belldandy

Film o scénáristovi, který právě píše scénář filmu, na nějž se díváte. Je to tak chytré a inteligentní, že člověk cítí povinnost dát hned plné hodnocení. Stejně jako u předchozího Kaufmanova filmu mám ale pocit, že geniální nápad při své realizaci kdesi skřípe. Nepůsobí tak dokonale, jak by mohl a měl. Důvodem snad bude jistá nesourodost všech částí, která by měla být čímsi silným spojujícím překonána, ale není. Přesto je to nejlepší scénář, který byl nejen tohoto roku realizován. (Ne jako hnidopišství, ale jako tip chci upozornit na film "Myslící moře" Gerta de Graaffa, který téma právě psaného scénáře zpracovává ještě před Kaufmanem. Ovšem zcela jinak.)

Tohle je vůbec nejlepší seriál Jaroslava Dietla (Lze-li u třídilné série u seriálu vůbec mluvit). Za dobrým vyzněním tohoto díla stojí dva dobré předpoklady: Menšík je Dumas a Dietl je Dumas. Oba mohli najít dobrý důvod pro ztotožňění s touto postavou a díky tomu je vyznění této málonákladné TV-hry nakonec tak věrohodné. Menšík dokázal Dumase zahrát jako živelného génia i kariéristu, jehož osud je fraškovitý i tragický zároveň. Ve scénách, v nichž Dumas svému synu vypráví, o tom, že fikce je důležitější než skutečnost, mám pocit vyjádřil Dietl i své životní kredo. Vyprávět příběhy bylo pro Dumase, Dietla a také Menšíka to nejdůležitější bez čeho nedokázali žít. Umělecká kvalita děl Dumasových, stejně jako Dietlových, je sporná. Morální stanovika jimi také rozhodně zastávat nechtěli. Ale skoro všechny prozařuje umanutá chuť vyprávět lidem příběhy a přinutit je, aby naslouchali.

Tenhle film snadno složíte z jednoduché rovnice. Výborná Prokofjevova hudba dělá víc než polovinu. Krásná kamera, kterou zas připisuji Ejzenštejnovi, dělá zbytek. Shrneme-li to, vyjde vám film velmi estetizující. Lze říci: umělecký. Myslím, že je to zvláštnost ruské a také třeba japonské kinematografie, že i hrůzné věci zobrazené na plátně vypadají v jejich podání velmi krásně. Hned zpočátku uvidíte mrtvolu ohlodanou na kost. Při pohledu na ten záběr jsem však pocítila jen okouzlení kompozicí a celkovou výstavbou scény, nikoliv děs. Alexandr Něvský je prostě jedním z těch krásných černobílých středověkých filmů, třeba jako naše Markéta Lazarová. Ale. Kromě kamery a hudby, ostatní věci film už jen shazují, například scénář. Druhý díl Vávrovi husitské trilogie si z tohohle filmu, myslím hodně odnesl (křižáci topící se na ledu nebo na blátě – to vyjde nastejno, všechen lid beroucí se k boji, tragický milostný trojúhelník a samozřejmě moudrý a odvážný vojevůdce). Vše je samozřejmě velice patetické. Český film by takovou nálož hrdinnosti a odhodlání ani neunesl, ale v Rusku se to ztratí. (Mimojiné: Distribuce filmu byla pozastavena po té, co Rusko uzavřelo mírovou smlouvu s Německem. Není divu, jasně se tu praví, kdo je nepřítel. Když Německo napadlo SSSR zase se do distribuce vrátil.)

Ano, Alphaville je určitě experiment. A Ano, Alphaville je lehounce i parodie. A přestože zde jsou prvky noiru i sci-fi, přesněji anti-utopie, není to ani noir, ani sci-fi. Dochází tu pouze k jejich konfrontaci, které je popravdě prapodivná. Silná individualita noirového detektivního hrdiny popírá absolutní moc totalizující společnosti. Některé noirové odkazy jsou zřejmé (zmínka o Dicku Tracy, na počátku čtený Hluboký spánek od Raymonda Chandlera), některé jsem si musela teprve dohledat (Harry Dickson a Lemmy Caution - to jsou jména Francouzi vymyšlených noir-ových detektivů). Inspirací k filmu byla pro Godarda básnická sbírka „Město bolesti“, která je ve filmu citována. Alphaville je ztělesněním onoho města bolesti. - Spíše než detektivka tvrdé školy nebo sci-fi je Aphaville taková „společenská“ fantazie. Je tu znát, že Godard nemá žádné technické vzdělání. Přesto si troufá jit do kritiky technokratické, logice zcela odevzdané, společnosti. Než ho za to zavrhneme, měli bychom si uvědomit, ona distopická vize společnosti není založená na uvažování o technických problémech (na rozdíl od Clarkova HALLa 2000), ale na znalosti sémiotického diskurzu (sémiotika – nauka o znacích, slovech a jejich významech) a uvažování jejího dopadu na společnost. Viz. neustálá přítomnost symbolů a jejich leckdy matoucí využívání – šipky, označení sever - jih, obrácené užívání kroucení hlavou na ano-ne a podobně. Natáčení se měl původně účastnit i Roland Barthes, což by možná bylo tou správnou stoupou k chápání filmu. Společnost je tu ovládána nejen pomocí teroru (odpůrci jsou pragmaticky a sytematicky ve velkém zabíjeni), ale také pomocí slov (některá slova jsou rušena a jiná zaváděna). Lemmy Caution také nakonec zničí Alphu 60 tak, že jí zadá poetickou hádanku, snaha o její interpretaci nakonec Alphaville ničí. Bez pokynů Alphy jsou obyvatelé Alphavillu zmatení a neschopní akce. (PS: Většinu informací jsem převzala z knihy Jamese Monaca – Nová vlna. Praha 2001.)

Nejpohádkovější a pro mě i nejlepší díl Animatrixu. Povedeně evokuje atmosféru příběhů z Říše divů. Do světa divů se sice tentokrát nevydala Alenka, avšak podobně jako Alenka do Země za zrcadlem, i hlavní hrdinka sem přišla hledat svoji kočku.

Matrix tentokrát naopak. Stroj lapen do virtuálního světa vytvořeného lidmi. Stroje asi vidí svět trochu jinak a tak je i ten virtuální svět pro stroje tak trochu divný. Skvělá zápletka, místy pravda nepochopitelná. Ale to zklamání rozhodně nechápu. U mě patří Přijímací zkouška mezi Animatrixovými díly hned do druhé ligy. (První liga: Druhá renesance, Neznámé území a Detektivní příběh).

Velmi zvláštní dokument Nikyty Michalkova, který zpovídá opakovaně svoji dceru Annu a klade jí jednoduché otázky: "Co máš ráda? Čeho se bojíš?..." Jak Anna vyrůstá mění se její odpovědi od dětsky nevinných, podlehají sovětské propagandě až po vážnou právě počínající dospělost. Dospívání Anny posloužilo Michlovovi jako alegorie pro stav ruské společnosti v 80. a 90. letecj, jež se taky vyvíjí od nevědomosti k bolestným odhalením a novým zkušenostem. Aby tuto alegorii učinil zřejmou Michalkov střída Anniny odpovědi s komentovanými výjevy z dějin SSSR a jejího pádu.

Při sledování filmu Annie Hallová jsem konečně i já pochopila, že Woody Allen je génius humoru - a to humoru v jeho nejvyšší osvobozující funkci, ve které dokáže změnit tragickou situaci v komickou a kdy vás nutí se smát, abyste nemuseli plakat. Smutek nad obtížností překonávání samoty a složitostí vzájemného dorozumění je hýřivě převálcován sérií nápaditých "gagů" = netradičních filmových postupů. Woody Allen nás marnotratně zaplavuje množstvím svých nápadů, v rámci nichž neustále porušuje zavedená pravidla filmového vyprávění. Hlavní hrdina filmu komunikuje nejen s chodci na ulici a osobnostmi, které doslova vtahuje na plátno, ale i se samotnými diváky. Allen nás nechává nehlédnout i do myšlenek svých hrdinů. Také dovolí Dianě Keatonové (alias Annie Hallové) vystoupit ze svého těla a Alvy Singerovi (ztvárněnému jím samotným) vrátit se do školní třídy a vést se spolužáky freudovský dialog. (Neruší ani to, že mnohé z těchto "gagů" byly ještě mnohokrát ve filmech využity a citovány, a to i samým Woody Allenem.) Absorudita těchto situací je vyvážena všedností až banálností samotného příběhu. "Proč nám to nevyšlo?", ptá se Woody Allen a s ním i divák. "Proč naše láska neobstála ve zkoušce časem? A měla vůbec někdy šanci?"

Už 40 let strá pohádka pro dospělé od Vojtěch Jasného vypráví příběh poklidného městečka, jehož zdánlivá spořádanost kryje především licoměrnost a prospěchářství jeho obyvatel. Jeho klid je však narušen po té co dorazí jeden kouzelník, krásná a záhadná dívka a především kocour... V tomhle filmu není nic, co by mohlo vyšumět. Buď to fungovalo a funguje nebo ne. Já si myslím, že ano.

Kubrick je prazvláštní mimo jiné tím, že se neopakuje a každý jeho film se zdá být velmi precizním cvičením na téma některého filmového žánru. Berry Lyndon je v podstatě životopisný film, vyprávějící o vzestupu a úpadku hlavní postavy. Kubrick si ponechává po celou dobu vypravěčský odstup od jeho životního příběhu a stejný odstup vnucuje i divákovi. Setkávám se tu už po několikáté s jeho bezprecedentním chladem, který je patrný snad v každém jeho díle. (S téměř badatelským odstupem sledujeme přípravu zločinu a jeho nešťastné selhání v noir-ovém příběhu „Killing“. S chladnou estetizující magičností se k nám obrací film „2001:Vesmírná Odysea“. A právě lhostejný přístup hlavního hrdiny „Mechanického pomeranče“ k násilí je zdrojem šokujícího působení tohoto filmu.) - Také Barry Lyndon se staví jako pomalá nezaujatá životopisná studie, jež nic (hlavního hrdinu ani děj) nesoudí, jen pozoruje. Přes leckdy emočně vyhraněné události, jež se na plátně odehrávají, působí film překvapivě (téměř) jen na naši rozumovou stránku. Nutí diváka aby sám věci racionálně, bez citového zaujetí posoudil. A právě to je zdrojem jistého neladného dojmu, který z tohoto filmu mám. - Nedozvíme se mnoho o pohnutkách Lyndona k jeho činům. Musíme buď sami začít jeho pohnutky a plány rekonstruovat anebo vnímát jeho činy jen jako projevy nahodilosti. Na svém bohatství, stejně jako na jeho ztrátě, se hlavní hrdina podíllí jen menší měrou. Ani jedno není tak docela důsledkem jeho vědomého úsilí, ale spíše štěstí či naopak fatálního neštěstí. Jeho příběh je nám tak představen jako osudový. Ale třebaže divák sleduje vše jako neodvratné drama, samotný Lyndon se může jen podivovat, kdy vlastně nastoupil cestu neodvratného pádu.- Dějově mi film nejvíc připomínal Zweigova Fuschého, v němž autor rovněž detailně a při tom s odstupem bez stranění sleduje kariéru ctižádostivého a bezzásadového muže i jeho pád. Pokud jde o filmový projev je srovnatelný s pomalými historickými filmy jako Věk nevinnosti nebo třeba Portrét dámy. Svým citovým chladem mi připomíná zejména posledně jmenovaný film , který se předstíráním a nedostatkem citů přímo námětově zabývá. - Ať se na to dívám z jakékoli stránky. Existuje mnoho lepších a zajímavějších Kubrickových filmů. To neznamená, že je tenhle špatný. Není však nadprůměrný nebo geniální. Je jen velmi, velmi precizní.