mupimup

Přiznejme si, že síla tohoto filmu není, i přes Fishburnovy kvality a excelentního Weavinga, v hereckých výkonech. Zamilovaná Carrie jde stále těžko odlišit od Carrie kuchající kapra nebo Carrie vynášející odpadky, ale co chtít od děvčete, které běhá po zdi a podle outfitu je doma na dýcháncích, kde nejčastější součástí garderoby je zip na hubě. Ostatně u Keanových emočních scén se taky vždy chodím několikrát přesvědčit jestli se nekouslo video. Vyjímečné nejsou ani akční scény a dokonce ani výborný vizuál – ať už jde o ty malé chobotničky co se vám rozverně zavrtají do pupíku, nebo ty velké, co vás nakrájí i se škodovkou líp, než Jiřina za pultem gothaj. To co posouvá film z prostého sajfí do doslova existenciálního drama je sám příběh s výraznou, originální a tíživě znepokojující myšlenkou. Smithovo srovnání lidstva s viry má v sobě tolik trefnosti že mě z něj doteď lehce mrazí. Je vlastně zákonité, že samy stroje se v příběhu nemohou chovat jinak, než podle genetického kódu svých původních tvůrců: kolonizovat, pomnožit se a následně vyčerpáním zdrojů zničit. Pro příběh nosná je však zejména myšlenka využití lidského potenciálu, probíhající jaksi ne zcela podle našich představ. Člověk trávící život zvažováním svých plusů a mínusů, se tak může jednoho dne probudit se zjištěním, že už ho někdo dávno zapojil do série. Smekám hluboce před Wachowských námětem a smekám ještě hlouběji z vděčnosti, že jej při realizaci nezprasili jak Vietnamec svíčkovou. Protože tohoto science fiction už jsem svědkem byl.

Řekl vám už někdo jak vypadáte, když jste sami a netváříte se takzvaně nijak? Smutně, otráveně nebo jako mimoň? Jediná postava příběhu, osamělý postarší jachtař uprostřed kilometrů mořské plochy (lokalitu netuším, ale Jadran to nebude), se až na pár vyjímek tváří přesně z tohoto důvodu konstantně přinasraně. Příležitostným opeřencům jsou jeho emoce lhostejné a jediný výraz který zajímá případné ryby je jak se asi bude tvářit až mu ukousnou haksnu. Čekáte-li tedy ruce vztažené k nebesům, vnitřní běsi puštěné ze řetězu nebo srdceryvné kamarádství s kopačákem budete zklamáni. Starší pán je totiž očividně profík. Nevyvede ho z míry ani díra v trupu, způsobená bloudícím kontíkem, ani bonus v podobě doživotní zásoby tenisek od Abdidasu a Punny. Se stejným přinasraným výrazem pravděpodobně vyplul z přístavu a pak den za dnem sledoval kurz, nastavoval plachty a zíral na obzor a se stejným přinasraným výrazem čelí teď nepřízni osudu. Poněvadž však tenhle pán očividně není Čech a není proto vybavený kompletní pokladnicí lidových situačních mouder, tak netuší, že Neštěstí nechodí po horách ale po lidech a navíc nechodí nikdy samo. Technika a materiál selhávají a každý jeho záchranný pokus posílá do kopru nelítostný sled dalších a dalších nepříznivých podmínek a okolností. Tenhle survival si zcela vystačil s obyčejným, uvěřitelným dramatem bez potřeby hudebního umocňovače emocí. Držel jsem mu palce, zoufal jsem si spolu s ním (akorát jsem fakoval s trojnásobnou kadencí) a podvědomě vysílal megadávky pozitivních vln, takže se Vám to, pane režisére, asi povedlo.

Ačkoli mnozí předpokládali že pokračování prvního dokumentárního počinu s Honnoldem v hlavní roli bude mít formu černě orámovaného odstavce v některém z amerických periodik, je tu Alex znovu a v ještě exponovanější podobě. Tentokrát ho, po jednom nudně sebevražedném bouldru, napadlo klimbnout tři nejvyšší yosemitské stěny o celkové délce 2134 m. Za 24 hodin. Bez lana. S uvolněným výrazem a očividně pobavený dobrou zábavou tedy vzlíná vzhůru a cestou se věší do zapomenutého materiálu který se zdá bezpečný přesně tak do pátého metru nad zemí. Lví podíl na působivosti dokumentárního zpracování má samozřejmě samotná monumentálnost stěn a hlavně představivostí diváka kořeněný Honnoldův výkon. Přesto lze však, při násilném přetrhnutí hypnotického úděsu, ocenit profesionalitu natočeného materiálu i solidní střih, který, včetně vložených interview, naprosto neruší tempo příběhu. Vzhledem k faktu, že celý dokument nebyl promítán „in memoriam“ a diváku je jasné, že hlavní protagonista zase přežil, se nicméně nemohu zbavit otázky, co asi Honnolda napadne příště. V jednom dílu seriálu Kung-fu: Legenda pokračuje jsem byl svědkem dubově zapřeného Davida Carradina, umožňujícího svým třem druhům současné slanění na jím nedbale svíraném provazu. Následně pohrdaje lanem i fyzikálními zákony jal se tutéž skalní stěnu slézat poměrně netradičně hlavou dolů. Některé výzvy tedy přece jenom na Alexe ještě čekají.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ne-li ten vůbec nejoblíbenější. Setkání dvou lidí rozdílné minulosti, rozdílného pohlaví a věku, spojených v obraně proti uniformitě hotelových prostor a tíze na duši, mě stále znovu baví nenásilným vtipem, stále znovu dojímá ztraceností a hledáním postav, stále znovu nutí k zamyšlení nad smyslem, strachem z prázdnoty a nad okamžiky, které se nevracejí. Bill Murray je tu bezesporu ve své nejlepší formě, v přerodu z prvoplánových komediálních poloh do vyzrálého hereckého minimalismu, který najednou dodává scénám zcela jiný zábavný rozměr. Pro film je vůbec typický humor, který se nevysmívá, vycházející často z obyčejných situací (scény z baru, z nemocniční čekárny, při karaoke), ale rovněž hluboké okamžiky rodící se ze stavu, kdy už únava nedovolí se společensky usmívat a kdy všechno co uděláte je opravdové. Vyjímečná citlivost vyprávění se odráží zejména ve vztahu Boba a Charlotte. Přirozená přitažlivost se tu mění v srdečnou náklonnost, která zůstává srdečnou náklonností bez potřeby erotického podtextu, se silnou finální scénou, která by měla bolet, ale přesto zanechá dojem něčeho naplněného. Moje periodické filmové pohlazení. Díky Sofie.

Luca Bessona vnímám jako solidního filmového řemeslníka jenž se netají tím, že jeho předním motivem je prosté přinášení zábavy. Ví co diváky baví, umí pracovat s dynamikou a ví že atmosféru vytváří příběh, ideálně s nějakou populární myšlenkou. Mainstreamový divák je vždy polichocen faktem, že jako stádo v sále č.6 jen neshltal tupou střílečku, ale shlédl (a pochopil) mysteriózní drama plné existenčních hypotéz, mající shodou okolností i akční prvky. Kdyby si však autor v tomto případě odpustil snahu ospravedlnit svůj očividně akční počin filosofickým přesahem, udělal by rozhodně lépe. Mystifikace o využívaných 10 procentech z celkové mozkové kapacity (fakt tolik?) trpělivě po desetiletí vyvracená světovými neurology, přitom vůbec není špatné téma a většinu filmu také obstojně funguje. Divák sleduje po procentech šplhající Lucy a rozjímá, zda se po dosažení kompletního vnitřního obarvení všech buňek promění výše zmíněná v taťku šmoulu nebo modré agresivní hovado. A věru, že bych snad podobné rozuzlení přijal radši. Místo toho je divák nakrmen vědecko-populární syntézou osvíceneckých omylů a postmoderních tužeb s dharmovými naukami. Osvíceneckým omylem v tezi, že to co člověku schází do využití jeho potenciálu a vyššího lidství je poznání. Přičemž vrchol osvícenectví v podobě francouzské revoluce napovídá, že pouhé poznání bez morální síly a kázně z nás tvoří jen o řád schopnější zrůdy. Postmoderní touhy a naděje, že existuje možnost instantní, skokové evoluce bez trapné nutnosti předchozího vývoje spočívajícího v nepopulárním sebekáznění a obětech. Za to, co má skutečnou hodnotu prostě budeme vždycky nuceni zaplatit, i elementární znalost tržního hospodářství napovídá, že prvotřídní zboží se ve slevě pořídit nedá. A dharmových nauk v představě tvůrců, že vyšší forma existence, uvědomění, musí jít ruku v ruce s odosobněním a emocionální sterilitou zakončenou rozplynutím se ve sladké nicotě. Skutečně v kontrastu ke všem Gautamovým idejím o nutnosti vyhasnutí vášní a žádostí je mi nadmíru milý a blízký onen žido-křesťanský Jahve, který je vášnivý, žárlivě milující a nebezpečný, protože živý. ………………………………………………........... ….......................... ........... Ehm. Tak to měl být vtipný komentář o možnostech, které skýtá nadměrná konzumace jakési krystalicky azurové pisoárové desinfekce. Quo vadis Mupimupe?

Pravděpodobně poprvé se ocitám v situaci, kdy hodnotím čtyřmi hvězdami film, který je i přes nabitý děj vlastně úplně o ničem. Pokud byla cesta jednoho přístavního dělníka, (vedle jiných obdobných osudů) skrze odbory do temných a ještě temnějších vod organizovaného zločinu něčím vyjímečná, pak mi uniká čím. I přes všechny výbuchy, vraždy a zrady jsem si neustále kladl otázku jaký motiv či myšlenka vedla někoho uznat tento kus historie jako nezbytný k zaznamenání na filmové plátno. Byl iniciován městskou radou lákající nové residenty s podtitulkem „ v Clevelandu se prostě nenudíme“? Je to agitka klubu cyklistů pro poukázání na nebezpečnost automobilové dopravy? Nebo je to myšleno jako dar veteránům k výročí rozpuštění IRA? Záhada. Své vysoké hodnocení jsem byl však schopen odůvodnit vcelku bez potíží. A to i přes to, že gangsterské filmy opravdu (jak řekla jedna moje japonská kamarádka): není moje styl. Stojí za ním jak výborně vystavěné a zahrané scény, dobrá atmosféra a silné okamžiky, tak zejména obrovské charisma jedné osoby. A nemyslím Vala Kilmera, byť pro roli zjevně podstoupil nemalou oběť vykrmením se do podoby jatečního vepře, ale osobu pro mě zcela neznámého Raye Stevensona. Je pro mě neuvěřitelné, že v jeho filmografii nečtu nabitou sbírku zajímavých titulů, ale jen různou měrou zapomenutelné seriálové štěky, televizní adaptace a teprve v poslední době i filmy. Fakt, že se mi na film dobře dívalo, že se mě příběh dotýkal a že jsem ho vůbec vydržel do konce je jednoznačně jeho zásluha.

Děj filmu se odehrává v prostředí ultimátních zápasů, které dokonce někteří ze zúčastněných nazvali sportem, přičemž základem této zábavy jsou dva steroidní gumodlaci usilující se v ohrazeném prostoru navzájem zatlouct do žíněnky. Každý čtenář Eduarda Štorcha ví, že do pěti uměl napočítat pouze Houžňák. Nahlíženo tímto filtrem jsou tedy aktéři výše zmíněných zápasů jednoznačně důstojnými nástupci Mamutíkovi neandrtálské party, kde nepopiratelnou autoritou arény je samozřejmě rozhodčí pyšnící se hned dvojnásobnou porcí Houžňákových duševních schopností. Tolik k barvitosti prostředí. Do příběhu vstupujeme v okamžiku příprav na turnaj dvanácti nejnadějnějších světových kandidátů na titul Tuposaurus planety. Klíč k výběru těchto borců je nám skryt, avšak kandidatura dvou bratrů, objevivších se jaksi odnikud a třímajících oproti prostým mozkosvalům jednoznačně unfair výhody, napovídá fatální chybu v systému. Zatímco fyzikálně vzdělanějšího z bratrů činí detailní znalost páky takřka neporazitelným, tomu méně duševně vybavenému zase z hlediště dodává sílu kolektivní podpora sboru opolidí. (jejich identita je zřejmá ze sborového pokřiku hua-hua). Překvapením pro mě byl hlavní lidožrout turnaje pocházející tradičně z Ruska a opět nastupující se srpem a kladivem, oněmi nezbytnými stimulanty antipatií amerického publika. Podusit Rusa je přece jenom bezpečnější něž si vylít žáhu na v posledních letech stále logičtějším Azízovi z libovolného islámského státu. Příběh nicméně nepostrádá ani snahu o hlubší, psychologickou linku. Jak křivdou živený konflikt mezi bratry a otcem, tak pokus o dojem gladiátorské profesionality však zůstává i přes některé scény s použitelnou atmosférou poněkud chudokrevný. Ve filmu načrtnutý návod k řešení vážně narušených vztahů je nicméně k zamyšlení. Pokud se někdy k smrti rozkmotřím se svým bratrem, vykloubím mu rameno a hned budeme zase kamarádi.

K filmu mě přilákal Christopher Walken a smyčcová hudba, která nicméně tvoří jen pozadí pro příběh vztahů několika lidí. Nejde zde tedy o rozplétání tajů Beethovenovy hudby – a že by bylo co rozplétat – ani vhled do mistrovství ve hře na smyčcový nástroj. Z toho důvodu je možné přimhouřit oči nad hereckým uchopením neuchopitelného. Skutečného virtuosa, který hraje stejně přirozeně jako dýchá jde totiž opravdu jen s větší či menší věrohodností napodobit (poklona Christopheru Walkenovi, rozpaky u Imogen Poots). Poslední kvartet je však, jak jinak, „komorním“ příběhem lidí, kteří spolu prožili většinu života spojeni hudbou vytvářející jejich vztahy touhami a oběťmi, přičemž katalyzátorem nevyřčeného se mezi nimi nečekaně stává diagnoza progresivní choroby jednoho z členů kvarteta. Přistihl jsem se, že formován vlivem mnoha jiných filmů, podvědomě hledám v příběhu viníka, onu zápornou postavu, která boří, jedná sobecky, bezohledně zneužívá, než mi došlo, že nikdo takový tu není. Podobně jako v dětství u knih A.Ransoma, který měl odvahu vynechat ryze negativní postavu, jsem u Posledního kvartetu okusil odpočinutí od lidské zloby, od nepokoje střídání kladných scén s agresivními. Aktéři příběhu jsou jednoduše slušní lidé snažící se se ctí obstát ve svých zmatcích, touhách, slabostech a zklamáních. A Bůh ví, že to nám bohatě stačí. Jeden z filmů, který dává divákovi prostor a nekončí posledním titulkem.

Už nesmrtelný Michal David věděl, že pár přátel stačí mít, co umí za to vzít a Herkules taky samozřejmě vlastní svojí silnou liščí pětku. Představme si je popořadě: Věštec s tyčí (oba objekty se celý film samovolně rozkládají). Vyšinutý bratr Tomáše Řepky (ten je úplně v pořádku). Fešná bojovnice se strunovou sekačkou (taky se z toho dají střílet šípy). Chlap co furt odhazuje kudly (a furt se mu vrací) a nezbytný tlučhuba co se jim stará o pí ár. S takovou partou se pak dá dokázat takřka cokoli – vyčistit chlív, orožnit přerostlé prase, vykastrovat vrchní Amazonku, přemoci lva, hydru, tři kamarády, sedm krkavců, dvanáct rozhněvaných mužů, hlavu XXII, čtyřicet sedm samurajů, Sto roků samoty, tisíc klarinetů i Marko Póla s tím jeho Milionem. Kostýmy jsou rajcovní – už Achilles Pitt kdesi poznamenal, že si musel před Trójou neustále hlídat kulky, aby se z orchestria nehrabaly samy na scénu. A hlášky se taky najdou. Minimálně Herkulovo „fucking centaurs“ mi asi zůstane v srdci natrvalo. Pro stále nerozhodnuté už pak dodám jen to, že představiteli hlavní role se právě v tomto filmu podařilo zabít padesát chlapů najednou Herou, přičemž Jirkovi Babicovi se, pokud se pamatuju dobře, nepodařila najednou víc než polovina.

Thermopylská rubačka Sparty s Peršany je moje oblíbená prvosignální odpočinkovka, a proto jsem nedočkavě přivítal nášup se zvědavostí, cože to ten vytáhlý metrouš s bordelem v ksichtě natropí pro změnu zase na moři.Vizuál se drží tradice, jen v některých scénách jsem zatápal, zda se Murro nepokusil o nové ztvárnění staršího snímku Gorily v mlze. S čím si však hlavu očividně neláme je fyzika. Zahájit útok na nepřátelskou galéru skokem na palubu z desetimetrového útesu je bezesporu efektní, ale efektivní pouze v případě, že chcete ssebou vzít aspoň dva veslaře o patro níž. Ale beru to tak, že měli tehdá v Řecku fakt vychytaný sandály. S čím mám však opakovaně problém, je stále nezbytnější inventář starověkých mlátiček v podobě vyprsených válečnic. V závěru biografie Evy Green jsem si se zájmem přečetl, že herecká dráha výše zmíněné je na počátku, a to navíc na počátku něčeho velice slibně se rozjíždějícího. Mno, pokud by se Eva hodlala rozjíždět rolemi podobně nevěrohodných úchylných meger nahrazujících fyzický fond a bojové kvality nepříčetným výrazem typu -asiseposeru-, budou nejspíš její umělecké ambice (má-li jaké) směřovat neodvratně k hereckým kategoriím páně Seagala či Dolly Buster. Mám-li film hodnotit jako celek pak vzhledem k podstatnému prostoru, který je v příběhu její postavě věnován má zákonitě druhá třístovka jaksi poloviční koule. A to ani v nejmenším nechci Evě nebo rejžovi sahat do svědomí či jinam. PS: Po absolvování olbřímího množství zvlhlých komentářů zdejších onanistů, u kterých netuším proč se tímto filmem zdržovali, když existuje žánr pracně vyráběný právě pro ně, jsem se rozhodl přidat ještě jednu větu - A KOZY, KOZY EVY GREEN jsou mi ale vopravdu ukradený!!!