dzej dzej

Fascinující revize westernového žánru očima Evropana (hrdina Jay přichází za oceán hledat lásku, režisér John přichází za oceán hledat vavříny), romaticko-realistická dvojice ústředních hrdinů, explozivní černý humor, beautiful scenérie (točeno na Novém Zélandu), nekontrolované výtrysky ultranásilí, grandiózní finále. Fassy dává, western žije a SW je práce čistá jak lilium. WANTED! a jedna z top žánrovek letošního roku...

Film poznamenaný cimrmanovským syndromem - Pablo Berger jej pečlivě připravoval dlouhých 8 let, když ho na cílové rovince předběhl jakýsi floutek jménem Michael Hazanavicius a urval pro sebe prvenství a vavříny. Jeho The Artist byl sice první, ale vzhledem k rafinovanosti odkazů na němou éru můžeme tohoto loňského vítěze Oscarů přirovnat k prvnímu stupni základní školy, zatímco Bergerova Sněhurka je univerzitou. Bergerův snímek je dokonale propracovanou poctou (především evropským) nemým filmům 20. let, která kouzlí a boduje každým střihem, každou kompozicí, každým hudebním motivem, každou narážkou, každou postavou, každou scénou. I přes tuto formální dokonalost a nebývalou grácii v citování slavných filmových vzorů je Sněhurka: Jiný příběh především svižně fungujícím filmem, který vás zavalí napětím, citem, vášní a na konci i smutkem (poslední scéna patři mezi nejsilnější a nejsmutnější závěrečné scény za dlouhá léta). V době stále tupějšího mainstreamu, stále vybrakovanějších žánrovek, proudu průměrných filmů z celého světa širšího než Amazonka a nánosů pseudoartových uměleckých výpovědí působí Sněhurka: Jiný příběh jako zjevení. Museli jsme se prostě vrátit ke kořenům, kdy film ještě nebyl mrtvý...

Strastiplná odyssea hotentotské ženy Saartjie Baartman (Yahima Torres) po metropolích tehdejšího světa. Saartjie je ve filmu prezentována jako objekt, který čelí postupně stále většímu ponížení. Nejprve je vystavována jako atrakce v londýnské freakshow, poté je prezentována jako sexuální anomálie v pařížských erotických klubech, následně se stává prostitutkou a nakonec objektem zájmu profesorů lékařské fakulty na Sorbonně. Pro tehdejší Evropany je lákavou atrakcí především pro svou fyziognomii s nadměrně vyvinutými hýžděmi a stydkými pysky. Režisér Abdel Kechiche skrze Saartjie-objekt procházející ve filmu svoji křížovou cestou odhaluje předsudky a manipulativní podstatu „bílé společnosti“ a záměrně zvolenými filmovými prostředky (dlouhá stopáž, neustálá blízkost hlavní hrdince, rušivé zvuky) útočí na diváka voyeursky sledujícího utrpení jiných a tím pádem i na podstatu filmu jako takového.

Nekompromisní opus magnum a nejlepší komedie roku. Mutter, ich bin dumm!

Absolutně čistý film...

(Granada, listopad 2009) Amenábarova Agora není jen dokonale propracovaným historickým velkofilmem jaký tu dlouho nebyl, ale především velkým příběhem konce klasické antické éry a nástupu dravého křesťanství. Personifikací těchto dějinných změn je matematička, filosofka a astronomka Hypatia z Alexandrie, která zastupuje staré tradice antické školy, novoplatonismu a aristotelského vědeckého odkazu. Alexandria kolem roku 400 n.l. je jedním z největších měst tehdejšího světa, ve kterém se prolínají doznívající egyptské náboženství, římská správa, židovství a nastupující křesťanství. A právě konflikt mezi starým a novým, mezi antikou a křesťanstvím, je hybnou silou celého filmu. Amenábar tu otevírá fascinující a naší civilizací zapomenuté téma, které relativizuje všeobecně přijímaný křesťanský pohled na tuto dobu: kresťanští vůdcové nejsolu prezentováni jako mučedníci, ale jako fanatici kteří se nezastaví před ničím a kteří jsou prvními šiřiteli evangelia mečem. Film otevírá diskuzi o zhoubnosti křesťanství pro filosofii, umění a vědu: obrovské znalosti antiky byly takřka na 1000 let zapomenuty a nahrazeny slepou dogmatikou, ženy byly téměř až do 20 století degradovány a potrestány za vyhnání z ráje a vývoj lidské civilizace se zastavil (teorie o oběhu planet, které rozpracovávala Hypatia, oprášili až Galilei a Kepler na konci 16. století). Agora je tak nejen nadprůměrným filmem, ale také důležitou relativizací dominantního křesťanského pohledu na dějiny. O tom, že pod sluncem se neděje nic nového, svědčí i zprávy, že film by na popud katolické církve neměl být uveden v Itálii

Pátrání po mystickém stolu krále Šalamouna zasazené do kulis tajemného Toleda, vynalézavé hrátky s mnohačetným rámcováním vyprávění a podvratnými anachronismy, Saurova pocta mentorovi Buňuelovi a... fascinující trojice "detektivů" v hlavní roli: nedoslýchavý Buňuel, romanticky rozervaný Federico García Lorca a excentrický Salvador Dalí. Parafráze na Indiana Jonese a kabalu a další Saurův opus magnum.

Druhý díl trilogie absolutně vyžaduje čerstvou znalost prvního dílu... Bez této znalosti se jedná o průměrné navázání na taškařice z part one. S touto znalostí se v druhé půli filmu v roce 1955 otevírá naprosto geniální časová schizofreniie, zmítající se v agónii mezi událostmi roku 1955, modifikovanými událostmi roku 1955 z prvního dílu a modifikací těchto modifikovaných událostího dílu v intencích dílu druhého. Lahůdka pro naratology, filozofy, teoretiky časových paradoxů i teorie relativity.

Strhující film, který katastrofický prvek využívá jako superkvýkonný katalyzátor obrazu lidského společenství. Vzpomeňme na Géricaultův Prám Medůzy, na Buňuelova Anděla zkázy, na Kalamitu Věry Chytilové - The Mist se řadí k těmto dílům pitvajícím lidské společenské vztahy synekdochicky skrz omezenou skupinu lidí vystavenou extrémní situaci. Pravěka zvířata "nastavují zrcadlo" evolučnímu vývoji a vývoji člověka a postupně se stávají těmi méně nebezpečnými monstry. Paní Carmodyová pak představuje další Darabonutův prototyp člověka víry: zatímco Andy Dufresne ve Vykoupení z věznice Shawsank byl osvíceneckým racionalistickým prototypem a John Coffey ze Zelené míle novodobou reinkarnací Krista, paní Carmodyová je kazatelkou apokalypsy vycházející z kruté a trestající starozákonní teologie. Závěr filmu se pak, přesně v intencích závěrů ostatních Darabontových filmů, řadí k těm navždy nezapomenutelným a transformuje celé dílo do nové filozifické a interpretační dimenze.

Dokument o sérii neuvěřitelných (a o to mrazivějších) životních tragédií, který je krom mnoha jiného výjimečný i občasným prolínáním intradiegetického a extradiegetického světa (dialogy Marcely s Helenou, "vstup" režisérky na scénu v strašidelné scéně Marcelina omdlení). Toto prolínání se u Marcely neobjevuje pouze v rámci filmových záběrů, ale i v přesahu mimo dokument - zpětná divácká vazba umožnila Marcele alespoň trochu vylepšit její tíživou životní situaci...