mupimup

Lidé jsou zajímavé bytosti. Bez vyjímek. Nechte rozpovídat toho nejšedějšího, neviditelného kandidáta průměrnosti nebo trosku co vyhrabává véču z odpadkáče a pokud se vám podaří dostat pod povrch otevřete svět tužeb a zasutých pokladů duše, svaté Jiří s draky, andělská křídla či ušlechtilost a krásu Händelových sonát. Podobně Fredie Qell. Jeho utopené sny o svobodě a smyslu dokáže z labyrintu vědomí na vzácné okamžiky vzkřísit ani ne překvapivě jen cvok z opačného konce spektra. Zatímco totiž Fredie utápí frustraci a své běsi v ředidlových koktejlech, vitalita, laskavé charisma a reinkarnační naděje dotlačila Lancastera Dodda do role mesiáše pro podobně hledající. Jak vidno k založení nějaké více či méně roztomilé sekty není třeba mnoho. Stačí jeden neochvějný optimista ze zdáním smyslu a směru. Pro příznivce Joaqina Phoenixe další perla do sbírky. Pro badatele tajů podvědomí jedna vyřešená slepá cesta ke štěstí.

Tom má problém. Aby zaříz Omegu nesmí sejmout Alfu. To je jak chtít tančit Lambdu s Kappavkou. Nemluvě o tom, že musí s Deltou prokličkovat obranou Sigmy vyzbrojen pouze Beta verzí Gama nože od Ety. Fí, problém i pro gumovou Zetu s panem Tau dohromady. Psí život.

Sandra Bullock nesporně patří k mým oblíbeným jako dobrá komediální a ještě lepší charakterní herečka s milým charismatem a nepopiratelným půvabem. Stále ještě konsternován jejím gravitačním dobrodružstvím jsem sáhl po její dosud neviděné romantické aktovce a z vesmírných dálav jsem byl vrácen zpět na zem tvrdým zjištěním, že nejenom uměním je živ herec. „Návrh“ je totiž ryzím představitelem filmu, do nějž herec vloží minimum úsilí (a režisér invence) aby zase bylo na placení složenek. Tentokrát to ovšem na standardní tři hvězdy označující slušný průměr nedopadlo. Kromě snesitelného výkonu Bullockové představitelé většiny ostatních rolí očividně odložili původní záměr unudit mě k smrti a odstartovali vlastní soutěž, kdo z nich mě bude víc srát. Přední pozici pelotonu pak se suverénním náskokem zaujala bodře vitální babička hlavního hrdiny, kterou jsem měl již po několika scénách chuť přitlouct kladivem k tomu z obou Voyagerů, který je zrovna od naší planety nejdál. K její nesnesitelnosti se přibližuje už jenom onen roztomilý neustále štěkající pudlík, u něhož by mi, na rozdíl od babičky mířící do souhvězdí Žirafy, stačilo zajistit vhodně dlouhou gumou přivázanou k libovolnému satelitu jeho periodické jojo flambování zemskou atmosférou. Ryan Reynolds coby typický ušlápnutý „pučmidrát“ Andrew si za celých 103 minut moje sympatie nezískal, což je možná způsobeno faktem, že vedle pečlivě vyrýsovaných břišních svalů, které vlastní jen asi deset z deseti chlapců čirou náhodou se potulujících kolem hollywoodských castingových agentur, postrádá jakoukoli další přidanou hodnotu. A přitom pro tuhle roli stačilo jenom být sympaťák. Film není moc vtipný a svým stylem humoru většinu stopáže balancuje na hranici trapnosti. Přání jakž takž pro dospělé lidi důstojného konce pak naprosto přímočaře posílá do kytek neuvěřitelně stupidní závěrečná scéna. No, hlavně že mají lidi od filmu na chleba.

V dětství jsem tuhle hopsající feérii miloval a své kouzlo pro mě neztratila ani po letech. Milý a dojemný příběh z dob kdy na Karlštejně nepotkal našinec za celý den jediného Japonce a v celoroční osobní hygieně platila zásada třikrát a dost obsadil pan Podskalský výbornými herci a naplnil jej humorem co pohladí spolu s tím lepším ze Svobodovy hudební dílny. Samotná Vrchlického historická fabulace se zdařile veze na vlně vrcholného romantismu a tak Karel plete košíky, císařovna recykluje méně kvalitní výzbroj a země je ráj to napohled. Nutno říci, že na svou dobu je i přes některé hodně temné stránky Karel IV svojí idealizaci ještě docela podobný. Karlštejn nicméně rozhodně nebyl děvuprostý a jediným omezením bylo, že si zdejší obyvatelé jen nesměli vrznout v hlavní věži, kde si Karel schovával součástky rozebraných světců. Takže „Do věží“ TO Karel určitě neukryl.

Právě jsem byl donucen sledovat jednu epizodu tohoto mentálního klystýru. Na blití se mi přitom udělalo už během předcházejícího nekonečného reklamního bloku, který s brutální přímočarostí naládoval do dětí poslední generaci sraček (pardon hraček) o to horších, že pokud se rozumně rozhodnete je spálit ještě uvolňují toxické zplodiny. Netušil jsem ale, že následující snad půlhodinové peklo rádoby kůl zábavy s dětskou encefalitidní komunitou s očima velikosti půlky prdele je reklamou jen o něco méně přímočařejší. Z ryze funkčního zpracování je (kromě produktu) k zapamatování jen šokující imbecilita písniček, kterým může v poetičnosti konkurovat snad jen google překladač. Must have product jsou pochopitelně oni vodnatelností švestky postižení mazlíčci, kterých se po pořízení navíc už tutově nezbavíte. Jakkoli totiž vypadají křehce jsou takřka nezničitelní a ačkoli jsem to nezkoušel dám krk na to, že vyplavou i z hajzlu.

Dr. Bernhardt z východního Berlína je starostlivý postarší ženský lékař, do kterého by nikdo neřekl, že za války praktikoval v Birkenau svou vlastní verzi experimentální medicíny. A protože klingoni a Izrael nepraktikují politiku tlusté čáry za předchozími proviněními jako z dobrých důvodů naše rádoby postkomunistická garnitura, usiluje Mossad o to umožnit mu z vlastních prostředků velmi krátkou, ale o to intenzivnější, návštěvu Svaté země za doprovodu svých tří operativců. Silný příběh o svědomí, hrdosti, lásce, pravdě, strachu a dalších lidských pohnutkách z mnoha úhlů formujících a vytvářejících jednu situaci je vyprávěn retrospektivně s vlastní soudobou dějovou linkou. A je vyprávěn znamenitě. Celé drama od začátku funguje a spolu s výbornou hudbou působivě vtahuje do děje. V kvalitních hereckých výkonech všech představitelů bylo pak pro mě nečekaným bonusem zjištění, že Sam Worthington disponuje vedle přitahovače spodní čelisti i dalšími obličejovými svaly. Co jsem však skutečně ocenil bylo, že vedle zažitého koloritu dnešní mainstreemové filmové tvorby pan režisér Madden sympaticky věří divákově inteligenci a vyvaroval se polopatickému vedení za ručičku a obrazovému dovysvětlování jasných souvislostí. Výborný film.

Vzhledem k tolika trapně oslavným komentářům neobjevně vyzdvihujících na Sturgesově filmu to či ono a nyjících v superlativech, rozhodl jsem se pojmout svoje hodnocení naprosto odlišně a se zde zcela chybějícím intelektuálním nadhledem...TOHLEJEPROSTĚPECKANEJLEPŠÍTUTOVÁBOMBADOKONALÁVEVŠEMVŠUDYCHRIS IVEMTEMĚTAKYSSEBOUPLEASEPLEASEPLEASE!!!!!! ..... Ehm….Asi tak.

S filmy popularizujícími nájemné vrahy mám jakýsi nepochopitelný morální problém. Zjevně však nejsem jediný, jinak by se vždy autor tolik nenamáhal vykreslit svého hrdinu jako dobráka, který i po těch letech elitního vraždění trne o bezpečí nevinných a ke každé další vraždě se musí po čertech přemáhat. Jeho oběti oproti tomu jsou špatné skrz naskrz, práší písek kamarádům ve zbrani do sváči, zhýrale ruší noční klid a loví ohrožené druhy. Co jiného s takovými lidmi? Společné mají obě strany jen to, že jsou (jak se, aby divák nebloudil, po celý film navzájem sami označují) ti nejtvrdší a nejdrsnější z nejdrsnějších a na celém světě nejlepších zabijáků, elitních ocelí kalených nástrojů samotného pekla. Jaká smůla, že se k dabování těchto monster povedlo našincům sehnat jen studenty třetího ročníku Filosofické fakulty, obor Inkousty ve středověkém písemnictví. A kdyby to bylo jediné zlo! Scénář je tak neuvěřitelně napěchován amatérskou zkratkovitostí a stupiditami, že být to schválně je to vážně bomba, a je už jedno jestli se tu někdo snaží utajit telefonní hovor tím, že si stoupne za igelitový závěs, nebo při sledovačce ostražitého profíka zaparkuje 10m za jeho károu a na palubku si dá kelímek s kafem, aby si ho všimnul i ten největší imbecil. Stabilním průvodcem je navíc po celou dobu filmu diváku omračující sbírka konverzačních klišé a pseudomouder o jakých jsem netušil, že jdou nacpat do 112 minut. Ultrapitomá vedlejší romantická linka „…Danny ty mi něco tajíš…myslela jsem, že spolu prožijeme celý život…“ pak už prakticky nemá co zkazit. Kromě toho, že potřebuje rychle prachy mi tedy film na panu McKendrym prozradil ještě to, že na diváka skutečně krystalicky sere. Dvě hvězdy jsou za slušnou akci, která pro mě nicméně nedokázala výše zmíněné vyvážit.

Za minulého režimu si v rámci sdílení kultur poskytovaly spřátelené státy ze svých pokladnic to nejlepší, proto předpokládám, že za tento film minimálně naučil strýček Jedlička Čínu chrochtat jako prase. S odstupem let je možné, že snad na revanš naučí někoho stejný film hýkat jako kráva. I přes vzpomínky na tehdejší adolescentní konsternaci jsem se nemohl zbavit dojmu, že sleduju skutečně příšernou kokotinu. Slaboduchost scénáře, dialogů a útrpné neherectví, neoddělitelně patřící k tehdejší asijské akční produkci, nikoho nepřekvapí. Mnohem horší je ale, že samotné bojové scény jsou neblaze poznamenané úpornou snahou účinkujících jeden druhého náhodou netrefit a proto nutně evokují dojem spartakiádních sestav. Na opětovné shlédnutí těch „slabších“ snímků z podobného pramene (Šogunovi nindžové, Úder otevřenou dlaní nebo Kouzelný cop, který mě svou stupiditou ohromil už tenkrát) budu muset pravděpodobně dočerpat čchi. Víc než tři hvězdy nemůžu dát ani z nostalgie.

Upřímně nevím jak jako mainstreamový konzument film hodnotit. Do života si z něj doufám nic nevezmu, najít v něm zálibu by mělo být pro divákovo okolí lehce alarmující a opravdu zamilovat si ho může tak možná Tomáš Řepka, jemuž někdo konečně zhmotnil představy o kopací technice, kterou se nadobro zbaví soupeřovy defenzívy. Co autorovi zbývá je šokovat nebo pobavit. Ichi je tradiční japonská úchylárna, při které pochybujete jestli má člověk fakt jenom pět litrů krve. Tradiční nicméně v úchylnosti, ne ve zpracování. Film se opírá o slušné (i když asijské) herectví a vůbec ne hloupou stavbu příběhu. Co se ale skutečně stará o ono pobavení je určitá Tarantinovská absurdita situací a nápaditost (úchylná pochopitelně) scén. Výsledná SM příručka pro pokročilé mě místy pobavila a zase na nějaký čas zbavila potřeby exkurzu do dálnovýchodní exploatační tvorby.