Koryntos

JSEM VLASTENKA, ZAČÍNÁM ČESKÝM FILMEM.S tímto filmem jsem rostla i proto patří mezi mé nejoblíbenější. Mám ho ráda hlavně z toho důvodu, že je to film ze života, který si na nic nehraje. Pokaždé když ho vidím, ztotožňuji se s nějakou z jeho postav. Je to jeden z mála filmů, na který mám chuť podívat se kdykoliv, s jakoukoliv náladou. Krásně se u něho člověk odreaguje. Nesmím opomenout, ani výborný soundtrack k filmu, mám ho doma na CD a patři mezi nejoposlouchanější CD, některé písničky již ani nejde přehrát. Jiřímu Macháčkovi, jeho role seděla dokonale. ( pzn. V mužích v naději jsem ho hanila). V Samotářích, ale právě to, že působí jako Franta od sousedů, který si na natáčení jen odskočil, jako záskok, působí ku prospěchu. Divák mu tu roli ,, žere,“na rozdíl od MVN. Jinak celkově herecké obsazení bylo výborné.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, přesně podle mého gusta. Stejně jako Geirr, nemám ráda přehnaně pozitivní lidi s věčným americkým úsměvem, kteří mají svůj křečovitě pozitivní úsměv, děj se, co děj. Navíc mám ráda severské filmy, vždycky na mě působí opravdově a syrově. Tento film má hodně jadrný styl a o hodně jadrnější vyjadřování, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí, ale právě to jej dělá jedinečným, působí pak neuhlazeně a opravdově, tu opravdovost, která je z tohoto filmu cítit, mám hrozně ráda. Kurz negativního myšlení je revolta vůči většinové společnosti, která nám diktuje být pozitivní za všech okolností, ale kdo určuje, zda být pozitivní je opravdu ta lepší možnost. Negativní člověk nic neskrývá, ale pozitivní lidé se mohou přetvařovat. Proč být pozitivní ve chvíli, když se nám život rozsypal. Je lepší vypít pohár hořkosti, až do dna, a pak se přenést dál.

Přiznávám se bez mučení můj první a zatím i jediný film, u kterého jsem na konci brečela, jako želva. V ostatních filmech, i kdyby tam vyvraždili celé lidstvo, nehnu ani brvou. Vlastně tam vůbec ani není záběr zpříma, jak Guida zastřelili. Do půlky filmu se vždycky hurónsky chechtám. Od půlky filmu, si rovnou můžu připravit zásobu kapesníků, jaký má film na mě efekt. S odstupem času vím, že je to Benigniho taktika, jak chytnout diváka za srdce. V začátku filmu ho přimět rozesmát se a od půlky filmu ,,děj se vůle boží.“ Prozatím mu tato taktika vychází i v dalších filmech. Tento film, ale prvořadě těží z výborného námětu a toho jak originálně se s ním Benigni popral.

Film krásně vykresluje přátelství mezi Mary a Maxem a také touhu Mary zbavit svět psychických poruch, což je nemožné a přivedlo ji to na scestí. Další pravdou je to, že rodinu si opravdu vybrat nemůžeme, ale přátelé ano. Poprvé jsem tento film viděla společně s rodiči autistických dětí. Film mě nadchnul, ať už provedením postaviček, vtipností a konfrontací se samotnou realitou. Vlastně jsme se všichni, jak já tak i rodiče u samého filmu hrozně nasmáli. Tak je to i ve skutečnosti, některé situace s lidmi majícími poruchu autistického spektra působí opravdu komicky, jenže po hlubším zamyšlení to vůbec komické není. Pro představu, kdyby vám někdo přinesl domů židli, protože špatně pochopil větu: ,, Přijměte židli.“ Komické to je pouze jednou. Jenže autista by vám tu židli domů přinesl pokaždé, když by se dostal do stejné situace. To samé je i u Mary, situace působí komicky, ale neměla to v životě lehké, mít matku alkoholičku a otce, který je uzavřený do vlastního světa a nezajímá se o ni. Prostě film je opravdu geniálně zpracovaný. Jen jednu menší výtku bych měla k časové linii. Některé situace neodpovídají z časového hlediska, třeba kohoutek, kterému je tak 20 let.

,, Tvář mého nejlepšího přítele, může být zároveň tváří tvého největšího nepřítele.“ Všechno je relativní a vždy záleží na úhlu pohledu, z jakého budeme právě my na danou věc pohlížet. Vyměnila jsem ve své topce Americkou krásu, za Takové normální zabijáky, protože podle mě mají větší výpovědní hodnotu. Média mají velkou moc ze zabijáků udělat hrdiny a z hrdinů se rázem mohou stát zabijáci, právě podle toho, jak se to médiím hodí do krámu a to nejen ve filmu, ale i ve skutečnosti. Když se nad tím tak zamyslím, raději bych tam uvítala, kdyby Mickey a Mallory opravdu zabíjeli, jen ty, kteří se něčím provinili. Na začátku zabijí úchylného otce a matku, která tomu jen nečinně přihlížela, ale pak se jim ta pomsta nějak vymkne z rukou a začnou zabíjet pro zábavu, to mě docela mrzí, protože by to tak nějak vypadalo lépe, kdyby zabíjeli jen ty špatné. Na stranu druhou tam pomyslná ruka zákona, která má pomáhat a chránit, představovala to skryté zlo, které mi přišlo o hodně horší, než chování našeho ,, zamilovaného“ párečku. Mickey má vlastním tak trochu schizofrenně zvráceným způsobem pravdu, když tvrdí, že přežije jen ten nejsilnější jedinec. Tento film má skvělou atmosféru, která mě držela v očekávání od začátku, až do konce. Skvělý scénář a opravdu úžasnou a k dokonalosti dovedenou pastvu pro oči, ať už se to týká scén samotných, nebo prolínaní s komiksem, či sitcomem a navíc tuto atmosféru skvěle podtrhuje výborný hudební podklad.

Podle mého názoru výborně zpracovaný film se zajímavým tématem. Hlavní postava byla jak výborně napsaná, tak výborně zahraná. Jeff Goldblum dokázal vystihnout rozpolcenost mezi duševní nemocí postavy a mezi mistrovským uměním této postavy manipulovat s druhými lidmi a podmanit si je. Od začátku filmu jsem měla zvláštní pocit, který se mě držel, až do konce filmu. Prostě se mi tento film, nějak dostal pod kůži. To se mi u mnoha filmů nestává.

Tento film mě opravdu polechtal u srdce. Je to film o tom, že když ztratíme svoji velkou lásku, tak nějaký čas trvá, než to přebolí a můžeme jít dál. Na druhou stranu, je to opravdu zachyceno z ženského pohledu na vztahy. Zjistila jsem, že hodně kamarádů, určité scény, z mužského pohledu vůbec nechápali, na rozdíl od kamarádek, kde jsme se shodovaly ve všem. (Chtělo by to sociologický průzkum, jakou úspěšnost, měl snímek u mužů a jakou u žen.) Nicméně je to jeden z filmů, kde postavy jedí, kouří, mluví s plnou pusou, zaklejí si…. Ve kterém najdeme zrychlené záběry, nebo lesknoucí se scény, které jdou místy, až do ztracena. Celkově sytost a kompozice barev spolu s úžasným hudebním podkladem, výborně podtrhují atmosféru filmu. Skvěle tam zapadají i rušivé momenty slyšitelné za dialogem herců, třeba křupání hranolků, zvuky příborů, hlasy v dálce… Všechny tyto efekty film neuvěřitelným způsobem zlidšťují a dělají ho jedinečným. Přiznám se, že v jiných filmech nemusím Juda Lawa, vždy mi přišel jako prvoplánový krasavec z přeslazených filmů. Tady však působí, tak nějak jinak a hrozně sympaticky. Norah Jones a Rachel Weisz to ve filmu moc sluší a jejich role jsou jim šité na míru. Celou atmosféru filmu dokresluje úžasný hudební podklad. Člověk jen sedí, kochá se pohledem a vdechuje tu zvláštně okouzlující atmosféru filmu. Myslím, že tento film nejde dobře vystihnout slovy, ten se opravdu musí vidět.

,,Kdo jede nocí a větrem zlým? To jede otec se synem svým. Hoch v rukou otce spočívá tich, Ten vroucně ho drží v pažích svých. Můj synku, řekni mi, čeho ses bál? A není tu, otče, duchu král? Ten s korunou král, ten s ocasem duch? Jen klid, vždyť to je mlhy pruh. Jen hochu pojď, jdi se mnou tam, kde učit tě budu krásným hrám, kde kvítí pestré, co chceš si přát, a je zlatý matčin každičký šat. Můj otče, můj otče, což neslyšels z tmy, Co hrozný duchů král sliboval mi? Buď tiše, synku, nářku už nech, To v listech suchých větru byl vzdech. „Což nechceš jít se mnou v moji říš? Moje dcerky čekají na tě již, Dcerky v nočních tancích se pohupují A znaví tě, uspí tě, utancují.“ Můj otce, můj otce, a neviděls snad Zas krále dcery kolem nás stát? Můj synku, proč zas zmáhá tě strach? To šedé jsou vrby v černavých tmách. „Ty líbíš se mi, tvá postava dráždí mne též; Já vezmu tě s sebou, ať nechceš ci chceš.“ Můj otče, můj otče, on po mne už sáh´! Teď duchů král na mne ruku vztáh´! Jat hrůzou je otec, víc koně štve, V rukou tíž svírá dětátko své, Když dvoru dosáh´stěží žil, Leč v jeho rukách mrtvý syn byl. Když se zamyslíte nad goetheho básní Král duchů, tak přesně o tom je celý film, tak si to přeberte a hlavně se na něj podívejte.

Tak tohle byla opravdu láska na první pohled.Další film, který se mi dokázal dostat pod kůži. Milí pánové a dámy, z tohohle filmu, jsem vypleskaná jak 13tka z kluka z plakátu. Jak se usmívá, jak si prstem kroutí vlasy, když je nervózní, jak je inteligentní, jak je sexy s tím strništěm. Vážení, já ho miluju, ale pssst nikomu to neříkejte.

kONČÍM ČESKÝM FILMEM. ,, Tomuhle já říkám umění. Realismus. Autor se nám nebál sdělit, že má rád krásná pevná prsa. Dokonalost. Trojky?!,,Pojď si šáhnout."Dvojky!" ,,Nesahat,, koukat!",,Jo, to mě moje první holka říkala taky.Galeristi a panny asi zapomínají, že nám pánbůh nadělil 5 smyslů." Zaráží mě tak negativní hodnocení tohoto filmuJá sama tento film mám hodně ráda. Čas od času na něm hodně ulítávám a všímám si strašně moc věcí, které mě na poprvé vůbec nenapadly. Podle mě je to film hodně ze života. Kdyby film se stejným námětem natočili, kdekoliv jinde, sklidil by určitě úspěch. Vždyť jsou v něm témata blízké každému z nás, školní prostředí, kamarádství, milostný trojúhelník, zakázaná láska, rozchody, nečekané komplikace, útěk před zodpovědností… Navíc mám ráda multikulturní filmy, kde se mluví více jazyky. Také jsem si všimla, že všechny hlavní postavy ve filmu, když jsou šťastné, tak je jim to opravdu vidět na očích, to samé platí i pro smutek, tohle jsem si při sledování, žádného jiného filmu nikdy neuvědomila. Chci tím říci, že postavy působí důvěryhodně a uvěřitelně. Petr Lněnička a Susan May Pratt, byli opravdu výborní. Navíc i v názvu filmu se skrývá pointa, opravdu tomuhle filmu nemám co vytknout.