Eruntano

Docela jsem se divil, že je v kině tak narváno na Trierův film, když bylo pár hodin předtím na (podle mě o dost populárnějšího) Cronenberga poloprázdno. Ještě více jsem se divil, když jsem si ve snaze najít vysvětlení tohoto jevu, dohledal v anotaci, že se jedná o „bláznivou komedii“ (šel jsem jen za jménem režiséra, bez jakýchkoliv průvodních informací). Trochu zmaten jsem napjatě očekával, co příjde. Bláznivá komedie rozhodně ne. Spíš trochu ujetý satirický vtip. Strohou neakční formou se držící hodně při zemi, ale vespod sršící milou ironií na všechny strany. Film je originální a hrozně vtipný. Humor je tu inteligentní, věcný a absurdní, což je bezva kombinace. Potěší i různé detaily a vtípky režiséra, například v jeho komentářích k ději. A postava islandského obchodního magnáta „Nesnáším-ty-zasraný-sentimentální-dány“ Finnura je geniální. A Jens Albinus v hlavní roli jedinečně labilní. Bavil jsem se parádně.

V první řadě jsem rád za ten dobrý konec. Velmi mě potěšilo, že v něm „zvítězila“ jednoduchá lidskost a láska a dobro. I když se celý film nesl v o dost temnějším, nebo spíše šedivějším duchu maloměstské letargie, pod kterou se skrývá hromaděný vztek, únava, rezignace a podobné nepříjemné věci. Líbí se mi, jak hluboko se umí film zavrtat do existenciálních problémů současných lidí a jak bohatě je umí pojmenovávat. Hallmström se drží realističnosti a důslednosti i za cenu pomalejšího tempa a menší přístupnosti. To je mi sympatické, protože díky tomu jsou otázky, které jeho film klade, důvěryhodnější a jeho emotivní dopad hlubší a působivější. Zároveň jsou obě složky, jak filmová, tak kritická, dobře vyvážené. Jo a herci jsou vynikající, to nejde nedodat.

Tento film mě okouzlil a dojal až k slzám lemujícím mé duševní pohnutí. Úžasně čarokrásný, nejednoznačný příběh (to rozplývání hranice mezi dobrem a zlem je u M velkou silou), všepohlcující poetika, nespoutaná fantaskní imaginace (kterou miluji), nádherná hudba (jediný film, ke kterému jsem si kdy koupil soundtrack)… Pro mě nepřekonatelné dílo zdaleka ne pouze v rámci Myiazakiho tvorby. Film, s jehož rytmem divák sladí tlukot svého srdce, to je magie.

Kde začít? V tom, že ten film naprosto předčil moje očekávání? Čím ale? Tím jak dokonale citlivě byl napsán a natočen. Postavy toho namluvili neuvěřitelně málo, ale každé jejich slovo znamenalo mnoho a promlouvalo na mě více než sáhodlouhé dialogy. Herci nebyli v rolích ani znát pro svoji přesvědčivost a přirozenost. Točit filmy o opravdových lidech nepozvedat je přitom z reality je těžké, ale Coppola to zvládla s naprostou bravurou. Skvěle také použila Japonsko a místní kulturu jako vzor cizího, nepřátelského, odosobněného světa. Výpravné záběry toho „obrovského“ místa vytvářely úžasný protiklad s něčím nepatrně maličkým ale nevyčíslitelně hodnotnějším - vztahem obou hlavních postav. Dvou lidí, kteří si prostě jen rozumnějí, ať již mluví nebo mlčí. Kteří v sobě navzájem nacházejí tak důležité blízké přátele. Na minimalismu tohoto filmu je krásné, jak mě tu dokáží nepatrné věci, detaily nebo pouhá slovíčka rozesmát, potěšit či dojmout.

Jak dlouho se toto dílo nevrátilo do mých vzpomínek? Snad celá staletí! A najednou prosvítá úzkými štěrbinkami z hlubin času zpět. Fascinace, okouzlení, strach. Málokterý film ve mě v dětství vyvolával tak barevnou směsici pocitů. Nikdy jsem nebyl schopen odpovědět si, zda se mi líbí a mám jej rád, či nikoliv. Vemi náročná forma nostalgie.

Podivuhodně dobrý a osobitý (po)válečný snímek o prostých osudech. Hned zkraje mě okouzlila křehkost vznikajícího vztahu i obou zcela nehrdinských, ale plně lidských, zranitelných a zraněných hrdinů. Velký podíl na tom mají výborné výkony obou představitelů. Začínám si zvykat na to, jak dobře Zanussi umí dobře vést herce. Obzvláště Scottu Wilsonovi se povedlo vytvořit postavu vojáka způsobem velmi netypickým, ale o to poutavějším. Překvapilo mě, že Zanussi klade velký důraz na estetickou stránku filmu, což bych zrovna od něj nečekal (i když jsem viděl jen pár jeho filmů - všechny spojoval výrazový naturalistismus, civilnost). Sdělení se tak hodně posouvá do obrazové roviny, což je ostatně nabíledni vzhledem k tomu, že postavy si nerozumí a dialogy velkou roli hrát nemůžou. Mnohé scény jsou z tohoto pohledu nezapomenutelné. Od momentu seznámení, přes smutný swingový tanec, až po Normana opuštěného na nástupišti. Povedené je také přenesení důrazu na pohledy postav, které celou dobu říkají nesmírně mnoho (opět skvělí a skvěle vedení herci). Bohužel ale film místy ztrácí tempo a scénář se cyklí - například ve zbytečně variované scéně s překladatelem. Byl by rozhodně prostor zanořit se ještě více do hloubky a bylo by to určitě vhodné. Potenciál měl příběh veliký. Některé výrazné prvky také zůstávají nedořečené, nedovysvětlené. Od podivné Zapasiewiczovy postavy až po nahozenou myšlenku, že štěstí může člověk najít i v utrpení. Celkově je každopádně velkou křivdou, že film je takřka neznámý.

Mile mě překvapilo, jak šikovně si Daněk svůj scénář zrežíroval. Žádný upachtěný realismus z řemeslné nouze, ale zručná a působivá obrazová metaforika, která dobře odpovídá typické symboličnosti Daňkových dramat. Například práce s hroby na nádvoří, vrcholící ve scéně, kdy na nich tančí královnina suita, je naprosto skvělá. Dokonce mě až zaskočilo, jak málo dialogů film obsahuje a do jaké míry si Daněk, jehož parketou je slovo, dovolí sdělení opřít o řeč obrazu. Viz způsob, jakým je vykreslena paranoia osádky hradu při hledání špeha. Spadá sem také Macháčkovo minimalistického herectví, které z postavy Jindřicha z Lipé dělá nikoli živý charakter, ale opět spíše symbol neústupnosti v pravdě. Nic proti tomu, samozřejmě, ale chvílemi jsem se už docela bál, jestli se ze snímku nestane pod návalem metafor a jinotajů až příliš chladná abstrakce. Naštěstí se ale dějem line i jedna skutečně tragická linka, který mu dodává lidských rozměrů. Je to (opět pro Daňka typický) příběh člověka prostého, žijícího ve stínu velkých osobností a dějin, vrženého mezi mlýnské kameny panských sporů. Jde o purkrabího v podání skvělého Martina Růžka, který v protikladu k Macháčkovi dává postavě duši, která se složitě a nejednoznačně pere s náročnou situací. Je tak vlastně postavou nejzajímavější, i když co do inspirativnosti si s Jindřichem pochopitelně nezadá. Scéna, kdy se purkrabí pokouší modlit, patří mezi nejsilnější místa filmu. Téma mocenské zvůle a pýchy, která ohýbá pravdu, bylo asi v době vzniku snímku třaskavější a umím si představit, jak se na mnoha místech ("pořád někdo hlídá") tajil tehdejšímu divákovi dech. Neznamená to ale ani v nejmenším, že by Daněk svojí inteligentní prací neměl co říci i dnes.

Poměrně těžký film k hodnocení. Už jen po řemeslné stránce, kdy se ze začátku dlouho zdá, že Kieslowski vůbec neukočíruje filmovou řeč tak, aby se z ní začal srozumitelně skládat příběh, nebo kdy využívá trochu komické pseudo-existenciální odvozeniny ze západních módiček, typu laciného sexu nebo náhlé smrti v závěru filmu. Do Wajdovy osobytosti a preciznosti to má hodně daleko. Scénáři se také v jednotlivých kapitolách nedaří odhalovat hlubší souvislosti jednotlivých variant Witkova života, zůstává dost přibližný, nechtěně náznakový. Přesto, že své myšlenky lenivě nedotahuje, se mi film dost líbil. Jeho téma a (asi typicky polská) odvaha, s jakou se do něj pouští, je parádní. Mapuje dost kriticky možnosti života v socialistickém bloku s různými úskalími, které v sobě mají. A i když je Náhoda vázaná na specifické historické souvislosti, funguje v tomto dost nadčasově.

Vrhcábová filosofie života! Samozřejmě prostá, někdy až k vzteku zjednodušující... ale většinou přesvědčivě upřímná a lidská, opřená o základní hodnoty lidského přátelství. Poselství o víře v život a v naši zodpovědnost za to, abychom ho žili tvůrčím způsobem se mi totiž zdá při vší jednoduchosti cenné. Film navíc neskrývá, že dobrý život stojí leckdy hodně bolesti a obětí. Mimochodem všimli jste si, že nejzajímavější postavou filmu je vlastně otec rodiny, který nese nejtěžší břemeno ze všech zúčastněných?

Nesmírně silný film podle scénáře výborného, leč pozapomenutého dramatika Josefa Boučka (Setníkův štít, Popel a hvězdy...). Boučkův text skrývá takové perly jako Rybův monolog u slečny Pavly, v němž se zamýšlí nad tím, jak nikdy nemůže dozrát ke skutečně velké hudbě sám, bez vzdělaných přátel a oponentů, na kterých by se jeho talent skutečně prověřil. Skvostné je režijní vedení prvotřídních herců, díky kterému vzniká mezi Rybou a farářem skutečně tragický konflikt dvou nejednoznačných osobností. Pozadu není samozřejmě ani zbytek osazenstva a ve chvíli, kdy každý štěk hraje génius, nabývá celý děj na vnitřním napětí velkou měrou. Je ovšem škoda, že je televizní styl tak úsporně monotónní: kdyby hereckou práci, na které film stojí, silněji podpořila i výtvarná stylizace, která by klíčové momenty pořádně podtrhla a dodala snmku na dynamice, byla by to extratřída. Takhle zůstává výsledek přeci jen trochu zastřený.