Max-Wesslo

Snímek režiséra Bakuradzeho se vyznačuje pomalým tempem a strohým užitím dialogů. Odehrává se na venkově v prostředí prasečího chovu, jatek a prodeje masa. Hlavní postavy působí odpsychologizovaně a jelikož o nich mnoho nevíme, je složité vyčíst jejich motivace a problémy, které řeší. Lovec Ivan ztvárněný nehercem Michajlem Barskovičem (také ostatní jsou neherci) má ve většině scén kamenný výraz, který naznačuje jeho uzavřenost a přemýšlivost, možná typickou pro loveckou činnost. Bohužel se ale těžko dá říct, o čem film takzvaně "byl". Ivan má fyzicky postiženého syna, repetitivnost práce zřejmě symbolizují jeho dennodenně se opakující aktivity proložené občasným lovem zvěře ve volné přírodě, objeví se i reminiscence války. V druhé půlce se k tomu přidá krátká milenecká love story s vězenkyní odsouzenou za vraždu k prospěšným pracem. Domnívám se však, že to je na dvouhodinový film málo, a postrádám v něm nějaké silnější sdělení.

Tato instalace švýcarských umělců vychází z jejich dřívějších fotografických sérií s názvem Tiché odpoledne (Stiller Nachmittag), při kterých vytvářeli asambláže z věcí denní potřeby (např. zde). Jelikož je fotili často těsně před zborcením, napadlo je využít této energie a vytvořit série na sebe reagujících procesů, které jsou vždy spouštěčem dalšího. Opravdu je třeba hovořit o sériích, protože i když se film tváří jako jdoucí nepřerušeně, lze vysledovat mnoho střihů a prolínaček, takže se jedná spíše o poskládané části. To filmu však neubírá na působivosti. Autoři velmi zajímavě pracují s fyzikálními a chemickými zákony a reakcemi a vzniklou energií uvádí do pohybu další "tovární" strukturu. V případě struktur využívajících ohňových a světelných efektů vytvořili také zajímavou vizuální podívanou. Vše funguje na principu tzv. Rube Goldbergovy mašiny, vynálezu amerického komiksového kreslíře Rube Goldberga. Po letech využili stejného principu např. tvůrci reklamy pro Hondu (Honda: Cog) nebo videoklipu skupiny OK Go (This Shall Too Pass).

Debut Nikity Michalkova se mi zdál poměrně nevyrovnaný. Zatímco některé pasáže měly spád a dokázaly udržet v napětí a očekávání (především první půle filmu), jiné moc nefungovaly. Zejména závěrečná přestřelka v kaňonu vůbec nevyužila svůj potenciál, jelikož je podle mně špatně sestříhaná a obsahuje několik nelogičností. Podobně nevyrovnaně působí také zde vychvalovaná kamera, která střídá uchvacující momenty (průchod domem k mrtvému Šilovovi) s relativně ničím nepřekvapujícími záběry. Potěší chvalitebné herecké výkony, z nichž bych vyzdvihl ten Anatolije Solonicyna a Alexandra Kajdanovského (duo, které se o pár let později sešlo při natáčení Stalkera).

Cenné záběry rušných pražských ulic, století starý pohled na známá turistická místa i méně frekventovaná zákoutí a nakonec velké panorama Vltavy... http://www.youtube.com/watch?v=oIZJkREIbbA

Podle mě se Wendersovi podařilo udržet film na uzdě tak, aby nedošlo k pouhému adorování náhle zemřelé umělkyně s jediným cílem vydolovat nějakou tu diváckou slzu. Ani s námitkou, že se ve filmu mnoho mluví, nemůžu souhlasit. Celé to na mě působí tak, že jednotliví tanečníci dostali za úkol několika málo větami charakterizovat svůj vztah k Pině Bausch (nebo její vztah k nim) a vzhledem k očividnému vlivu této tanečnice se každý s tímto úkolem vyrovnal po svém, aniž by to jakkoliv rušilo poměrně vyrovnaný ráz tohoto snímku. Velmi se mi líbí zvolený způsob představení pro mě neznámé osoby skrze její choreografie a skrze její žáky, kteří kromě těch několika slov především dělají to, co je s Pinou nejvíce spojovalo - pohyb a tanec. Vhodně sestříhaný film s výraznou vizuální a hudební vložkou, který mě jako tance neznalého bavil takřka po celou dobu, sráží možná pouze stopáž, která mohla být o 20 minut kratší. Wendersovi v posledních letech očividně tyto dokumentárně laděné snímky o hudebnících/tanečnících apod. sedí víc než klasická narativní tvorba, což dokázal již při Buena Vista Social Club nebo Blues.

01 S (6E, 70%), 02 S (90%)

Seznámení se slavnějšími filmy Alaina Resnaise mě teprve čeká, nicméně tímto svým snímkem mě velmi mile překvapil. Komedie ve francouzském stylu, která je lehká jako vánek čeřený vruty britské klasiky mezi letadly - spitfirem. A tak jako starý dobrý stroj ani po letech nezklame, tak ani Resnais není žádný páprda a i přes úctýhodných téměř 90 let se mu senilita vyhýbá. Film je prošpikován různými odkazy, scény nejsou na jedno brdo, nýbrž někde pobaví rychlý střih a jinde pokochá série jeřábových záběrů. Ve druhé polovině snímek trochu ztrácí tempo, ale jinak jsem se po celou dobu dobře bavil a ve výsledku si dokonce můžete vybrat filmový závěr, který bude vašemu naturelu bližší.

Spisovatel a režisér Tadeusz Konwicki debutoval minimalistickým snímkem odehrávajícím se výlučně na pláži baltského moře. Tady se setkávají dvě bezejmenné postavy - ona a on - oba poznamenaní válkou. On se ji snaží přimět, aby zapoměla na minulost, nevracela se z dovolené a začala s ním nový život. Snímek však směřuje k hořkému konci a k pocitům deziluze a nemožnosti minulost vymazat, což podtrhává závěrečný záběr zbytečného boje s vlnami a snahy překřičet je. Konwického zpracování válečných zkušeností je značně odlišné od ostatních filmů Polské filmové školy, ale taktéž velmi působivé. Na kvalitě snímku dodávají i herecké výkony obou protagonistů Machulského a Laskowské.

Kvalitní adaptace psychologického dramatu Silný člověk (1912) polského dekadentního spisovatele Stanislawa Przybyszewského, který mimochodem často jezdil do Prahy, kde se setkával z naší skupinou dekadentů kolem Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Karla Hlaváčka. Film je jedním z velmi mála dochovaných polských němých snímků; v roce 2006 se dočkal vydání na DVD. Podle mého názoru patří mezi to nejlepší, co lze dnes z evropského němého filmu vidět. Sledujeme morální úpadek zloděje Bieleckého, který nepřímo způsobí smrt svého kamaráda Gorského a ukradne rukopis jeho díla, který mu po vydání přihraje slávu a bohatství. Vše se komplikuje vztahy se dvěma jemu blízkými ženami. Vše se blíží závěrečnému finále v divadle, které je kvalitně gradováno až do konce. Film doprovází experimentální hudba Super Tria, která snímek skvěle doplňuje a dodává mu nepopsatelné kouzlo. V neposlední řade je film cenný také záběry staré Varšavy, která byla o několik let později srovnána se zemí.

Wajdův v pořadí čtvrtý film, který je zároveň jeho prvním filmem barevným, nese název podle bílého arabského koně stejného jména, který ve snímku představuje jednu z hlavních postav a symbolicky konec jízdních pěchot v polském válečnictví. Příběh se odehrává za 2. světové války někde v polských planinách, kterými se prohání jízdní pěchota hulánů. Lotna je kůň, kterého jim svěří válečný veterán na jednom ze statků, a který vedoucí skupiny ihned ohromí svými fyzickými schopnostmi a zvířecí krásou. Krásou takovou, která dokáže polské vojáky přímo uhranout a znamenat tolik, že jej nadřadí nad manželku či jsou pro ni schopni namířit zbraň na kolegu. Avšak bílý kůň mezi černými na sebe poutá pozornost nejen mezi souputníky, ale také mezi nepřáteli. Bílá barva - barva smrti - oznamuje příchod několika tragédií, které dokáží pěchotu takřka celou rozvrátit. Film má vcelku svižné tempo, nicméně postrádá působivost a silnější momenty, naopak nechybí jistá schematičnost, proto nedosahuje kvalit předchozích Wajdových filmů, které jej vynesly na režisérské výsluní. Sám Wajda přiznal, že ze svých filmů nejvíce tento chtěl natočit znovu, neboť tenkrát ještě neměl tolik zkušeností, aby silný námět přetavil do lepší podoby. Ve vedlejší roli hudebníka se zde objeví Roman Polanski, který si zahrál již ve Wajdově debutu z roku 1955.