mupimup

mupimup


Zcela obyčejný divák

7 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 17.10.2016  20:31

    Roland Emmerich je jedním z mála režisérů s úzkou specializací na monumentální sračky. Oprava – na výdělečné monumentální sračky. V obou směrech se z něj postupným broušením stává skutečný briliant žánru. A tak se stoupající monumentalitou lineárně klesá křivka kvality. Myšleno té obsahové. Do mysli diváka se tak skoro vkrádá podezření, že autorovým primárním cílem je snad místo kvalitního kulturního zážitku vydělat nekulturně ordinérní peníze. Co se týče monumentality, nechal za sebou Emmerich ve svých námětech postupně hranice národní, kontinentální, pak planetární a výhledově má našlápnuto i na ty galaktické. S obavami jsem si uvědomil, že jediný další rozměr, o který by se mohl pokusit je ten duchovní, čehož bych se, vzhledem k vytrácející se obsahové složce jeho díla, dožil nerad. Za dvě hodiny filmu si autor neudělal čas na byť minimální představení svých hrdinů a tak se, v nepřetržité akci plné ohromujících efektů, díky tomu heroicky rvou o život vlasti a národa diváku zcela lhostejné postavy. Tedy až na několik, z mého pohledu zcela zbytečných rolí, které bych ve scénáři s radostí vměstnal do poznámky „v pozadí na něj spadne barák“ – např. mnou nepochopená postava vládního agenta, nebo podivuhodně herecky sterilní postava kamaráda hlavního hrdiny. Tyto postavy navíc, jestli jsem to dobře pochopil, měli ve filmu zaručovat vtipné scény. I bez těchto omylů castingu však humor, který by mohl být protiváhou nedostatku hlubší roviny filmu, zápasí napříč scénářem s tak neuvěřitelnou impotencí a amatérskou trapností, jakou je člověk ještě ochoten tolerovat na školní besídce prvního stupně ZŠ. Odvážím se nicméně tvrdit, že na tuto skupinu Emmerich svým dílem nemířil. Nehledě k výše zmíněným podezřením pravděpodobně proto, že zpravidla nemají peníze na lupen.

    • 13.10.2016  10:50
    Pátá vlna (2016)
    *

    No to je mazec. Už dlouho se mi nestalo, abych se vlivem vygradované trapnosti v zamýšleném strhujícím vyvrcholení dramatu nekontrolovatelně rozesmál. Po povinné závěrečné Myšlence, kterou autor pravděpodobně nahodile poskládal z toho, co mu ráno vyšlo v osmisměrce, jsem však zase naopak zvážněl. Jak je možné, že nikdo z tvůrčího týmu tu doočíbijící trapnost a slaboduchost zcela primárních modelových scén nevidí. Jediným vysvětlením je že pan Blakeson je sám mimozemšťan a před samotnou invazí se snaží zabít svým dílem cokoli inteligentního na planetě. Ano, pátou vlnou je rozhodně tenhle film. Vypočítávat ony modelové scény a drhnoucí stupidity nelze, skládá se z nich celý film. Namátkou jen zmíním náctku co zamilovaně sleduje svého spícího bratříčka (profesor Matějovský popisuje tento raritní fenomén hned u 0,5 % pubertálních dívek), rachitickou pizdu coby fakt nejnebezpečnější bojovnici celého toho obskurního disney tábora, a konečně fakt, že celá mimozemská kontrola situace se zhroutí jedním pohledem na buchtu, co civí na kalouse či kýho výra sovu. Aby mě někdo donutil sledovat případné pokračování, bych si snad musel hrát s hladem nebo být divergentní.

    • 10.7.2015  23:19
    Divergence (2014)
    **

    Budoucnost lidstva vykreslená v tomto spektáklu je barvitá. Lidstvo, přeživší jakousi standardní katastrofu všehomíra zde disponuje hned pěti !!! povahovými skupinami. V této spleti charakterů pak klopýtá naše nebohá hrdinka, která je, považte - disperzní ... ehm tak to nebylo ... disfunkční ? ne, detergentní, AHA, už to mám, která je, ó hrůzo, DIVERGENTNÍ !!! Pro nás běžné monoprodukty to znamená, že jí nevyzpytatelná příroda vybavila hned DVĚMA schopnostmi. Nelehká pozice. Jen dívčiným zmatkem se dá pak omluvit fakt, že se v den svého bat micva, coby očividně tvarohoidní disatletické jelito, nejala s komunitou hipísáků jednotit řepu, ale včlenila se do kasty tzv. Neohrožených (poměrně laskavé označení pro ty méně mentálně vybavené, kterým ještě nedošlo, že to zařízení na kolejích lze při potřebě vystoupení i zastavit). Sledovat její akční pohyby v následujících testosteronových orgiích bylo ryzí utrpení a opravdu nepomohlo ani to, že si naše víla nechala hned po nástupu k jednotce vytetovat tři kosy na kozy. Ke konci jsem navíc začal tušit, že snaha tvůrců o vypocení dalšího hungerenderova vesmíru pro dojení náctiletých si vyžádá otevřený konec a dychtivou potřebu dalšího dílu. Trilogie. Dekameronu. A kdyby tak bůh dal seriálek.

    • 8.5.2015  23:52

    Již název filmu prozrazuje o příběhu mnohé. Minimálně fakt, že Jeníček s Mařenkou dospěli a našli své společenské uplatnění. Fixace na dětská oslovení musí však i začínajího psychoanalytika varovat na možnost přenesení a transformaci adolescentních her jako Na honěnou, Krvavé koleno či Maso do dospělého prostředí. Zatímco Mařenku zážitek s flambováním ježibaby poznamenal zřetelnými sklony k sadismu, Jeničkovo mládí na perníku se zase, aspoň podle jeho projevu, zvrhlo v opravdu agresivní formu diabetu. V inzulínovém rauši Jeníček vraždí. A to nikoli cukráře, jak by se mohlo nabízet, ale čarodějnice, s jejichž identifikací mají prostí středověčané překvapivě problém. (Z toho co jsem shlédl na jejich výročním Sletu vcelku nechápu proč.) Povedené úvodní intro v zemanovském duchu (Karla, ne Miloše) naznačuje slibný vývoj, ale samo pokračování už, přes veškerou snahu o co nejbizarnější odchod na věčnost, tak slavné není. Laskavě hodnoceno poměrně zapomenutelná pohádka pro dospělé ve Van helsingovském kabátku.

    • 12.1.2015  18:52
    Únos (2012)
    **

    Je s podivem, že americké demografické statistiky už dávno nezavedly kolonku zohledňující nemalé procento obyvatel, oživujících jaksi podpodlažní základy amerických předměstí. Není přece žádným tajemstvím, že každý průměrný američan vlastní dřevostavbu s prostorným sklepem, patřičně vybaveným dle úchylky svého majitele. Úchyl z našeho příběhu nechce nic menšího, než zvrátit nelítostný vektor americké společnosti vytvořením rodiny z čisté lásky, přičemž oběť, kterou se rozhodl pro naplnění této myšlenky podstoupit, spočívá konkrétně v periodickém osouložování unesených štětek. Jak už to ale bývá, ne vždy je slunce na obloze. A tak si jednou, místo nadějné samice, přivede Úchyl z vánoční chumelenice domů zcela nenadějného obimbaseného transvesťáka. Drobný omyl, snadno vyřešitelný pohrabáčem, řekli byste. Následky šokézního vykolejení již vykolejeného Úchyla jsou však pro projekt PURE LOVE doslova osudové. Nedbaje starého přísloví že: transky chodí vždycky v páru, udělá následně náš Vykolejenec prakticky tu samou chybu unesením obtloustlé, podivné "dcery" místního policejního detektiva, jejíž ženství, (popř. stadium transexuálního procesu) lze uhodnout de facto jen z kontextu filmu. Přehlídku temné strany ženského charismatu pak završuje detektivova parťačka, u níž mi záhy vyvstala otázka, jak se mohla taková nesympatická a neschopná kráva pochybné minulosti dostat do velící pozice policejního sboru. Naštěstí je vše, v rámci geniality páně O´Neillova šokujícího závěrečného odhalení, vysvětleno její pravou totožností, coby ZAČÁTEK SPOJLERU vyšinuté svině KONEC SPOJLERU. Přihodíme-li k již zmíněným ještě nešťastného, pobíhajícího detektiva, černošského nemocničního vepřoida a dvě emeritní rajdy účastnící se projektu, máme hned na scéně celé obsazení dramatu. Jakkoli rozdílné se tyto postavy zdají, mají společné to podstatné, a to, že jejich osudy mi byly díky autorovu zpracování dokonale ukradené. Upocený, neoriginální, nezajímavý film. Fuj.

    • 23.12.2014  15:03
    Vánoce, Vánoce (TV pořad) (2001)

    Vánoce a Vánoce, Vánoce...... byl snad kdo mocen vánočním nocem cenu větší ocenit než Živný výživným koncertem? Netrápila se snad Jitka Molavcová noce co noce co by Vánoce, Vánoce učinilo z Vánoc nocí nejšťastnější? Mohl kdo dát program Vánocím, Vánocím šťavnatější než Suchý? Je toho moc co by měl divák Vánocemi, Vánocemi pocelován ocenit! Snad právě Vánoce. Vždyť jen díky Vánocím, Vánocím a Vánocím, Vánocím podobným pořadům, byly mé Vánoce teprve Vánocemi.

    • 16.12.2014  23:15

    Když znuděný Pasolini sáhl, při nuceném ubytování v hotelu během dopravního kolapsu, po hotelovém Novém zákonu, byl překvapen zde popsaným obrazem Ježíšovy osoby jaksi se míjejícím s jeho všeobecně podávaným obrazem religiózním. Evangelium sv. Matouše je ovocem tohoto rozporu. Ježíš tu naprosto nepůsobí oním jediným správným všelaskavým dojmem, ale sype svoje soudy s neúprosnou nekompromisností jako by střílel z kulometu. Zatímco ve filmu Son of God ztrápený Kaifáš hledá Ježíšovu smrt spíš z obav o průběh svátků a o bezpečnost obyvatel, v Pasoliniho ztvárnění dává Ježíš farizeům takovou čočku, že prakticky nemají jinou možnost než činit pokání, nebo se ho zbavit. Pasoliniho pojetí je tak mnohem blíž dojmu jaký Ježíš evidentně vzbuzoval v mnoha svých současnících (jeho následovníky nevyjímaje), a jaké je v evangeliích jasně patrné. A to dojmu buřiče, revolucionáře, svévolníka a narušitele hodnot. Takový Ježíš byl pro Pasoliniho jako marxistu rozhodně atraktivní, zatímco neskrývaná Pasoliniho homosexualita se postarala o to, aby se film stal problémem ještě dřív než se vůbec dostal do kin. Zpracování filmu, a pro diváka mé kategorie i jeho poživatelnost, je poznamenáno dobou, rozpočtem i autorovou oblibou v nehercích. Přiznám se, že shlédnout jej až do konce se postupně ukázalo, vzhledem k jeho délce, jako skutečná výzva. Pokud by přitom autor poněkud sestříhal významné pohledy a nevěnoval se např. detailnímu záběrovému představení každého člena Herodova třicetičlenného přepadového komanda, mohl být film minimálně o třetinu kratší. Co mě čeká, mi nicméně napověděla už první němá scéna: María zírá na Giuseppeho...Giuseppe zírá na Maríu...María si zírá na pupek...Giuseppe zírá Maríi na pupek...María je nešťastná, že je těhotná...Giuseppe je ještě neštastnější, že je María těhotná...Giuseppe se jde projít...María zírá za Giuseppem. (Intermezzo s andělem). Giuseppe se vrací a zírá na Maríu...María zírá na Giuseppeho...Giuseppe se usmívá a je šťastný, že je María těhotná...María se usmívá a je ještě šťastnější, že je těhotná. I přes takto pro mě trýznivou filmařinu však film obsahuje některé působivé, osobité a zajímavé scény (vraždění nemluvňat, Ježíšův soud). A ano, původní znění je zde rozhodně osvěžující, například když se mudrci z východu doptávají u Heroda, kde že se to narodil onen capo di Israel. Ačkoli jsem byl původně rozhodnut film pro jeho paleokvalitu nehodnotit, pro princip a ze sympatie mu o jednu hvězdu víc než Sanofgádovi střihnu.

    • 12.12.2014  17:18
    Syn Boží (2014)
    **

    V roce 1979 natočili pánové Krish a Sykes film Ježíš, inspirovaný Lukášovým evangeliem. Film neměl umělecké ani komerční ambice a vzhledem k faktu, že vznikl očividně s jediným záměrem: přiblížit nekřesťanům Ješíšovu osobu, to ještě dopadlo celkem slušně. O záměrech či ambicích pana Spencera (kromě flagrantní touhy prubnout si celovečerňák) netuším, ale natočit po 30ti letech stejným způsobem stejný příběh tak, že vyvolává naprosto stejný dojem, je kulantně řečeno zbytečné. Ačkoli bezpodmínečně netrvám na nových a nových interpretacích historických faktů, vždy uvítám něčí jiskru či originální rukopis, který nové zpracování ospravedlní. Všemu co jsem uvedl v předchozí větě se však autor s obdivuhodným talentem vyhnul. A tak je Ježíš opět ten nejlepší kámoš a nejprimovější chlapík, co nicméně mluví jako mimoň zmítaný city a vy každou chvíli očekáváte, kdy se dá samou tklivostí do pláče. Ježíšův komparz (tj. všechny ostatní postavy) se patřičně tváří a gestikulují na správných místech přesně podle zažitých představ. Scény na sebe opět nenavazují, ale pouze jednoduše následují jedna za druhou, což spolu se závěrečným shrnutím pak už jen umocňuje neodbytný pocit dejávu. To co mě nutí k zamyšlení v písemném zaznamenání vzpomínek zestárlých apoštolů, mě zkrátka v tomto x-tém obdobném zpracování zákonitě neoslovuje a nudí. Jediným nechtěným osvěžením tak pro mě byl představitel Barabáše, jehož podoba s naším prodavačem v Zelenině je tak zjevná, že jsem čekal kdy nabídne Pilátovi kedluben. A to je, věřte mi, za dvaadvacet mega USD opravdu málo.

    • 10.12.2014  21:18
    Interstellar (2014)
    ****

    Když NASA tváří v tvář doklepávající Zeměkouli prohlásila, že budoucnost lidstva je v černé díře, každý tehdejší farmář odpověděl, že to už dávno tušil. Jen jeden však porozuměl, že se nejedná o eufemismus pro prdel. Po jednom obvzlášť šťavnatém kukuřičném steaku, spláchnutém kukuřičným moštem, odsunul rozhodným pohybem kukuřičný dezert a vydal se do vesmíru hledat galaxii s alespoň jedním prasetem. Leč ke svému zklamání brzy zjistil, že víc vepřového by našel snad i v rabínově mrazáku. Desetiletí hledání, zápasů s kosmosem i gumou z tuby a výsledkem jen jedna surfařská planeta, kde se vám zato (jak říká Průvodce) "každá dovča opravdu protáhne". Teprve poté co se i nadějná svině, objevená na planetě doktora Manna, ukázala po intenzivním ohřevu jako nepoživatelná, vzpoměl si astronaut na radu Rady naší NASY a s poslední nadějí zamířil k místní černé díře. Vcuc, Výmršt, Šok, Hněv. Z prasete ani rypák, zato takové množství literatury, jaké páter Koniáš netušil, že by kdo kdy mohl do Temna kterékoli černé díry nacpat. Pak ale Procit, Údiv, Úžas, Excit a nakonec ... Osvit. Je to tak! Sebechutnější ogrilovaný živočich nemůže vyvážit hodnotu vzdělání! A to je, milé děti, poučení, které v dnešní nelehké době posílá Otec naší vesmírné stanice i vám: Hodně šunky v bříšku, devalvuje kníšku ! (vyňato z učebnice Aplikované etiky pro první stupeń Základní Saturnské školy.)

    • 6.12.2014  01:51
    Pod zemí (2014)
    ***

    Úvodní scéna dramatu by mohla svést k dojmu, že ona osamocená dívka překračující íránskou hranici je jen další nablblá západní turistka v burce, zvěčňující na Ipod své dobrodružné počínání. Chyba lávky. Scarlett není totiž kdovíjaká prostoduchá krasavice. Ve svých svěžích 28 letech se kromě doktorátu z archeologie a londýnské profesury pyšní i magistrou z Chemie a dokonce i pro společnost tak nenahraditelným PíejčDý ze symboliky! A já se ptám. Jak to, že do dcerunky její velkokapacitní pseudovědný otec, toho času bludný oběšenec pařížské kanalizace, nevtloukl vedle sanskrtu, prasinajštiny, paleohebrejštiny a jazyku tzotzil alespoň elementární základy aramejštiny? Jen kvůli tomuto trestuhodnému opomenutí musela totiž naše britská hrdinka shánět francouzského známého z tureckého kriminálu k překladu aramejského manuálu z iránské büčí busty!!! Než co! Iránský tur ukázal kopytem neomylně na Paříž a je tedy jasné, že zdejší odpadní systém skrývá ještě děsivější artefakty než Jean Valjeanovy sandály. Sledem logických úvah je pak už i naprostému tupci jasné, že Onen Ó Objekt Scarlettina zájmu je nutno hledat na půl cesty do Pekla. (To, že se Peklo nachází v Paříži nicméně nikoho, kdo se jednou octl na l´Etoille ve vnitřním pruhu, nepřekvapí). Kdyby exaktní vzdálenost pekelné brány od hladiny moře nebyla všeobecně známým faktem, mohli být naši hrdinové dočista v prdeli, že? Takhle však zbývá jen zabalit něco lan a baget pár a hlavně, HLAVNĚ, neslézt moc hluboko… Ale jak už to v pohádkách a hororech bývá, všechno dopadne nakonec trochu jinak.

    • 1.12.2014  17:21
    Matrix (1999)
    *****

    Přiznejme si, že síla tohoto filmu není, i přes Fishburnovy kvality a excelentního Weavinga, v hereckých výkonech. Zamilovaná Carrie jde stále těžko odlišit od Carrie kuchající kapra nebo Carrie vynášející odpadky, ale co chtít od děvčete, které běhá po zdi a podle outfitu je doma na dýcháncích, kde nejčastější součástí garderoby je zip na hubě. Ostatně u Keanových emočních scén se taky vždy chodím několikrát přesvědčit jestli se nekouslo video. Vyjímečné nejsou ani akční scény a dokonce ani výborný vizuál – ať už jde o ty malé chobotničky co se vám rozverně zavrtají do pupíku, nebo ty velké, co vás nakrájí i se škodovkou líp, než Jiřina za pultem gothaj. To co posouvá film z prostého sajfí do doslova existenciálního drama je sám příběh s výraznou, originální a tíživě znepokojující myšlenkou. Smithovo srovnání lidstva s viry má v sobě tolik trefnosti že mě z něj doteď lehce mrazí. Je vlastně zákonité, že samy stroje se v příběhu nemohou chovat jinak, než podle genetického kódu svých původních tvůrců: kolonizovat, pomnožit se a následně vyčerpáním zdrojů zničit. Pro příběh nosná je však zejména myšlenka využití lidského potenciálu, probíhající jaksi ne zcela podle našich představ. Člověk trávící život zvažováním svých plusů a mínusů, se tak může jednoho dne probudit se zjištěním, že už ho někdo dávno zapojil do série. Smekám hluboce před Wachowských námětem a smekám ještě hlouběji z vděčnosti, že jej při realizaci nezprasili jak Vietnamec svíčkovou. Protože tohoto science fiction už jsem svědkem byl.

    • 28.11.2014  22:25

    Řekl vám už někdo jak vypadáte, když jste sami a netváříte se takzvaně nijak? Smutně, otráveně nebo jako mimoň? Jediná postava příběhu, osamělý postarší jachtař uprostřed kilometrů mořské plochy (lokalitu netuším, ale Jadran to nebude), se až na pár vyjímek tváří přesně z tohoto důvodu konstantně přinasraně. Příležitostným opeřencům jsou jeho emoce lhostejné a jediný výraz který zajímá případné ryby je jak se asi bude tvářit až mu ukousnou haksnu. Čekáte-li tedy ruce vztažené k nebesům, vnitřní běsi puštěné ze řetězu nebo srdceryvné kamarádství s kopačákem budete zklamáni. Starší pán je totiž očividně profík. Nevyvede ho z míry ani díra v trupu, způsobená bloudícím kontíkem, ani bonus v podobě doživotní zásoby tenisek od Abdidasu a Punny. Se stejným přinasraným výrazem pravděpodobně vyplul z přístavu a pak den za dnem sledoval kurz, nastavoval plachty a zíral na obzor a se stejným přinasraným výrazem čelí teď nepřízni osudu. Poněvadž však tenhle pán očividně není Čech a není proto vybavený kompletní pokladnicí lidových situačních mouder, tak netuší, že Neštěstí nechodí po horách ale po lidech a navíc nechodí nikdy samo. Technika a materiál selhávají a každý jeho záchranný pokus posílá do kopru nelítostný sled dalších a dalších nepříznivých podmínek a okolností. Tenhle survival si zcela vystačil s obyčejným, uvěřitelným dramatem bez potřeby hudebního umocňovače emocí. Držel jsem mu palce, zoufal jsem si spolu s ním (akorát jsem fakoval s trojnásobnou kadencí) a podvědomě vysílal megadávky pozitivních vln, takže se Vám to, pane režisére, asi povedlo.

    • 24.11.2014  20:52
    Honnold 3.0 (2012)
    *****

    Ačkoli mnozí předpokládali že pokračování prvního dokumentárního počinu s Honnoldem v hlavní roli bude mít formu černě orámovaného odstavce v některém z amerických periodik, je tu Alex znovu a v ještě exponovanější podobě. Tentokrát ho, po jednom nudně sebevražedném bouldru, napadlo klimbnout tři nejvyšší yosemitské stěny o celkové délce 2134 m. Za 24 hodin. Bez lana. S uvolněným výrazem a očividně pobavený dobrou zábavou tedy vzlíná vzhůru a cestou se věší do zapomenutého materiálu který se zdá bezpečný přesně tak do pátého metru nad zemí. Lví podíl na působivosti dokumentárního zpracování má samozřejmě samotná monumentálnost stěn a hlavně představivostí diváka kořeněný Honnoldův výkon. Přesto lze však, při násilném přetrhnutí hypnotického úděsu, ocenit profesionalitu natočeného materiálu i solidní střih, který, včetně vložených interview, naprosto neruší tempo příběhu. Vzhledem k faktu, že celý dokument nebyl promítán „in memoriam“ a diváku je jasné, že hlavní protagonista zase přežil, se nicméně nemohu zbavit otázky, co asi Honnolda napadne příště. V jednom dílu seriálu Kung-fu: Legenda pokračuje jsem byl svědkem dubově zapřeného Davida Carradina, umožňujícího svým třem druhům současné slanění na jím nedbale svíraném provazu. Následně pohrdaje lanem i fyzikálními zákony jal se tutéž skalní stěnu slézat poměrně netradičně hlavou dolů. Některé výzvy tedy přece jenom na Alexe ještě čekají.

    • 22.11.2014  13:28

    Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ne-li ten vůbec nejoblíbenější. Setkání dvou lidí rozdílné minulosti, rozdílného pohlaví a věku, spojených v obraně proti uniformitě hotelových prostor a tíze na duši, mě stále znovu baví nenásilným vtipem, stále znovu dojímá ztraceností a hledáním postav, stále znovu nutí k zamyšlení nad smyslem, strachem z prázdnoty a nad okamžiky, které se nevracejí. Bill Murray je tu bezesporu ve své nejlepší formě, v přerodu z prvoplánových komediálních poloh do vyzrálého hereckého minimalismu, který najednou dodává scénám zcela jiný zábavný rozměr. Pro film je vůbec typický humor, který se nevysmívá, vycházející často z obyčejných situací (scény z baru, z nemocniční čekárny, při karaoke), ale rovněž hluboké okamžiky rodící se ze stavu, kdy už únava nedovolí se společensky usmívat a kdy všechno co uděláte je opravdové. Vyjímečná citlivost vyprávění se odráží zejména ve vztahu Boba a Charlotte. Přirozená přitažlivost se tu mění v srdečnou náklonnost, která zůstává srdečnou náklonností bez potřeby erotického podtextu, se silnou finální scénou, která by měla bolet, ale přesto zanechá dojem něčeho naplněného. Moje periodické filmové pohlazení. Díky Sofie.

    • 18.11.2014  02:07
    Lucy (2014)
    ***

    Luca Bessona vnímám jako solidního filmového řemeslníka jenž se netají tím, že jeho předním motivem je prosté přinášení zábavy. Ví co diváky baví, umí pracovat s dynamikou a ví že atmosféru vytváří příběh, ideálně s nějakou populární myšlenkou. Mainstreamový divák je vždy polichocen faktem, že jako stádo v sále č.6 jen neshltal tupou střílečku, ale shlédl (a pochopil) mysteriózní drama plné existenčních hypotéz, mající shodou okolností i akční prvky. Kdyby si však autor v tomto případě odpustil snahu ospravedlnit svůj očividně akční počin filosofickým přesahem, udělal by rozhodně lépe. Mystifikace o využívaných 10 procentech z celkové mozkové kapacity (fakt tolik?) trpělivě po desetiletí vyvracená světovými neurology, přitom vůbec není špatné téma a většinu filmu také obstojně funguje. Divák sleduje po procentech šplhající Lucy a rozjímá, zda se po dosažení kompletního vnitřního obarvení všech buňek promění výše zmíněná v taťku šmoulu nebo modré agresivní hovado. A věru, že bych snad podobné rozuzlení přijal radši. Místo toho je divák nakrmen vědecko-populární syntézou osvíceneckých omylů a postmoderních tužeb s dharmovými naukami. Osvíceneckým omylem v tezi, že to co člověku schází do využití jeho potenciálu a vyššího lidství je poznání. Přičemž vrchol osvícenectví v podobě francouzské revoluce napovídá, že pouhé poznání bez morální síly a kázně z nás tvoří jen o řád schopnější zrůdy. Postmoderní touhy a naděje, že existuje možnost instantní, skokové evoluce bez trapné nutnosti předchozího vývoje spočívajícího v nepopulárním sebekáznění a obětech. Za to, co má skutečnou hodnotu prostě budeme vždycky nuceni zaplatit, i elementární znalost tržního hospodářství napovídá, že prvotřídní zboží se ve slevě pořídit nedá. A dharmových nauk v představě tvůrců, že vyšší forma existence, uvědomění, musí jít ruku v ruce s odosobněním a emocionální sterilitou zakončenou rozplynutím se ve sladké nicotě. Skutečně v kontrastu ke všem Gautamovým idejím o nutnosti vyhasnutí vášní a žádostí je mi nadmíru milý a blízký onen žido-křesťanský Jahve, který je vášnivý, žárlivě milující a nebezpečný, protože živý. ………………………………………………........... ….......................... ........... Ehm. Tak to měl být vtipný komentář o možnostech, které skýtá nadměrná konzumace jakési krystalicky azurové pisoárové desinfekce. Quo vadis Mupimupe?

    • 14.11.2014  10:15

    Pravděpodobně poprvé se ocitám v situaci, kdy hodnotím čtyřmi hvězdami film, který je i přes nabitý děj vlastně úplně o ničem. Pokud byla cesta jednoho přístavního dělníka, (vedle jiných obdobných osudů) skrze odbory do temných a ještě temnějších vod organizovaného zločinu něčím vyjímečná, pak mi uniká čím. I přes všechny výbuchy, vraždy a zrady jsem si neustále kladl otázku jaký motiv či myšlenka vedla někoho uznat tento kus historie jako nezbytný k zaznamenání na filmové plátno. Byl iniciován městskou radou lákající nové residenty s podtitulkem „ v Clevelandu se prostě nenudíme“? Je to agitka klubu cyklistů pro poukázání na nebezpečnost automobilové dopravy? Nebo je to myšleno jako dar veteránům k výročí rozpuštění IRA? Záhada. Své vysoké hodnocení jsem byl však schopen odůvodnit vcelku bez potíží. A to i přes to, že gangsterské filmy opravdu (jak řekla jedna moje japonská kamarádka): není moje styl. Stojí za ním jak výborně vystavěné a zahrané scény, dobrá atmosféra a silné okamžiky, tak zejména obrovské charisma jedné osoby. A nemyslím Vala Kilmera, byť pro roli zjevně podstoupil nemalou oběť vykrmením se do podoby jatečního vepře, ale osobu pro mě zcela neznámého Raye Stevensona. Je pro mě neuvěřitelné, že v jeho filmografii nečtu nabitou sbírku zajímavých titulů, ale jen různou měrou zapomenutelné seriálové štěky, televizní adaptace a teprve v poslední době i filmy. Fakt, že se mi na film dobře dívalo, že se mě příběh dotýkal a že jsem ho vůbec vydržel do konce je jednoznačně jeho zásluha.

    • 12.11.2014  15:07
    Warrior (2011)
    ***

    Děj filmu se odehrává v prostředí ultimátních zápasů, které dokonce někteří ze zúčastněných nazvali sportem, přičemž základem této zábavy jsou dva steroidní gumodlaci usilující se v ohrazeném prostoru navzájem zatlouct do žíněnky. Každý čtenář Eduarda Štorcha ví, že do pěti uměl napočítat pouze Houžňák. Nahlíženo tímto filtrem jsou tedy aktéři výše zmíněných zápasů jednoznačně důstojnými nástupci Mamutíkovi neandrtálské party, kde nepopiratelnou autoritou arény je samozřejmě rozhodčí pyšnící se hned dvojnásobnou porcí Houžňákových duševních schopností. Tolik k barvitosti prostředí. Do příběhu vstupujeme v okamžiku příprav na turnaj dvanácti nejnadějnějších světových kandidátů na titul Tuposaurus planety. Klíč k výběru těchto borců je nám skryt, avšak kandidatura dvou bratrů, objevivších se jaksi odnikud a třímajících oproti prostým mozkosvalům jednoznačně unfair výhody, napovídá fatální chybu v systému. Zatímco fyzikálně vzdělanějšího z bratrů činí detailní znalost páky takřka neporazitelným, tomu méně duševně vybavenému zase z hlediště dodává sílu kolektivní podpora sboru opolidí. (jejich identita je zřejmá ze sborového pokřiku hua-hua). Překvapením pro mě byl hlavní lidožrout turnaje pocházející tradičně z Ruska a opět nastupující se srpem a kladivem, oněmi nezbytnými stimulanty antipatií amerického publika. Podusit Rusa je přece jenom bezpečnější něž si vylít žáhu na v posledních letech stále logičtějším Azízovi z libovolného islámského státu. Příběh nicméně nepostrádá ani snahu o hlubší, psychologickou linku. Jak křivdou živený konflikt mezi bratry a otcem, tak pokus o dojem gladiátorské profesionality však zůstává i přes některé scény s použitelnou atmosférou poněkud chudokrevný. Ve filmu načrtnutý návod k řešení vážně narušených vztahů je nicméně k zamyšlení. Pokud se někdy k smrti rozkmotřím se svým bratrem, vykloubím mu rameno a hned budeme zase kamarádi.

    • 6.11.2014  12:04

    K filmu mě přilákal Christopher Walken a smyčcová hudba, která nicméně tvoří jen pozadí pro příběh vztahů několika lidí. Nejde zde tedy o rozplétání tajů Beethovenovy hudby – a že by bylo co rozplétat – ani vhled do mistrovství ve hře na smyčcový nástroj. Z toho důvodu je možné přimhouřit oči nad hereckým uchopením neuchopitelného. Skutečného virtuosa, který hraje stejně přirozeně jako dýchá jde totiž opravdu jen s větší či menší věrohodností napodobit (poklona Christopheru Walkenovi, rozpaky u Imogen Poots). Poslední kvartet je však, jak jinak, „komorním“ příběhem lidí, kteří spolu prožili většinu života spojeni hudbou vytvářející jejich vztahy touhami a oběťmi, přičemž katalyzátorem nevyřčeného se mezi nimi nečekaně stává diagnoza progresivní choroby jednoho z členů kvarteta. Přistihl jsem se, že formován vlivem mnoha jiných filmů, podvědomě hledám v příběhu viníka, onu zápornou postavu, která boří, jedná sobecky, bezohledně zneužívá, než mi došlo, že nikdo takový tu není. Podobně jako v dětství u knih A.Ransoma, který měl odvahu vynechat ryze negativní postavu, jsem u Posledního kvartetu okusil odpočinutí od lidské zloby, od nepokoje střídání kladných scén s agresivními. Aktéři příběhu jsou jednoduše slušní lidé snažící se se ctí obstát ve svých zmatcích, touhách, slabostech a zklamáních. A Bůh ví, že to nám bohatě stačí. Jeden z filmů, který dává divákovi prostor a nekončí posledním titulkem.

    • 3.11.2014  14:37
    Hercules (2014)
    ***

    Už nesmrtelný Michal David věděl, že pár přátel stačí mít, co umí za to vzít a Herkules taky samozřejmě vlastní svojí silnou liščí pětku. Představme si je popořadě: Věštec s tyčí (oba objekty se celý film samovolně rozkládají). Vyšinutý bratr Tomáše Řepky (ten je úplně v pořádku). Fešná bojovnice se strunovou sekačkou (taky se z toho dají střílet šípy). Chlap co furt odhazuje kudly (a furt se mu vrací) a nezbytný tlučhuba co se jim stará o pí ár. S takovou partou se pak dá dokázat takřka cokoli – vyčistit chlív, orožnit přerostlé prase, vykastrovat vrchní Amazonku, přemoci lva, hydru, tři kamarády, sedm krkavců, dvanáct rozhněvaných mužů, hlavu XXII, čtyřicet sedm samurajů, Sto roků samoty, tisíc klarinetů i Marko Póla s tím jeho Milionem. Kostýmy jsou rajcovní – už Achilles Pitt kdesi poznamenal, že si musel před Trójou neustále hlídat kulky, aby se z orchestria nehrabaly samy na scénu. A hlášky se taky najdou. Minimálně Herkulovo „fucking centaurs“ mi asi zůstane v srdci natrvalo. Pro stále nerozhodnuté už pak dodám jen to, že představiteli hlavní role se právě v tomto filmu podařilo zabít padesát chlapů najednou Herou, přičemž Jirkovi Babicovi se, pokud se pamatuju dobře, nepodařila najednou víc než polovina.

    • 2.11.2014  00:32

    Thermopylská rubačka Sparty s Peršany je moje oblíbená prvosignální odpočinkovka, a proto jsem nedočkavě přivítal nášup se zvědavostí, cože to ten vytáhlý metrouš s bordelem v ksichtě natropí pro změnu zase na moři.Vizuál se drží tradice, jen v některých scénách jsem zatápal, zda se Murro nepokusil o nové ztvárnění staršího snímku Gorily v mlze. S čím si však hlavu očividně neláme je fyzika. Zahájit útok na nepřátelskou galéru skokem na palubu z desetimetrového útesu je bezesporu efektní, ale efektivní pouze v případě, že chcete ssebou vzít aspoň dva veslaře o patro níž. Ale beru to tak, že měli tehdá v Řecku fakt vychytaný sandály. S čím mám však opakovaně problém, je stále nezbytnější inventář starověkých mlátiček v podobě vyprsených válečnic. V závěru biografie Evy Green jsem si se zájmem přečetl, že herecká dráha výše zmíněné je na počátku, a to navíc na počátku něčeho velice slibně se rozjíždějícího. Mno, pokud by se Eva hodlala rozjíždět rolemi podobně nevěrohodných úchylných meger nahrazujících fyzický fond a bojové kvality nepříčetným výrazem typu -asiseposeru-, budou nejspíš její umělecké ambice (má-li jaké) směřovat neodvratně k hereckým kategoriím páně Seagala či Dolly Buster. Mám-li film hodnotit jako celek pak vzhledem k podstatnému prostoru, který je v příběhu její postavě věnován má zákonitě druhá třístovka jaksi poloviční koule. A to ani v nejmenším nechci Evě nebo rejžovi sahat do svědomí či jinam. PS: Po absolvování olbřímího množství zvlhlých komentářů zdejších onanistů, u kterých netuším proč se tímto filmem zdržovali, když existuje žánr pracně vyráběný právě pro ně, jsem se rozhodl přidat ještě jednu větu - A KOZY, KOZY EVY GREEN jsou mi ale vopravdu ukradený!!!

    • 1.11.2014  22:37
    Mistr (2012)
    ****

    Lidé jsou zajímavé bytosti. Bez vyjímek. Nechte rozpovídat toho nejšedějšího, neviditelného kandidáta průměrnosti nebo trosku co vyhrabává véču z odpadkáče a pokud se vám podaří dostat pod povrch otevřete svět tužeb a zasutých pokladů duše, svaté Jiří s draky, andělská křídla či ušlechtilost a krásu Händelových sonát. Podobně Fredie Qell. Jeho utopené sny o svobodě a smyslu dokáže z labyrintu vědomí na vzácné okamžiky vzkřísit ani ne překvapivě jen cvok z opačného konce spektra. Zatímco totiž Fredie utápí frustraci a své běsi v ředidlových koktejlech, vitalita, laskavé charisma a reinkarnační naděje dotlačila Lancastera Dodda do role mesiáše pro podobně hledající. Jak vidno k založení nějaké více či méně roztomilé sekty není třeba mnoho. Stačí jeden neochvějný optimista ze zdáním smyslu a směru. Pro příznivce Joaqina Phoenixe další perla do sbírky. Pro badatele tajů podvědomí jedna vyřešená slepá cesta ke štěstí.

    • 1.11.2014  09:58

    Tom má problém. Aby zaříz Omegu nesmí sejmout Alfu. To je jak chtít tančit Lambdu s Kappavkou. Nemluvě o tom, že musí s Deltou prokličkovat obranou Sigmy vyzbrojen pouze Beta verzí Gama nože od Ety. Fí, problém i pro gumovou Zetu s panem Tau dohromady. Psí život.

    • 17.1.2014  18:35
    Návrh (2009)
    **

    Sandra Bullock nesporně patří k mým oblíbeným jako dobrá komediální a ještě lepší charakterní herečka s milým charismatem a nepopiratelným půvabem. Stále ještě konsternován jejím gravitačním dobrodružstvím jsem sáhl po její dosud neviděné romantické aktovce a z vesmírných dálav jsem byl vrácen zpět na zem tvrdým zjištěním, že nejenom uměním je živ herec. „Návrh“ je totiž ryzím představitelem filmu, do nějž herec vloží minimum úsilí (a režisér invence) aby zase bylo na placení složenek. Tentokrát to ovšem na standardní tři hvězdy označující slušný průměr nedopadlo. Kromě snesitelného výkonu Bullockové představitelé většiny ostatních rolí očividně odložili původní záměr unudit mě k smrti a odstartovali vlastní soutěž, kdo z nich mě bude víc srát. Přední pozici pelotonu pak se suverénním náskokem zaujala bodře vitální babička hlavního hrdiny, kterou jsem měl již po několika scénách chuť přitlouct kladivem k tomu z obou Voyagerů, který je zrovna od naší planety nejdál. K její nesnesitelnosti se přibližuje už jenom onen roztomilý neustále štěkající pudlík, u něhož by mi, na rozdíl od babičky mířící do souhvězdí Žirafy, stačilo zajistit vhodně dlouhou gumou přivázanou k libovolnému satelitu jeho periodické jojo flambování zemskou atmosférou. Ryan Reynolds coby typický ušlápnutý „pučmidrát“ Andrew si za celých 103 minut moje sympatie nezískal, což je možná způsobeno faktem, že vedle pečlivě vyrýsovaných břišních svalů, které vlastní jen asi deset z deseti chlapců čirou náhodou se potulujících kolem hollywoodských castingových agentur, postrádá jakoukoli další přidanou hodnotu. A přitom pro tuhle roli stačilo jenom být sympaťák. Film není moc vtipný a svým stylem humoru většinu stopáže balancuje na hranici trapnosti. Přání jakž takž pro dospělé lidi důstojného konce pak naprosto přímočaře posílá do kytek neuvěřitelně stupidní závěrečná scéna. No, hlavně že mají lidi od filmu na chleba.

    • 7.11.2013  15:02

    V dětství jsem tuhle hopsající feérii miloval a své kouzlo pro mě neztratila ani po letech. Milý a dojemný příběh z dob kdy na Karlštejně nepotkal našinec za celý den jediného Japonce a v celoroční osobní hygieně platila zásada třikrát a dost obsadil pan Podskalský výbornými herci a naplnil jej humorem co pohladí spolu s tím lepším ze Svobodovy hudební dílny. Samotná Vrchlického historická fabulace se zdařile veze na vlně vrcholného romantismu a tak Karel plete košíky, císařovna recykluje méně kvalitní výzbroj a země je ráj to napohled. Nutno říci, že na svou dobu je i přes některé hodně temné stránky Karel IV svojí idealizaci ještě docela podobný. Karlštejn nicméně rozhodně nebyl děvuprostý a jediným omezením bylo, že si zdejší obyvatelé jen nesměli vrznout v hlavní věži, kde si Karel schovával součástky rozebraných světců. Takže „Do věží“ TO Karel určitě neukryl.

    • 24.10.2013  21:18
    Littlest Pet Shop, The (TV seriál) (1995)
    odpad!

    Právě jsem byl donucen sledovat jednu epizodu tohoto mentálního klystýru. Na blití se mi přitom udělalo už během předcházejícího nekonečného reklamního bloku, který s brutální přímočarostí naládoval do dětí poslední generaci sraček (pardon hraček) o to horších, že pokud se rozumně rozhodnete je spálit ještě uvolňují toxické zplodiny. Netušil jsem ale, že následující snad půlhodinové peklo rádoby kůl zábavy s dětskou encefalitidní komunitou s očima velikosti půlky prdele je reklamou jen o něco méně přímočařejší. Z ryze funkčního zpracování je (kromě produktu) k zapamatování jen šokující imbecilita písniček, kterým může v poetičnosti konkurovat snad jen google překladač. Must have product jsou pochopitelně oni vodnatelností švestky postižení mazlíčci, kterých se po pořízení navíc už tutově nezbavíte. Jakkoli totiž vypadají křehce jsou takřka nezničitelní a ačkoli jsem to nezkoušel dám krk na to, že vyplavou i z hajzlu.

    • 18.10.2013  21:09
    Dluh (2010)
    *****

    Dr. Bernhardt z východního Berlína je starostlivý postarší ženský lékař, do kterého by nikdo neřekl, že za války praktikoval v Birkenau svou vlastní verzi experimentální medicíny. A protože klingoni a Izrael nepraktikují politiku tlusté čáry za předchozími proviněními jako z dobrých důvodů naše rádoby postkomunistická garnitura, usiluje Mossad o to umožnit mu z vlastních prostředků velmi krátkou, ale o to intenzivnější, návštěvu Svaté země za doprovodu svých tří operativců. Silný příběh o svědomí, hrdosti, lásce, pravdě, strachu a dalších lidských pohnutkách z mnoha úhlů formujících a vytvářejících jednu situaci je vyprávěn retrospektivně s vlastní soudobou dějovou linkou. A je vyprávěn znamenitě. Celé drama od začátku funguje a spolu s výbornou hudbou působivě vtahuje do děje. V kvalitních hereckých výkonech všech představitelů bylo pak pro mě nečekaným bonusem zjištění, že Sam Worthington disponuje vedle přitahovače spodní čelisti i dalšími obličejovými svaly. Co jsem však skutečně ocenil bylo, že vedle zažitého koloritu dnešní mainstreemové filmové tvorby pan režisér Madden sympaticky věří divákově inteligenci a vyvaroval se polopatickému vedení za ručičku a obrazovému dovysvětlování jasných souvislostí. Výborný film.

    • 14.10.2013  08:20

    Vzhledem k tolika trapně oslavným komentářům neobjevně vyzdvihujících na Sturgesově filmu to či ono a nyjících v superlativech, rozhodl jsem se pojmout svoje hodnocení naprosto odlišně a se zde zcela chybějícím intelektuálním nadhledem...TOHLEJEPROSTĚPECKANEJLEPŠÍTUTOVÁBOMBADOKONALÁVEVŠEMVŠUDYCHRIS IVEMTEMĚTAKYSSEBOUPLEASEPLEASEPLEASE!!!!!! ..... Ehm….Asi tak.

    • 6.10.2013  21:07

    S filmy popularizujícími nájemné vrahy mám jakýsi nepochopitelný morální problém. Zjevně však nejsem jediný, jinak by se vždy autor tolik nenamáhal vykreslit svého hrdinu jako dobráka, který i po těch letech elitního vraždění trne o bezpečí nevinných a ke každé další vraždě se musí po čertech přemáhat. Jeho oběti oproti tomu jsou špatné skrz naskrz, práší písek kamarádům ve zbrani do sváči, zhýrale ruší noční klid a loví ohrožené druhy. Co jiného s takovými lidmi? Společné mají obě strany jen to, že jsou (jak se, aby divák nebloudil, po celý film navzájem sami označují) ti nejtvrdší a nejdrsnější z nejdrsnějších a na celém světě nejlepších zabijáků, elitních ocelí kalených nástrojů samotného pekla. Jaká smůla, že se k dabování těchto monster povedlo našincům sehnat jen studenty třetího ročníku Filosofické fakulty, obor Inkousty ve středověkém písemnictví. A kdyby to bylo jediné zlo! Scénář je tak neuvěřitelně napěchován amatérskou zkratkovitostí a stupiditami, že být to schválně je to vážně bomba, a je už jedno jestli se tu někdo snaží utajit telefonní hovor tím, že si stoupne za igelitový závěs, nebo při sledovačce ostražitého profíka zaparkuje 10m za jeho károu a na palubku si dá kelímek s kafem, aby si ho všimnul i ten největší imbecil. Stabilním průvodcem je navíc po celou dobu filmu diváku omračující sbírka konverzačních klišé a pseudomouder o jakých jsem netušil, že jdou nacpat do 112 minut. Ultrapitomá vedlejší romantická linka „…Danny ty mi něco tajíš…myslela jsem, že spolu prožijeme celý život…“ pak už prakticky nemá co zkazit. Kromě toho, že potřebuje rychle prachy mi tedy film na panu McKendrym prozradil ještě to, že na diváka skutečně krystalicky sere. Dvě hvězdy jsou za slušnou akci, která pro mě nicméně nedokázala výše zmíněné vyvážit.

    • 4.10.2013  00:44

    Za minulého režimu si v rámci sdílení kultur poskytovaly spřátelené státy ze svých pokladnic to nejlepší, proto předpokládám, že za tento film minimálně naučil strýček Jedlička Čínu chrochtat jako prase. S odstupem let je možné, že snad na revanš naučí někoho stejný film hýkat jako kráva. I přes vzpomínky na tehdejší adolescentní konsternaci jsem se nemohl zbavit dojmu, že sleduju skutečně příšernou kokotinu. Slaboduchost scénáře, dialogů a útrpné neherectví, neoddělitelně patřící k tehdejší asijské akční produkci, nikoho nepřekvapí. Mnohem horší je ale, že samotné bojové scény jsou neblaze poznamenané úpornou snahou účinkujících jeden druhého náhodou netrefit a proto nutně evokují dojem spartakiádních sestav. Na opětovné shlédnutí těch „slabších“ snímků z podobného pramene (Šogunovi nindžové, Úder otevřenou dlaní nebo Kouzelný cop, který mě svou stupiditou ohromil už tenkrát) budu muset pravděpodobně dočerpat čchi. Víc než tři hvězdy nemůžu dát ani z nostalgie.

    • 3.10.2013  13:02

    Upřímně nevím jak jako mainstreamový konzument film hodnotit. Do života si z něj doufám nic nevezmu, najít v něm zálibu by mělo být pro divákovo okolí lehce alarmující a opravdu zamilovat si ho může tak možná Tomáš Řepka, jemuž někdo konečně zhmotnil představy o kopací technice, kterou se nadobro zbaví soupeřovy defenzívy. Co autorovi zbývá je šokovat nebo pobavit. Ichi je tradiční japonská úchylárna, při které pochybujete jestli má člověk fakt jenom pět litrů krve. Tradiční nicméně v úchylnosti, ne ve zpracování. Film se opírá o slušné (i když asijské) herectví a vůbec ne hloupou stavbu příběhu. Co se ale skutečně stará o ono pobavení je určitá Tarantinovská absurdita situací a nápaditost (úchylná pochopitelně) scén. Výsledná SM příručka pro pokročilé mě místy pobavila a zase na nějaký čas zbavila potřeby exkurzu do dálnovýchodní exploatační tvorby.

<< předchozí 1 2 3 4