Arcadan

Finally, The Virgin Suicides for boys! Nejdojemnější film minulého roku je pro mě bez debaty tento o wrestlingu. Kdyby mi to někdo řekl ještě před měsícem, neuvěřím. „I used to be a brother and now I’m not a brother anymore.“ Doteď je mi do breku, když si na tu scénu vzpomenu. Masterpiece. No notes.

Skvělá premisa a Cage v excelentní kondici. Celou první polovinu jsem byl skoro nadšený, ale pak tomu spadne řetěz a Borgli začne bezradně tlačit na humor a „společenskou kritiku“ na první dobrou. Reklamy ve snech už jsou vyloženě cringe v nedobrém slova smyslu. Když se to snaží o vážnost, tak to bohužel moc nefunguje, protože Paul je postupně čím dál víc zástupná figurka než hrdina, na kterého by se dalo napojit. Kdyby to dělal Kaufman, tak to jde mnohem dál, říkal jsem si několikrát. Ale jako odpočinková záležitost velmi fajn! Jenom jsem čekal víc.

Zatím nejlepší použití 50 Centa ve filmu. Psovi bych dal Oscara. Ve dvou třetinách naprosto výjimečně napsaný dialog. Nejvíc hot právník minimálně poslední dekády. A zbytek je velmi slušné ale přehypované soudní drama.

Nesnesitelná lehkost být posedlý svou vlastní prací. Sigma male voice-over tak banální a protiřečící si, až se postupně svíjí v meta-rovině sám proti sobě. Zdánlivě přímočará žánrovka. Místy na principu cool nájemných vrahů z minulosti (Le Samourai, Wick, Bourne, Drive), ale Fassbender oproti nim vyznívá nakonec stejně bezmocně, ne-li víc, než dav, kterému se ve svých rádoby chytráckých úvahách směje. Hrdina si odepřel všechno potěšení, co by mu nezměrné vydělané peníze mohly poskytnout. A místo klidu hledá opakovaně další kšeft, protože nic jiného neumí. Krom práce nemá žádnou specifickou identitu. Praktikuje asketismus, ale vyprázdněný o jakoukoliv duchovní hodnotu. Krom toho, že mu bytí redukované na minimum umožňuje vyšší soustředěnost. A tím pádem produktivitu, o kterou jde především. V tomto ohledu i skrz rigidní cvičení a disciplínu ne náhodou připomíná Patricka Batemana. A u toho poslouchá paradoxně The Smiths, kapelu, která jako málokterá jiná zpívá tak palčivě o žalu a touze po blízkosti ve světě, který je odtažitý. Je to hudba rezignovaných romantiků, ale ne cyniků, což je póza, o kterou se titulní Zabiják snaží celou dobu. (V internetovém kontextu dneška jsou The Smiths žel spojení aj s incely, ale to tu podle mě nehraje stěžejní roli. Ostatně proto má možná Zabiják pro sichr partnerku, i když to jeho charakteru moc neodpovídá). „I am human and I need to be loved / just like everybody else does“ zazní v ten nejvíc ironický okamžik. Hrdina tyhle zlomené love songy poslouchá pořád dokola už tak dlouho, že jejich obsah úplně ztratil na jakékoliv působivosti. Skutečné emoce přestaly hrát roli. Co zůstává je dynamická kytara, bicí a zapálený zpěv, ale už jen jako další hudební nástroj bez přesahu. Komunikace přestala dávat smysl - zůstává jen nekonečný monolog ve vlastní hlavě. Žádný jiný úhel pohledu či nedej bože blízkost s jinou osobou. Skutečný dialog se stal zbytečným, pokud informačně nevede k růstu a navýšení zisku. Komunikace je najednou bytostně účelová. Když je systém neměnitelný, musíme si vystačit sami s lacinými motivačními mantrami, jak být co možná nejvíc efektivní a nenechat se zlomit víc, než je nezbytné. Zabiják není zdaleka jen banálním thrillerem, za jaký se chytře převléká (a vlastně je o to víc obdivuhodné, že tak i do velké míry funguje - je to zábavný film o dost nezábavných věcech). V druhém, méně zjevném plánu, je to ale sžíravý snímek o logice pozdního kapitalismu a zejména posedlosti kontrolou jako iluzorním klíčem ke komplikované současnosti. Není to explicitní společenská kritika - jenom jde (záměrně) tak absurdně po srsti tržní ekonomice, až kriticky nevyhnutelně vyznívá. „I was looking for a job and then I found a job / and Heaven knows I'm miserable now.“

Vzpomínka na vzpomínky, úvaha o čase a místě, teleport do přemýšlení autora a reminiscence na tisíc a jednu věc, o kterých váháme, když nemůžeme usnout. Cestopis naopak, protože vám zamotá hlavu víc, než že by cokoliv o Japonsku (a dalších zemích tu popsaných) vysvětlil. První velký esejistický film a v mnohém dodnes nepřekonaný. Od umění vlastně už ani nechci odpovědi, jen dobře položené otázky.

Pablo Larraín could make Grand Budapest Hotel, but Wes Anderson could never make El Conde. Žánrová imaginace jako způsob odkrývání jinak neuchopitelné historie. Posledních patnáct minut je bizarní jízda bez brzd. Škoda že to tak nešlape celou dobu.

Totální camp, a proto to miluju! Chapadla, klauni, šneci místo telefonů, gumové končetiny, piráti, vojáci v bílých outfitech jak z Vernea a nesmyslné flashbacky ve stylu 90s brakových filmů. Ale tady nakonec posunou všechno k emocím. Indiana Jones pro rok 2023. Dobrodružství, o jakých jsme snili v dětství, s důrazem na hodnoty, co hledáme v dospělosti. Kamarádství, sebedůvěra, laskavost, odvaha být sám sebou, jakkoli jsme z pohledu jiných divní. A taky obrovská dávka empatie k těm nejzranitelnějším z nás. Bez nadsázky jsem se takhle dlouho nedojal jako tu několikrát do epizody, a přitom to nikdy nespadne do banálního sentimentu. A když to nad propastí této škatulky občas trochu balancuje, vždycky přijde nebojácně mimózní humor. Hodně tomu taky pomáhá, že každá postava je extrémně sympatická a dokonale nacastovaná. Vůbec jsem to nečekal, ale Netflix ze mě po letech jejich druhořadých seriálů vydoloval tímhle mistrovským kouskem znova osmiletýho kluka. Chci druhou sérii a možná nakoukám i původní anime. ♥

Nejhezčí film o přátelství je letos tahle třídílná dokumentární minisérie. Částečně investigativní žurnalistika o telemarketingu, ale spíš skoro dvacetiletý časosběr dvou ušmudlaných dirtbag kámošů s velkým srdcem, kteří se snaží odkrýt podvrh století a u toho spolu felí, kouří, pijou kafe a kecají o všem možném. Pat Pespas je můj hrdina a největší letošní sympaťák. „You’re a fucking legend, bro.”

Dneska už to zdaleka není tak šokující jako v době svého uvedení, ale to ničemu nevadí. Co zůstává je totiž podvratné vyprávění, ve kterém je základní příběh spíš jen kostrou pro znázornění Ballardových myšlenek o budoucnosti, akceleracionismu a propojování člověka se stroji. Což Cronenberg (pro někoho zvráceně, pro jiné nečekaně romanticky) doplňuje rozkoší a sebedestrukcí (nerozlušná dvojce v jeho filmech a někdy aj v životě!). Dává všemu tomu uvažování z předlohy živočišnou rovinu. Což je jen fancy slovo pro to, že je to místy hodně sexy a hot. Finally, some kinky representation tzv.! Závěrečný obraz odzbrojující skoro jak v Dead Ringers, jenom tady je míň emocionální. „After being bombarded endlessly by road-safety propaganda it was almost a relief to find myself in an actual accident.“

Harmony Korine by byl nejraději dokumentarista, kdyby mu v tom formátu nechyběla ta míra kontroly, kterou poskytuje režie hraného filmu. Jak já ho chápu! Do úplného docenění mi chybělo jen silnější finále. Ale jinak je v tom (skoro) všechno. Anti-teze snů o stávání se celebritou, která je mnohem aktuálnější teď, kdy každý může aspoň na chvíli být v záři reflektorů, než v době vydání. Obdiv je samozřejmě lidský a určitá posedlost změnou sebe sama vlastně taky. Ale kde kreslime hranici, za kterou už nezdravě mažeme vlastní individualitu? Film o tom, jak nás filmy nutí chtít být jinými. Literally me snímek naopak a Ryan Gosling vlastně vůbec nechybí. „Sometimes when I look at you, you seem more like Adolf Hitler than Charlie Chaplin.“