Arcadan

Nesnesitelná lehkost být posedlý svou vlastní prací. Sigma male voice-over tak banální a protiřečící si, až se postupně svíjí v meta-rovině sám proti sobě. Zdánlivě přímočará žánrovka. Místy na principu cool nájemných vrahů z minulosti (Le Samourai, Wick, Bourne, Drive), ale Fassbender oproti nim vyznívá nakonec stejně bezmocně, ne-li víc, než dav, kterému se ve svých rádoby chytráckých úvahách směje. Hrdina si odepřel všechno potěšení, co by mu nezměrné vydělané peníze mohly poskytnout. A místo klidu hledá opakovaně další kšeft, protože nic jiného neumí. Krom práce nemá žádnou specifickou identitu. Praktikuje asketismus, ale vyprázdněný o jakoukoliv duchovní hodnotu. Krom toho, že mu bytí redukované na minimum umožňuje vyšší soustředěnost. A tím pádem produktivitu, o kterou jde především. V tomto ohledu i skrz rigidní cvičení a disciplínu ne náhodou připomíná Patricka Batemana. A u toho poslouchá paradoxně The Smiths, kapelu, která jako málokterá jiná zpívá tak palčivě o žalu a touze po blízkosti ve světě, který je odtažitý. Je to hudba rezignovaných romantiků, ale ne cyniků, což je póza, o kterou se titulní Zabiják snaží celou dobu. (V internetovém kontextu dneška jsou The Smiths žel spojení aj s incely, ale to tu podle mě nehraje stěžejní roli. Ostatně proto má možná Zabiják pro sichr partnerku, i když to jeho charakteru moc neodpovídá). „I am human and I need to be loved / just like everybody else does“ zazní v ten nejvíc ironický okamžik. Hrdina tyhle zlomené love songy poslouchá pořád dokola už tak dlouho, že jejich obsah úplně ztratil na jakékoliv působivosti. Skutečné emoce přestaly hrát roli. Co zůstává je dynamická kytara, bicí a zapálený zpěv, ale už jen jako další hudební nástroj bez přesahu. Komunikace přestala dávat smysl - zůstává jen nekonečný monolog ve vlastní hlavě. Žádný jiný úhel pohledu či nedej bože blízkost s jinou osobou. Skutečný dialog se stal zbytečným, pokud informačně nevede k růstu a navýšení zisku. Komunikace je najednou bytostně účelová. Když je systém neměnitelný, musíme si vystačit sami s lacinými motivačními mantrami, jak být co možná nejvíc efektivní a nenechat se zlomit víc, než je nezbytné. Zabiják není zdaleka jen banálním thrillerem, za jaký se chytře převléká (a vlastně je o to víc obdivuhodné, že tak i do velké míry funguje - je to zábavný film o dost nezábavných věcech). V druhém, méně zjevném plánu, je to ale sžíravý snímek o logice pozdního kapitalismu a zejména posedlosti kontrolou jako iluzorním klíčem ke komplikované současnosti. Není to explicitní společenská kritika - jenom jde (záměrně) tak absurdně po srsti tržní ekonomice, až kriticky nevyhnutelně vyznívá. „I was looking for a job and then I found a job / and Heaven knows I'm miserable now.“

Vzpomínka na vzpomínky, úvaha o čase a místě, teleport do přemýšlení autora a reminiscence na tisíc a jednu věc, o kterých váháme, když nemůžeme usnout. Cestopis naopak, protože vám zamotá hlavu víc, než že by cokoliv o Japonsku (a dalších zemích tu popsaných) vysvětlil. První velký esejistický film a v mnohém dodnes nepřekonaný. Od umění vlastně už ani nechci odpovědi, jen dobře položené otázky.

Pablo Larraín could make Grand Budapest Hotel, but Wes Anderson could never make El Conde. Žánrová imaginace jako způsob odkrývání jinak neuchopitelné historie. Posledních patnáct minut je bizarní jízda bez brzd. Škoda že to tak nešlape celou dobu.