Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (310)

plakát

Či to suna (1965) 

Velmi milé překvapení. Spojení Toširó Mifune a Tacuja Nakadai v jednom filmu pro mne v japonském filmu znamená totéž co Robert De Niro a Al Pacino v tom americkém. Kihači Okamoto s jejich pomocí tentokrát zabrousil na pole válečných dramat. I když tohle je tak trochu „Jak jsem vyhrál válku“ v japonském prostředí. No prostě ten způsob ztvárnění je naprosto jedinečný a neokoukaný. Už od první minuty je jasné, že více než válečný film sleduje velmi drsnou satyru odsuzující nesmyslnost války a oslavující hudbu jako prvek, který dokáže zažehnout plamínek naděje i v té nejtemnější noci. Mifune v roli férového seržanta, který s jednotkou skládající se ze 13 hudebních výrostků, bláznivého hrobníka, vznětlivého kuchaře a nezlomitelného vězně, je prototypem sympaťáka a protipólu představy o „gumě“ či „zeleném mozku“. I když na sobě tentokrát nemá kimono ale uniformu, pořád v něm vidíte ctihodného samuraje. Režisérovi se ve filmu kromě naturalistických bitevních scén podařilo velmi dobře zachytit podstatu ctnosti. Nezáleží na slepé povinnosti a nesmyslných rozkazech, ale na přátelství, lidskosti a životu samotném. Střet světa násilí a nevinnosti je zde naprosto hmatatelný. Film se vyhýbá veškerému patosu a vzývání vlastenectví, jak tomu většinou bývá u valné většiny válečných dramat. Tady je smrt… prostě smrt. Z historie pak víme, že japonští vojáci za 2SV nestáli zrovna na správné straně barikády, jenže když vidíte těch 13 mladých hudebních paniců, kteří nikdy předtím nedrželi zbraň a jejich bodrého velitele, musíte těm klukům jedněm japonským chtě nechtě držet palce…

plakát

Člen klanu (1974) 

Hodně drsné zracadlo pro americký jih. Bez servítek zobrazené město, kde hlavní slovo má Ku-Klux-Klan a najde se pouze pár jedinců, kteří se postaví na stranu pravdy. Film je plný brutálních scén od znásilnění až po kastraci. Skvělý Lee Marvin v roli šerifa, Richard Burton jako obhájce černošských práv a mladý O.J.Simpson jako samozvaný mstitel a revolucionář. Opravdu hodně mrazivý a brutální film...

plakát

Dallas 63 (2016) (seriál) 

Formát seriálových minisérií mi velmi vyhovuje. Člověk ví, že se mu tak dostane trošku delšího "filmu", jenž bude mít ve výsledku většinou uzavřený konec a nemusí tak stále čekat, kdy bude další sezóna. S příběhy Stephena Kinga už to mám trošičku horší, ale to bude tím, že horrory nijak zvlášť nevyhledávám. Asi ale nebude náhodou, že příběhy, které mne od Kinga zaujaly (Mrtvá zóna, Zelená míle nebo Vykoupení z věznice Shawshank) byly posléze všechny zfilmovány a teď se dostalo i na mou oblíbenou knihu, která u nás vyšla pod názvem Dallas 63... Okolnosti atentátu na JFK mě hodně zajímají už od dob, kdy jsem prvně viděl stejnojmenný film Olivera Stonea. Celé to tajemno a konspirační teorie na mě dýchají až magickým dechem. Stephen King tuto událost uchopil tak, jak to umí nejlépe. A tak, středoškolský učitel Jake v podání výtečného Jamese Franka získá poslání, spočívající v průchodu magickými dveřmi, jenž vedou přímo do roku 1960 a systematickou přípravou zabránit atentátu na JFK, které by vedlo k "lepším zítřkům". Od okamžiku, kdy Jake projde dveřmi na vás úžasně zapůsobí atmosféra 60. let, parádní bouráky a roztomile cudné děvčata, která už dneska stěží potkáte. Už jen tím si mě seriál získal, stejně jako jeho knižní předloha. Ale, aby to nebylo jen tak jednoduché (protože pravděpodobný strůjce atentátu je znám od počátku), jsou kladeny do Jakevy cesty nejrůznější překážky a rodící se láska ke krásné Sadie v podání opravdu kouzelné Sarah Gadon. Dokáže Jake uspět ve svém poslání? Jen se podívejte sami... Výborné na příběhu je práce s tzv. "efektem motýlích křídel", můžeme tak sledovat jestli a jak změna minulosti ovlivní budoucnost, či zda-li se minulost, která nechce být změněna, může nějakým způsobem změnit. Myslím, že se tvůrcům podařilo, až na pár mušek, tuto problematiku uchopit opravdu dobře. Tempo příběhu včetně dějových odboček je také dávkováno správně a ani jedna epizoda tak nenudí. No a za zvolený závěr příběhu, jenž měl původně vypadat zcela jinak, jsem velice rád...

plakát

Dálniční hlídka (2019) 

Bonnie a Clyde... legenda mýtu zbavená. Tak nám ji aspoň prezentuje Netflix v tomto filmu, který je víceméně rekonstrukcí honu na nejznámější zločince Ameriky z počátku 20. století. A tomu je přizpůsoben rovněž příběh a tempo vyprávění. Ač miluju v mnoha ohledech zidealizovanou verzi z roku 1967, kvituji i toto nové zpracování, které sice výrazně neoslní, rozhodně je však mnohem lepší než hrozná televizní minisérie natočená před pár lety. Tentokrát se na celou věc podíváme z druhé strany, z pohledů dvou bývalých stárnoucích Texas Rangerů, jež jsou slavné dvojici zabijáků na stopě. Kevin Costner i Woody Harrelson jsou ve svých rolích naprosto skvělí. A vlastně se mi líbí i obsazení šeredy a záprtka do rolí vražedného páru. Ona totiž ve skutečnosti Bonnie vážně nebyla žádná kočka jako mladičká Faye Dunaway a Clyde měl do nějakého Warrena Beattyho taky hodně daleko. Co dodat, film je to dobrý, jde vidět, že tvořený za televizní rozpočet, což se odráží hlavně ve výpravě. Bavil jsem se, byla to solidní gangsterka podaná z "druhého břehu"...

plakát

Daredevil (2015) (seriál) 

Tak a je to konečně tady. Po infantilní telenovele zvané Arrow, či předchozích pitomých seriálových pokusech Marvelu je tady komiksový seriál, který se zatraceně povedl. A půjdu dokonce dále, protože tohle je nejlepší Marvelovská adaptace ze všech těch rozjuchaných a barevných filmů a seriálů, které doteď Marvel natočil. A stačilo jen málo... udělat příběh více reálný, více dramatický a stavěný na uvěřitelných a hlavně vesměs sympatických postavách, potažmo smysluplných dialozích mezi nimi. No dobrá, možná jsem ovlivněn tím, že Daredevil je mou nejoblíbenější postavou od Marvelu už hezkou řádku let, kdy jsem hltal příběhy z pera Franka Millera, Briana M. Bendise a hlavně mého favorita Eda Brubakera. A právě tyto předobrazy se v seriálu neskrývaně zrcadlí, vystihují Bendisovu dramatičnost a Brubakerovu kriminálně laděnou noir atmosféru. Nelze ani opomenout akční sekvence a jejich snímání. Konečně někdo v seriálu předvedl nový přístup a choreografii při točení bitek, konečně někdo ví, jak použít světlo a stín. Konečně se někdo nebojí ukázat krev. Vizuální stránka celého seriálu se mi prostě velice líbila. Za trefu do černého se dá označit obsazení, Charlie Cox je výborný v civilní i maskované podobě a nic dlužný své roli nezůstává ani Vincent D´Onofrio jako Wilson Fisk aka Kingpin, zatím nejlépe ztvárněný záporák marveláckého filmově-seriálového universa. Což mě přivádí k tomu, že kvituji s povděkem, že se v seriálu neobjevil ani jeden pestrobarevný šašek z marveláckých filmů, což by seriálu zcela jistě nepomohlo, ba spíše naopak. Jak říkám, nejlepší Marvelovka, civilní a přesto naprosto úžasná... Zrovna jsem se dozvěděl, že byla odklepnuta druhá řada, takže se můžeme těšit. Na druhou stranu bych byl rád, kdyby nebyl Daredevil zatažen do toho barevného filmového universa, protože mu opravdu sedí tohle seriálové pojetí, kdy bojuje s "lidským" zlem v uličkách Hell´s Kitchen_____________Druhá sezóna je libový nářez, jenž jakoukoliv epizodou strká do kapsy všechny ostatní televizní superhrdinské pokusy a stále platí, že seriálový Daredevil je to nejlepší co ze současného Marvel universa vzešlo. A je třeba si přiznat, že tohle "krvavě-drsné" pojetí by celá skupinka Avengers vydýchávala jen velmi těžce. S druhou řadou přichází i nové postavy a tak už to není jen příběh Daredevila, ale také příběh Punishera a Elektry. Punisher dostává už svou čtvrtou tvář na obrazovce/plátně, tentokrát tvář Jona Bernthala a musím si přiznat, že tohle je nejlepší pojetí Punishera, které jsem kdy viděl. Bude to asi tím, že se dost zapracovalo na psychologické rovině této postavy, i když je to pořád brutální mašina na zabíjení (viz. vězeňská scéna). Také postava Elektry dospěla od své dřívější interpretace k obrovské změně. Tahle Elektra je mnohem bližší k psychopatické vražednici, kterou na komiksových stránkách stvořil legendární Frank Miller... Druhá řada navázala tam, kde skončila ta první. Mísí výborné akční scény s hutnou atmosférou a přidává kriminální rovinu s kapkou té mytologie. A tak to mám rád. A taky se tady ukazuje, proč mám nejraději sólovky hrdinů v pojetí street-level bdělých strážců (Daredevil, Batman), ono tady totiž jde mnohem hlubší příběhy, kde není v sázce tolikrát ohrané téma záchrany světa, ale obyčejná ochrana města a jeho obyvatel před daleko uvěřitelnějším, avšak mnohem sofistikovanějším zlem. Pokud bych si tedy mohl vybrat, vykašlal bych se na nějaké Defenders a dal bych si nášup Daredevila. Netrpělivě budu vyhlížet třetí řadu, věřím, že se jí dočkáme co nejdřív, protože k tomu cliffhangery z poslední epizody přímo vybízejí..._____________Třetí řada překonala má už tak dost vysoká očekávání a vrací se ke kořenům. Není zde klan Ruka, ani ohrožení celosvětového měřítka. Na scénu se vrací Kingpin, jenž má hrozivý plán pro ovládnutí města a nebojí se jít přes mrtvoly. Daredevil musí najít svou ztracenou víru, aby sám nesklouzl na temnou stranu. Prostě paráda, příběh komornější, plný korupce a vražd, jenž kvalitativně řadím po bok dosud nejoblíbenější první řady. Bullseye! ...

plakát

Deadpool (2016) 

Spoustu povyku pro nic. Když se nad tím tak zamyslím, nedostal jsem s tímhle filmem nic nového, co by mělo ten aktuální povyk davů vyvolávat. Naprosto průměrný příběh, ze kterého si koncem týdne nebudu už skoro nic pamatovat, velmi trapná a tuctová zápletka. Dále je tady jedna-dvě akce, Ryan Reynolds, který se nikdy nenaučí pořádně hrát a hláškováním se z toho prostě nedostane, či velmi otravná Morena Baccarin, která si co do otravnosti v poslední době moc nezadá ani s královnou otravnosti Portmankou... Přiznám se, že jsem tomu už předem moc nevěřil. Infantilní marketingová kampaň stavějící na tupém humoru mě nijak neoslovila. Proto se nestačím divit jak se mohlo tohle dostat na výsluní X-Men série. Deadpool rozhodně nebude patřit k mým oblíbeným hrdinům...

plakát

Dead Reckoning (1947) 

Ale jo, je to docela poctivý noir. Jen mu k dokonalosti chybí malý chloupek. Celé to totiž tentokrát stojí na výkonu Humphrey Bogarta, jehož vypravěčské dialogy drsným hlasem jsou naprosto boží. Filmu má trošku jednodušší děj, za to však silné postavy. Mimo Bogarta je to tentokrát hodně dobře napsaná a také zahraná postava femme fatale v podání Lizabeth Scott… Musím souhlasit s komentáři tady, pokud je to váš první noir, budete jistě uneseni. Jestliže však za sebou pár filmů z tohoto žánru máte, bude vám stejně jako mě chybět pocit trošku bezvýchodnější situace a rafinovanější děj. Na druhou stranu je pravda, že i pro celkem dlouho abstinujícího kuřáka je tady až neúnosné množství cigaretového kouře (fakt jsem dostával strašlivou chuť :-P), výborný twist na konci a drsně neodolatelný Humphrey Bogart, bez něhož by tyhle filmy nikdy nebyly tím čím jsou…

plakát

Dějiny Hollywoodu (2010) (seriál) 

Skvělých sedm hodin, kterými projdeme dějiny Hollywoodu a filmu obecně, od prvních rozpohybovaných fotek až téměř do současnosti. Dozvíme se, že Hollywood byl založen magnáty, převážně Židovskými přistěhovalci z východní Evropy, jejichž moc postupem času upadala a přicházeli o svůj vliv. Nejsem filmový teoretik a tak mě na seriálu nejvíc zaujalo zasazení dané hollywoodské etapy do kontextu historie jako takové, politiky a zvyklostí. Je opravdu zajímavé tímto pohledem sledovat vývoj společnosti. Když člověk sleduje, jaké filmy a o čem se točily, nemůže si než postesknout, protože ta éra filmu, které dokázaly něco říct a vyprávěly zajímavý příběh, prostě skončila 80. léty. Tedy až na občasné světlé výjimky. Jinak je to nuda a šeď, hromady blockbusterových hovadin. Asi by se Walt Disney velmi podivil, jaký moloch se stal z jeho společnosti. A asi by se bratři Warnerovi velmi divili, jaké filmy produkuje jejich společnost v posledních desetiletích, ale nejen oni. Já se tedy divím a proto byl tenhle seriál z dob občas nelehkých a krutých, jindy radostných, velmi osvěžující a zajímavou exkurzí...

plakát

Deník Bridget Jonesové (2001) 

V televizi prd, tak jsem to po letech opět zkusil, zda se třeba v mém postoji a vnímání toho filmu něco nezměnilo. A ne! Stojím si za svým, tohle je strááášlivě nadhodnocená debilita postrádající jakékoliv záblesky něčeho zábavného. Nemá to žádné kouzlo a v relativně zatuchlém rybníčku romantických komedií, kde by i Rákosníček těžce šlapal kejdou je to hrozný podprůměr. Ne ne, tohle už víckrát absolvovat nebudu...

plakát

Detektivní příběh (1951) 

Tak tohle byla tedy těžkotonážní psychologická bomba! Nicméně, když jsem se na film díval včera, dal jsem mu plný počet, dnes kdy mám myšlenky trošku víc setříděny musím jít s hodnocením lehce dolů, ale vezmu to trošku popořádku… Detektivní příběh je výborně natočený film, pohybující se téměř v divadelních kulisách jedné policejní stanice, s jedním či dvěma pomrknutími do ulic města. Skvěle je tak vidět chod takové policejní stanice, vztahy mezi policisty, mezi policisty a jejich rodinami, humor a skrývaná bolest. Ano, tak nějak to ve skutečnosti opravdu vypadá i dnes, s tím rozdílem, že kamarádství střídá soupeření, poslání střídá bezohledný kariérismus. Znám toto prostředí v českých poměrech dobře, proto mne dostal i tento film svou upřímností a výpovědí, jenž je však nostalgickou ozvěnou minulosti. To jsem ale už odbočil… V popředí příběhu je mladý detektiv v podání Kirka Douglase (jasně dokazuje, kdo je v klanu Douglasů jednička a originál), řešící všechny případy z černobílého úhlu pohledu a postrádající jakoukoliv míru empatie. Chtělo by se říct, že je polda ze staré školy, ale po několika desítkách minut víte, že to tak není. Víte, že za svou maskou drsného detektiva je to slaboch deprivovaný nenávistí k vlastnímu otci, jehož „nejlepší“ vlastnosti si sám nese a popírá. Slaboch, který ze své pozice moci rád rozhoduje o spravedlnosti a osudu všech okolo sebe, včetně své manželky. Role zahrána tak perfektně, že u mne vystřídala několik pocitů k postavě (postupovalo to takto: je to dobrý chlap a polda – je to necitlivý polda a egoista – je to šílenec a slaboch – je to politováníhodný šašek). Film ale rozhodně není „one man show“ Kirka Douglase, protože i ostatní postavy nádherně dokreslují celou atmosféru. Všichni ti ostatní policajti, zatčení, novináři, no prostě funguje to jako jeden výborný systém. Za všechny vyzvednu roli Kirkovy manželky, kterou skvěle zahrála Eleanor Parker nebo rolička zločince, která však patří k nejlepšímu ve filmu v podání Josepha Wisemana… Proč tedy potom všem snižuji hodnocení? Pro ten závěr! Jistý herec (nechci prozrazovat) zde umírá tak teatrálním, nepravděpodobným a směšným způsobem, až jsem myslel, že se dívám na jiný film. Ten konec to fakt zabil. Jinak je Detektivní příběh perfektní psychologická studie hlubin mysli jednoho poldy…