Eruntano

Docela zklamání. Snímek je typický Leighovým citem pro tvorbu postav, zachycování jejich životů, duší, pocitů, pohnutek... Hezky se na to kouká, obzvláště díky hereckým výkonům. Leigh umí vést k naprosto přirozenému herectví, zároveň ale kořeněnému láskou ke groteskní nadsázce. Toto jakési "nadrealistické" vyznění je velmi osobyté a mám ho na Leighových filmech rád. Problém Another Year je ale v tom, že se vyhýbá skutečně dramatickému konfliktu, ergo mu v konečném důsledku chybí i jakákoli katarze. O tom, co se režisérovi povedlo v Secrets & Lies si tady můžeme nechat jen zdát. Jakoby Leigh rezignoval na aktivní přístup k látce, kterou zpracovává. Vystupuje zde pouze jako pasivní (možná unavený?) pozorovatel. Výsledkem je líbivá, hořce sentimentální, ale dost plochá podívaná.

Především úžasně zahraný film. S dokonalým citem pro přirozené herectví, které přes svoji pokoru dokáže vrzůst do výsostně tragických poloh, aniž by si muselo pomáhat falešným pathosem. Mladí herci ze sebe vydávají vědra autentického života. Hořký příběh drsného, ale dobrosrdečného kluka, který chce sjednotit a zaopatřit rodinu dealováním drog, je napsaný neskutečně citlivě. Na Loache je až nečekaně plný zvratů a výsostně dramatických míst. A samozřejmě je morálně neskutečně dráždivý. Během filmu jsem asi tisíckrát změnil názor na to, co z počínání postav je dobré a co zlé, v čem jim fandím a v čem ne. Zapeklitý je ten náš svět.

Lumeta mám moc rád. Tento film jsem (ani nevím proč) dlouho odkládal. Zařadil se přitom jednoznačně do mé lumetovské topky. Příběh je vyprávěný nenápadně, bez velkých gest, ale se zaměřením na citlivé tlumočení toho, s jakými dilematy se potýkají duše všech zúčastněných postav. V celém ději není žádné rozhodnutí, které by bylo snadné a jednoznačné. Od životního stylu rodiny (jsou to bezohlední fanatici, nebo důsledně čestní lidé?), přes to, nakolik lhát těm, které milujeme (Dannyho přiznání Lorně), až po otázku, jestli dopřát Dannymu vlastní život. Nejednoznačné jsou i postavy, v čele s otcem, kterého úžasně hraje Judd Hirsch. Vše má zcela přirozeně svůj rub a líc a nám je díky precizní Lumetově režii dáno to složité drama intenzivně spoluprožívat. Hlavně díky tomu, jak skvěle režisér pracuje s herci - v celém filmu není v tomto ohledu slabého místa. I několikaminutový výstup Stevena Hilla coby otce Annie je zcela naplněný. Soustředěný herecký koncert z trochu divokého námětu dělá precizní a uvěřitelnou sondu do rodinných vztahů, které film krásně mapuje a ukazuje jejich hodnotu, přesahující i bolest oběti.

Asi nejsilnější akční krimi drama, co jsem viděl. Je řemeslně dokonalé, schopné maximálně vytěžit všechny žánrové postupy a samozřejmě též geniálně zahrané do poslední figurky. Na piedestal ho ale staví především příběh, ve kterém se mrazivým způsobem odráží temné stránky přechodu do postsocialistického režimu. Kde berou Poláci schopnost tak bravurně filmem reflektovat svoje dějiny, i ty nejaktuálnější, je mi záhadou. Asi od pánaboha (což by vysvětlovalo, proč mi to tak zoufale neumíme). Psy se kvalitou, atmosférou a stylem vyrovnají jakékoli Hollywoodské kriminálce. Vedle jejich autenticity ale cokoli amerického vypadá jako neškodné děcko. Scéna, kdy bývalí namachrovaní "estébáci", po revoluci přidělení ke kriminálce, poprvé v životě narazí na skutečné zločince, je nezapomenutlná jako skvostně zrežírovaná akce, i jako kurewsky trefná metafora. Film bez mě známé konkurence.

Dvě šikovně natočené, chytré a originální povídky plné solidních hereckých výkonů. Přese vše ale vlastně docela nevýrazné. Možná to bude tím, že překotnost jejich vyprávění nedostává ambicím, které si kladou - tedy revizi pojmu hrdinství. V polském prostředí to jistě byl velmi provokativní a třaskavý počin. K nadčasovosti by ale potřebovaly obě storky více prostoru, na kterém by měly šanci proniknout do hloubky.

O tomto snímku nevím, co si mám myslet. Téma je hrozně silné, ale zpracování mě nechalo zcela chladným. Snad kvůli té velké nepřehlednosti a místy podivně se vyvíjejícímu ději (náhlá ztráta jednotky). Překvapilo mě, že z šílené atmosféry kanálů jsem mnoho necítil - nedalo se ale nic dělat, Wajda mi to podával strašně neuchopitelně. Střední část děje jako by se neustále točila v kruhu. Až vyústění všech tří příběhových linií mělo sílu; takhle konkrétních scén měl mít film víc.

Uf, tak tomuto filmu jsem na kloub nepřišel. Je příliš strohý, chladný a bezcitný, než abych do něj pronikl a pochopil jeho myšlenky. Vzdálené mi byly samotné postavy, hlavně vyjukaný kněz, který mě svýma neustále vykulenými očima docela otravoval. Lucyna Winnicka jako Johana byla ovšem dechberoucí - hlavně díky ní aspoň chvílemi zajiskřila tíživá atmosféra příběhu. Konec konců je tu dost působivých scén (jeptišky v kostele, rozhovor s rabínem...) - jejich smysl mi ale přišel příliš zastřený. Zdejší interpretace jsou dobré, ale ve filmu jsem nic takového nebyl s to číst.

Podivuhodně dobrý a osobitý (po)válečný snímek o prostých osudech. Hned zkraje mě okouzlila křehkost vznikajícího vztahu i obou zcela nehrdinských, ale plně lidských, zranitelných a zraněných hrdinů. Velký podíl na tom mají výborné výkony obou představitelů. Začínám si zvykat na to, jak dobře Zanussi umí dobře vést herce. Obzvláště Scottu Wilsonovi se povedlo vytvořit postavu vojáka způsobem velmi netypickým, ale o to poutavějším. Překvapilo mě, že Zanussi klade velký důraz na estetickou stránku filmu, což bych zrovna od něj nečekal (i když jsem viděl jen pár jeho filmů - všechny spojoval výrazový naturalistismus, civilnost). Sdělení se tak hodně posouvá do obrazové roviny, což je ostatně nabíledni vzhledem k tomu, že postavy si nerozumí a dialogy velkou roli hrát nemůžou. Mnohé scény jsou z tohoto pohledu nezapomenutelné. Od momentu seznámení, přes smutný swingový tanec, až po Normana opuštěného na nástupišti. Povedené je také přenesení důrazu na pohledy postav, které celou dobu říkají nesmírně mnoho (opět skvělí a skvěle vedení herci). Bohužel ale film místy ztrácí tempo a scénář se cyklí - například ve zbytečně variované scéně s překladatelem. Byl by rozhodně prostor zanořit se ještě více do hloubky a bylo by to určitě vhodné. Potenciál měl příběh veliký. Některé výrazné prvky také zůstávají nedořečené, nedovysvětlené. Od podivné Zapasiewiczovy postavy až po nahozenou myšlenku, že štěstí může člověk najít i v utrpení. Celkově je každopádně velkou křivdou, že film je takřka neznámý.

Propána, to je tak bolavý amatérismus. Už tedy Hubačův scénář je sbírka příběhových a charakterových klišé bez zavadění o skutečně dramatickou situaci. Mináčova režie se sice asi snaží o západní velkolepost, ale neumětelsky zabíjí vše, co snad mohlo být dobré. Obzvláště sentiment umělý až k zblití a nulové vedení herců, kteří předvádí totální šmíru (Abrhám je vyloženě trapný) jsou na zabití. Takhle zmarnit jedinečný materiál, no fuj.

Mile mě překvapilo, jak šikovně si Daněk svůj scénář zrežíroval. Žádný upachtěný realismus z řemeslné nouze, ale zručná a působivá obrazová metaforika, která dobře odpovídá typické symboličnosti Daňkových dramat. Například práce s hroby na nádvoří, vrcholící ve scéně, kdy na nich tančí královnina suita, je naprosto skvělá. Dokonce mě až zaskočilo, jak málo dialogů film obsahuje a do jaké míry si Daněk, jehož parketou je slovo, dovolí sdělení opřít o řeč obrazu. Viz způsob, jakým je vykreslena paranoia osádky hradu při hledání špeha. Spadá sem také Macháčkovo minimalistického herectví, které z postavy Jindřicha z Lipé dělá nikoli živý charakter, ale opět spíše symbol neústupnosti v pravdě. Nic proti tomu, samozřejmě, ale chvílemi jsem se už docela bál, jestli se ze snímku nestane pod návalem metafor a jinotajů až příliš chladná abstrakce. Naštěstí se ale dějem line i jedna skutečně tragická linka, který mu dodává lidských rozměrů. Je to (opět pro Daňka typický) příběh člověka prostého, žijícího ve stínu velkých osobností a dějin, vrženého mezi mlýnské kameny panských sporů. Jde o purkrabího v podání skvělého Martina Růžka, který v protikladu k Macháčkovi dává postavě duši, která se složitě a nejednoznačně pere s náročnou situací. Je tak vlastně postavou nejzajímavější, i když co do inspirativnosti si s Jindřichem pochopitelně nezadá. Scéna, kdy se purkrabí pokouší modlit, patří mezi nejsilnější místa filmu. Téma mocenské zvůle a pýchy, která ohýbá pravdu, bylo asi v době vzniku snímku třaskavější a umím si představit, jak se na mnoha místech ("pořád někdo hlídá") tajil tehdejšímu divákovi dech. Neznamená to ale ani v nejmenším, že by Daněk svojí inteligentní prací neměl co říci i dnes.