Eruntano

Úžasně nadčasový film aneb máme se nechat zotročit honem za světským úspěchem, nebo volit skromný život "na okraji", odměňující se vnitřní svobodou? A je svoboda odvozená z útěku před zodpovědností vlastně skutečná? To, že jsou tyto otázky kladeny z pozice vědy je skvělé, protože se v akademickém a výzkumném prostředí jejich naléhavost nijak nezmenšila, a to ani po změně režimu (všimněte si, že film je nezávislý na politickém kontextu!). Minimalisticky natočený snímek disputaci dvou někdejších přátel krásně převádí do symbolického jazyka obrazu a zvuku. Díky tomu je potěšení ze Struktury nejen intelektuální, ale též čistě filmové. Dobré také je, že ačkoli režisér jasně straní vzepřivšímu se Jankovi, důmyslně problematizuje z několika stran i jeho životní filosofii. Aneb jak říká nenápadná, leč bystrá Anna: "Oba jste stejní sobci. Jen každý jiným způsobem."

Film se celou dobu odehrává ve více méně nadsazené, humorné rovině, v níž všechny peripetie chudáka pana profesora vyznívají jako milé absurdity. O to víc zarazí závěr, který je zcela nemilosrdný a dokonale bezútěšný. Film hodně trefně vykresluje obraz toho, na jakou otrockou šlejšku se zcvrkává lidské myšlení, když je zasažené davovou ideologickou horečkou, v tomto případě nacionalistickou. Kromě úžasně manipulovatelné masy jsou ale nelítostně vykreslené i jednotlivé postavy (výborně obsazené a zahrané!), které se mění z roztomilých figurek ve strachem zlomené oportunistické korouhvičky. Historicky cenný film, navíc gurmánsky natočený.

Je sranda, jak je existence názoru okamžitě považována za demagogii. Jste líní a neumíte se s názorem, třebas kriticky a nesouhlasně, vyrovnat? Nebo jste prostě jen sráči, co mají z názorů bobky? Vážně by vám vyhovovala pohodlná beznázorovost, která divácký mozeček nebude otravovat prací? Mě asi ani ne. Proto je mi milejší film s názorem, byť vyhraněným, se kterým je nutno se popasovat, než neangažovaná, ergo nesmyslná tzv. objektivita. Obzvláště, má-li postoj zajímavě a smysluplně podložen, což zde platí alespoň do takové míry, aby bylo možné vzít ho vážně.

Zřejmě charakteristické Křižanovo téma rozkrývající zlo zpodobněné lidskými sviněmi (viz vesničtí kmotři v Sekalovi: dokonalá paralela ke zdejšímu velitelskému štábu). Skvěle napsaná je hlavně postava kaprála, který rozhodně není fanatik, jak se tu mnozí domnívají. Je to prostý chlapík, který nedovede domyslet důsledky toho, když aktivně plní svoji roli, své rozkaty. Chlapík, kterého si pochvalou a medailí zavážete jako dítě cukrátkem. A chlapík, který i umře aniž by byl schopen pochopit proč. Je to postava nejednoznačná, která také tropí spoustu zla, ale visí nad ní přetěžká otázka: nakolik za to vlastně může (a máme Adalbertem spíš opovrhovat nebo ho litovat?). Bylo by ale ještě lepší, kdyby byl ve filmu vykreslen precizněji a bohatěji. Filmové vyprávění se mi vůbec zdálo trochu vachrlaté. Postavy ani téma dlouho jako by se nechtěly vyloupnout. Zůstávaly poněkud mlhavé, beztvaré. U nejedné scény jsem nevěděl, co si o ní mám myslet. Ve strhujícím závěru do sebe ale vše dokonale zapadne a příběh se završí naprosto plnohodnotně.

Silný film s geniální Steigerem v hlavní roli. Introspektivní reflexe toho, jak člověka zlomí zkušenost s holocaustem a jak velká je cena, za kterou je ze své misantropické rezignace vytažen zpět na světlo světa. Lumet natočil krásné a lidsky cenné intimní drama.

Tohle je jeden z kultů mého dětství. Ten film jsem znával nazpaměť. Ale to my bylo tak osm. Vidět to teď bych se bál.

Ze začátku je to slabota; člověk se v duchu ptá, proč si tak polovičatý kýč vysloužil 85 procent, a obává se dalšího zklamání. Jenže postupně se to začne rozjíždět ("propíchnem mu gumu a on nás vezme") a ve chvíli, kdy na scénu vstoupí Tlusťoch s Holou lebkou (alias panem Chobotnicí atd.), nastávají totální orgie.

Dechberoucí mistrně taneční zamyšlení nad stereotypy chlapáckých vztahů a jejich mnohdy velmi hořkými limity. Krásné.

První část filmu jsem protrpěl prodlévajíc ve velkém zklamání. Pitomý scénář s šíleně nekonzistentními charaktery, klišovitými scénami, blbými dialogy, špatnými vtipy doprovázenými neadekvátními výbuchy smíchu ze strany herců (tohle mě ničilo snad nejvíc) atd. Nemohl jsem dál a když přišla "vrcholná" scéna se Stevensem, byl jsem již tak konsternován, že jsem film zlostně vypnul. Když jsem se chtěl filmu za strašný zážitek odvěčit zaslouženým sepsutím, zjistil jsem z komentářů zdejších uživatelů, že právě závěr filmu, ke kterému jsem se nedopracoval, by měl být podstatou jeho kvality... dal jsem tomu tedy druhou šanci a přesně od té minuty, kde jsem zhnuseně přestal, začal kulminaci blbosti nahrazovat příval toho nejlepšího, co jsem schopen od filmu očekávat. Situace se vyhrotila a psychologie postav se začala odkrývat až na samu dřeň. Závěr byl pak naprosto vrcholně dramatický a já v těch filmařsky dokonalých minutách sledoval se zatajeným dechem, jaké šílené boje se v těch lidech odehrávají, jak strašlivě napjatá je ta situace a jak její výsledek visí na vlásku. Intenzitou ta poslední scéna překoná i 12 angry men. Lumet se pro mne začíná stávat předním tlumočníkem toho, co znamená v prostém životě dobro, jak šílené je balancovat na hraně mezi ním a zlem a jak těžké a do velké míry nevděčné je přiklonit se právě k němu. Bravo! A vrcholné extempore pana Kinga je asi nejvtipnější scéna, kterou jsem kdy ve filmu viděl. Do Pahorku jsem se zamiloval a má u mne v srdci zajištěno stabilní místo. Jaká škoda, že si to kazí tak zlou první hodinou...

Podařená taškařice. Je v ní silně znát Allenův barový původ a láska ke grotesce: bez kloudné linky film chrlí jeden gag za druhým. Na vysoké úrovni, samozřejmě: inteligentní (více či méně latentně) a plné třaskavého humoru. Doporučuji sledovat ve společnosti, ve které se "béčkový" humor násobí. Také doporučuji zamyslet se nad podobnostmi a rozdíly mezi tímto žertíkem a o poznání smysluplnějším Love and Death - je to rozhodně nejednoduché a zajímavé srovnání.