dzej dzej

Tehle ostrý příběh plný agresivity a psychické vyšinutosti snad ani nemohl skončit jinak než skončil... Drsný časy = drsné drama o drsném životě, které se ani několik dní po shlédnutí nějak nedaří vytěsnit z paměti. Surové obrazy tohoto filmu působí znepokojujícím dojmem a navozují stavy podivné úzkosti. Christian Bale si, po roli Trevora Reznicka v Mechanikovi, zahrál dalšího psychopatologického jedince a jeho výkon je znovu tak sugestivní, že z toho stydne krev v žilách. Jeho Jim je dokonalou psychologickou studií lidského jedince terorizovaného traumaty, který svou vnitřní nejistotu projektuje do manické extroverze, cynismu a agresivity. Samotný Christian Bale je pak jediným současným hercem, kvůli němuž se vyplatí sledovat jakýkoliv jeho film.

Tohle že je ten Sacha Baron Cohen z oslnivého Borata? Ali G je tuctovým "rise and fall of the idiot" filmem plným nefungujícho humoru, rozpačitých hereckých výkonů a trapnosti. Zatímco v Boratovi dokázal Cohen vtisnkout svému hrdinovi dokonale propracovanou komickou (pseudo)identitu, jako Ali G se vytrapňuje chabými pokusy o nabodobení "shame on you niggaz" dikce a gestikulace. Jeho kreace jako by spíše patřily na vánoční besídku nějakého pomenšího gymnázia či do estrády TV Nova...

Plusy: nostalgicky zidealizovaná atmosféra vášnivého mládí, velká erotická otevřenost (o co jiného hrdinům taky jde...),debut několika velkých hereckých hvězd (Sean Penn, Jennifer Jason Leigh, Forest Whitaker). Minusy: přílišná figurkovitost jednotlivých postav a přílišná epizodičnost celého děje - každá z postav je stereotypně načrtnuta jedním či dvěma povahovými rysy (zkušená kamarádka, šprťák, vyhulenec...), děj pak působí spíše jako sled k sobě přilepených scén. Film v tomto ohledu v mnohém připomíná české studentské komedie z třicátých let (Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovy duše). Jen na okraj: v našich luzích a hájích vzniknul ve stejném roce poněkud jiný a přesto v lecčems podobný film - Sněženky a machři. Jen na úplný okraj - Nicloas Cage se ve filmu opravdu mihne, a to dokonce dvakrát (pracuje s Bradem ve fast foodu a obevuje se mezi diváky na zápase amerického fotbalu).

Je zajímavé, že dva nejzásadnější "mainstreamové" počiny loňského roku (Borat a Let číslo 93) se záměrně zříkají fikčnosti filmového vyprávění a svůj příběh prezenutjí s co největším důrazem na autentičnost. Vrcholně autentický Let číslo 93 je vlastně hraným dokumentem v reálném čase, auteniticky působící Borat pak dovedně vystavěným paradokumetem. Debaty o tom, zda jsou scény z Borata výsledkem důmyslné herecké práce podle předem daného scénáře či nefalšovanou reality show made in USofA jsou pouez sekundární - primární je fakt, že Borat dokonale autenticky působí. V této autentičnosti je také největší revolučnost Cohenova počinu - jeho podvratnost odkazuje k zřetelně fikčním dílům (např. South Park), jeho autentičnost pak k útočným dokumentům (Bowling for Columbine). Borat je syntézou obojího a právě proto je nejpůsobivějším obrazem stavu americké společnosti, potažmo rozvržení současného světa, za poslední dobu. To, s jakou grácií "nastavuje Borat zrcadlo" americkým občanům a to, s jakou odvahou si neustále pohrává s nedotknutelnými společenskými tabu (antisemitismus, incest) je naprosto nevídané. Road-movie kazaškého reportéra není jen sledem po sobě jdoucích scének, ale poměrně pečlivě vystavěným příběhem, ve kterém se nenápadně objevují některé prvky výstavby fikce (použití "not - vtipu" ve scéně s Pamelou Anderson, medvědova hlava v lednici). Každá z "kontaktních" scén Borata s Američany bourá jeden z pilířů na kterých zdánlivě pevně stojí spokojená americká společnost (kvalitní auto, rovnoprávnost žen, rovná práva pro černochy, homosexuály a další menšiny, rodina, šťastná a spokojená mládež, křesťanská víra), výsledný účinek filmu je pak pro USA naprosto zdrující, přičemž některé jednolitvé scény jsou naprosto zmrazující (rodeo, vzývání Krista). Svým kazažským původem navíc Borat ukazuje i za hranice - na globální problémy novodobých vykořisťovaných kolonií. Krom toho všeho je Borat excelentní zábava s nekonečným množtvím gagů a hlášek, které se neomrzí ani napotřetí či napočtvrté. Cohen je oslnivý komediální talent, který s grácií zvládá imitace, slovní, situační i pohybový humor. Jeho film je prostě "great success" a scéna s producentem Azamatem plná nahoty, přátelství a hořkosti už po právu vstoupila do filmové historie a "Já nechci menší pokoj!" a "Just a couple of pimps, no whores." a prostě se srdce dženkuji.

Zpřátelená komunita plochých žen omílá dokola jediné: "Size doesn´t matter, size doesn´t matter, size doesn´t matter...". Ano, na velikosti opravdu nezáleží, tak proč je tento "problém" nutno tak sáhodlouze řešit?

Hollywodská limonáda s klasickým příběhem vzestupu a pádu. Svět, zákonitosti a poetika corridy jsou bohužel jen zběžně načrtnuty a objevují se pouze ve službách romantické patiny celého filmu. Kromě jedné scény z arény, kde se objevuje několik dobrých figur s pláštěnkou se Krev a písek zabývá především zákulisím corridy a tragickým údělem matadorů, kterých (slovy Ernesta Hemigwaye) zemřelo daleko víc kvůli ženě, než kvůli býkovi. Zájemce o býčí zápasy tak musím odkázat na youtube, kde lze vidět desítky záznamů opravdových zápasů (stačí jen zadat jméno jednoho z nejodvážnějších matadorů dnešních dnů: Arturo Macias). Milovníci hraného filmu si pak musí počkat na snímek Manolete, který pojednává o životě (a smrti v aréně - jak jinak) legendy corridy los toros čtyřicátých let Manuela Laureana Rodrigueze Sáncheze. PS: v hlavních rolích Adrien Brody a Penelope Cruz.

Béčko jako řemen, které z průměru vytahuje výborná atmosféra, slušné tempo, atmosférická hudba a především přítomnost Arnolda Schwarzeneggera ("You´re one ugly motherfucker"). Samotné monstrum působí chvílemi dost směšně a především dlouhý závěr ve stylu jeden na jednoho nabízí opravdu initmní konfrontaci dvou variací na monstrum. Arnold se po ztrátě zbraní a svých kumpánů vrací na úroveň člověka doby železné jeho souboj s Predátorem je překvapivě jakousi podivnou variací na blízká setkání třetího druhu. Vzhledem k době vzniku filmu se do mysli vkrádají škodolibé nadinterpretace Predátora jako zástupce sovětské zabijácké školy - vojáci SSSR museli být americkým mariňákům stejně vzdálení a (a stejně demonizovaní) jako tenhle "šmejd z vesmíru". McTiernanův film je jedním z klasických maskulinně-militantních svalnatých filmů 80. let, které se dnes již vůbec netočí. Tento subžánr (viz. Rambo) by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu...

Nauka o snech, film o snech, film jako sen. Gondryho snímek je opravdu jako sen, se vším, co k němu patří - s časovou a prostorovou znejasněností, s vypadáváním určitých důležitých událostí či postav, které se vzápětí znovu objevují, s bláznivou a ničím nelimitovanou fantazií roztahující běžně vnímanou skutečnost do nekonečných dálav... Nauka o snech je rozkolísaná, má triviální příběh, je bezesporu nelogická a v lecčems nedotažená - ale vždyť přesně takové jsou naše sny a troufám si tvrdit, že přesně takový byl Gondryho záměr. Jaký jiný film vypráví věčnému vyhýbání se na ulici, jaký jiný film přivádí na svět tak bizarní stroj času (který navíc v druhém plánu odkazuje na časovou podstatu filmového média), v jakém jiném filmu hraje neodolatelný plyšový boy-band? Našim každonočním snům nahodilost žádnou práci nedá, o to víc je nutno ocenit Gondryho propracovanou nahodilost v jeho nezapomenutelném filmu.

Velké zklamání (a to jsem ani neviděl původní Volavku). Skrytá identita je nejhoším Scorseseho filmem, především proto, že se v ní naprosto ztrácí režisérova výjimečná schopnost vytvořit komplexní obraz určité doby a určitého prostředí naplněný epičností i intimní psychologií, oplývající množstvím živých postav, překypující vztahy, velkými a malými příběhy, nezapomenutelnými scénami i stovkami detailů. Scorsese vždycky byl nejnadanější literární vypravěč mezi filmaři, jeho snímky připomínaly velké romány se vším, co k nim patří. Skrytá identita nabízí až na jednu výjimku matné herecké výkony (bezduchý Damon, Nicholson jako karikatura sebe sama, Wahlberg jako karikatura drsného policajta a k tomu výborný a k zbláznění osamělý DiCaprio), matně zpracovaný příběh (právě na DiCapriově psychotickém vykořenění se dalo daleko více stavět), matné motivace postav i matné finále. Filmu chybí tempo i velké scény, brutalita, která vždy byla nedílnou a pochopitelnou součásti Scorseseho filmů zde působí zbytečně a nepříjemně, nepříjemně a nudně pak působí i celý film. Na chyby má koneckonců právo i bůh (viz. stvoření celeru, hlasové schránky a Christiana Slatera), v případě Skryté identity chybovali Martin Scorsese i Americká filmová akademie.

I já se musím přidat k nevěřícím Tomášům... Aronofsky vytvořil velmi originální, netradiční a v mnohém inspirativní film, který jej stál deset let kariéry. Fontána má velké téma (smrt) i velké ambice, je extrémně emoční a disponuje desítkami vizuálně lahodných záběrů, přesto... za tím vším se skrývá velké nic nebo přinejmenším velmi málo. Klíčovému tématu smrti (a nesmrtelnosti) chybí spiritualita a hloubka, jinými slovy – jakýkoliv propracovaný filosofický, náboženský či umělecký diskurz, o který by se film mohl opřít. Na smrt a věčný život se prostě nedá jít s pár zmatenými útržky mayského náboženství a kosmologie, jednou citací Bible a nejasným vhledem do současné onkologie... Toto je největší nedostatek Fontány, nedostatek tak fatální, že zakrývá vše ostatní. Samotná stavba filmu, mnohými prohlašována za složitou, vůbec složitá není – film jasně ovládá příběh ze současnosti, vyprávění o španělském conquistadorovi je zhmotnělým textem Izziny knihy, scény z budoucnosti nemají žádný význam a spojovací prvky těchto tří proudů jsou jen (byť velmi působivé) efekty. Zatímco v Requiem za sen vyprávěl Aronofsky jednoduše a přesně o složitých věcech, ve Fontáně zabalil prázdnotu do zdánlivě složité formy. Rozpačitost dokazuje i závěr, který patří do kategorie bezradných. Na Fontáně tak jsou zajímavé především „vedlejší“ věci, jako například sémiotický princip který důsledně ovládá svět filmu. V principu nekonečné sémiozy se všechno podobá všemu – ve Fontáně se prolínají nejen postavy a jejich osudy, ale také jednotlivé scény (vjezd do města), stejně jako substance (v mikroskopu zvětšená nádorová tkáň se podobá zmírající galaxii a naopak).