J.Connor

Kocovina, úplněk, jiný výmluvy asi nemám, ale najelo mi to mohutně. Vlastně si i dovedu představit, jak to někdo smázne jako další plochou barevnou Netflix věc, ale u mě osobně se to dotklo tolika nejzazších koutů duše, že výsledný emociální breakdown musím zařadit do top ten po boku takových rozparovačů jako pro mě byly třeba Ghost story, Call me by your name či Fontána, u nichž byl dojezd na dny a vlastně to v mnoha případech nevyvanulo už nikdy. Záblesky paměti, plynutí času, uvěřitelnost, mikro momenty, herci, chemie. Zcela pomíjím závěrečné epizody, ale už v průběhu několik scén na hraně snesitelnosti svou autentičností. Zjitřenost při projekci výhodou, něco odžito pro kýžený efekt skoro nutností.

Tři hvězdy s docela odřenýma ušima. Dokument může potěšit nějakého skalního fandu, ale celkově je chaotický, nelineární, avšak nikoli nějak artistní či alternativní, až příliš často informačně i emočně jen klouže po povrchu. Opakovaně se např. dozvíme, jak to Donna měla těžké jako umělkyně a černoška, ale musíme se domýšlet proč a vlastně nemáme žádné příklady oněch ústrků. Tím neříkám, že nebyly, ale prostě tohle párkrát za dokument někdo jen tak plácne do větru. O její kariéře od druhé půle 80. let až do předčasné smrti se nedozvíme prakticky nic. Zřejmě zásadní spor s vydavatelstvím Casablanca vlastně nevíme o čem konkrétně byl, jen, že jí nějak podvedli, že to byl náročný proces a pak se vše nějak urovnalo. Takto bych mohl pokračovat dále a dále. Jsou tam i hezké momenty, hlavně ze začátků Donniny kariéry a jejích vystoupení či z rodinného kruhu, ale celkově se jedná o nepříliš zdařilý dokument a asi i dost promarněnou šanci s ohledem na širší zapojení celé rodiny a řady kolegů.

Fajn nápad, vlastně se téhle, ne tolik zanedbatelné, vášni až tolik pozornosti nevěnuje. Člověk rád nakoukne do poliček a knihoven ostatních a poslechne si jejich srdcovky, osobně bych snesl i delší stopáž a rozšíření o další osoby.

Dokument, který i nefanouškovi fotbalu ukáže, kolik emocí, příběhů, osudů, historie či politiky se může skrývat v jednom zápase MS. Ano, světe div se, velký prostor je věnován Argentině a Messimu, která celé MS vyhrála, a to nakonec v jednom z nejnapínavějších zápasů snad celé historie fotbalu, kdy jeden z nejlepších hráčů všech dob při své poslední šanci konečně vyhrál nejcennější trofej. Ten příběh je prostě fantastickej a má zde samozřejmě dominantní roli. Dokument nechce a ani nemůže být výčtem všech zápasů a osudů všech týmů, ale zdaleka se nevěnuje jen Argentině a nabízí emocemi naditý vhled k dalším týmům, za všechny např. Irán a nezpívání státní hymny, herec Michael Sheen a jeho proslov hráčům Walesu či Simon Kjaer zachraňující život svému spoluhráči. Zároveň vítám, že dokument se věnoval svému tématu, tedy osudu několika kapitánů týmů a víceméně vynechal politickou kontroverzi či bulvární momenty, kterých si všichni fanoušci už užili dost.

Myslel jsem, že film nadhodnocuji k úctě k Fincherovi, ale spíše mám na něj naopak přísnější metr. Je zajímavé, jak dílčí velmi působivé scény (opět lví podíl hudby dua Reznor a Ross) s nejvyššími řemeslnými standardy mohou ve svém celku, snad díky otřepané zápletce, tvořit spíše průměrný film. Angažování slavných režisérů streamovacími službami není plýtvání, pokud se udrží v televizním rámci (pokud vím, tak u Mindhuntera či House of Cards si na plývání Finecherem stěžoval málokdo). Plýtvání je uvádět v televizi kino filmy.

Není to zdaleka tak špatné, jak se mnohdy vypráví. U takto exponované osobnosti s jejími obsáhlými a košatými osudy bude vždy problematické pokusit se nějak komplexněji obsáhnout její život a vždy bude někomu "něco" chybět. Já spíše než mělkost a nedostatečnou obsáhlost vidím individuální příležitost k mnohému zamyšlení za předpokladu určitých základních vědomostí o tématu, kdy určité informace jsou blokovány i vědomě (jména dalších postav). Je asi na jednu stranu dobře, že tvůrci s ohledem na Havlovu osobnost a dílo přidali divadelní hravé prvky a netesali monumentální sochu typu Wajdova Walesy, ale na druhou stranu právě v těch monumentálních chvílích je Havel nejlepší (závěr je fakt působivej, ale já mám u všeho co se týče 17. listopadu zvýšenou dojímavost). Ano není to asi nějaké nezapomenutelné dílo kinematografie, ale ve finále fajn film, za který není třeba se nějak stydět. Bohužel ale jednu zásadní obsahovou vadu přeci jen má, a tou je nedostatečné vylíčení Havlových kvalit. Takto zůstává záhadou, proč se tahle trochu srandovní figurka vlastně stala vůdčí osobností, vidíme, že na něj ženský letí a všichni ho uznávají, ale vlastně kromě hrdinského přijmutí žaláře vůbec nevíme proč a filmová postava tak nepůsobí. Film o tako zásadní osobnosti českých moderních ději by jistě nějakých 15-20 minut navíc snesl, a do těch, prosím, propašovat více Havlových myšlenek, výroků, her / knih.

Fakt ne, C.L.Jones sice poctivě cedí soply a jednou z něj určitě něco bude, ale tohle u mě spolu s komoušským muzikálem Tima Robbinse soutěží o nejhorší projekci KVIFF 2018. Na první pohled atraktivní, ale zcela prázdné a ve výsledku nijak úchvatné obrazy a zejména neschopnost předat jakoukoli emoci, samozřejmě i kvůli hrdinům, k nimž jakýkoliv soucit, pochopení či jen prostý zájem o jejich osud hledat těžko. Artistně romantická linka pak jen dále oddaluje možnost pochopení a karikuje skutečnou tragédii, kterou dané konstrukce chování bývají v běžném životě. Není to šokující, je to navoněná manýristická zdechlina, u níž jsem se už ke konci při scéně s vanou musel upřímně smát, což jistě nebylo účelem.

MM_Ramone: Vyndej si, prosím, hlavu z míst, kam slunce nesvítí. Tohle není žádnej blbánkovskej tupej trap po děti. Zjisti si například, kdo to byl Jim Crow, kterýho zde Glover představuje, pokud komentuješ tu prezentaci. A pak si, fakt vážně, pusť třeba tohle https://www.youtube.com/watch?v=9Cp1NbyWYwQ&ab_channel=LivingColourVEVO bude Ti to hudebně mnohem bližší a stejný poselství je víc polopatický (včetně odkazů) než u Gambina.

Audiovizuální lahoda, kde je problematické frázování příběhu, nebo jak to nazvat. Napřed jsem si zvolenou formu odmlk a nárazových výpadů do života hrdinů vyloženě užíval, nicméně po projekci mi začlo docházet, že emoční mělkost, kterou ve mě film i přes silně dramatický příběh zanechal, je způsobena právě tím, že nemáme čas se s hrdiny aspoň chvíli identifikovat, poznat je samotné, i jejich motivace. S ohledem na to, že film ve mě zůstává i dva dny po shlédnutí, je to ale, ať již chtěná či nikoli, rafinovaná taktika, kdy člověku dochází až zpětně, "co vlastně s hrdiny prožil". Lze si samozřejmě postesknout, proč tak sebevědomá filmařina nevzniká také u nás.

O míle lepší než Sorrentinovo Campari promo Killer in Red, tohle je Itálie milej Paolo.