Zloděj kol

Další z pamětnických filmů, ze kterých dýchá mládí, krása, kamarádství a optimismus, i když slovo "další" není tak úplně na místě, protože ze všech ostatních (Karel a já, Pán a sluha...) mám právě tenhle nejraději. Ačkoliv se na režiséra Cikána hledí často skrz prsty jako na zručného řemeslníka, nelze mu upřít několik zásluh o český film. Jednou z nejčelnějších je právě objevení komického potenciálu Růženy Naskové. Její komické role (Tetička, Kvočna...) jsou civilnější a přesahují její role charakterní, ze kterých čiší jistý divadelní patos. Jako babička v "teplicích" mezi mravenci je prostě neodolatelná. Nataša Gollová sice ne crazy, ale stále velmi krásná. A v tomto filmu je mi neuvěřitelně sympatický i Jiří Steimar (možná je to tím, že změnil masku postaršího bonvivána). Navíc se jedná o film, který pracuje s trampským prostředím a jeho kouzlem, aniž by ho do slova a do písmena vyžíral a těžil z jeho popularity (Dobrý tramp Bernášek, Osada mladých snů). Tento film mám opravdu rád. Vždy potěší a nikdy nezklame.

Naprosto dokonalá komedie mistrů svého oboru Maca Friče a Huga Haase. Po poměrně dlouhém srovnávání docházím k závěru, že se jedná (o asi) nejlepší Haasův film. Božský ironik, tentokrát skutečně perlí (vypisování úspěšných scének je zavádějící, protože se tento soupis ztotožňuje s celkovou délkou filmu), ale přesto aspoň politý flamendr, věřitelská loterie, Číňan a golf, rozvodové řízení u advokáta, milostné vyznání pod okny svého strýce. Ironie je zde opravdu použita měrou vrchovatou. - Scéna ve vybíleném bytě: "Máš to tu pěkně zařízené." - "No prosím, to ještě není celé, tady někde v těch místech bude takový malý obrázek." - Adina Mandlová o další film půvabnější, z nepřeberné galerie sluhů Václava Trégla zaostává Baltazar Souček jen o málo za Václavem z Anduly, co vyhrála. Karel Hašler v dobré komediální roli, která sice jen přihrává, ale je o poznání lepší než vlastenecky patetičtí a sentimentální písničkáři a králové ulice. Výraznou složkou filmu je i hudební doprovod, zvláště zrychlená verze písně "Mě to tady nebaví", a zatímco v Mazlíčkovi nebylo Haasovi "do zpěvu", zde si zazpívá hned dvakrát s výbornými texty. Ještě bych rád připomněl scénu, ve které se Haas maskuje za čalouníka, mluví hlasem přítele Jaroslava Vojty, ale připomíná někoho docela jiného. Tehdy nejznámějšího evropského čalouníka nádherně karikuje odlepeným knírkem, ze kterého zbylo pouze trochu chmýří pod nosem. Velmi rád bych oživil barrandovský ateliér roku 1935 a požádal tvůrce, kteří se tam tenkrát shromáždili, jestli by nemohli během čtrnácti dnů natočit ještě jeden podobný film.

Tento film na první pohled nevybočuje z pamětnické série. Je natočen rukou zkušeného režiséra s vkusnými a vtipnými dialogy, které jsou pronášeny oblíbenými herci. Mile starostlivá Růžena Nasková, sympatický manželský pár Nataši Gollové a Miroslava Homoly, jen dvojice Plachta-Neumann nepůsobí nějak silně komicky. Ne vždy musí pouhý kontrast Pat-Patachon vzbuzovat úsměv, hlavní hrdinové by si vystačili sami. Je také pravda, že tvůrci za sebou mají výrazně propracovanější a lepší tituly. Paní Nasková vzpomínala na své filmové postavy: "Nebyly to žádné herecké výkony, spíše jsem hrála proto, abych lidu v těžké době okupace poskytla trochu veselí a dobrého českého slova, kterého nebylo mnoho." A to se jí daří i dnes. Kdo viděl cokoli ze zbývajícího nedělního programu, pochopí. Ovšem Příklady táhnou jsou přece jen o mnoho lepší.

Hodně potřeštěná secesní komedie se pravděpodobně hlásila k René Clairovi. Bohužel český "slaměný klobouk" z toho nebyl. Tomuto stylu slušel mnohem víc němý film využívající pravidel grotesky. Jasně to dokazují také Clairovy filmy z padesátých let (Francouzský kankán, Velké manévry), ale pokud budu srovnávat Parohy právě s nimi, vycházejí z toho celkem dobře. Tento snímek postupně dozrává a ačkoliv se na mnoha místech vleče, dá se mu přijít na chuť. Secesní atmosféra má svůj půvab, bohužel zde se ji podařilo navodit spíše dekoracemi a kostýmy, než hereckými výkony. Oldřich Nový byl zvyklý na trochu jiný styl a sem se opravdu moc nehodí. Ale jsou zde některé zajímavé figurky a pár vtipných narážek v dialozích. Nejvíc v tomto filmu zaujme paní Sylva Langová-Williams, která si po několika žabcích z třicátých let zahrála v českém filmu pouze jednu hlavní roli, právě tuto. A pak na scénu vystupují pánové Alfréd Radok a Jiří Brdečka, zatím celkem nenápadně. Jednou za čas se na tento film rád podívám.

Kritika přepis Burianových her většinou strhala, hodnotila je jako umělý slepenec a žádala původní filmový námět. Čas ukázal, kde je pravda. O slepenci není třeba pochybovat, ale Karel Lamač patřil mezi ty, kteří je dokázali skvěle kamuflovat řadou vybroušených scének, ve kterých se Burian cítil jako doma. Burianovo herectví vycházelo z lidové komiky a pouze jeho improvizační slovně ekvilibristické a mimické schopnosti ho vyvyšovaly nad dobový průměr. Přiměřené režijní vedení a dobří herečtí partneři byli zkrátka nutní. Pro srovnání (Ulice zpívá, On a jeho sestra, Hrdinný kapitán Korkorán, Hrdina jedné noci), pokud dostal Burian volný prostor, byla z toho zkrátka jen slušná lidová zábava. To ale neplatí o tomto filmu, tobogan v nemocniční pojišťovně a alkoholická kůra v rochovských lázních, gremiální rada, dr. Brunner a pacient Klůcek. Vlasta Burian je zkrátka "originál každým coulem", ale operovat bych se od něho nedal. PS: "Já neznám tak zdaleka Vás, ani tady toho pána, ale jestli mohu něco říct, tak prskáte až sem."

Příběh o švadlence, která uměla kreslit skvělé módní návrhy a přitom se stihla ještě zamilovat, a o pařížském králi módy, ve skutečnosti krejčím z Vokovic, je dalším příběhem, který by bez hereckého obsazení ztrácel jakýkoliv půvab a možná i smysl. Ale Hugo Haas kombinující francouzštinu s češtinou je i ve velmi nevděčné roli k sežrání a Lída Baarová hraje další ze svých půvabných samostatných dívek a zvládá velmi dobře i komediálně romantickou polohu. Navíc v této době byla na vrcholu kariéry i svých půvabů, byla hvězdou berlínské UFY a zbožňovala ji celá střední Evropa. Takže další nestárnoucí pamětnický film.

Hugo Haas měl hned dvakrát šťastnou ruku. Poprvé když si jako svou režijní prvotinu vybral úspěšnou hru Edmonda Konráda inscenovanou v Národním divadle a podruhé když se rozhodl nabídnout hlavní roli Růženě Naskové, která v této roli excelovala na jevišti. Nasková měla jedinou filmovou zkušenost z roku 1915, Haas jí nabídl ojedinělou příležitost a film dostal skvostnou komediální i charakterní herečku. Kvočna je vtipnou lehce ironickou reflexí doby, která se "mravně" změnila, s vybroušenými dialogy a skvostným obsazením. Snad jen národní nota, poplatná době svého vzniku, se do této jinak výtečné komedie příliš nehodí.

Po filmech s Hugo Haasem jeden z prvních pokusů o crazy komedii po americkém vzoru. Na to, že se jedná o pokus, výsledek vůbec není špatný. Je zde sice několik zhola zbytečných motivů táhnoucích se celým filmem - reklama na vysavač, losos tlukoucí se přes jezy, kouzelné těsto na ryby..., ale pokud vypustíme tuhle hlušinu, zbývá celá řada kouzelných situací - personál věřitelů, stěhováci, rybí polévka a hlavně harfa vs. gramofon. Karel Lamač už stárnul (a jednak se odcizoval domácímu publiku častým působením v cizině), takže tato milovnická kreace není zrovna přesvědčivá. O to víc na vás působí ostatní herci. Velmi sympatická Hana Vítová, tradičně dobrý Jindřich Plachta, skvělá Anna Letenská, která měla být pro komedie mnohem více využívána, podobně jako Světla Svozilová. Jedna z výraznějších rolí Jindry Lázničky, který měl smysl pro komickou drobnokresbu (viz. Dívka v modrém, Katakomby). Místy jsem se upřímně řezal smíchy, na jednu z prvních crazy-komedií je to víc než dobrý výsledek.

Hlavní hrdina - Hugo Haas si poctivou žebrotou vydělal tolik, že se mohl stát majitelem činžovního domu. Teď už jen zbývá vyřešit, jak dát dohromady svou schovanku s mladým advokátem. Nakonec se přijde na to, že mladí lidé tuto pomoc ani nepotřebovali. Hugo Haas dal konverzační hře Edmonda Konráda sociálně kritický náboj ve svém ironickém duchu a pozdvihl ji tak o nějaký stupínek výše. Postavy jsou tentokrát výjimečně dobře a přesně obsazeny, pouze by snad neškodilo, kdyby se Haas ujal vedle psaní scénáře i samotné režie. V postavě žebráka-milionáře jsou plně obsaženy všechny složky Haasova herectví - vtip, ironie, sentiment a životní pravda (nebo aspoň to, co si pod ní občas představujeme).

Je v podstatě jedno, kdo je v tomto filmu momentálně pánem a kdo sluhou a kolikrát se tyto role vymění, protože všemu suverénně dominuje Jindřich Plachta. Velmi vydařená je figurka Václava Trégla a sympatický je i výkon Františka Krištofa-Veselého, slovenského tenoristy, který si zahrál, zazpíval a příležitostně i zastepoval v několika českých filmech. Zde na "nucený" zpěv nedošlo a celkové atmosféře i jeho výkonu to prospělo. Je zvláštní, jak lze několika záběry přírody a příjemnými hereckými výkony evokovat mládí, lásku a optimismus. Ale abych znovu vypíchl Plachtův výkon, který ční vysoko nad zbytkem filmu: "To byl strýček úplný abstinent?" - "Tříčtvrteční. Tři whisky, jednu sodu." Asi tak nějak vypadá dokonalý "sluha-gentleman".