gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

169 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 31 60 90 119
    • 16.12.2018  21:59

    V životě jsem nepotkal sluníčkáře, soudím, že diskuze o migraci je u nás dílem hysterická, dílem při vědomí mizerné porodnosti pokrytecká a zaslepená, na druhou stranu dokument bohužel nenabízí nic víc než sázku na emoce prostřednictvím dětských úsměvů a tváří se smutnýma očima. Prakticky žádná práce s fakty a kritický, analytický pohled. Celkový dojem: 40 %.

    • 16.12.2018  21:42

    V poslední době se stal téměř z každého Čecha špičkový expert na islám a muslimskou společnost. Soudím ale, že rozšířit si obzory ještě víc není nikdy na škodu. Dokument z první ruky přibližuje současnou podobu džihádismu a islámského fundamentalismu na Blízkém východě. Jestliže chtějí západní liberálové vidět v povstání proti Asadovu režimu klasickou vzpouru proti nesvobodě, poselství Fronty an-Nusrá je jasné. Syrský režim se zpronevěřil islámskému učení i morálce a stal se legitimním terčem vzpoury. Je nutné svrhnout sekulární režim a nahradit jej státem založeným na šaríatském právu. Kamera bez viditelných zásahů ze strany režiséra zaznamenává zpověď dvou členů sebevražedného oddílu a evropskému divákovi nejspíš z jejich upřímnosti nebude dobře. Míra ztotožnění se členy radikální bojůvky se asi bude limitně blížit nule, ale dokument bych neváhal zařadit mezi pár východisek, ze kterých může čerpat zájemce, který by si chtěl udělat představu o současném arabském světě. Patřil by tam např. grafický román Jednou budeš Arab od Riada Sattoufa, kniha Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností od Ondřeje Beránka a kniha Svět politického islámu od Karla Černého. Je dobré si uvědomit, že zachycení členové bojůvky na jednu stranu opravdu tvoří extrém, na druhou stranu jejich fatalismus, zápal a prostředí, ve kterém se pohybují, stojí za vážné zamyšlení. Celkový dojem: 90 %.

    • 13.12.2018  20:16

    I s odstupem mnoha desítek let se Stezky slávy řadí k nejpůsobivějším (proti)válečným filmům, vytknout se mu dá opravdu máloco. V tom snímku se koncentrují všechny důležité emoce a střetávají všechny možné povahové rysy. Hrdinství se potkává se zbabělostí, idealismus s cynismem, obětavost se sobectvím a víra s beznadějí. Kubrickovi se povedlo dokonalé vtažení diváka do atmosféry zákopů zasypávaných dělostřeleckými granáty i zpustošené země nikoho rozervané jizvami výbuchů a pokryté troskami válečného šílenství. Stezky slávy představují vrcholnou školu především pro filmové kameramany. Co záběr, to obrazová lahůdka. Absurdní scéna vojenského soudu nad údajnými zbabělci, která má zamaskovat nesmyslnost útoku oslabené jednotky proti vojenské pevnosti, je pak obžalobou všech vojenských a politických systémů, které své obyvatele považují za pouhý kanónfutr pro své zájmy. Celkový dojem: 95 %.

    • 13.12.2018  16:05

    Vláčilovou silnou zbraní se díky kombinaci špičkové kamery, chytrého střihu a spolupráce se Zdeňkem Liškou stalo vytváření sugestivní atmosféry. Tu podporoval i použitý černobílý materiál a Vláčilova šťastná ruka při výběru herců. Prim v Ďáblově pasti hraje Miroslav Macháček v roli kněze - fanatického protivníka reformace. Jeho obratný lidský manipulátor, zákeřný intrikát a bezohledný praktik moci je postavou, na kterou se nezapomíná. Příběh je slabší a snímek se kvalitou určitě nevyrovná Vláčilovým vrcholným dílům, jako je Markéta Lazarová nebo Údolí včel, ale kdo je ochoten podniknout spolu s režisérem cestu za zvídavým a nebojácným mlynářem do Moravského krasu v období 1. třetiny 18. století, ten myslím neprohloupí. Celkový dojem: 75 %.

    • 12.12.2018  22:00
    Tess (1979)
    ***

    Zisk tří Oscarů přesně odráží silné stránky snímku. Skvělá výprava, která diváka uvede do Anglie 2. poloviny 19. století, přesvědčivé dobové kostýmy, které navozují dojem naprosté autentičnosti, a tradičně spolehlivá kamera - to všechno jsou typické opory Polanského filmů. Režisér patří od počátku do mé topky a jsem od něj zvyklý, že obvykle dokáže vzbudit mou zvědavost a zaručí pozornost. Tedy až dosud... Bezmála tříhodinová stopáž je bohužel znát. Po dramatické stránce funguje film podstatně hůř, vinu bych přičítal Thomasovi Hardymu. Anglický klasik psal romány do jiné doby a přiznám se, že ačkoliv jsem svého času přelouskal ruské klasiky, Hardyho bych dokázal číst jen s odjištěnou pistolí v zátylku. Převedení do podoby třídílného miniseriálu by bylo pro adaptaci románu, kde je jen minimum silných emotivních scén, mnohem příhodnější. Nastassja Kinski je půvabná, nevinná a romantická, v roli viktoriánské dívky přiměřeně naivní a prostoduchá, zkrátka tak akorát. Tess a její vyvolený jsou v podání Hardyho jen bezmocnými obětmi viktoriánské oficiální prudérní morálky (existovala pochopitelně i její druhá tvář, patrně nikdy a nikde se neprojevil tak markantní rozdíl mezi veřejně hlásanou zdrženlivostí a tabuizováním sexu a přízemní realitou. V Londýně připadala v době vzniku románu jedna prostitutka na sedm mužů a v jiných městských centrech, jako byl Manchester nebo Liverpool, to nebylo jiné). Od Hardyho, který měl tendenci idealizovat společnost a především venkov, se ovšem nedá čekat nic jiného. Ještě nikdy se mi v případě Polanského nestalo, že bych aspoň na chvíli zauvažoval o pouhých dvou hvězdičkách, ale Tess jsem nebyl schopný zhlédnout na jeden zátah, což taky o něčem svědčí. Snímku se nedaří vyvolávat výraznější emoce a vyvíjí se předvídatelně. Snad až na zcela zbytečnou násilnou smrt v hostinském pokoji, která ovšem v kontextu příběhu působí nesmyslně. Polanski ve snaze odvést co nejlepší práci tak trochu spadl do pasti filmového akademismu, ale budiž, odpouštím mu. Celkový dojem: 55 %.

    • 9.12.2018  14:37
    Nixon (1995)
    **

    Na snímku je znát, jak moc Olivera Stonea námět přitahoval a jak ho konspirační vidění světa republikánských pletichářů Nixonovy éry fascinovalo. Při natáčení byl ve svém živlu a taky k nezastavení - stopáž, která je pro běžného (náhodného) diváka nestravitelná, hovoří za vše. Zhlédnout Nixona znamená ponořit se opět do prostředí, které Stoneovi fanoušci důvěrně poznali už v jeho slavném zpracování atentátu na Kennedyho. Stone natočil v případě Nixona nelítostný politický pamflet, který by se dal označit jako "poslední úder" vzpomínce na někdejšího amerického prezidenta. Ve filmu najdete spoustu detailů, kde se kamera pase na Nixonově zpocené tváři, jeho křivém úsměvu, známkách nejistoty a nervozity, fyzické i duševní vyčerpanosti. Výsledkem je jednostranná karikatura, nikoliv plastický obrázek komplikované historické osobnosti. Nejde o to vylepšovat Nixonův odkaz retušováním jeho lidských slabostí, nepopiratelných politických chyb a osobních selhání, ale Stoneův výsledný obraz považuji za deformovaný a tendenční. Nemám problém s hereckým výkonem Anthonyho Hopkinse, ale s tím, kam ho režisér směřuje. Podobně nemám problém s řemeslnou stránkou filmu, nýbrž s jeho obsahem. Po pravdě mě nebavil ani jeden ze Stoneových portrétů amerických prezidentů, na to je jeho práce příliš ideově vyhraněná. Běžného filmového konzumenta bude odrazovat nejen délka filmu, ale i zahlcenost postavami a událostmi a v neposlední řadě i odtažitost politického tématu. Celkový dojem: 45 %.

    • 9.12.2018  14:25

    Autorská dvojice Grant a Naylor po 30 letech práce na Červeném trpaslíkovi dobře ví, co funguje a co si mohou dovolit použít. Problém je v tom, že jejich humor se dá označit za pubertální nebo taky študácký, prostě humor pro mladou generaci, který by měl být sdělovaný optimálně taky příslušníky mladé generace. Červený trpaslík z konce 80. let měl ideálně utvořenou posádku, aby zafungovala na teenagery i ty mírně odrostlé jejich věku. Pokud hlášky chrlí pánové, kteří se pomalu a jistě blíží důchodovému věku, už má divák pocit, že to z jejich úst působí lehce nepatřičně. Tady je vidět rozdíl mezi animovaným seriálem Simpsonovi, kteří se také blíží 30. výročí své existence, ale není to na nich naštěstí nijak poznat. Pokud hrají skuteční herci, jeden by s ubíhajícími dekádami čekal nějaký vývoj jejich postav, naplnění některých cílů a vytýčení jiných. Pokud se nad tím hlouběji zamyslíte, tak by vám vlastně těch čtyř nešťastníků v hlubinách vesmíru mělo být líto. Celkový dojem: 75 %.

    • 5.12.2018  20:20

    Po shlédnutí filmu jsem si vybavil přednášku známého popularizátora vědy Václava Cílka, kde se přiznal, že motivem pro vznik jeho nejnovější knihy nebyl zápal pro její téma, ale grant, který náhodou získal a který by nebylo moudré odmítnout. U většiny zúčastněných režisérů jsem měl pocit podobné motivace. Nebyl to vysněný projekt, kvůli kterému si sáhli na dno tvůrčích sil, a nešlo ani o komerční záležitost, za kterou by nesli před producentem kůži na trh. Většina to pojala na způsob školního cvičení, někdy jsem dokonce cítil, jako by to bylo z povinnosti. V každém případě převažovaly režijní kvality nad scénáristickými - tam je leckdy znát vyložená bezradnost (Kusturicova alkoholem nasáklá návštěva filmového festivalu). Většina filmových fanoušků si tu svou povídku nejspíš vybere, jako celek ale 7 dní v Havaně po mém soudu neobstojí. Že budou mít jednotlivé příspěvky rozdílný styl a poetiku, bylo od počátku jasné, ale že si budu při srovnání kvality povídek připadat možná ne jak na horské dráze, ale určitě jako při jízdě na pouťové lochnesce, jsem přece jen nečekal. Celkový dojem: 45 %.

    • 30.11.2018  18:54

    Venuše v kožichu na více místech vyvolává dramatický efekt a na jiných potutelný úsměv. Svazovat ji ale do žánru komedie a dramatu je matoucí. Polanski natočil především výrazně erotický film. Doba tabuizování lidské sexuality je přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu už dávno za námi a otevřené zobrazování milostných scén už nikoho nepřekvapí. Režisér je v zobrazování tělesnosti velmi zdrženlivý, kdo bude na jeho snímek pohlížet jako na soft porno, bude zákonitě zklamaný. Erotično buduje pomocí dialogů a zobrazování emocí obou postav, které do divadelního textu vkládají stále víc svých sadomasochistických představ. Herecká zkouška se mění na souboj rozvášněných partnerů, na střed dominance a submisivity, výměnu genderových rolí, přehlídku fetišismu, bondáže, manipulace a ponižování. Role autora, režiséra, divadelních postav i jejich civilních představitelů se prolínají a přehazují, často nevíte, kde končí divadelní replika a začíná reálný život. Polanski nikdy neměl problém adaptovat divadelní konverzačky a nevzpomínám si, že by mi někdy divadelní rámec jeho snímků byl na překážku. Patří totiž mezi režiséry, kteří nikdy nezapomínají, že jsou tu pro diváka, nikoliv naopak. Prolínání filmu a divadla je tu silnější, než kdy jindy, ale Polanskému stačí dva herci, neustálé střídání poloh, nálad a emocí k udržení pozornosti. Jeho rafinovaná hra na svádění a souboj vůlí má i další rozměr. Není těžké si představit, že Almaric představuje režisérovo mladší alter ego. Vlastně se to přímo nabízí a autor zaměstnává divákovu fantazii otázkou, nakolik je filmový příběh inspirován Polanského manželstvím a jeho vlastním pojetím sexuality. Po herecké stránce funguje film na jedničku, Seignerová i Amalric jsou fantastičtí a chemie mezi nimi ukázková. Emmanuelle je šarmantní, vyzývavá mrcha, evidentně do svého výkonu vkládá pro šéfa na place o kapku víc prožitku, než by zahrála kterákoli jiná herečka na jejím postu. Z filmového hlediska se snímku nic podstatného vytknout nedá. Jen ten druh poněkud výlučné SM-sexuality, se kterým pracuje, nebude přitažlivý a možná přes svou zjevnou zdrženlivost a nedoslovnost ani akceptovatelný pro každého. Celkový dojem: 85 %.

    • 29.11.2018  21:15
    Mladý papež (TV seriál) (2016)
    *****

    Úvodní scéna, kde spatříte obrazárnu, přes jejíž jednotlivá plátna prolétá betlémská hvězda, která se na konci záběru promění v černý meteorit a srazí sochu Jana Pavla II., dává najevo, že tvůrci se s vámi nebudou mazlit a nemůžete čekat korektní a konejšivé dílo. Nečekaně zvolený 47letý kardinál, kterého si vyčerpaná, hluboce polarizovaná konkláve vybrala za nového papeže, se od začátku vymyká zavedeným představám o současném papežství. V určitém smyslu se Lenny podobá moderním islamistům, kteří opovrhují vírou svých rodičů, kterou si spojují se stagnací a postupným úpadkem. Neštítí se používat moderní technologie a chtějí moderní společnost, ovšem pevně spoutanou duchovními principy své víry. Morální normy i životní styl musí být v souladu s přísným výkladem Koránu. Lenny má pocit, že katolicismus je morálně a nábožensky ve stavu úpadku, sám trpí pochybnostmi a pochyby se dají nejlépe zahnat přimknutím k disciplíně a hierarchii. Je zkrátka nutné obnovit staré ctnosti. Lenny nepotřebuje církev masovou a populární, touží ji mít pevnou a odhodlanou. Masová církev je k ničemu, pokud ztratí duši. Papež není od toho, aby ukazoval vlídnou tvář a uklidňoval. Naopak, má znejisťovat, protože ztráta jistot vede k přimknutí k základům víry. V jedné scéně znepokojený vatikánský tajemník argumentuje, že církev chudne a biskupové zůstanou bez prostředků. Tak ať, jako symbol víry si stačíme sami, zní odpověď. Sorrentino podrobuje kritickému zkoumání celou archaickou strukturu katolické církve a funkci papežství coby absulutistické a neomylné instituce, která se může zaštiťovat Boží autoritou - s nepříjemným poznáním, že tuto funkci vykonávají nedokonalí lidé. Lenny v podání Juda Law umí být manipulativní, jízlivý a tvrdý. Režisér ale nechce svého hrdinu představovat jako ďábla v papežově rouše, jen připomíná, že v každém z nás se skrývá kousek temnoty, která se v určitých situacích dere na povrch. Law se ve své životní roli pohybuje s naprostou sebejistotou a nadhledem, evidentně se dobře baví a prezentuje svého papeže jako muže, který se inspiruje chováním a strategií hvězd populární kultury. Kdo se těší na kritické šlehy do známých slabin katolické církve, spolehlivě se dočká, ale to je pouze jedna z četných rovin seriálu. Neuniknete ani typickým Sorrentinovým extravagantním hříčkám, kontrastní práci s hudbou a stylistické manýře. Kouzlo seriálu spočívá v mnohoznačných dialozích a především v kouzelně modelovaných postavách od miniaturních štěků až po tahouny, co málem neslezou ze záběru kamery. Mým osobním favoritem se stal nešťastný kardinál Voiello, který z titulu své funkce čelí jako první důsledkům papežových rozhodnutí. Mladý papež se určitě nedá doporučovat všem na potkání, je to ale originální, a pokud se na ni dokážete naladit, tak i okouzlující podívaná. Jak praví britský literární klasik G. K. Chesterton, Bible nám říká, že máme milovat svého bližního a dokonce i svého nepřítele. Mám velké podezření, že jde o jednu a tutéž osobu. Lenny svým působením v čele církve dává svým ovečkám možnost pochopit tuto moudrost až na dřeň. Celkový dojem: 90 %.

    • 14.11.2018  21:58

    Uloupená hranice je film poplatný době vzniku a stavu tehdejší společnosti. Vychází vstříc frustraci z mnichovského zmrzačení republiky a následné okupace a reflektuje dobu, kdy liberální svobody musely ustoupit pod tlakem národoveckých vášní a autoritativních levičáckých požadavků. Jinými slovy, není to ani tak vlastenecký snímek, jako spíš otevřeně nacionalistický. Ne náhodou jen pár měsíců před natáčením odjížděl poslední vlak s odsunutými Němci za hranice a atmosféra, která formovala poválečnou politickou kulturu, z dramatu jen sálá. Typická poznámka o "pánech tam nahoře, co hrají své hry" dává pocítit ducha doby. Už je tam cítit, že "Vítězný únor" je na dohled. Takže - Němci jsou krásně zákeřně nenávistní, Češi stateční a obětaví, hudba dramatická, ale co naplat, takové zásadní historické téma by si zasloužilo moderní zpracování. Poláci by podobný dluh měli už dávno splacený. Nejvíc mi asi vadilo stálé přeskakování z němčiny do češtiny v situacích, kdy se sudeťáci bavili mezi sebou. S ohledem na letopočet a dobový kontext tři hvězdičky nechám, ale velkou radost jsem z filmu navzdory slušnému hereckému obsazení neměl. Celkový dojem: 55 %.

    • 12.11.2018  22:04

    Netuším, jestli Brian De Palma zamýšlel svůj film jako poklonu celoživotnímu dílu Alfreda Hitchcocka, nebo jen napodobil jeho styl ve snaze dosáhnout stejného účinku. Kdybych chtěl být zlý, napíšu, že je to prachsprostá vykrádačka Hitchcockových režijních postupů, i tak se dá výsledek interpretovat. Každopádně snímek Hitchcockovy nejúspěšnější práce v dobrém i zlém silně připomíná. De Palma podobně dávkuje napětí, neúprosně stupňuje očekávání, aby v pravou chvíli zasadil tvrdý, emoční úder. Hitchcockovy snímky obvykle stály na vynalézavé režii, scénáře často bývaly slabší. A Oblečen na zabíjení funguje stejně. De Palma divákovi naservíroval několik lahůdkových scén, přidám se k těm, kteří za předčasný vrchol snímku považují vymazlenou dlouhou scénu v galerii, kde De Palma obratně pracuje s diváckým očekáváním a servíruje svému publiku nymfomanku i jejího potenciálního kata. Problém je v pointě, protože tu jen trochu bystřejší diváci pochopí nejdéle ve třetině filmu. Jako mnoho režisérů předtím i potom De Palma dává přednost efektním scénám před logikou. Na Nancy Allen se hezky dívá, Brian De Palma měl při výběru své životní partnerky vkus a Michael Caine podle očekávání film svou přítomností táhne. Celkový dojem: 65 %.

    • 8.11.2018  22:39
    Život ryb (2010)
    ****

    Vzpomínáte na Ohrožení Britannicu? Přestřihnete raději modrý, nebo červený drát? V životě vás čeká spousta rozhodování. Pár voleb je klíčových pro vaši cestu životem. A ne vždy jste schopni význam onoho mezníku ihned pochopit. Někdy může být cesta do minulosti a setkání s tím, co mohlo představovat vaši budoucnost, docela bolestivé - a snad je lepší se tomu vyhnout. Jen velmi zřídka se totiž dá bez následků pro sebe či druhé přestoupit do jiného vlaku nebo aspoň přehodit výhybku. Život ryb je melancholické, hořké setkání s největší láskou vašeho života, kdy si uvědomíte, že její děti vám mohly říkat táto. Pokud žijete životem singles, který - přiznejme si to - leccos zjednodušuje a usnadňuje, nemusí vám dojít, v čem spočívá skutečné štěstí. Matíasovi Bizemu se povedlo mě emočně docela rozhodit a za to mu nadělím poctivé čtyři hvězdičky a 75 % celkového dojmu k tomu.

    • 4.11.2018  22:23

    Seriál Akta X představoval svého času fenomén, kterému mnozí úplně propadli. Bylo to tajemné, lákavé a vzrušující. Přitažlivé obsazení a originalita zákonitě vedly k návykovosti a nové sezóny přibývaly bez ohledu na známý fakt, že nápady scénáristů se nevyhnutelně dříve nebo později musí vyčerpat. Závislost na Aktech X mě minula, zhlédl jsem jen pouhé dvě řady a několik náhodně vybraných epizod, abych seznal, že na můj vkus se to celé topí v náznacích a za vlasy přitažených konspiračních teoriích; že Akta X jsou projektem, který nejenže nedokáže, ale ani nesmí odhalit víc, než je nezbytně nutné, jinak kouzlo nenávratně zmizí. Film jsem viděl v kině a na rozdíl od seriálu na mě okamžitě zapůsobil a okouzlil mě. Odmítám tvrzení, že šlo jen o nafouklou seriálovou epizodu, výprava byla bez diskuze filmová, zjevný byl výrazně vyšší rozpočet i rozmáchlost scénáře. Je ale pravdou, že snímek pevně vězí v seriálové mytologii a bez znalosti aspoň jedné řady funguje výrazně hůř. Zhlédnutí po letech vysoké hodnocení nepotvrdilo. Triková stránka zestárla, je vidět, že v klíčových okamžicích si tvůrci nápadně pomáhali divokým střihem. Všudypřítomná konspirace je přehnaná a některé dialogy místy nutí k pobavenému úsměvu. I v rámci mysteriózního světa Akt X je znát, že logika u scénáristů opravdu nebyla prioritou. Celkový dojem: 60 %.

    • 4.11.2018  22:16
    České století (TV seriál) (2013)
    ****

    Nejdůležitější je nebrat České století jako hraný dokument, i když forma k tomu svádí. Sedláček spolu s Kosatíkem velmi složité historické procesy obvykle redukují na tezovité dialogy dvou výrazných osobností příslušné éry. Jejich postoje a argumenty subjektivně upravují podle svých představ. Každá ze zobrazovaných událostí, pokud by měla být pojata komplexně, by vystačila sama o sobě na slušný seriál. Tímhle pojetím se z toho stávají pouhé střípy historie ve výrazně subjektivním podání. V některých případech působí herecké obsazení rušivě (typicky Emanuel Moravec, kterého Daniel Landa pojal v duchu prezentace vlastních názorů a stylu projevu). V prvních dílech se citelně projevuje nedostatek odvahy používat němčinu, což komicky vynikne především v dialogu hraběte Thuna s Masarykem, kde zazní památná věta "Vždyť ani nemluvíte česky." Úroveň jednotlivých dílů je kolísavá, ale jako celek si nakonec těsnou čtvrtou hvězdičku seriál uhájí. Celkový dojem: 70 %.

    • 27.10.2018  20:35
    Elysium (2013)
    *

    Devátý okrsek jsem považoval za zjevení na poli skomírající sci-fi a Blomkampa za zvěstovatele lepší budoucnosti žánru. Ne, že bych v tom snímku nenašel žádné slabiny, ale film spadá do kategorie sympaťák, kde máte tendenci nedostatky velkoryse přehlížet. Elysium mělo potvrdit Blomkamovo postavení coby nadějného talentu a žánrového specialisty. Jenže skutek utek. Elysium je po obsahové stránce tupé béčko, kde pokusy o myšlenkovou nadstavbu vyznívají nedůvěryhodně. Charaktery jsou ploché, příběh mělký a svět, který Blomkamp vytvořil, je naivní a nefunkční. Herců mi bylo až líto, obzvlášť Jodie Foster. Té to sluší v áčkové produkci, ve filmech tohoto ražení působí nepatřičně. Pro toho, kdo sleduje produkci tohohle ranku, může jít o průměr, ale já čekal vážně víc. Podstatně víc. A to jsem přitom byl varovaný řadou negativních komentářů. Celkový dojem: 25 %.

    • 26.10.2018  20:25
    Power Rangers S.P.D. (TV seriál) (2005)
    odpad!

    Nejmenší děti mají Teletubbies, ty poněkud odrostlejší nebo, bože chraň, ty úplně odrostlé mají Power Rangers S.P.D. Na seriál jsem narazil náhodou na YouTube a nestačil jsem se divit. Koment by se asi dal odbýt zaúpěním "pro Kristovy rány", ale konzervativec ve mě si neodpustí poznámku, že je znepokojivé žít ve světě, kde si Power Rangers nachází své diváky a producentům se zjevně vyplácí seriál natáčet. To si pak jeden vybaví Huxleyův román Konec civilizace... Existují odpady důstojné, taková ta klopýtnutí při cestě, po kterých se zase tvůrce může zvednout a jít dál, ale z téhle šachty se myslím nikdo vyškrábat nemůže. Celkový dojem: 0 třikrát podtržená.

    • 25.10.2018  20:34

    Jak plynul čas, moje chutě v oblasti zábavy a umění se měnily. Pár věcí ale zůstávalo konstantních. Patří mezi ně i nechuť ke klasickým detektivkám, kde po rafinovaném zločinci pátrá geniální soukromý detektiv a čtenář/divák je svědkem souboje dvou brilantních intelektů, který je obvykle zakončen scénou, v níž trpívám nejvíc. Ano, mám na mysli to nesčíselněkrát profláknuté klišé, kdy se v jedné místnosti shromáždí všichni podezřelí, velký detektiv rozebere jejich výpovědi, odhalí drobné rozpory, alibi rozmetá na kousíčky a neomylně prstem ukáže na pachatele, který svěsí hlavu, pod tíhou argumentů se přizná a poslušně se nechá odvést na policii. Ne, Agatho, takhle to v životě nechodí a před tvými pohádkami dávám přednost jiným. Na snímku mě lákalo herecké obsazení, jméno režiséra i slušné ohlasy včetně oscarového ocenění. Jenže ouha, přišla studená sprcha. Poirot je nevhodně obsazený, herci ve vedlejších úlohách se dělí na ty, co hrají matně, a na zbytek, který je vyloženě špatný. Kdybych neviděl Vraždu v Orient expresu, nikdy bych nevěřil, že Ingrid Bergman může být tak prkenná. Přijatelný je snad jedině Anthony Perkins. Rozuzlení případu představuje i v rámci umělého světa klasických detektivek nestravitelný bizár, který sklouzává k hranicím nechtěné parodie. Lumetova režie mohla zaujmout americké akademiky snad jedině díky geniální reklamní strategii producenta. Orient expres kdysi představoval symbol éry belle époque a opulentního luxusu, kdyby dokázal Lumet prodat, když nic jiného, aspoň krásnou přírodu Balkánu a vytvořil atmosféru, jejíž středobodem bude vlak coby symbol romantických výprav za hranice všedních dní a cest zámožných dobrodruhů za exotikou, byl bych štědřejší. Hvězdičku bych také přidal, kdybych byl fanouškem žánru. Takhle je mi líto, zůstanu velmi skoupý. Celkový dojem: 25 %.

    • 24.10.2018  19:37
    Brány noci (1946)
    ****

    Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu.

    • 24.10.2018  19:12
    Nezlob (2015)
    ****

    První polovina snímku prostoupená halucinacemi, živená amfetaminem a černým humorem, který jako by vypadl z knih kronikáře britské lúzy Irvina Welshe, je o poznání lepší než druhá, která poněkud zvážní, hraje na city a moralizuje. Na druhou stranu je ale i působivou ukázkou sociálních problémů italského jihu. Ústřední dvojka je vybraná výborně a chemie mezi postavami funguje na jedničku. Ani v komediální, ani ve vážnější rovině ale nezazní žádné falešné tóny. Čtyři hvězdičky dávám s čistým svědomím. Často mívám pocit nadhodnocenosti, u tohohle titulu mám naopak dojem, že si zaslouží lepší hodnocení. Celkový dojem: 80 %.

    • 24.10.2018  19:05
    Nespoutaný Django (2012)
    odpad!

    Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %.

    • 23.10.2018  16:46

    Měl jsem pocit, jako bych seděl na nepohodlné židli, ruce svázané za zády a přede mnou se výhružně nakládal režisér v pozici vyšetřovatele a řval na mě: "Tak co, pochopil jsi konečně můj umělecký záměr? Je ti opravdu všechno jasné? Nebo ti to mám, ty tupče, ještě jednou opakovat?" Problémem snímku není obsazení ani námět, ale to, že je přepálený. Volonté záměrně přehrává, až to bolí, působí výrazně nepřirozeně, jako v grotesce. Tahle kritika systému mohla výborně fungovat, pokud by se zahrála civilně, pouze s jemnou nadsázkou, kdyby diváka znejisťovala a uváděla ve zmatek, kdyby všechno neodhalovala okamžitě. Tady jsem měl místy pocit, jako by místo hudby zazněla cirkulárka. Podivné vyšetřování na mě působí tak, že to mohl být perfektní biják, kdyby na více místech ubral. Celkový dojem: 45 %.

    • 22.10.2018  19:27
    Paterson (2016)
    **

    V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %.

    • 21.10.2018  10:08
    Šedá zóna (2001)
    **

    Některá témata jsou natolik závažná, že by měla fungovat i při průměrném zpracování. Mít navíc k dispozici Steva Buscemiho, Harveye Keitela a řadu dalších známých a kvalitních herců a nenatočit silný biják, to už zavání velkým selháním. Přesto si nevybavím film z prostředí koncentráku, který by na mě působil tak jalově. Takový Brynych nebyl žádné režisérské eso, ale jeho Transport z ráje, ač se neopíral o silný dramatický děj a z produkčního hlediska byl skromný, dokázal působivým reportážním způsobem zachytit všední život lágru a odjezd transportu tak, že Šedou zónu zřetelně překonává. V Nelsonově snímku mám dojem nepochopení pravidel fungování světa za ostnatým drátem. Dialog velitele lágru s vězněm, který mu oponuje, je jak z jiné planety. Srovnávání motivu přežití plynové komory z mrazivě působivého Saulova syna s podobnou scénou v Šedé zóně mi vyznívá až rouhačsky. Šedá zóna neumí prodat filmové charaktery, vypravěčsky je toporná a rychle zapomenutelná. Celkový dojem: 45 %.

    • 20.10.2018  16:22

    Ze záhadných důvodů se mi tenhle obecně známý kousek celé dekády vyhýbal, ačkoliv ho vzhledem ke stařičkému dabingu hereckých legend musela už kdysi dávno a nejspíš opakovaně vysílat Československá televize. Nejsem tedy ovlivněn nostalgií, ba co víc, už před časem jsem viděl remake z dílny Nikity Michalkova. Pokud nemáte možnost vidět srovnávané filmy v téže době, je lepší se porovnání vyhnout, spoléhat se na vzpomínky bývá ošidné. Je ale pravdou, že Michalkovova verze mi přišla nepoměrně působivější a svěžejší. V 50. letech Lumetův snímek nepochybně představoval základní stavební prvek žánru soudního dramatu. Jednalo se o film, který zaslouženě výrazně vyčníval mezi tehdejší produkcí. Dnes už ale z mého pohledu vyčpěl. Jakkoliv je možné, že se na mém negativním dojmu podílel starý dabing. Původní dabing z dob, kdy se mu věnovala mimořádná pozornost, bývá obvykle hodnocen vysoko, rozhodně výš než komercí ovlivněná současnost, ale výběr herců a jejich foglarovské podání mi přijdou nepatřičné. Drama plyne bez překvapení, herci vzorně naplňují odhadnutelné úlohy, které jim režisér přisoudil, u 10 z 12 porotců jsem odhadl pořadí, v jakém se budou měnit jejich stanoviska, a to rozhodně není dobrá vizitka. Obvykle nemívám problém s divadelním vzezřením snímku, ani s "ukecanými" filmy. Tohle je ale výjimka. Celkový dojem: 55 %.

    • 20.10.2018  13:37
    Submarino (2010)
    ****

    Až se zase jednou budete koupat v sebelítosti, obviňovat své okolí, jak vám nerozumí, a ujišťovat se, jakou máte v životě smůlu, pusťte si Submarino. Dětství dvou bratrů je poznamenané tragickou událostí a pak už to s nimi jde od desíti k pěti. Jakýkoli pokus posunout se dál končí ještě větším průšvihem už proto, že zkratky vypadají lákavě a rizika se zdají být přijatelná. Submarino je pesimistické, nesentimentální, seversky drsně odtažité a nevlídné. Převládá pocit opuštěnosti a ztráty životní perspektivy. Celkový dojem: 75 %.

    • 19.10.2018  13:40

    Mám pocit, jako by se Jared Leto natolik vžil do role slepce, že ztratil orientaci a nechal svého Wallaceho omylem vstoupit do jiné místnosti ve studiu, která byla určena pro natáčení nepoměrně skromnějšího post-katastrofického světa, ve kterém přežívají poslední zbytky lidstva. Možná je to 12 opic, možná jiný film, ale rozhodně nemám pocit, že tohle setkání bylo součástí světa Blade Runnerů. A především nemám pocit, že by Wallace volil takový postup pro prosazení svých představ - jeho pošetilému nápadu by se mohlo říkat tanec slona v porcelánu. Souhlas s názorem F.W.Colqhouna. Vizuál je hezký, ale co dál? Celkový dojem: 40 %.

    • 18.10.2018  19:38

    Úvodem nás režisér přivádí mezi komunitu vzrušeně diskutujících vysokoškolských studentů. Okupační stávka univerzity si žádá aktivní zapojení a nové nápady. "Vytvoříme neprodyšnou barikádu z aut," napadne kohosi. "A mohli bysme začít tvým sporťákem," zní odpověď doprovázená srdečným smíchem. Nikoliv, vysokoškolští studenti jsou přes revoluční zápal příliš inteligentní na to, aby ničili vlastní automobily. Cizích aut přece na ulici stojí mraky. Nechci být nespravedlivý, bylo by nefér srovnávat dnešní rozmazlené levičáky z prominentních rodin a univerzitní prostředí ovládané politikou korektnosti s těmi, kdo v 60. letech bojovali proti reálnému rasismu a nespravedlnosti. Antonioni nebyl politicky orientovaný tvůrce, Zbriskie Point představuje v jeho tvorbě netypickou odbočku. Angažovaní režiséři typu Pasoliniho by se jistě pokoušeli o politický komentář a s největší pravděpodobností by tuto látku natočili mnohem hůř. Ale i tak projevuje Antonioni přílišnou fascinaci revolučními náladami mezi studenty a je jasně patrný malý časový odstup od 68. roku, který zahýbal západním establishmentem. Režisér nechává svého hrdinu pilotovat letadlo a to je i dnes koníček vyhrazený vyšší střední třídě, v 60. letech to byla vyloženě doména bohatých. Milování v poušti na geologickém podkladu, který Antonioni svým hrdinům přisoudil by se rovnalo tak krutému aktu, že by ho ani kat Mydlář nevymyslil. Jistě, mělo jít o symbol svobody, ale nějaký rozumější nápad by tam nebyl? Závěrečná scéna účtování s kapitalismem pomocí série výbuchů luxusních sídel může být dnes ironickou připomínkou obrácení společenských rolí a politických preferencí. Dnes platí jiné vzorce a jiná spojenectví. Chudí volí konzervativce a pokrokových miliardářů najdete tucty. Antonioni a nejen on by se divil dnešní vzpouře chudých proti levicové meritokracii. Zabriskie Point je dnes zajímavý ne pro nějaké poselství nebo zachycení dobových nálad, ale pro skvělou kameru a hudbu a obecně pro svůj filmový jazyk. Celkový dojem: 55 %.

    • 17.10.2018  20:35

    Viděl jsem pouze 2. sérii a je docela dobře možné, že první sezóna Na jezeře je výrazně lepší - konec konců kvalitu scénářů Westworld 1 a 2 dělí minimálně půlka galaxie - ale po tristní zkušenosti s Čínskou dívkou nemám ani tu nejmenší odvahu riskovat srážku s něčím tak neobratně napsaným. Je pro mě záhadou, čím si seriál zasloužil širokou publicitu, protože při sledování seriálových postav jsem měl pocit, jako by psychiatrická diagnóza Sagy Norenové ze seriálu Most byla nakažlivou chorobou a u protinožců vypukla epidemie. Prakticky neustále jsem měl pocit nepatřičnosti, chování postav chyběla vnitřní logika a jejich emocionální reakce byly prapodivné, jako by ovlivněné drogovým opojením. Jane Campion není obratná vypravěčka, ale všechno se na stylistické nedostatky svádět nedá. Při útoku vilného vozíčkáře jsem nabyl dojmu, že si ze mě už autorský tandem nepokrytě utahuje a seriál se pohybuje na teritoriu u nás vyčleněném pro Adélu, co ještě nevečeřela. Ze všech feministicky laděných děl poslední dekády, které gender skloňují na všechny způsoby, mi Čínská dívka přijde bezkonkurenčně nejslabší a selhává jako kriminální thriller i jako společenské drama. Jediným světlým bodem byla přítomnost sympatické a osobité Elisabeth Moss v hlavní roli. S jiným scénářem by její obsazení mohlo znamenat výhru. Celkový dojem: 25 %.

    • 16.10.2018  21:40

    V rámci Melvillovy kinematografie jde o výjimečný kousek a totéž se vlastně dá říci o pozici titulu ve světové kinematografii. Melvillovou celoživotní filmovou vášní byly stylové kriminálky a žánr gangsterky s noirovými prvky. V případě Armády stínů se rozhodl zpracovat odbojářskou tématiku noirovým stylem. O hrdinech francouzského odboje se dovídáme jen to nezbytně nutné. Sabotáže, přestřelky s nacisty a konspirační činnost se odehrávají obvykle mimo záběr kamery. Postavy charakterizují úsporné dialogy i úsporná gesta. Jsou to osamělí ilegálové, které nebezpečná činnost a neustálé napětí zbavily většiny emocí, naučily je ale tvrdosti a houževnatosti. K úkolu popravit zrádce přistupují s až mrazivou věcností. Čekejte dlouhé záběry plné vnitřního napětí, ale bez efektních, divácky vděčných scén. Uvidíte film, kde vládne ponurost, chlad a dost často i krutá bezvýchodnost. Armáda stínů nemá nic, zopakuji: nic, společného s popkornem, energii vám spíš ubere, než přidá. Pokud vám ale jde o špičkové charakterní herectví, vytříbený styl a skvělou režii, neváhejte. Celkový dojem: 85 %.

<< předchozí 1 2 3 4 31 60 90 119
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace