Džejkop

Brilantní temný příběh, plný traumatizujících událostí, strachu a napětí kazí přeplácaný závěr. Co si budeme povídat, ale ta melodie a objímání se sem nehodilo. Taky mě naštvalo, že pohřbili takový pěkný diamant, škoda ho. Překvapila mě Brittany Murphy, její výkon stojí za pozornost.

Neváhám ani vteřinu a říkám, že chci ihned všechny tři díly Bourna na DVD, v nějaké extrémně nabušené sběratelské edici!!!! To je prostě akční trilogie jak má být, žánr akce se teď bude dělit, na to, co bylo před Bournem, a na to, co přišlo po něm. S kvalitou třetího dílu se předem počítalo, proto jsem měl trochu obav abych nazažil zklámání. Nestalo se!. Sice jsem nebyl tak u vytržení jako u Bournova mýtu (člověk už s Bournovou inteligencí a neskutečně chladnou hlavou předem počítá), přesto jsem byl nadmíru spokojen. Dalo by se říci, že tenhle díl je takovým updatem toho předešlého. Ano je v mnoha ohledech podobný, ale právě ty podobnosti jsou dovedeny k dokonalosti. Za všechny případy lze jmenovat onu bitku v Maroku, která působí ještě syrověji a surověji než ta, která proběhla v minulém díle. Dočkal jsem se i velkého překvapení, v podobě, dost nečekané provázanosti s druhým dílem. Opět jsem se podíval do Moskvy, a také zavzpomínal na to jak končil Bournův mýtus. Těším se až si někdy udělám čas a sjedu všechny Bourny za jeden den, to bude lahoda.

Sci-fi z minulosti, zní to podivně ale je tomu tak. Z dálky krásné, z blízka už nikoliv. Kdybych to měl hodnotit jako pouhou vizuální pohlednici třicátých let...je to za pět, moc pěkně se na to dívá. Pestrá příroda a živelné barvy se zde vyskytují v hojném množství. Škoda, že podobně pestrý průběh nemá dějová linie, která, bohužel, zaujme jen z poloviny toho co vizuální stránka. Kolikrát byl ve filmu svět v ohrožení, témata typu apokalypsy jsou poněkud omšelá. Ani to jiskření mezi novinářkou a stíhacím pilotem nepůsobí natolik vášnivě abych si z toho sednul na zadek. Co se týká Angeliny Jolie, tak její mariňačku, s páskou přes oko, bych nazval spíše štěkem, než nějakou zásadní rolí. Dá se říci, že se všechno točí kolem dvou postav a ostatní jsou jen do počtu.

Škoda, že jsem v době revolučních hnutí byl malý čtyřletý chlapec. Musel to být nepopsatelný osvobozující pocit. Obzvláště v samotném Berlíně. Mimo zajimávé ohlédnutí zpět, mi tento film nabídl špetku milého humoru a především nezměrnou lásku syna k matce. To co se rozhodl Wolfgang pro svoji maminku udělat, je opravdu velkolepé. Navíc vytvořil z Lidově demokratické republiky Německo, neuvěřitelně krásné místo k životu, přesně takové jaké by mělo být, dokonce i Zápaďáci utíkali na Východ :). Taková utopie, ale velmi milá.

Je pozdní odpoledne a já se rozhodl stát horolezcem. Ale, co to říkám, já? Ne, že bych se bál výšek, sněhu nebo zimy, ale tenhle sport mi přijde přespříliš hazardní. Ano, ten pocit, když zdoláte nějakou velehoru, musí být velmi příjemný a uspokojující. Přesto se najdou jiné, taky příjemné věci, které neohrožují život. Myslím, že se budu držet právě těch bezpečných. Jistě, je to tak, svého života si vážím a nedobrovolně ho vystavovat riziku nehodlám. Horolezectví nechám jiným, více odvážným jedincům...Když tu náhle jsem začal pochybovat. Co když zaujímám špatný postoj, nestojí za to trochu riskovat? Vždyť, kdo neriskuje, nic nezíská... Svítí slunce, nebe je modré, nikde ani mráčku. Ocitl jsem se v Andách, v těch ojedinělých koutech světa, kam lidská noha často nevkročí. Cítil jsem se volný, nespoutaný, odhodlaný. Dýchal jsem čerstvý horský vzduch, bylo mi nádherně....Když tu náhle jsem procitl. To, co následovalo, mě vrátilo zpět na zem. Byl jsem rád, že sedím na prohřátém gauči a piju horkou čekuládu....Bál jsem se o ně, povzbuzoval jsem je. Oba dva. Chtěl jsem aby se znovu setkali... Je možné, aby člověk se zlomenou nohou, ještě k tomu v koleni, dokázal slézt horu, kterou téměř nikdo neslezl? Navíc sám, v obrovské zimě, téměř bez vody, bez jídla? Věřil jsem, ne byl jsem přesvědčený že ano. Je přeci dokázáno, že ve vypjatých situacích, kdy je ohrožen život, dokážeme neskutečné věci...

Hned od začátku, když Rob mluví do kamery jako by mi promlouval do duše: „Co bylo první, hudba nebo zoufalství? Lidé mají strach, že si děti hrají se zbraněmi, že je kultura násilí ovládne. Nikoho netrápí, že děti poslouchají tisíce, doslova tisíce písniček o zlomených srdcích, bolesti, zoufalství a trápení. Poslouchal jsem hudbu, protože jsem byl zoufalý? Nebo jsem byl zoufalý, protože jsem poslouchal hudbu?“ Vzhledem k faktu, že jsem mužského pohlaví, mi byl Robův pohled na svět a ženy velmi blízký. Díky tvůrcům za množství povedených, lehce úsměvných scének a hlášek. V paměti mě utkvěl také tento zajímavý rozhovor mezi Robem a zpěvačkou Marií: „Myslím, že je správné, když je člověk nadržený a současně nešťastný. Proč nám mají být upřena základní práva jen proto, že jsme si zničili vztah? -Sex je základní lidské právo? -Sakra. Jo. Nedovolím, aby mi ten parchant bránil v šoustání."

Příběh jedné lodi a její posádky aneb cesta za dobrodružstvím. Díky tomuto filmu jsem měl příležitost poznat, jakým způsobem probíhal život na takovém plavidle. Řeknu vám, brázdit světové oceány v 19. Století nebyla žádná zábava. A být účastníkem námořního souboje už teprve ne. Právě když probíhá bitva, běhá mráz po zádech, a to pořádně. Řachot dělových koulí, praskání dřeva, zvířený prach, stísněné prostory ve střílnách. Rozhodně to ve mně umocňuje pocit, že být námořníkem nebylo nic jednoduchého. Za takového kapitána Jacka, by se nemusela stydět žádná posádka. Je charakterní, vůdcovský, přesto lidský i on dělá chyby. Nesmím určitě zapomenout na jeho přítele, přírodovědce a lékaře Stephena, který ve mně zanechal ještě větší dojem. A vůbec všichni členové lodi Surprise jsou správní námořníci. Byl jsem maximálně potěšen tím přírodovědným okénkem. Nečekána vsuvka, zajímavý nápad. Souostroví Galapág, krásná příroda a endemité kam se podíváš, to je skvělá třešnička na dortu.

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám…

Na svou dobu něco nevídaného. Tak neobvyklého a povedeného, sci-fi za totality? A ty nápady...Přeměnit želatinu na párek, to mě vždycky dostalo :). Btw. Dagmar Patrasovou vůbec nemusím, ale sákriš v tomhle seriálu byla sexy.

Naprosto totožné jako jednička, takže o mnoho horší, protože to co již bylo řečeno, nemá cenu říkat znovu. Jednička byla originál, tohle je jen chabá kopie. Takže ta hvězdička je za nepřehlédnutelně půvabnou Michelle Pfeiffer.