belldandy

Andy Millman je rozhodně pokračovatelem Davida Brenta, avšak s lehkým posunem k normálnosti , který byl nutný k našemu ztotožnění s ním. Teprve díky Andymu jsem si uvědomila, že největším problémem Davida nebyly jeho rasistické nebo šovinistické předsudky, tím méně jeho komediální ambice. Tím hlavním problémem byla jeho naprostá neschopnost upřímnosti, jak k druhým, tak i k sobě samému. Mezi upřímností a stylizací si Brent stejně jako Millman vždy vybere sebestylizaci. - Stejně jako se nebyl David Brent schopen rozhodnout mezi rolí kance v přízemí mezi dělníky a rolí rovnostáře nahoře v kanceláři, stejně tak si Andy Millman neumí vybrat mezí tím, zda chce být umělcem oddaným své vizi či „jen“ úspěšnou celebritou. (Přitom se přes naše divácké pochybnosti nakonec ukazuje, že mu možná ani nechyběla ta potřebná dávka talentu.) Předivo lží, které spřádá, aby se jevil v nejlepším světle těm, kteří jsou právě přítomni, se mu nakonec vždy stane osudným. Právě ony lži ho opakovaně přivádí do oněch nesnesitelně trapných situací. Být vyveden z míry někým vyhlížejícím nebo se chovajícím nestandartně, ať už jde o homosexuála, trpaslíka nebo bigotně věřícího, je celkem pochopitelné a omluvitelné. Brent i Millman se však věčné přetvařují až na práh ztráty konzistence se sebou samým. (To je také důvod, proč se Andy zdá být vždy mnohem sympatyčtější v přítomnosti Maggie, protože to je jedna z mála chvil, kdy svoje maskování odhodí.) - A vzplanou-li tu debaty o kvalitě sérií, chci se dopředu vyjádřit tak, že bych netvrdila o žádné že je lepší než ta druhá. Nicméně rozdíly mezi nimi existují. U neúspěšného a politováníhodného komparsisty z první série bylo úsilí se prodat jakýmkoli způsobem ospravedlnitelné. Jenže vytoužený, i když omezený, úspěch nastoupivší v druhé sérii nastartoval stále zjevnější „pobrentovštění“ Andyho Millmana. - Rick Gervais nás úspěšně mate v mazání hranic mezi svým životem a seriálovou fikcí, ale jedno je zřejmé, chybí-li ji jeho postavám upřímnost, jemu rozhodně nechybí. Bez geniální schopnosti pozorovat a až masochistické upřímnosti by seriály Office ani Extras nemohly vzniknout.

Jak tento film charakterizovat? Je to příběh o tom, že svoboda něco stojí a ten, kdo opustí vlast se už nikdy nemůže cíti celý. Natočen podle veleúspěšného komiksu režisérky, který zas zachycoval zážitky z jejího dětství a dospívání. Ukazuje nám Irán, jak ho většinou neznáme, protože ho většinou známe jen z televizních zpráv. - A dodala bych: 1)Vůbec to není jen rozpohybovaný komiks - políčko popolíčku, jak jsem dopředu slyšela. Mnohé scény ubyly, to se dalo čekat, celé se to do filmu nemohlo vejít, ale mnohé zas na oplátku přibyly. Dozvěděla jsem se tak o věci zas o něco víc. Forma není zásadně odlišná od komiku, ale z možnostmi filmu se tu , zdá se mi, pracuje velice pěkně. 2) Svoboda tu není, jak tu kdosi napsal spjatá z Leninem nebo komunismem. To že dva členové Marjaniny rodiny byli komunisté je prostě součástí historie. Sama Marjane nikdy nikde nanaznačovala, že by, po krátkém období v děství, uvažovala o světě z pozic marxismu -leninismu. Marxistkou byla přesně po té co se cítila být prorokem :) a to cosi vypovídá. PS: Pro mně je plus i to, že ve filmu více vynikla má oblíbená postava z komiksu, totiž Marjanina babička. Zkrátka, já tomuto filmu nemám, co vytknout. Udělal mi opravdu radost.

Jsem malá holčička, prší a já již trochu unuděně čekám na příjezd autobusu, pozvednu víčka a božínku to je neuvěřitelné – co to tam stojí ? - Dle mého názoru je Můj soused Totoro jeden z nejjaponštějších a také nejdospělejších Mijazakiho filmů. Určitěje dospělejší než dobrodružná Naušika či Mononoke. (To říkám s veškerou úctou k nim.) Totoro – je méně narativní a mnohem více pocitový příběh. Je založený na náladě jednotlivých okamžiků. Důležitý není celek - nenechte se zmáhat uvažováním kam to spěje a kdy už to tam dospěje. Naopak podstatné jsou jednotlivé chvíle a jejich emotivní zabarvení. Mijazaki, který vždy rád plnil své filmy odkazy na evropskou minulost, zde zůstal věrný čemusi intimně blízkému – japonské rodině. Pomalé budování atmosféry se skládá z mixu odloučení a melancholického smutku náhle prozářeného extatickou radostí, přídechu tajemství a tajemna. Důvěrně známá krajina dětství, v níž ti malí žijí a nám dospělým zůstávají alespoň nezřetelné vzpomínky. Věřím, že tenhle film může být srozumitelný každému – dětem i dospělým. A ta scéna na zastávce autobusu je možná nejlepší scénou v dějinách anime tvorby. PS: Ok. Napřed jsem to chtěla ignorovat, ale už je těch lidí mnoho. Všem těm, kteří tvrdí, že Mei je moc uječená, chci vzkázat, že zřejmě nikdy nevychovávali batole. Anebo se setkali s nějakým zvláště bezproblémovým. Mně přišla Mei naprosto realistická a právě vychovávám druhé. Mimojiné: Stále mě dojímá scéna s kukuřicí a kozou. Koza je pro maličkou Mei adekvátní obludou, proti které musí za každou cenu ubránit kukuřici. Ta má totiž uzdravit maminku a symbolizuje vlastně maminčin návrat domů. I když je ta koza děsivá, kukuřice se nesmí vzdát a musí ji mamince doručit, protože je zárukou jejího návratu. PS. PS. : http://www.rejze.cz/recenze/totoro.html - tady o čem to podle mne je.

český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame.

český název: Sklizeň obilí, ze série "ročních období". V klidném tempu vyprávěný příběh Noriko, která právě překročila třicítku a nastal proto nejvyšší čas se vdát. Noriko se nebrání domluvenému sňatku. Ví, že rodina si přeje pro ni to nejlepší. Nakonec však vykoná svou (nenápadnou sice, ale přesto) vzpouru. Typický Ozu v té nejlepší formě. Sedí se tu na tatami, kamera je postavena nízko, kompozice záběru se táhne do široka.

český název: Předjaří, ze série "ročních období"

český název: Krásný podzimní den, ze série "ročních období"

český název: Podzim rodiny Kohayagawových, ze série "ročních období"

český název: Chuť makrel, ze série "ročních období"

Shawshank je krásný humanistický příběh, který si jistě zaslouží plné hodnocení, jenže ... nedá mi to a chci se vymezit vůči této všeobecné chvále, protože ... třebaže je Shawshank krásný humanistický příběh ... nedokážu v něm vidět o moc víc než dobře odvedené řemeslo filmového nádeníka. Mně se Shawshank v kině moc líbil a všude bych ho teď doporučovala nebýt jediné věci – onoho postavení „number one“ , co tu má. Číslo jedna? Pro mě tedy rozhodně ne. To raději něco ne tak povedeného, ale více odvážnějšího, experimentálnějšího a tedy také více vzrušujícího. Když si vzpomenu, co mi dávají filmy, no řekněme třeba takového Lynche, nebo Triera, nebo Kim Ki-duka, tak je to něco, co právě Shawshank zásadním způsobem postrádá, třebaže jinak zdánlivě nepostrádá nic. V jistém smyslu je příliš dokonalý, aby byl alespoň pro mě „rajcovní“.