Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (943)

plakát

Čekání na zázrak (2009) 

Po pravdě netuším, co přesně si o Powder Blue myslet. Námět sice zní vcelku zajímavě, samotný film mě ale přišel spíš zdlouhavý, nudný, nic neříkající a vlastně téměř bez závěru. Pokud se tvůrci rozhodli natočit drama, měli jím taky skončit, protože závěr pokazí všechno, co se snažil celou dobu vybudovat. Herecké výkony sice byly vynikající, ani ty ale nedokážou z průměrného filmu udělat něco víc. Některé části mě ale zaujaly natolik, že jsem přece jenom byla zvědavá, jak film nakonec dopadne, hlavně tedy dějová linka Charlieho, jejíž rozuzlení se mi jako jediné opravdu líbilo. Hodnotím průměrem, na film se ale budu chtít ještě někdy v budoucnu podívat a popřípadě hodnocení upravit.

plakát

Král Lear (2018) (TV film) 

Přiznám se, že i přes to, jak moc jsem se na toto zpracování těšila, měla jsem přece jenom menší pochyby. Zpracovat Shakespeara tak, aby byl divák naprosto spokojený je hodně velký oříšek. Obzvlášť, pokud se jedná o adaptaci zasazenou do dnešní doby (které mimochodem nemám zrovna v lásce). BBC si ale umí poradit i takovým námětem, jako je King Lear, a zpracovat jej tak, že nejenom předčil všechny moje očekávání, ale rovnou posunul tuto filmovou adaptaci na úplný vrchol. Opravdu se nebojím říct, že King Lear je tou nejlepší adaptací Shakespearovské hry, kterou jsem kdy viděla. Herecký koncert Anthonyho Hopkinse a Andrewa Scotta je přímo učebnicovým příkladem herecké dokonalosti. Nejen, že Anthonymu padla role Leara jako ulitá, to spíš jakoby byla postava Leara psána přímo Anthonymu na tělo. I Andrew Scott předvedl absolutně dechberoucí výkon, role Edgara mu padla jako snad ještě žádná jiná, protože zde mohl předvést svůj herecký talent ze všech možných stran. Úžasná výprava, zasazení do dnešní doby perfektní a atmosféra naprosto dokonalá. Myslím, že kdyby mohl William Shakespeare King Lear zfilmovat, natočil by ho úplně stejně.

plakát

Like Minds (2006) 

Like Minds je rozhodně jeden z nejlepších mysteriózních filmů, které jsem kdy viděla. Fantastická atmosféra sálá z filmu už v první minutě a zlepšuje se s každou další. Vynikající herecké výkony jak Eddieho a Toni Colette, tak Toma Surridge, který se do své role hodil jako nikdo jiný. Přiznám se, že mi tento herec nijak zvlášť nesedl, po shlédnutí tohoto filmu ale naprosto přehodnocuju svůj názor a s klidným srdcem řeknu, že je Tom Surridge první herec, kterého bych chtěla vidět v každém mysteriózním filmu. Samotný závěr mě sice "překvapivě" nepřekvapil, a to i přes to, že jsem vlastně ani netušila, jaký závěr mám očekávat, možná to bylo ale tím, že jsem musela hodně dlouho přemýšlet, než jsem to celé vlastně pochopila se všemi souvislostmi. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím geniálnější mi Like Minds přijde.

plakát

Hamlet (2018) (divadelní záznam) 

Hamlet je pro mě tím největším mistrovským dílem, které bylo napsáno jako divadelní hra. Knihu jsem přečetla jedním dechem a ještě hodně dlouho poté jsem musela "trávit" to, co jsem přečetla. Velmi silný příběh, který mi neustále leží v hlavě a jenom při pomyšlení na jeho název se mi dělá husí kůže. Proto jsem se málem zbláznila štěstím, když jsem se dozvěděla, že právě jedním z těchto Hamletů bude právě Andrew Scott. Bohužel jsem hru v Londýně neviděla, a do dnes toho lituju, ale díky BBC jsem konečně měla přece jenom šanci Andrewa ve své nejvýznamnější roli vidět. Herecké výkony byly naprosto dechberoucí, po shlédnutí toho, co zde Andrew předvedl, jsem nebyla schopná slova po hodně dlouhou dobu. Absolutně brilantní výkon, který by si stoprocentně zasloužil všechna ocenění na světě. Každou jeho slzu jsem mu věřila jako nikdy nikomu. Přece ale jenom uberu hvězdičku za to moderní zpracování, říkejte si o mě co chcete, ale já jsem prostě "konzerva", Hamlet by měl zůstat v době Shakespearovské ... Možná ale, že kdybych v divadle byla a zažila tu atmosféru, která z obrazovky sálala každým kouskem, hodnotila bych jinak ...

plakát

Divoká krása (2007) 

Savage Grace má sice výborný námět, ale jeho zpracování se bohužel moc nepovedlo. Ve filmu převažují nudné a zbytečné scény, naopak ty důležité pro pochopení děje jsou úplně vynechány. Průměrem hodnotím pouze díky úchvatným hereckým výkonům, které mě nakonec jako jediné u obrazovky udržely. Myslím si, že tak silné téma by si zasloužilo daleko lepší scénář, film jsem sice právě shlédla, scénu si z něj zapamatuju ale jenom jednu ... Škoda, vypadalo to hodně nadějně, a na sledování filmu jsem se opravdu těšila,

plakát

Pan Dokonalý (2015) 

Další z narůstající řady akčních komedií, které člověk nemůže brát absolutně vážně. Nenávidím romantické filmy, ale Mr. Right je tak neuvěřitelná hovadina, že jsem si film okamžitě zamilovala. Nic tam vlastně nedává smysl, hlavně teda proměna "obyčejné" holky v mrštného zabijáka, já jsem se ale úžasně bavila. Úchvatný Sam Rockwell a překvapivě vtipná Anna Kendrick se navzájem dokonale doplňovali a vytvořili vynikající atmosféru, která chybí většině dnešních rádoby komedií, stejně jako většině akčních filmů.

plakát

Mezihra v Praze (2017) 

Přiznám se, že nejsem fanouškem ani operní hudby, ani podobných historických filmů. Mozart sice byl hudební génius, a jeho instrumentální skladby považuji za nejlepší mistrovská díla všech dob, operní zpěv mi ale bohužel prostě rve uši. Na film jsem se podívala pouze kvůli Kryštofovi, který mi zde snad jako jediný svou postavou nijak nevadil. Aneurin Barnard sice zahrál svou roli úžasně, bohužel se mi do ní ale vůbec nehodil. Samotný námět mě nijak zvlášť nezaujal, doufala jsem v něco víc než obyčejné romantické drama bez jakékoliv vedlejší zápletky, prolínané nekonečnýma scénama s operními pěvkyněmi. Nakonec se děj sice trošku posnul natolik, že jsem se u filmu přece jenom nenudila celou dobu, závěr ale zase zapadl do rozjetých kolejí nudných a zbytečně zdlouhavých scén. Výprava nádherná, pokud jste fanoušky historických filmů s operní hudbou, Interlude in Prague rozhodně bude film pro vás. Za mě ale pouze tři a půl hvězdičky, z toho ta "půlhvězdička" za Kryštofa a jeho angličtinu :)

plakát

Krycí jméno Holec (2016) 

Do dnes mě mrzí, že jsem kvůli svému pobytu v Londýně nemohla shlédnout Krycí jméno Holec v kině. A to nejen proto, že kromě německého DVD s anglickými titulky je film jinak absolutně nedostupný, ale taky proto, abych mohla porovnat "nedostatky DVD" s "nedostatky kinové verze". Anglické titulky moc nesedí, něco není přeloženo vůbec, a střih se zvukem opravdu občas taky úplně neladí. Co se týče samotného filmu, začátek je sice trošku zbytečně nudný (hlavně tedy díky zdlouhavým postelovým scénám, které mě opravdu nijak nebavily) a možná i trochu zdlouhavý, když se ale nakonec příběh rozjede, má divák o skvělou podívanou postaráno. Scéna u Českého rozhlasu byla natočená naprosto úžasně, a i přesto, že film nemá úplně tu pravou atmosféru, přece jenom trošku napětí Krycí jméno Holec má. Závěr sice byl vcelku "pohádkový", čekala jsem, že film nakonec dopadne špatně, ale nijak zvlášť mi nevadil. Herecké výkony hlavního tria potěšily, na poslech výborná němčina českých herců taky. Hvězdičku strhávám za pomalejší rozjezd.

plakát

Kingsman: Zlatý kruh (2017) 

Oproti The Secret Service je The Golden Circle o dost slabší, a to jak námětem, tak akčními scénami. Úvodní "honička" pro mě byla vyloženě zklamáním, Kingsmana jsem vždycky brala jako parodii na Jamese Bonda, u které se člověk oddechově pobaví. The Golden Circle je ale spíš něco mezi Bondovkou a komixem od Marvelu, který se úplně nepodařil. Příliš mnoho přehnaných efektů, strašně dlouhé akční scény, které jsou nereálné i na parodii. Co bychom jiného ale taky mohli od USA čekat, že ano ... Naštěstí si ale Kingsman udržel úroveň humoru, několikrát jsem se opravdu dobře pobavila, i když to občas bylo i tím, jak neuvěřitelně stupidní některé akční scény byly. Každopádně jakmile se do své role vrátil Colin Firth se svou naprostou elegancí a znovu sehrál úchvatnou podívanou v americkém baru, přece jenom jsem přivřela obě oči a dávám filmu obyčejný průměr. Každopádně třeba při druhém shlédnutí ještě jednu přidám, protože už budu vědět, že nemám čekat kvalitu prvního filmu.

plakát

Raw (2008) (TV seriál) 

Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdy seriál z prostředí kuchyně zaujal natolik, že bych byla ochotná udělat absolutně cokoliv jenom proto, abych jej sehnala ke shlédnutí. Samozřejmě jsem na Raw narazila díky Kryštofovi, klipy z YouTube mě zaujaly natolik, že jsem seriál prostě musela vidět celý. Až po několika letech hledání se mi podařilo seriál získat a musím říct, že to absolutně stálo za to. Samozřejmě mě romantická linka Geoffa a Pavla absolutně odrovnala a stoprocentně je to ten nejkrásnější pár, který jsem kdy na obrazovce viděla, osudy ostatních postav mě ale zaujaly úplně stejně. Díky Raw jsem poznala hromadu úžasných herců, na které se v budoucnu určitě zaměřím. Na to, jak nesnáším romantiku, jsem se zaujetím sledovala vývoje vztahů Jojo, Shana i Fiony, a přiznám se, že se mi už hodně dlouho nestalo, že bych tak moc fandila určitým hetero párům, a brečela, když jim to nevyšlo. Každá řada měla svoje klady i zápory, a vlastně absolutně nic nedopadlo tak, jak bych si přála, nakonec ale musím Raw zařadit to top desítky mých nejoblíbenějších seriálů. Raw je nejenom dokonalou prezentací Dublinského života, ale taky skoro až VIP pohled do zákulisí kterékoliv restaurace v okolí (a věřte mi, že to tak opravdu ve skutečném světě vypadá, taky jsem se na chvíli v kuchyni ocitla). Osobní trable jednotlivých postav nebyly nijak povrchní ani stupidní, právě naopak, Raw dokázalo vytvořit úžasnou atmosféru od romantiky přes akčnost, kriminalitu a ztrátu nejbližších. Přiznám se, že do dnes nepochopím osud "našeho" Pavla, protože si stojím za názorem, že pátá řada mohla dopadnout úplně stejně i bez srdcervoucího konce čtvrté řady. Proč jej prostě nemohli poslat do Prahy s tím, že by se v poslední řadě nemusel ani objevit? Ano, uznávám, že to tímto způsobem dalo Raw ty správné grády, ještě teď ale nemůžu zastavit ten proud slz, které neusychají ani půl hodiny po závěrečných titulkách. Možná je to tím, že se jednalo právě o postavu mého nejoblíbenějšího Kryštofa Hádka, ale s rukou na srdci musím uznat, že právě ona poslední scéna je tou nejsmutnější scénou, kterou jsem kdy v životě viděla. Ač jsem seriál viděla několikrát, nikdy se pláči neubráním. Geoffovo "emocionální zhroucení" po snaze tvůrců ukázat divákovi, že je to silný člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, je pro mě tím největším spouštěčem. Pátou řadu jsem vlastně neprobrečela celou jenom proto, že jsem se mohla kochat úchvatným přízvukem Michaela Malarkeyho. Sice jsem si pro něj a Jojo představovala jiný konec, závěr seriálu ale přece jenom nebyl tak strašný, jak jsem se obávala. Mé obrovské díky patří Kryštofovi, protože nebýt jej, tak tento úžasný seriál v životě neobjevím.

Reklama

Reklama