Mijagi

The Magic of Belle Isle mohl být dokonalým filmem, nebránit mu v tom přílišná přeslazenost a kýčovitý závěr. Tématicky připomíná o něco starší Gran Torino Clinta Eastwooda, škoda, že se jej tvůrci nepokusili napodobit i syrovostí. Na druhou stranu se jedná o milé dílko, jehož shlédnutí vyloudí z člověka nejednu slzu dojetí a vyvolá příjemnou náladu a to je mnohdy více potřeba než estetický prožitek z kvalitního umění. Minimálně hvězdu navíc filmu přidávají dětští herci, na něž měl režisér opravdu šťastnou ruku, dokazují to především jejich přirozeně působící dialogy s charismatickým Morganem Freemanem. Slabší 4 hvězdy.

V tématu wrestlingu mám silné neznalosti a to takové, že tento sport dokáži maximálně zařadit mezi bojové. A ejhle, ono se jedná navíc o nesoutěžní, předem domluvenou záležitost s prvky divadla. Vidět živě či v televizi nějaký zápas bez dalších souvislostí, asi ho odsoudím jako zbytečně krutý a diváky nazvu bezcitně přihlížejícími sadomasochisty. Jenže ono to má myšlenku a Darren Aronofsky ji na životě zestárlého wrestlera líčí tak mistrně, že kouzlu této zvláštní disciplíny podlehne i ortodoxní odmítač násilí. Mickey Rourke v hlavní roli překvapil, zvlášť v emocionálně vypjatých dialozích se svojí filmovou dcerou. Nebýt několika zbytečných pasáží ničím nepřispívajících do hlavního děje, neváhal bych dát plný počet hvězd.

Sam Riley umělce prostě zvládá "za jedna". Stejně bravurně jako zahrál Sala Paradise (alter ego spisovatele Jacka Kerouaca) v Na cestě, mu v Controlu sedla postava Iana Curtise, zpěváka postpunkových Joy Division. Roli nastudoval pečlivě, což je vidět především v pohybové choreografii při koncertech, v simulaci epileptických záchvatů a v prožívání depresí. Líbí se mi také komornější přístup zpracování a černobílý obraz, oboje dodává již takto tragickému Curtisovu životu ještě větší ponurost a je snazší vžít se do jeho psychiky. Pokud vás Control zaujme, doporučuji shlédnout ještě Nonstop party, zpracovávající v první třetině stejné téma a pokračující od kapely Joy Division k z ní vzniklým New Order a dále až k taneční hudbě. Nonstop party a Control = jednoznačných 5 hvězd.

První dvě třetiny nudí, hluchých míst je více než vtipných a nepohltila mě ani atmosféra žití v blízkosti malého říčního přístaviště, v tomto případě v Praze Libni. A to mám podobná místa jinak rád. Nabízí se srovnání s Černou kočkou, bílým kocourem Emira Kusturici, kde je divák od první minuty naplno vtáhnut do poetiky malé osady v deltě řeky Dunaje, jako kdyby s místními, podivuhodnými obyvateli vyrůstal od narození. Ale vraťme se zpět k Vltavě. „U mě dobrý“ má naštěstí scénu se skořápkami, natolik vyvedenou, že dokáže vytáhnout celý film ze dna do lehkého nadprůměru. A také Hřebejk již poněkolikáté obsadil Bolka Polívku, na jehož herecký um se v tomto filmu obzvlášť dobře kouká. Tři hvězdy.

Ve filmu se toho na první pohled příliš neděje. Režisér Peter Weir rozjíždí v úvodní polovině magický, tajemný příběh, aby v druhé části ukázal jeho dopady do skutečného světa. Hororový nádech netvoří monstra a lekací scény, ale především záběry na mohutný skalní masív čnící k nebi z rozpálené australské pustiny a podivná ústřední melodie, přičemž oboje záměrně balancuje na hranici snesitelnosti. Kulisy vyprahlé buše evokují unavenost, ospalost a divák je touto atmosférou postupně unášen do jakési snové reality, kde snadno podléhá mystické stránce snímku. Rušivým elementem zůstávají pouze výkony několika hereček, především mladých studentek internátní školy, jejichž dialogy působí občas uměle.

Genetické sci-fi odehrávající se v blízké budoucnosti, kdy lidstvo definitivně přestalo věřit intuici a všem možným nahodilostem a nechalo se ovládnout stoprocentní racionalitou ukotvenou ve vědě. Téma samo o sobě ponuré je po této stránce navíc vygradováno chladně působícími interiéry, melancholickým soundtrackem a záměrně nepříliš emočně se projevujícími postavami. Kromě navození správné atmosféry dokáže režisér znamenitě pracovat i s napětím, což je patrné např. ve scéně, kdy se skutečný Jerome škrábe do točitých schodů svého bytu, aby včas stihl uvítat neohlášenou návštěvu policie. Po herecké stránce neshledávám žádný slabší článek, přesto všechny ostatní lehce převyšuje svými excelentními výkony Jude Law. Gattaca mě opravdu nadchla a osobně ji řadím na roveň kultovního snímku 451° Fahrenheita.

Vodácký thriller lehce připomínající některými motivy film Na vlastní nebezpečí od Filipa Renče, ovšem v tomto případě ve starším a mnohem zdařilejším provedení. Příběh i přes svojí jednoduchou dějovou strukturu udrží diváka v napětí po celou dobu stopáže. Kromě na svojí dobu odvážných záběrů z peřejí divoké řeky za to může především režisérova práce s atmosférou, kterou bych nazval „plíživě zlověstnou“. Divák z dialogů a nálad hlavních postav tuší, že se něco stane, jen čeká kdy. Syrové zobrazení násilí ve scéně měnící nevinný výlet v boj o život se vyrovná takovým slavným snímkům, jako jsou např. Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka nebo Zvrácený Gaspara Noého. Doporučuji k shlédnutí i těm, kdož neměli nikdy pádlo v ruce :-)

Zajímavý námět – ukázat na osudech jedné rodiny a ve formátu sociálního dramatu, jak vratký může být pojem „nevinnost“. Jednotlivé postavy jsou zahrané kvalitními herci a k emočnímu prožitku diváků napomáhá také melancholická hudba v podání Vladivojna La Chia. Všechny tyhle klady však shazuje totálně zbabraný scénář. Příběh je zpracovaný rozvláčně, táhle a dějové zvraty podávány bez jakékoliv snahy o překvapení. Po výborné Kawasakiho růži mě tentokrát Hřebejk zklamal.

Příběh charakterizující dnešní postmoderní společnost, vyprázdněné vztahy, směřování odnikud nikam, povrchní zábava, rezignace na jakékoliv složitější přemýšlení a v případě Generace X navíc vše napasované do brilantně sepsaného scénáře, kde do sebe dějové pasáže postavené především na nevšedních povahách jednotlivých postav zapadají jako dílky kvalitní skládanky. Příjemným překvapením pro mě byli i samotní herci a to hlavně v emocionálně vypjatých scénách.

Jestliže jsem první dva díly téhle tygří ságy zdrbnul, tak u trojky musím uznat mírný kvalitativní posun. Děj zůstává sice stále přímočarý, ale oproti předchozím dílům je přece jen vybroušenější a v kombinaci s našlápnutou choreografií bojových scén udrží diváka v bdělosti od začátku až do konce. Při závěrečné scéně v hangáru jistě zaplesalo srdce nejednoho nadšence do karate akčňáků. Kvůli velkému množství umělých dialogů a citových projevů, které i přes zoufalou snahu hlavních postav zůstávají chladnými, musím však i tentokrát hodnotit počtem tří hvězd.