haničce, je vhodně doplněn vedlejšími postavami, jež děj obohatily a udělaly zajímavějším. Významnou postavu vrchního správce kněžnina panství sehrál T. Pištěk, jenž toužil zkrotit odbojného mlynáře a pokácet staletou lípu, o kterou vedl s mlynářem spor. Dvojici vodníků představovala bratrská dvojice E. Fiala a F. Futurista, jejich úloha však byla nepatrná a celkově se mi tyto nadpřirozené postavy jevily jako nevyužité a zbytečné. Naopak amatérské hudební těleso složené kolem místního učitele Zajíčka bylo zvoleno velmi vhodně. Nepřehlédnutelná byla též paní Klásková, hysterická a chorobně žárlivá žena jednoho z hudebníků, v podání D. Hajské. Režisér K. Lamač vytvořil první, velmi kvalitní, příjemné a zábavné filmové zpracování Jiráskova dramatu, které bylo později zfilmováno ještě několikrát, úroveň těchto pozdějších zpracování však budu muset teprve posoudit.

plakát

Redakce (2004) (seriál) 

Český televizní seriál odehrávající se v novinářském prostředí, přesněji řečeno v redakci Denních listů. Seriál se věnuje jak novinářským kauzám, běžnému pracovnímu dni žurnalisty i pohledu do soukromého života jednotlivých postav. Mezi nejvýraznější postavy patřil vedoucí přílohy Denních listů Viktor Seidl v podání D. Matáska a v první sérii také B. Kodetová, představující Seidlovu nadřízenou, mezi nimiž po počátečních neshodách propukne vášnivý milostný vztah. Bohužel paní Kodetová byla ve druhé a třetí sérii vystřídána M. Preissovou, jež zdaleka nedisponovala takovým hereckým nadáním jako její předchůdkyně a hlavně se jí vůbec nepodařilo plynule herecky zapadnout mezi kolektiv. Herci coby zaměstnanci Denních listů byli vybráni velmi dobře a bavilo mě sledovat jejich pracovní i soukromé příběhy. Jednalo se především o fotografa a sukničkáře R. Zacha, redaktora M. Steindlera s nepříliš přívětivou vizáží a zanedbaným zevnějškem neustále řešící problémy se svou hysterickou partnerkou Z. Onufrákovou. Dále mohu zmínit redaktorku D. Batulkovou, fotografku P. Vitázkovou či stážistu M. Novotného a mladou redaktorku I. Máchovou, jež mě velmi mile překvapila svým neobyčejně příjemným vystupováním a také svým těžko uvěřitelným vztahem se zmíněným M. Novotným. Pozici šéfredaktora zaujímal B. Navrátil, jenž se však neobjevoval příliš často. Vedlejší a okrajové postavy představoval informátor Mrázek v podání J. Ployhara, jenž dostal hereckého prostoru snad až příliš a jeho herectví často působilo přehnaně až otravně. Dále se v redakci nárazově objevoval recepční K. Urbánek a seriálová matka B. Kodetové Z. Hadrbolcová. Možná bych zmínil ještě barmana v redaktory oblíbené hospodě U Vincenta, jehož jméno neznám, a který byl také ve druhé a třetí sérii vystřídán mnohem méně zajímavým hercem, jehož jméno mi také není známé. Obecné hodnocení seriálu není vysoké, přesto mě sledování tohoto seriálu bavilo. Navazující série rozhodně nevykazovaly úpadek kvality, jak naznačuje hodnocení zdejších odborníků, dle mého názoru byly dějově na stejné úrovni jako nejkvalitnější první série. Problematickým se ukázalo pouze přeobsazení B. Kodetové a v závěrečných dílech i divoké milostné veletoče mezi redaktory.

plakát

O princezně se zlatým lukem (2002) (TV film) 

Česká televizní pohádka vyprávějící o princezně Jeleně (pohledná P. Vitázková), která má špatné zkušenosti s muži, a proto je vůči nim nepřátelská a odmítá se vdávat. Naonec podlehne nabídkám prince Vladana a slíbí, že si vezme toho, kdo ji porazí v její oblíbené lukostřelbě, neboť v této disciplině se cítí neporazitelná. Do jejího království zavítají dva potulní muzikanti (R. Vojtek a I. Ondříček), první z nich se zamiluje do královské podčeší (neboli ochutnávačky nápojů) Štěpány v podání J. Čvančarové a druhý, z něhož se vyklube onen princ Vladan, se sbližuje se samotnou princeznou. Princ Vladan se vyznačoval vysokou postavou a dlouhými neupravenými vlasy s nehezky vyhlížející pokrývkou hlavy, avšak herecky mě pan I. Ondříček zaujal zřejmě nejvíc ze všech účinkujících v této pohádce. Záporné postavy představovala nepřátelská skupina složená z bývalých ministrů J. Apolenáře a E. Parduse usilujících o návrat na jejich bývalé posty a proradné šenkýřky P. Jungmanové, kteří se snažili překazit princezně její souboj s princem Vladanem. Domnívám se, že u tohoto filmového díla byla první polovina lepší než druhá, neboť v závěru pohádky jsem zaznamenal jisté nesrovnalosti v ději, což mělo na celkové hodnocení určitý vliv. Nepatrnou roli hospodského, v jehož lokále trávili veškerý čas propuštění ministři plánující státní převrat, jenž měl spočívat v omámení princezny během jejího duelu s I. Ondříčkem, ztvárnil Z. Junák. Pohádce R. Tesáčka tak uděluji průměrné hodnocení, což je na podobný televizní typ pohádek v novém tisíciletí slušný výsledek.

plakát

Planeta upírů (1965) 

Italsko-španělský hororový sci-fi film pojednávající o dobrodružství kosmické lodi Argos na neznámé planetě. Ihned po přistání popadne členy posádky nevysvětlitelný záchvat zuřivosti. Během prohlídky okolí místa přistání se začnou dít podivné věci, během nichž je značná část posádky nalezena bez známek života. Postupně vychází najevo, že na planetě nežijí upíři, nýbrž bytosti, které dokáží ovládat mysl člověka ve spánku a pro svůj další vývoj využívají těla mrtvých astronautů. Zajímavá scéna se odehrává během obhlídky planety, když jsou dva členové posádky uvězněni v tajuplné budově s kostrou obrovského monstra, a jen zázrakem se dostanou ven. Bohužel pro diváka jsou jednotliví členové posádky těžko identifikovatelní, neboť herci jsou neznámí a jejich tváře snadno zaměnitelné. Jediné výraznější postavy tvořil velitel kosmické lodi Američan B. Sullivan, dvě ženy (Brazilka N. Bengell a italsko-řecká herečka E. Marandi) a technik Wess v podání Španěla Á. Arandy. V mnoha ohledech, respektive hlavně dějově, mi tento takřka průkopnický snímek připomíná nedostižnou legendu tohoto žánru Vetřelce, samozřejmě výpravu a technické možnosti je nutné posuzovat v dobových souvislostech poloviny 60. let. Ačkoli je první polovina filmu poněkud pomalá a ospalá, zbývající část mnohé napravila a celkově se v pohodě vejde do průměrného hodnocení. Autorem snímku je italský režisér Mario Bava, jenž se na podobné filmy specializoval, a který bývá označován jako Mistr italského hororu.

plakát

Smrt talentovaného ševce (1982) 

Československý kriminální film podle románu V. Erbena, v němž vystupuje elegantní kriminalista kapitán Exner v nejslavnějším podání J. Kodeta. V zámeckém parku byla nalezena mrtvola tamějšího ševce Rambouska, který pracoval na zámku jako údržbář, a který se v poslední době věnoval malování obrazů a měl neobyčejný talent. Nad jeho nadáním žasli jak kunsthistorik a sběratel obrazů K. Augusta, tak akademický malíř a Rambouskův učitel B. Čáp. Ačkoli se kapitán Exner ocitá v roli vyšetřovatele vraždy náhodou, neboť v tamějších končinách tráví dovolenou, velmi brzy se mu podaří infiltrovat mezi podezřelé, kteří všichni pocházeli z okolí zámku. K odhalení pachatele bylo potřeba především přijít na motiv činu, což nebylo až tak složité. Jedná se o často reprízovanou kriminálku, jejíž obliba zřejmě spočívá v jasném a jednoduchém příběhu, atmosféře zámeckého prostředí a zajímavému hereckému obsazení. Významnou úlohu ztvárnila J. Boušková v roli průvodkyně, která se z nepochopitelných důvodů nechala krátkodobě milostně oblouznit elegancí pana Kodeta a její obsazení mi jako jediné nějak nesedí. V dalších rolích se představili pražský poručík A. Hardt, místní velitel veřejné bezpečnosti M. Zounar, správkyně zámku J. Gýrová či další průvodkyně M. Steinmasslová. U hodnocení tohoto filmu režiséra J. Schmidta jsem se poněkud zarazil, neboť jeho notorická známost a tedy i předvídatelný děj mi ztěžuje objektivně posoudit jeho kvalitu, avšak nakonec se přikláním k průměrnému hodnocení.

plakát

Zaostřit, prosím! (1956) 

Československý komediální povídkový film s neobvyklými filmovými postupy, v němž je prostřednictvím L. Peška přímo komunikováno s divákem. Snímek má dosti podivný úvod, v němž je vysvětlen jeho neobvyklý název. Film se skládá ze tří příběhů se satirickou tematikou, v některých ohledech na svou dobu odvážných. V prvním příběhu můžeme sledovat kariérní vzestup nenápadného účetního v podání J. Kemra, neboť jeho představení M. Nedbal a L. Lipský se domnívali, že zná na ně nějaké kompromitující informace. Jakmile vyjde najevo, že žádné nepříjemnosti od jeho osoby nehrozí, ihned následuje Kemrův návrat na původní pracovní pozici. V druhé povídce dostane literární kritik J. Pivec úkol napsat kritiku na sbírku básní. Vynikající pan Pivec v této povídce v obavě, aby ve své kritice prezentoval to správné stranické stanovisko, několikrát mění text své kritiky podle toho, jak se ke sbírce vyjadřují různé osoby v čele s ministrem. V poslední povídce přijíždí na kontrolu stavby ředitel G. Heverle a spolu s ním i brigádník V. Brodský. Účetní V. Burian ve své poslední filmové roli omylem pokládá za ředitele Brodského a Heverle tak může inkognito provést obhlídku staveniště. Následuje vtipná přehlídka toho, s jakým zápalem pracovali dělníci na budování socialismu. Ve filmu M. Friče se vyskytuje mnoho známých herců a je zajímavé sledovat jednak prolínání slavných hereckých generací a jednak budoucí herecké legendy jako začínající herce, kteří se teprve začínali prosazovat (J. Sovák, Z. Řehoř, J. Bohdalová, S. Zázvorková, L. Lipský). Jako herecky nejzajímavějšího ze všech zde však jednoznačně pokládám pana Pivce. Musím říct, že tento snímek mě z celkového pohledu mile překvapil, a to zábavností a dle mého i odvážným popisem socialistických nešvarů zabalených do humorného hávu. Odmyslím-li si neobratný a zbytečný nápad s divákem jako vnějším pozorovatelem natáčení, kdy je ve filmu v některých okamžicích zobrazen kameraman R. Vrchota a režisér L. Boháč, domnívám se, že průměrné hodnocení je v tomto případě nedostačující.

plakát

O princezně, která pořád vařila (1967) (TV film) 

Československá televizní černobílá pohádka o princezně Jitce, která je cele pohlcena svým koníčkem, a sice vařením. Její královští rodiče L. Pešek a B. Waleská jsou z její činnosti velmi zneklidněni, a aby se pokusili navrátit život jejich dcery do tradičních kolejí, uspořádají zásnuby. Tato pohádka, jedna z prvních, které se u nás v televizních studiích v druhé polovině 60. let začaly natáčet, zprvu černobílé, disponuje jednak výbornými hereckými výkony, a jednak je i vtipná, což nebývá vždy zvykem. Princeznu, terorizující v královské kuchyni kuchaře a kuchtíky, ztvárnila méně známá ze sester Hlaváčových Dana. Hlavního nápadníka princezny Jitky ztvárnil zahradník Václav v podání energického P. Kostky, který byl s pomocí krále L. Peška tajně začleněn do královských námluv mezi ostatní vznešené uchazeče o ruku královské dcery. Tito nápadníci ve složení L. Kostelka, J. Kepka a L. Trojan se svých menších rolí zhostili více než dobře a svým plněním svěřených úkolů ještě navýšili zábavnost tohoto filmového díla. Královského rádce s legračním nalepeným chomáčem vlasů na holé lebce ztvárnil M. Nedbal. Za zmínku také stojí hudební složka, za kterou stojí A. Michajlov. Jsem přesvědčen, že autorka tohoto díla paní V. Janečková natočila nadprůměrně kvalitní pohádku a nemůžu pochopit, že taková díla na rozdíl od jiných, které zdaleka nedosahují takové úrovně, jsou dávno zapomenutá.

plakát

Umění nestárnout (1989) (TV film) 

Československá televizní inscenace z produkce ostravského studia, ve které můžeme sledovat těžkosti při společném bydlení manželů s dvěma dětmi a jejich babičkou (J. Froňková), které byt patří. Ačkoli neznáme okolnosti přistěhování rodiny k babičce a jejich domluvu, uspořádání bytu je pro manžele nevýhodné, neboť obývají malý pokoj a babička samotná má k dispozici mnohem více prostoru. Navíc stará paní je velmi vitální a aktivní, což s nelibostí sleduje především její snacha v podání J. Smutné. Problémy s využitím bytu jsou čím dál výraznější, obzvláště když sobecká snacha neustále přesvědčuje svého manžela, aby si s matkou promluvil a přesunul ji do menšího pokoje. Chudák J. Čapka v roli hlavy rodiny se nakonec ocitá ve složité situaci, kdy cokoliv udělá, bude špatně a v každém případě půjde svým jednáním proti blízké osobě. Nakonec je zcela zmanipulován svou partnerkou a ztrácí důvěru a lásku své matky. Současně také ochabuje partnerská sounáležitost, neboť příčinou jeho těžké pozice pro vyjednávání je roztahovačnost a drzost jeho ženy. Otázka, která se nabízí, proč se tedy nepřestěhovali do jiného bytu nebo proč se vůbec stěhovali k babičce, když věděli, jak budou v jejím bytě stísněni, zůstává nezodpovězena. Řešitelem této situace se stává babiččin dlouholetý známý (M. Horák), který ji obdivuje, požádá ji o ruku a nabídne jí, ať s ním bydlí v domku na venkově. V dalších rolích se objevili mě neznámí ostravští herci. Režisérem této inscenace je slavný J. Kačer, který se ve svých nepříliš četných dílech snažil zabývat konkrétními společenskými problémy obyčejných lidí, avšak ani v tomto případě svým filmem díru do světa neudělal. A zřejmě jsem také třtina a nikoli chlap, jak bylo vmeteno do tváře panu Čapkovi jeho matkou, neboť jeho svíravé pocity dobře znám, a proto volím hodnocení takové, jaké cítím.

Ovládací panel
6 bodů