Eruntano

Úžasné. Nevím, kdy mě naposledy něco dojalo tak, jako tito Kubánci, kteří ve svých požehnaných letech dokáží vychutnávat život způsobem, jaký jim já můžu jen tiše závidět. Jsem jim vděčný za to, že mi svůj svět, v jakém na Kubě žijí, dokáží alespoň přiblížit svojí úžasnou hudbou. Vytvořil jsem si k nim za ty necelé dvě hodiny velmi blízký vztah a vrchol v Carnegie Hall jsem prožil jako bych tam byl. Miluji filmy, které mi dokáží připomenout, že na světě existují hodnoty, na které sám trochu zapomínám, nebo kterých nejsem s to se držet tak moc, jak bych chtěl. Díky za to, že tito lidé byli "na poslední chvíli" zachováni pro další generace.

Nebýt úžasných herců a parádního zpracování, dal bych méně. Uvnitř je ten film totiž povážlivě prázdný. Kouká se na to dobře i přes tříhodinovou stopáž, protože je to natočené perfektně, ale když se nad tím filmem zpětně zamyslím, vkrade se mi do hlavy jakýsi myšlenkový stín. Kromě promě překvapivého způsobu konstrukce příběhu (který byl ale dán pravděpodobně reáliemi) tu není moc záchytných bodů a protože samo vyprávění neaspiruje na to být strhující, ale epické, samo si tak vytváří mezeru, kterou není schopno vyplnit. Ještě něco: Sharon Stone může být jakkoliv dobrá, ale její postava mi připadala v kontextu filmu docela zbytečná a bylo na ní vyplýtváno příliš mnoho prostoru.

V první řadě jsem rád za ten dobrý konec. Velmi mě potěšilo, že v něm „zvítězila“ jednoduchá lidskost a láska a dobro. I když se celý film nesl v o dost temnějším, nebo spíše šedivějším duchu maloměstské letargie, pod kterou se skrývá hromaděný vztek, únava, rezignace a podobné nepříjemné věci. Líbí se mi, jak hluboko se umí film zavrtat do existenciálních problémů současných lidí a jak bohatě je umí pojmenovávat. Hallmström se drží realističnosti a důslednosti i za cenu pomalejšího tempa a menší přístupnosti. To je mi sympatické, protože díky tomu jsou otázky, které jeho film klade, důvěryhodnější a jeho emotivní dopad hlubší a působivější. Zároveň jsou obě složky, jak filmová, tak kritická, dobře vyvážené. Jo a herci jsou vynikající, to nejde nedodat.

Lumeta mám moc rád. Tento film jsem (ani nevím proč) dlouho odkládal. Zařadil se přitom jednoznačně do mé lumetovské topky. Příběh je vyprávěný nenápadně, bez velkých gest, ale se zaměřením na citlivé tlumočení toho, s jakými dilematy se potýkají duše všech zúčastněných postav. V celém ději není žádné rozhodnutí, které by bylo snadné a jednoznačné. Od životního stylu rodiny (jsou to bezohlední fanatici, nebo důsledně čestní lidé?), přes to, nakolik lhát těm, které milujeme (Dannyho přiznání Lorně), až po otázku, jestli dopřát Dannymu vlastní život. Nejednoznačné jsou i postavy, v čele s otcem, kterého úžasně hraje Judd Hirsch. Vše má zcela přirozeně svůj rub a líc a nám je díky precizní Lumetově režii dáno to složité drama intenzivně spoluprožívat. Hlavně díky tomu, jak skvěle režisér pracuje s herci - v celém filmu není v tomto ohledu slabého místa. I několikaminutový výstup Stevena Hilla coby otce Annie je zcela naplněný. Soustředěný herecký koncert z trochu divokého námětu dělá precizní a uvěřitelnou sondu do rodinných vztahů, které film krásně mapuje a ukazuje jejich hodnotu, přesahující i bolest oběti.

Dosti nevyvážený film. Ze začátku má nasazeno na slušné tempo a díky střetu dvojky charismatických španělských "buranů" s civilizací v podobě švýcarského městečka také kopu vtipu. Pak ovšem přichází milostné zápletky, příjezdy rodiny a vyprávění se zbytečně roztahá. Což je škoda, protože mnohem více času by si zasloužila část poslední, kdy se Martin s rodinou vrací z malebných hor do odporného, chudého Španělska. Zkoumání vztahu lidí k vlasti, které dají přednost před blahobytným životem, mohlo mít klidně větší rozměr než jedné zkratkovité repliky matky rodiny. I přesto, že si autor mohl odpustit pár uzlíků v ději, je to ale milý a příjemný film.

Docela zklamání. Snímek je typický Leighovým citem pro tvorbu postav, zachycování jejich životů, duší, pocitů, pohnutek... Hezky se na to kouká, obzvláště díky hereckým výkonům. Leigh umí vést k naprosto přirozenému herectví, zároveň ale kořeněnému láskou ke groteskní nadsázce. Toto jakési "nadrealistické" vyznění je velmi osobyté a mám ho na Leighových filmech rád. Problém Another Year je ale v tom, že se vyhýbá skutečně dramatickému konfliktu, ergo mu v konečném důsledku chybí i jakákoli katarze. O tom, co se režisérovi povedlo v Secrets & Lies si tady můžeme nechat jen zdát. Jakoby Leigh rezignoval na aktivní přístup k látce, kterou zpracovává. Vystupuje zde pouze jako pasivní (možná unavený?) pozorovatel. Výsledkem je líbivá, hořce sentimentální, ale dost plochá podívaná.

Racionálně vzato na tom filmu nebylo vůbec nic zajímavého. Mainstreamový produkt nejhrubšího zrna s klišo-kýčovitým scénářem pro blbce. Jen herci to tahali z vod průšvihu. Davida Morse jsem se vážně bál, a to pro něj mám slabost. Čímž se dostávám k druhé rovině mého zážitku: nevím, co to způsobilo, ale přes všechny zápory to byl hrozný nervák, takže jsem si to nakonec užil. Zvláštní.

Dechberoucí mistrně taneční zamyšlení nad stereotypy chlapáckých vztahů a jejich mnohdy velmi hořkými limity. Krásné.

Dvě šikovně natočené, chytré a originální povídky plné solidních hereckých výkonů. Přese vše ale vlastně docela nevýrazné. Možná to bude tím, že překotnost jejich vyprávění nedostává ambicím, které si kladou - tedy revizi pojmu hrdinství. V polském prostředí to jistě byl velmi provokativní a třaskavý počin. K nadčasovosti by ale potřebovaly obě storky více prostoru, na kterém by měly šanci proniknout do hloubky.

"From this day on, let every breed of Mongo live together in peace!" Na tomhle jsem vyrůstal, smrk...