jitrnic

Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout.

Film sice obsahuje několik vyloženě špatných scén (sledování hokejového finále, střetnutí s tanky, okradení na dovolené) a dialogů ("Chtěl bych vám říct, že za vaše problémy se... necítím zodpovědný"), přesto jde doposud o možná nejlepší film vracející se k dobám normalizace. Bohužel. Už proto, že disidenty nezobrazuje s heroickým patosem, nenechá je to "natřít soudruhům", ukazuje je spíš jako tragikomickou sestavu, které v podstatě nezbylo, než stát v opozici (protože jim zůstala elementární slušnost). Pavlásková se snažila o maximální věrohodnost, co se dobových rekvizit týče a trochu to možná přehnala (je jich na jednom místě soustředěno nepřirozeně mnoho a ty moskviče a embéčka jsou divně čisté a lesklé). Příjemně oproti svým předchozím filmům překvapila prací s herci, v podstatě tu není slabého místa. Také měla díky Tereze Boučkové k dispozici zatím nejlepší scénář (pár hluchých míst, jasně). Není to vůbec špatné.

Originálem jsem nedotčen, tenhle film sám o sobě je solidní romantikou, kterou sice sráží logické boty (kterých se dopustíte pravděpodobně vždy, když si začnete pohrávat se skoky v čase), na druhou stranu Keanu Reevese a Sandru Bullock sice řadím do kategorie hereckých tragédů s občasnými světlejšími chvilkami, tady jim to spolu (ač opět každý zvlášť hraje maximálně průměr) dohromady celkem šlape a přiměli mě držet jim palce.

Inteligentní a výtečně natočený pohled na válku. Vidět téměř výhradně japonské herce pod taktovkou režisérského veterána (který točí lepší filmy, zůstává-li pouze za kamerou) je příjemné zpestření, patos některých scén (kterého je zde ovšem tentokrát použito opravdu s citem) působí v jejich podání mnohem přirozeněji a věrohodněji. Občas Eastwood společně se scénáristy příliš tlačí na pilu a je trochu moc doslovný. Např. je nám všem jasné, jak silně zapůsobil na japonské vojáky dopis matky amerického zajatce, přesto si ještě v následujícím rozhovoru musí dva Japonci uvědomit (a s nimi i ti natvrdlejší diváci), že jsme všichni z jednoho těsta... A občas mi nepřišla motivace jednání postav úplně srozumitelná, ale to byl možná záměr (ukázat, že přece jen je ta japonská mentalita malinko odlišná od té naší, neřku-li americké).

Krásná Morriconeho hudba, úchvatná kamera a hlavně brilantní Jeremy Irons, to jsou hlavní tři důvody, proč tenhle film vidět. Jinak se jedná o vcelku naivní příběh o superidylickém světě amazonských Indiánů a jejich jezuitských přátel, kteří žijí šťastně v pevném objetí s Bohem v popředí s na hranici uvěřitelnosti hrajícím De Nirem. Proti nim stojí lumpové ze všech nejodpornější a vše vyvrcholí závěrečnou honěnou na lodičkách... A význam postavy Liama Neesona pro příběh jsem zkrátka nepochopil.

Měli jsme doma desku Trepifajksla a ta byla naprosto, ale NAPROSTO senzační a tomu nemůže tato televizní verze konkurovat.

Dobrá, dám na radu zdejších uživatelů a dva tři díly ještě zkusim. Při prvním pokusu jsem vytřeštěně zíral, co všechno se u nás může stát "kultem".

Nejpovedenější Allenův snímek od Všichni říkají : Miluji tě. Woody má i na stará kolena úžasný pozorovací talent, tvoří skvělé postavy a ještě lepší dialogy (a monology), spravedlivě rozdává jízlivosti všemi směry a nechává maximální prostor báječným herečkám a hercům. Trošku sem to možná s těmi superlativy přepísk, ale já vážně nemám, co bych tomu filmu vytknul.

Film, který stáhl dolů hlavně výběr hlavního představitele. Nicolas Cage je ten nejnepravděpodobnější Jurij - chladnokrevný obchodník se zbraněmi, jakého si lze představit. Na to doplácejí i schopní herci, kteří hrají jeho nejbližší, ovšem mezi nimi a Cagem to vůbec nefunguje (Jared Leto a Bridget Moynahan). Podstatně lépe jsou na tom Ethan Hawke, Ian Holm (ti ovšem nedostali příliš mnoho prostoru) a především Eamonn Walker, který je opravdu diktátor jedna radost. Jinak se jedná o typický film s poselstvím, který není přehnaně doslovný ani prvoplánový, má celkem chytrou pointu a chválím všechny tvůrce (včetně toho Cage) za jejich neústupnost při prosazování filmu.

Pokud Vám náhodou táhne pomalu na třicet, dosud se Vám nepovedlo dostudovat, nejste kdovíjak atraktivní, žijete sami nebo s blbcem, zmateně střídáte města a zaměstnání a hlavně vůbec netušíte, co se to po vás vlastně chce a kam se poděli všichni kamarádi (a taky se umíte pořádně ožrat a zavzpomínat na starý časy), pak je tohle film přesně pro vás. U mě jednoznačně Rudolfová zvítězila v soutěži o generační výpověď nad Zelenkou, Ondříčkem a dalšími, je prosta pózy, dala dohromady boží herce a já se moc těšim na její další film. A pokud by se někam jelo (třeba do Mongolska), nezapomeňte mě tu.