Kreptry

Peter Bebjak už svým odvážným Martinem ukázal, že zvládne natočit hezkou pohádku. A povedlo se mu to i teď. David Švehlík jako Krakonoš byl úžasný, Ondřej Sokol jako vědec/spisovatel mile vtipný. Jan Nedbal a Leona Skleničková se k sobě hodili a byli opravdu hezkým párem. A k tomu všemu ještě krásná výprava, dobrý scénář, pěkné kostýmy a povedená hudba. Jsem nadmíru spokojená.

Kombinace Jaroslava Plesla, jeho klidného hlasu a našich památek je prostě geniální. Pevně doufám, že bude druhá série, protože tohle je přesně ten pořad, který si jí zaslouží!

Devadesátky jsou kvalitní kriminálkou, která dává filmovému nadšenci naději, že stále existují lidé, kteří nezapomněli, jak se točí a píšou detektivky. Děkujeme za to!

Výborná volba Lukáše Příkazkého do role Martina Fruweina. Jasný, nekomplikovaný a výstižný komentář historiků (Marie Koldinská je žena na svém místě). Zajímavý motiv seznamování herců s jejich rolemi. Jednoduše perfektní dokudrama! Kéž by takových bylo víc...

Říct, že je Cha Yo-Han můj nejoblíbenější doktor je málo. Hraje ho Ji Seong a to mluví za vše! Už jsem Doctora Johna viděla dvakrát a pořád mě to neomrzelo – pořád jsem nervózní, pořád jsem napnutá a pořád mám v určitých chvílích slzy v očích. Podle mě je to úžasná ukázka toho, jak člověk pozná, že se mu seriál opravdu líbí. Tvůrci se rozhodli zpracovat velmi náročné téma a myslím si, že se jim povedlo zdárně jím proplout a nikomu neuškodit. Výkony herců byly dobré. Hudba nerušila. Vše fungovalo, jak má.

Obsahuje spoilery! Jsem nadmíru ráda, a je to i jeden z důvodů, proč jsem hodnotila plným počtem hvězdiček, že se tvůrci vyvarovali všem těm ohraným motivům. Nevšimla jsem si nějakého většího počtu nesmyslných promluv a činů, při kterých hlavní ženská postava s myšlenkou, že zachrání svého milého, dělá bezmyšlenkovité pitomosti a tím ve výsledku ohrozí jak sebe, tak jeho. Ji-A nebyla blbá, ani jako malá, ani jako velká. Věřila Lišákovi a on věřil jí. Šla za ním, když se něco stalo a řekla mu, jak to je (viz. když se měla rozhodnout mezi jeho uspáním a svou rodinou). No a jak je vidět, vyřešilo se to bez zbytečně nelogických skutků z obou stran. Ale abych nemluvila jen o ústřední dvojici – líbila se mi i komplikovaná osobnost Lee Ranga (měl to těžký, a tak se mu nemůže nikdo divit, že dělal to, co dělal) a Hyun Ui-Ong, který sice ze začátku působil jako podpantoflák, ale opak byl pravdou. Děj byl logický, dobře rozložený do 16 epizod, s dostatečným počtem zvratů a závěrečným vysvětlením. Neměla jsem pocit, že by byla druhá polovina bez nápadu, právě naopak. Uznávám, že může být pro někoho konec lehce nelogický, ale doporučuji si najít pár informací o tom, jak se devítiocasá liška může přeměnit na člověka. Já to udělala a hned mi je konec jasnější. Bohužel si teď nedokážu vybavit alespoň jednu věc, která by byla mírnou výtkou. Snad možná to, že tam všichni všem všechno a pořád slibovali. To je ale spíš poznámka na okraj. Pokud bych měla hodnotil OST, tak ten instrumentální byl podle mého názoru lepší (Parting at the River of Three Crossing, Thread Ring…).

To, co řekla Ju-Ri, že ten, kdo má autismus, tak uzavře dveře před světem, pasuje nejenom na autismus, ale na všechny tři hlavní postavy. Oni se totiž opravdu uzavřeli před světem. Gang-Tae v představě, že musí chránit svého bratra ať se děje co se děje. Sang-Tae ve strachu, že ho najde „motýl“ a Moon-Young ve skořápce, která z ní sice dělala nesnesitelnou autorku dětských knih, ale chránila jí před hrůzou, kterou v ní zanechala její matka. Jejich úkolem bylo přemoct zámek dveří, které je omezovaly a naučit se myslet na sebe, být dospělým a nezůstat v dokonalé představě svých rodičů. Nápad spojit svět dětských knih a psychiatrické léčebny je podle mého názoru geniální, protože se na první pohled spojit nedá. Režie, scénář, hudba, všichni, kdo se podíleli na tvorbě, od cateringu až po klapku, odvedli slušný kus práce. Moc se mi líbila myšlenka vkládat do scén „dětské já“ tří hlavních postav (například v 15. díle v pracovně), tím scény dostaly mnohem silnější dech a na diváka (na mě rozhodně) to mělo větší emocionální dopad. Herce a jejich výkony, ač jsou všechny k potlesku, bezmezně převyšuje herec, který ztvárnil Sang-Taeho. Potom co přemohl ten zatracený zrezavělý zámek svých dveří se z něho stala postava, která vezme za srdce snad každého. Pokaždé, když najdu kdramu, jako je tahle, jsem štěstím bez sebe. Nejenom příběh Gang-Taeho, Sang-Taeho a Moon-Young, ale příběhy všech pacientů léčebny byly něčím jedinečné a člověk měl příležitost si uvědomit, že každý má svůj vlastní strach, obavy a problémy, a nikdy není správné je zlehčovat. Ale naopak si uvědomit, že jsme každý jiný a je v pořádku nebýt v pořádku.

Kim Eun-sook. Můžete jí milovat nebo nenávidět, buď 0 nebo 1, nic mezi tím. Plno korejských seriálů má slibný začátek, ale potom se kolem kritického 8.-11. dílu něco stane a to způsobí, že buď příběh nabere druhý dech nebo se to nějak doklepe do konce. U The King: Eternal Monarch jsem měla pocit, že první polovina přešla hrozně rychle a druhá ještě rychleji. Bylo to jako na horské dráze – rovinka s krásným výhledem do kraje, potom mírný sešup dolů, aby se mohlo opět vyjet na nejvyšší bod dráhy, sjet dolů, projet vodou a přijet do cíle. Uznávám, že je příběh komplikovaný. Je zde plno postav a cestování časem, které nemusí mít každý rád, je pokaždé, pokud je takhle propracované, těžké pochopit. Proto jsem velmi ráda, že jsem prošla průpravou s Doctorem Who. Myslím, že mi to dost pomohlo. Uznávám taky, že mám několik otázek, které bych potřebovala vysvětlit, nejlépe od samotné scénáristky, ovšem to nic nemění na tom, že jsem se do téhle kdramy zamilovala. Nebo jsem se spíš zamilovala do Lee Gona? To je asi přesnější. V Legend of the Blue Sea mi byl Lee Min-ho jedno, možná na mě působil až nepříjemně, ale tady? Radikální otočení! Myslím, že se můžou všichni princové z pohádek jít vycpat, Lee Gon je totiž strčí hravě do kapsy. Královna Kim Go-eun má talent. Ukázala ho v Goblinovi a ukázala ho i teď. Co bych ale ráda vyzdvihla nad všechno ostatní, a pro mě osobně jde o velmi důležitý článek v mém hodnocení, a to u čehokoliv, na co koukám, je soundtrack. Instrumentální doprovod seriálu je naprosto uchvacující!

Jeden z nejlepších korejských seriálů, který jsem zatím viděla. Každý díl byl dechberoucí a rozuzlení šokující!

Pan Petr Krejčí je nadmíru šikovný a schopný režisér a scénárista. Klobouk dolů, nádherný seriál.