gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

167 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 30 59 88 117
    • 7.8.2018  20:48
    Trumbo (2015)
    ****

    Trumbo patří do skupiny snímků, ve kterých si Hollywood takzvaně nastavuje zrcadlo - vrací se do minulosti a líčí příběhy postav, které z Hollywoodu udělaly slavnou továrnu na sny. Tentokrát připomíná obtížnou situaci levicových umělců na přelomu 40. a 50. let, kteří byli obviněni z komunistického spiknutí, souzeni a zbaveni možnosti veřejně působit. Trumbo patřil k nejslavnějším scénáristům své doby a lze ho považovat za jednu z nejvýznamnějších obětí McCarthyovského honu na čarodějnice. Snímek má dvě velká plus - hereckého chameleona Bryana Cranstona, kterého bude většina diváků nejspíš znát jako Perníkového tátu ze seriálu Breaking Bad. Ve složitých dramatických úlohách se cítí Cranston jako ryba ve vodě a celým filmem prochází jako absolutní suverén. Druhým kladem je scénář, který by, myslím, pochválil i sám velký mistr pera Trumbo. Jsou v něm obsaženy všechny emoce - na náležitých místech umí dojmout, jinde vzbudit napětí a na dalších zase rozesmát. Za zmínku stojí John Goodman v malé, ale nepřehlédnutelné roli šéfa studia zabývajícího se výrobou těch nejbrakovitějších filmů, který se po veřejném zatracení rozhodne vzít Trumba pod svá ochranná křídla (nikoliv zadarmo, pochopitelně). K filmu mám jen dvě připomínky - Hollywood má rád velké příběhy a velké postavy. Trumbo tyhle požadavky splňoval. Byl králem mezi tehdejšími scénáristy, disponoval značným majetkem, a to mu zaručovalo, že ať se děje, co se děje, nikdy nespadne až na dno. Méně známé oběti tehdejší kampaně takové štěstí neměly. Za druhé pro ty, kteří by rádi srovnávali s paralelně probíhajícími represáliemi ve východním bloku: přes nepopiratelně odpudivý charakter perzekuce v Americe nikdy ani vzdáleně nedosáhla takového rozměru jako na Východě, kde stát představoval prakticky jediného zaměstnavatele a kontroloval všechny sféry života. Celkový dojem: 80 %.

    • 6.8.2018  22:17
    Barry Lyndon (1975)
    *****

    Jednou jsi dole, jednou nahoře. Tohle rčení dokonale vystihuje životní peripetie dobrodruha Redmonda Barryho, který se z pozice nýmanda z malého irského hospodářství dokáže vypracovat na majitele šlechtického titulu a vítaného návštěvníka domácností těch nejvyšších společenských kruhů. Pravda, prostředky, které při svém vzestupu volí, nejsou tak úplně košer, a tak se změna jména a identity celkem hodí. Ne nadarmo se ale říká, kdo s čím zachází, tím taky schází. Stanley Kubrick byl známý svou precizností hraničící s posedlostí a megalomanstvím. Úzkostlivě dbal o každý detail, nechal vyrobit kostýmy a doplňky podle dobových náčrtů, pečlivě vybíral lokace a z pohledu fanouška historického žánru se mu stěží dá něco vytknout. V případě Barryho Lyndona platí snad ještě víc než v jiných Kubrickových snímcích, že zde vyniká jeho schopnost vytvářet výtvarně úchvatné obrazy s dokonalým barevným provedením a kompozicí. Panoramatické záběry krajiny, sídel, armádních ležení a bojových střetnutí představují pastvu pro oči, podobně jako divákův sluch potěší přesný výběr hudby různých žánrů, který charakterizuje různá sociální prostředí a dotváří náladu. Barry Lyndon znamená pro zachycení atmosféry 2. poloviny 18. století totéž, co Amadeus pro období rokoka a Markéta Lazarová pro raný středověk. Celkový dojem: 95 %.

    • 3.8.2018  22:00
    Sedmilhářky (TV seriál) (2017)
    *****

    Tvůrci seriálu si dali za cíl natočit silnou feministickou výpověď o stavu americké společnosti a postavení žen v ní. Povedlo se jim upoutat mou pozornost, ovšem z úplně odlišných důvodů. Prakticky až do závěrečné scény zúčtování, která působí jednoznačně feministicky, jsem Sedmilhářky vnímal jako výrazně feminní sérii, která ve skutečnosti feministický aktivismus spíš kompromituje a vytváří velmi nelichotivý dojem z obyvatelek lepší čtvrti na západním pobřeží. Víc než o genderové orientaci svých hrdinů vypráví seriál o frustracích a ambicích příslušníků vyšší střední třídy, o jejich posedlosti kariérou a vytváření bezpečné ulity pro své potomky, do kterých projektují vlastní nenaplněné cíle. Takhle to autoři jistě nezamýšleli. Chtěli především rozebrat fenomén domácího násilí, což se jim konec konců povedlo, ne že ne. Já ale věnoval zájem tomu, co zobrazili jen tak mimochodem, a z toho obrazu společenského a rodinného života mi dobře nebylo. Pointa mě, abych byl upřímný, nezajímala, cesta k ní byla mnohem víc vzrušující. Pětihvězdičkovou nadílku nakonec zapříčinilo skvělé obsazení, herecké výkony a celková řemeslná zručnost. Sedmilhářky každopádně považuji za jeden z nejlepších seriálů roku 2017. Celkový dojem: 90 %.

    • 3.8.2018  21:53

    Kdyby mi někdo před shlédnutím Tísňového volání tvrdil, že stačí jedna místnost, jeden muž a telefonní sluchátko ke vzniku strhujícího filmu, byl bych výrazně skeptický. Přesto to funguje. Díky chytrému scénáři a soustředěnému a naprosto přirozenému Jakobu Cedergrenovi v roli policisty budete svědkem minimalistického snímku, který má schopnost vás emočně rozemlít na kousky. Tísňové volání je nenápadný, komorní kousek, který může v záplavě vysokorozpočtových, efektně výpravných bijáků snadno uniknout pozornosti, což by byla škoda. A proto doporučuji: zaposlouchejte se do hlasu muže, který v řadě otravných a zbytečných telefonátů dokáže rozpoznat jeden, který vede ke krutému odhalení a svou temnotou a bezvýchodností se vymyká rutině pracovníků tísňové linky. Celkový dojem: 95 %.

    • 3.8.2018  21:48

    Převážnou většinu stopáže si Vlak do Yumy udržuje spolehlivou čtyřhvězdičkovou úroveň a řadí se k tomu výrazně lepšímu, co v příslušném žánru americká studia v 50. letech vyprodukovala. Pohrává si s podobným motivem jako slavný snímek V pravé poledne. Souhrou okolností spočine odpovědnost za vyřešení krizové situace na osamoceném hrdinovi, který v rozhodujícím okamžiku překonává svůj strach a stává se morální autoritou. Film používá typické westernové postavy, dává jim ale proti dobovým zvyklostem hlubší psychologický rozměr. Především vůdce bandy není běžný westernový padouch s černou duší a rychlými kolty. Je to hráč, manipulátor, pokušitel a vyjednavač, v neposlední řadě ale i vlastník sice svérázného, nicméně pevného hodnotového žebříčku. Vlak do Yumy šetří obvykle používanými žánrovými stereotypy, je skoupý na akční scény a prim v něm hrají psychologické střety postav a jejich dialogy. Bohužel v posledních patnácti minutách ožívá v plné síle westernový mýtus a najednou před sebou máte typický western 50. let s neprůstřelným hrdinou a naivním dějem. Triumf spravedlnosti se měl dostavit jiným způsobem, závěrečná scéna přesunu z hotelu do vlakové soupravy je typickým příkladem, kdy scénárista ohýbá logiku ve prospěch svého cíle. V mých očích stál snímek jednu hvězdičku, fanoušek žánru si ji ale může bez problémů přidat. Celkový dojem: 65 %.

    • 22.7.2018  15:45

    Komentář k Děsivému dědictví bych zahájil připomínkou jedné hororové série a jednoho velmi slavného hororového snímku. Víte, co bylo na celé sérii Hellraiser nejpůsobivější? Žádné stvůry z pekel, řev obětí a krvavé cákance. Nejpůsobivější byla scéna, kde neznámý muž vejde do bazaru, upřeně se podívá na prodavače, který jeho pohled opětuje a suše se zeptá: "Co chcete?" - "Kostku." - "Je vaše. Vždycky byla vaše." Divák neví, kam ho scénárista a režisér kormidluje, ale z konstrukce scény chápe, že se setkal s něčím osudovým a krajně znepokojivým. Slavné Osvícení neukazuje v každé druhé scéně bubáky, ale kreativně a chytře buduje atmosféru a postupně znejisťuje nejen své hrdiny, ale i diváka a dá jim poznat, kde začínají hranice propukajícího šílenství a setkání s iracionálním zlem. Režisér zkrátka dobře ví, že se bojíme nejvíc toho, co nevidíme a neznáme... Z jediného snímku nedokážu poznat, jestli je Ari Aster režisér, na kterého se bude chodit jen kvůli jeho jménu, ale už z našeho prvního setkání vím, že je zručný řemeslník a v rámci žánru představuje po režijní stránce jednoznačně nadprůměr. Horší to je s jeho rolí scénáristy. Tím, co upoutalo na jeho titulu pozornost, jsou v zásadě dvě věci. Za prvé, na rozdíl od žánrového průměru, který - přiznejme si - stojí celkem nízko, si dává Aster na čas s expozicí. Po dlouhou dobu šetří lekačkami i bubáky a návštěvník kinosálu má pocit, že sleduje psychologický horor o rodině rozkládané odcizením, pocitem viny, zahořklostí a stále větší nenávistí. Pro běžného fanouška žánru bude Děsivé dědictví pomalé a relativně komorní. Dokonce i ten duchařský motiv, který se zhruba po třetině snímku objeví, máte tendenci nějakou dobu považovat za něco, co má mást diváka, a nepřikládáte tomu zásadní význam. V poslední třetině bohužel autor sejde na známou, nesčíselněkrát prošlapanou cestičku duchařského hororu se satanistickým motivem. Škoda, ta psychologická a mysteriózní rovina, která pracovala s neznámem, byla pro mě mnohem zajímavější a vyústění považuju spíš za zlomyslný podraz ze strany Ari Astera. Z hlediska logiky vystavění příběhu se závěrečná část bohužel s tou předchozí poněkud nešťastně tluče a jako divák s ní nejsem příliš spokojený. Buď na mě rejžo vyrukuj s něčím atmosférickým, co si vystačí s přesnými zásahy na mé emoce a psychiku a neprozrazuje mi vlastně vůbec nic o tom, co je podstatou neznámého zla, nebo mi představ komplexní fungující mytologii světa, do kterého mě chceš pozvat. Tím druhým je zdařilé obsazení, kdy především Toni Collette a Milly Shapiro představují pro snímek opravdový poklad a dalo se s nimi pracovat ještě mnohem intenzivněji. Podobně dokonale funguje hudební stránka filmu, která vyvolává tíseň a vzrůstající pocit deprese a zmaru. Právě oni jsou důvodem, proč se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %.

    • 19.7.2018  20:02

    První komentáře byly natolik rozpačité až odmítavé, že zchladily můj zájem do té míry, že jsem vyčkal na reakci mého oblíbeného flankera.27 a teprve poté jsem se odvážil usednout do přítmí kinosálu. Nemá smysl si nalhávat, že největším důvodem pro pokračování byl úspěch Sicaria, který se stal pro řadu filmových fanoušků malým filmovým zjevením. Stefano Sollima sice nedosahuje kvalit Denise Villeneuva, ale pořád jde o nadprůměrného filmaře, který má navíc k žánru blízko. Taylor Sheridan si sice vybral slabší den, vlastně mám pocit, že je to zatím nejslabší scénář, který jsem z jeho dílny mohl vidět, ale ani tady neshledávám důvod k zásadní kritice. To, co fungovalo na jedničce, tedy atmosféra, postavy, hudba a styl, bylo v zásadě úspěšně přeneseno do pokračování. Tvůrci napodobují styl Sicaria, ale nekopírují přitom obsah. Nejde o zásadní titul roku, ale slušnou letní žánrovku, kde jsem necítil žádné zklamání z proinvestovaných peněz za vstupné do multiplexu. Celkový dojem: 75 %.

    • 19.7.2018  19:53
    Jak nás vidí svět (TV pořad) (2017)
    **

    Nemám nic proti zábavě a odlehčení seriózních témat, smysluplnost projektů, jako je Jak nás vidí svět ale spatřuji v propojení s určitou sociologickou výpovědí. Ta je ale v tomto případě prakticky nulová. Jde o zábavu pro mladou generaci, příznačný je už výběr dotazovaných, prostě vrstevníků těch, který je pořad určen. Schází mi pocit autenticity, do projektu byly zařazeny ty odpovědi, které odpovídaly představě tvůrců. Navíc je to založené vlastně jen na jediném nápadu. Nejsem cílová skupina, ale chápu ty, kteří na internetu podobná videa vyhledávají. Celkový dojem: 40 %.

    • 18.7.2018  19:44

    Až v závěrečné části trilogie jsme si s Linklaterem opravdu sedli. Jeho hrdinové definitivně dospěli a při všech svých nedostatcích už dokáží vystupovat jako zralí rodiče a partneři. Už to není tak sebestředné, protože manželský pár doplňují jejich děti, známí a přátelé. Věkově, starostmi i pocity jsou mi blízcí, jejich problémům a chování rozumím. Řekl bych, že Linklater během dlouhých přestávek mezi snímky vyspěl i jako filmař. Celkový dojem: 80 %.

    • 18.7.2018  19:34
    Piti Piti Pa (1970)
    **

    Musel bych se zpronevěřit svým zásadám a přesvědčení, kdybych Piti Piti Pa nadělil více než dvě hvězdičky, protože neustále zdůrazňuju důležitost scénáře a i na poměry mixu muzikálu a lehké letní komedie určené nejširším vrstvám má tenhle kousek scénář příliš jednoduchý a naivní. Přesto, když jsem si komedii po mnoha letech zopakoval, neskončilo to nějakým trápením, byla to relativně příjemně strávená chvíle se stárnoucím komikem, který se v pozdním věku našel a díky své mimice a energii dokázal nadchnout davy. Bohužel je tím jediným, co film táhne. Pravda, půvab tanečnic a kostýmy z pozdních 60. let taky nejsou úplně k zahození... Snímek je snad zajímavý i tím, že šlo o nejvážnější pokus tatínka Funese rozjet filmovou kariéru svého syna Oliviera. Inu nezadařilo se a synek se záhy vydal jiným směrem. Na pozdní večer nebo nudné deštivé odpoledne se Piti Piti Pa dá absolvovat a svoji cenu má nesporně i pro pamětníky a nostalgiky. Celkový dojem: 45 %.

    • 15.7.2018  21:37
    Tut (TV seriál) (2015)
    **

    Traduje se, že sledování historických filmů způsobuje odborníkům bolení hlavy. V tom případě by se měli této minisérii velkým obloukem vyhnout, protože by podstupovali vážné zdravotní komplikace. I to málo, co se o Tutanchamonovi a jeho panování ví, dokázali filmaři obrátit naruby. Místo historické podívané vznikla romantická dobrodružná pohádka. Pokud o takovou podívanou stojíte, nemusíte být zklamáni. Po stránce řemesla je to natočené solidně, výsledek vypadá dokonce o něco dráž než proinvestované peníze, což pro producenta takového snímku znamená poloviční vítězství. Osobně mi vadila všudypřítomná naivita a barvotiskovost, vzdal jsem to po zhlédnutí jediného dílu. Nemám rád filmy, kde je důležitější vizáž než jeho obsah. Celkový dojem: 35 %.

    • 15.7.2018  21:29
    The Terror (TV seriál) (2018)
    ****

    Osudy tragické Franklinovy výpravy se záhy po jejím zmizení staly předmětem nesčíselných dohadů, spekulací a pověstí. I přes zmapování pohybu výpravy a shromáždění množství důkazů o jejím konci zbývá množství záhad a obří prostor pro fantazii těch, co se snaží konec posádek obou lodí smysluplně vysvětlit. Je až s podivem, že se nikdo atraktivním námětem nezaobíral už dříve, na druhou stranu je logické, proč s ohledem na trvání a velikost výpravy zvítězila forma seriálu nad celovečerním filmem. Námět i trailery musely nutně v značné části fanoušků vzbudit dojem vyhraněně hororové akční podívané, ale tvůrci šli jinou cestou. The Terror není ani realistickou podívanou, ani čistokrevným hororem. Dominuje v něm mysteriózní forma vyprávění. Rozumím zklamání části diváků, když zhlédli v podstatě komorní drama s lehce duchařským motivem. Za sebe bych dal přednost tomu, aby se mysteriózní rovina příběhu vůbec nekonala, zvlášť ne ta, kde mi bubáka ukazují v celé kráse. Nejlépe funguje jen tušené nebezpečí někde ve sněžné vánici, nejasné stíny, zvuky něčeho velkého kdesi v dálce, které se dají vykládat i jako pohyby ker a ledovců. Prostě kolísání na hraně halucinace a obrazotvornosti vybuzené pověrčivostí a strachem z nehostinné krajiny. Duchařský motiv tady funguje vlastně jako berlička, protože ve skutečnosti to probíhalo podstatně pomaleji, umíralo se po jednom vysílením, zoufalstvím a hladem. Seriál má slušné a funkční obsazení, místy je sice vidět finanční omezení, a tudíž studiové kulisy, ale to pro mě nebylo na překážku. The Terror jsem si užil, jen příliš nerozumím projektu druhé série. Neumím si ani při největší snaze představit, kudy se má vyprávění dále ubírat a hlavně s kým. Celkový dojem: 80 %.

    • 14.7.2018  19:58

    Satira není jednoduchý žánr a na filmovém trhu je vysoce nedostatkovým zbožím. Při minimální konkurenci snese Iannucciho snímek nejen označení satira roku, ale s největší pravděpodobností by se umístil na medailovém místě i v soutěži o satiru desetiletí. Výtku na neaktuálnost až vyčpělost námětu neberu. Nenápadný půvab autoritářství slaví úspěch, kam se podíváš, kult osobnosti kvete nejen v Turecku, ale i v zemích, které jeho tradici dosud nepěstovaly. Neomalený boj o politický vliv vedený všemi prostředky je nadčasové téma a v Rusku byl Gruzínec Stalin v lidovém hlasování zvolen největším Rusem. Stačí sledovat libovolný z dílů ruského dokumentárního seriálu Zapomenutí vůdci a pochopíte, jak moc je stalinismus zadřený pod kůží ruské společnosti. Iannucci se satirou zabývá dlouhodobě a je v ní na domácí půdě. Musíte mu ovšem prominout, že jeho pojetí satiry nenosí sametové rukavičky, ale vyznačuje se cynismem, přízemností a vulgaritou. Problém může nastat i pokud si satiru spojujete s třeskutou komikou. Iannucci sice umí skvěle pracovat s jízlivým sarkasmem a sžíravou ironií, ale tak prohláškovaná, odlehčená a rozjuchaná jízda, jako byl svého času např. Život Briana, to ani zdaleka není. Film je místy až mrazivě krutý a jeho další kámen úrazu může představovat autenticita prostředí a postav. Nedá se říct, že by na ní Iannucci ztroskotal, zkrátka ho nezajímala a neřešil ji. Michael Palin by byl skvělým představitelem Neville Chamberlaina v hypotetické satiře o Mnichovské dohodě, Vjačeslava Molotova mu ale uvěříte stěží. Podobně, kdybych hledal herce pro obsazení maršála Žukova, Jason Isaacs by na mém seznamu určitě nefiguroval. Přesto právě obsazení u mě boduje natolik, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení. Jeffrey Tambor je ve své miniatuře narcistního slabocha coby Malenkova jednoduše perfektní, ale film si ukradli pro sebe rtuťovitý Steve Buscemi v roli intrikánského, lstivého Chruščova a převážně divadelní, a tudíž relativně neznámý herec Simon Russel Beale je coby brutální a cynický Berija fascinující. Místy z něj jde opravdu strach a jste rádi, že sedíte v kinosále a nikoliv jemu tváří v tvář. Ztratili jsme Stalina je film, který řadě lidí nesedne, ale já ho slupnul Iannuccimu i s navijákem. Celkový dojem: 90 %.

    • 11.7.2018  22:55

    Uf, tak si můžu udělat povinnou čárku a s úlevou konstatovat, že další slavnou klasiku, ke které jsem oprávněně přistupoval s nedůvěrou, nicméně jsem nedokázal "mít nesplněno", mám za sebou. Thomas Hardy je sice považován za typického představitele realismu, ale nemůžu si pomoci, jeho příběh pro mě tone v romantismu, resp. nacházím tam všechny klasické neduhy jeho dobové produkce. Konec konců, román je vynálezem právě tohoto uměleckého stylu. Rozervané duše romantika a červená knihovna, to není nic, co by mě (až na výjimky, které potvrzují pravidlo) lákalo, a obvykle se to podepisuje na mém hodnocení. Ze čtyř ústředních hrdinů jen jediný ve mě vyvolával pocit, že to je normální postava ze života, které můžu fandit, resp. může mi být něčím sympatická. Další je parchant, třetí magor a o hlavní ženské postavě by se dalo napsat, že je kráva, jenže mám pocit, že by to hrubě uráželo nebohé samice domácího skotu. Částečně je to tím, že Julie Christie divadelně přehrává, takže svoji hrdinku posouvá do poloh, kde ji snad Thomas Hardy mít nechtěl. Happyend (je otázkou, nakolik to pro oba aktéry bylo šťastné rozuzlení) mi k příběhu nesedí, je na příběh naroubovaný uměle. Bezmála tříhodinová stopáž je únavná a přesto nemám pocit, že by John Schlesinger dokázal vyprávět plynule a osvětlit všechny motivace svých hrdinů. Kladem je ale herecké obsazení (s výjimkou afektované Julie Christie) a záběry nádherné přírody a venkovského života. Celkový dojem: 45 %.

    • 10.7.2018  22:44

    Modrá Electra Glide se svou atmosférou hlásí k odkazu Bezstarostné jízdy zcela otevřeně, v jedné scéně na ni přímo odkazuje. Působí jako druhá strana téže mince, když se na éru hnutí květinových dětí dívá pohledem příslušníků policejních jednotek, kteří o americkém snu a odvázanosti mají přece jen výrazně konzervativnější představu a jejich pojetí svobody se leckdy výrazně blíží postojům ovčáckých psů. Krach utopických představ hippies sice odhalila už Bezstarostná jízda, Hooperův kousek ale udržoval iluzi zmaření snu brutálním zásahem nepřátelského okolí. Modrá Electra Glide jde v deziluzi podstatně dál: ukazuje degeneraci ideálů rozleptaných drogovou závislostí, kšeftařením, pasivitou a neschopností čelit problémům. Guerciův snímek se v 70. letech evidentně trefil do pocitů tehdejší generace a získal slušný ohlas. Vzhledem k tomu, že nemám ani nebudu mít příležitost sledovat jeho tvorbu v nějakém vývoji, nejsem si zcela jistý jeho mírou talentu a jeho film nepřijímám bez výhrad. Svou estetikou násilí se výrazně blíží pojetí Sama Peckinpaha, jak o tom svědčí např. scéna divoké honičky motorkářského gangu. Místy si snímek moc neláme hlavu s logikou a kdybych se v tom chtěl rýpat hlouběji, našel bych leckterý snímek na kráse. Ale pozitivní dojmy přece jen přetrvávají a na 70 % celkového dojmu to postačí.

    • 29.6.2018  13:35
    Muž z Ria (1964)
    **

    Takhle vypadala v 60. letech slušná komerce. Rozhodně ani tehdy nešlo o špičku, ale o příjemný nadprůměrný oddechový film. Dnes už Muž z Ria beznadějně vyčpěl. Pokud ho srovnáte s Mužem z Acapulca, který dodnes má co říct a stojí za vidění, spatříte výrazný kvalitativní rozdíl. Co zůstalo dodnes funkční, je výkon Jeana-Paula Belmonda, který si film prakticky ukradl sám pro sebe, a z jeho energických eskapád pochopíte, v čem spočívalo jeho kouzlo a proč se stal jednou z nejvýznamnějších francouzských hereckých hvězd 20. století. Za zmínku stojí ještě přítomnost tragicky zesnulé sestry Catherine Deneuve. Francoise Dorléac sice scénář nepředepisuje scénář nic jiného, než být rozverným diblíkem po boku hlavního hrdiny, ale i tak je poznat, že měla talent a mohla v kinematografii leccos dokázat. Scénář je ptákovina a logické díry vidíte, kam se podíváte, ale o to v téhle podívané opravdu nešlo. Jako komedie na mě Muž z Ria moc nefunguje, protože humor je, jak jen to říct, ne moc chytrý a tak se do paměti vryje opravdu jen to obsazení. Celkový dojem: 40 %.

    • 26.6.2018  19:10
    Westworld - Série 2 (série) (2018)
    **

    První série Westworldu se mi před dvěma lety dokonale strefila do vkusu a fascinovala mě tím, jak je možné z pozapomenutého béčkového, dávno vyčpělého bijáku vykřesat impozantní, mnohavrstevnou podívanou. Westworld stál jednak na myšlenkách a konfliktu hodnot, jednak na strhujícím příběhu pěti postav, které neúprosně směřovaly ke střetu a temnému finále. Už tehdy se sice ozývaly výtky, které směřovaly k logickým faulům, ale s kritickými hlasy jsem tehdy nesouhlasil a tvrdil jsem, že vedle velkorysé výpravy a skvělého obsazení to byl především výborný scénář, který vyváženě pracoval se všemi motivy a vytvářel přitažlivou iluzi fiktivního světa, ve který věříte, který vás baví a vzrušuje. První série si sice nechávala pootevřená vrátka pro případné pokračování, fungovala ale sama o sobě a uzavírala odpovídajícím způsobem nejdůležitější osudy a jinde nechávala přiměřenou dávku nejistoty pro divákovu fantazii. Druhá série rezignovala na myšlenky - místo nich se snaží prostřednictvím "hlubokomyslných" dialogů plných neurčitých náznaků, které se objevují ve snových scénách, vytvářet falešný pocit propracovaného, složitého světa plného záhad a důležitých tajemství, které (snad) odhalí seriáloví tvůrci v následujících sezónách. Rezignovala i na příběh. Pro pokračování jsou typické vycpávky a slepé odbočky, které v jiných projektech scénáristé používají, když se původní nápad vyčerpá a ocitají se v koncích. Typický je v tomhle ohledu 5. díl, který vyprávění neposunuje ani o píď. Druhá série zřetelně staví na šokujících zvratech a atrakcích. Pokračuje tak v trendu, se kterým kdysi přišel populární seriál Ztracení. Cílem je udržovat diváka v nejistotě a očekávání věcí příštích, vytvářet a posilovat internetovou komunitu fanoušků, kteří budou na fórech donekonečna rozebírat nejnovější zvraty, záhady a konspirační teorie. Tvůrci vlastně hrají s divákem hru, která ovšem působí potěšení jen tehdy, když přijmete fungování westworldovského světa ve stylu "kde se vzalo, tu se vzalo". Přemýšlivý divák se záhy začne ptát, jak to, že se okolní svět spokojí s vágní informací o karenténě a nepídí se po hlavounech ze správní rady, ani po tisících bohatých návštěvníků, kteří rovněž patří mezi elitu. Nikdo z nich, zdá se, nemá mobil, aby zavolal o pomoc. Početní zaměstnanci parku svým rodinám patrně také nechybí. Mocná nadnárodní korporace nepostrádá svého šéfa ani dědičku impéria. Musí na tom být opravdu špatně, když ve chvíli, kdy jí jde prakticky o všechno, vyšle tým žoldnéřů vybavených lehkými zbraněmi. Kde jsou průzkumné drony, vrtulníky a obecně technika běžně dostupná i v našich časech? Z nějakých záhadných důvodů žoldáci ze všeho nejvíc milují osobní souboje s roboty a nechávají se po tuctech masakrovat. Čím víc se zamýšlíte nad motivacemi postav a způsobem, jakým se je pokouší naplnit, tím víc musíte krčit rameny, protože nad duševními pochody aktérů zůstává rozum stát. To, co fungovalo tak dobře v první sérii, tedy prolínání časových rovin, tady působí nesmyslně. Druhá série Westworldu v mých očích troskotá na podcenění scénáristické práce, na mnohočetnosti motivů a neschopnosti s nimi pracovat, na velkohubosti a opovrhování fanouškovskou základnou. Pokud vám stačí ke spokojenosti velkorysá výprava, triky a spousta dějových zvratů, přidejte si k mým dvěma libovolný počet hvězdiček. Pro mě jde o seriálové zklamání roku. Škoda, jednička měla hodně slušně nakročeno. Celkový dojem: 40 %.

    • 26.6.2018  18:49
    Westworld - Série 1 (série) (2016)
    *****

    Někdejší Crichtonův Westworld představoval přes jméno slavného spisovatele a účast Yula Brynnera coby hvězdy nejužším způsobem spojené s westernovým žánrem prachobyčejné a z dnešního pohledu nepříliš zajímavé béčko. I když za produkcí stála uznávaná HBO, nečekal jsem, že vznikne něco tak promyšleného a strhujícího, výpravného, něco, co mě přinutí zhlédnout celou první sérii v nejkratším možném čase. Chytrý seriál s komplikovanou strukturou, myšlenkově provokativní, s humanistickým zaměřením, s nejednoznačnými postavami, skvěle obsazený a zrežírovaný, co víc si přát. Westworld si pohrává s dnes tak populární myšlenkou vzniku umělé inteligence, kterou mají na svědomí dva technologičtí vizionáři - Ford a Arnold. Praktickému Fordovi jde o podnikání a kráčí neochvějně za svým cílem postavit obří zábavné centrum, které vytvoří dokonalou iluzi divokého západu 19. století. Jeho obyvateli mají být roboti k nerozeznání podobní lidem. Nic víc než špičkové stroje v nich nevidí a nechce vidět. Kolega Arnold si uvědomuje výsledky jejich snažení a hra na boha ho začíná děsit. Stává se překážkou pokroku a jeho život končí v marné snaze projekt zastavit. O 35 let později stojí paradoxně v cestě bezproblémovému chodu společnosti Ford. Množí se nevysvětlitelné jevy v chování robotů, ztrácí se zaměstnanci, houstne napětí - změna je cítit ve vzduchu. Autoři seriálu rozehrávají partii s divákem zeširoka a dohloubky, matou ho, hrají postranní hry a kombinují žánry. Westworld je pochopitelně ze všeho nejvíc pocta klasickému westernu se všemi jeho identifikačními znaky a typizovanými postavami. Vedle toho jde o sci-fi, ale na své si přijdou i milovníci romantiky, nerdi zvyklí luštit množství odkazů a rébusů a fandové dobrodružné podívané. Co funguje na jedničku, je propojení a vyvážení intelektu a citové angažovanosti. Složitá stavba příběhu nutí diváka přemýšlet, zneužívání umělých bytostí vzbuzuje vlnu sympatií s jejich osudem, ne nepodobným postavení starověkých otroků. Prachatí návštěvníci parku mají možnost kohokoli z robotů mučit, zabíjet a znásilňovat - a také to často činí. Zatímco v Crichtonově Westworldu představovali roboti hrozbu, v novém zpracování představují tu sympatičtější část seriálových hrdinů. Jejich touha po pochopení smyslu jejich existence a po důstojnosti je zlidšťuje víc než lidi plné nadřazenosti, sobectví a bezohlednosti. Revolta robotů s sebou nese kromě zkázy i naději na obnovení morálních hodnot a humanistických ideálů. Těžko říct, co bych na Westwordlu vyzdvihl nejvíc. Záludnou proměnlivost charakterů ovlivněných přeprogramováním či odhalením identity? Výkon hereckého veterána Anthony Hopkinse v roli velikášského, manipulativního a nebezpečného šéfa parku? Či snad skvělou výpravu? Ať je to jak chce, těším se jak malý kluk na další sérii. Celkový dojem: 95 %.

    • 3.6.2018  21:08

    Rozumím nadšení pamětníků, kteří se v paměti vrací ke sklonku 80. let, kdy eskapády trojice bohémů v podání Hanáka, Šteindlera a Vávry znamenaly rozčísnutí stojatých vod českého filmu. Odvaha Chytilové nikdy nechyběla, a tak si dovolila jít zase o pár kroků dál než ostatní. Tam, kde jiní naznačovali, ona pojmenovávala věci pravým jménem. Jinak je ale tahle dadaistická moralitka pro mě potvrzením skutečnosti, že se s jejím uměleckým viděním až na drobné výjimky míjím. Přijde mi to vyčpělé, pozérské a mělké. Celkový dojem: 45 %.

    • 31.5.2018  17:59
    Mám strach (1977)
    ****

    Itálie 70. a 80. let představovala nemocnou, nestabilní společnost zmítanou korupčními skandály, sužovanou vlivem organizovaného zločinu, krvavými atentáty radikálů z obou pólů politického spektra a vyznačovala se blbou náladou veřejnosti, která byla frustrovaná vysokou nezaměstnaností a inflací. Policista Graziano už dávno ztratil i ty nejmenší iluze o systému, jemuž slouží, a snaží se o jediné - se zdravou kůží nějak přečkat do důchodu. Pozice osobního strážce soudce zabývajícího se běžnými kriminálními delikty vypadá jako životní výhra - tokhle by mohla být solidní zašívárna, jakou mu budou kolegové závidět. Nebýt Grazianovy všímavosti a soudcovy důslednosti spojené s naivitou by to snad i vyšlo. Šťourat do vosího hnízda, které představuje propojení špiček tajných služeb s teroristickým podsvětím, se ale nevyplácí. Graziano čelí vražednému komplotu a musí projevit maximum duchapřítomnosti, aby se vyhnul likvidaci. Mám strach patří k tomu výrazně lepšímu, co se v žánru nabízí. Opírá se o výborného Volontého v hlavní roli a kvalitní scénář, který skvěle prodává konspirační spiknutí a zoufalého hrdinu, který dokonale naplňuje pravdivost výrazu: to, že jste paranoidní, ještě vůbec neznamená, že po vás nejdou. Pátá hvězdička utekla snímku jen o chlup a mohou za to dvě chyby, které by člověk, co projevil tolik houževnatosti, předvídavosti a vůle k přežití, udělat neměl. Celkový dojem: 85 %.

    • 29.5.2018  17:59
    Podvod (1949)
    ****

    Už jsem napsal víckrát, že filmy z prostředí profesionálního boxu na mě obvykle nezabírají a do mých hodnocení se prolíná negativní vztah k téhle násilnické podívané. Obzvlášť špatně v mých očích dopadají oblíbené recyklované kousky o tom, jak vysmívaný outsider dostává od favorita desítky minut neuvěřitelnou nakládačku, aby v závěru snímku za doprovodu patetické hudby zázračně ožil a několika přesnými údery poslal do té doby triumfující sadistické monstrum k zemi. Podvod v rámci žánru funguje jako výjimka, která se tendenčním odsudkům vzpírá. Vyhýbá se směšně heroickým scénám, které tak nemám rád. Je pro něj typický realistický přístup, jednoduchá dějová linka, která se nesnaží s divákem manipulovat, a zároveň je přítomná hořká, skeptická nálada typická pro noirové snámky té doby. Bez ohledu na to, jak zápas dopadne, vnímáte hrdinu ne jako vítěze či poraženého, ale jako oběť systému a vlastní naivity. Sympatické je mi vlastně i to, že se režisér Wise na prostředí boxerských zápasů dívá bez pozlátka a prostřihy do rozvášněného publika dává jasně najevo, o co tady vlastně jde. Filmů natočených v 40. letech, které ještě dnes snesou ta nejpřísnější měřítka, není mnoho a Podvod mezi ně podle mého patří. Celkový dojem: 80 %.

    • 26.5.2018  22:00
    Metanol (TV film) (2018)
    ****

    Distribuce toxického alkoholu představovala v českém prostředí velký případ, který pobouřil veřejnost - vyhlásit v Česku známém vstřícným a liberálním vztahem ke konzumaci alkoholu dočasnou prohibici znamenalo jednak akt zoufalství, jednak nemalou politickou odvahu. Výsledkem televizního zpracování kauzy ale není velký film, natož pak mimořádné drama. Ambiciózní a kvalitní kinematografie by dokázala událost přetavit v působivý žánrový snímek, který by oslovil široké mezinárodní publikum. Výsledkem české snahy je něco, co sice můžu bez nejmenších problémů označit za místní nadprůměr, ale zároveň za cosi, co zdaleka nevyužívá svůj potenciál. Poctivě čtyřhvězdičkové jsou jedině thrillerově znějící zvuková podmalba a především postava kšeftaře bez skrupulí v podání charismatického Lukáše Vaculíka. Snímek se drží všeobecně známých faktů a nesnaží se o investigativní průzkum toho, co se skrývalo pod povrchem. Na tom měl podíl fakt, že scénáristka Lenka Szántó zpracovávala kauzu během zahraničního pobytu v Izraeli a spoléhala se jen na mediální výstupy. Za mě 3,5 hvězdičky, tentokrát proti svým zavedeným zvykům zaokrouhluji nahoru, protože česká kinematografie potřebuje jakoukoli vzpruhu. Celkový dojem: 70 %.

    • 22.5.2018  22:22
    Jedenáste prikázanie (TV seriál) (1977)
    **

    V době natáčení šlo jednoznačně o příklad té lepší části československé televizní produkce. Na první pohled je patrné, že slovenská kulturní scéna byla v 70. letech zasažená normalizací podstatně méně, než tomu bylo v Čechách. Ze seriálu dýchá nepoměrně méně ideologie, než bychom očekávali. Chybí černobílé vidění světa, zastánci starých pořádků mají lidskou tvář, nejde o karikatury ani odpudivé, odsouzeníhodné kreatury. Je patrné (a v tom tvůrci opravdu nevodí diváka za nos), že změny poměrů vnímala a přijímala slovenská veřejnost mnohem líp než lidé v českých zemích, zvýšení životní úrovně většiny obyvatel bylo nepopiratelné, průmyslové investice pomohly nastartovat prosperitu i v opomíjených zapadlých regionech. Rozpad starého řádu tedy nebyl tak bolestný a násilný. Ze srovnání s Nejmladším z rodu Hamrů vzniklým v téže době vychází Jedenáste prikázanie s přehledem jako vítěz, ale s výjimkou pamětníků, kteří si rádi připomenou tváře někdejších slovenských hvězd, bych se zdráhal seriál někomu doporučovat. Tempo je na dnešní poměry nepříjemně rozvláčné a seriál pokulhává po dramaturgické stránce. Celkový dojem: 45 %.

    • 29.4.2018  14:53

    S Linklaterovou filmovou trilogií to mám naopak, než většina ostatních diváků. První díl mě minul, druhý jsem vzal na milost, ale žádné velké okouzlení jsem v něm nenašel, a teprve poslední část mě opravdu zaujala. S výjimkou úvodní scény v knihkupectví se dá Před soumrakem považovat za nekonečný dialog dvou lidí, kde se během 80 minut pouze několikrát vymění kulisy. Vždycky jsem měl rád dialogové filmy, tady ale cítím, že Linklater testuje hranice mé trpělivosti. Tak obsahově banální jako v jedničce už promluvy dvojice, co k sobě hledá cestu, nejsou, ale že bych v nich shledával bůh ví, jakou hloubku, to ani náhodou. Celkový dojem: 55 %.

    • 29.4.2018  14:50

    Na atraktivní náměty si česká kinematografie nemůže stěžovat. Naopak, český divák bude mít oprávněně pocit, že český film tyhle atraktivní látky svým přístupem opakovaně znehodnocuje. Příběh Radovana Krejčíře dlouhá léta zaměstnával nejen média, ale i policii, justici a politickou reprezentaci. Jeho jméno se stalo známým i v mezinárodním měřítku, v JAR se stal symbolem korupce a organizovaného zločinu. Z jeho kauzy se mohl stát skvělý biják - kdyby nevznikl v českém prostředí. Pokud to někdo umí, natočí něco jako Veřejný nepřítel č. 1, který, přestože znáte Mesrinovy životní peripetie, výborně působí jako thriller a zástupce dobrodružného žánru, který zároveň leccos vypovídá i o době a francouzské společnosti. Pokud se toho chopí český filmař a naše produkce, vznikne snímek, který má v sobě méně napětí než průměrný novinový článek. Gangster Ka naprosto nefunguje jako žánrový kousek, nevzbuzuje emoce a prachsprostě nudí. Postava vypravěče je vyložený omyl, režie je nevzrušivě rutinní. Ne, za tohle nedám ani dvě hvězdičky. Ztráta času, co dokonale ilustruje stav české kinematografie. Celkový dojem: 25 %.

    • 26.4.2018  20:37
    Zpupný krákal (TV seriál) (2016)
    ***

    Tak já to na sebe prásknu. Shakespearovo dílo mě nikdy nebralo. Patří do jiné doby a jinému druhu publika. Jeho práce mají ale nespornou výhodu. Jsou natolik obecně známé, že mohou sloužit jako odrazový můstek pozdějším autorům. Myslím, že například Oldřich Daněk se ve své Hříčce o královnách - Útržku dánském přiblížil tomu, co se skutečně mohlo odehrávat na dvoře elsinorském, mnohem víc než světoznámý dramatik, a Karel Čapek je mi svým apokryfem Pravda o tom veronském případu taky neskonale sympatičtější a důvěryhodnější než tragická romance o Romeovi a Julii podle Shakespeara. Zpupný krákal konečně odhaluje, jak to doopravdy s anglickým klasikem bylo a dává tomu protežovanému pisálkovi co proto. Britský sitcom sice na můj vkus přichází příliš vstříc lidovému pojetí humoru a místy je ten vtip trochu násilný, pozitivní dojmy ale přetrvávají, částečně i díky přítomnosti půvabné Gemmy Whelan snící svůj marný sen o herectví. Celkový dojem: 60 %.

    • 26.4.2018  20:30
    L'oro di Scampia (TV film) (2014)
    ***

    Zlato ze Scampie je idealistický, aktivistický a výchovný film, který se snaží burcovat proti vlivu organizovaného zločinu na běžný život v Itálii. Nespokojuje se s líčením toho, jak mafie ovládá a rozkládá veřejný prostor, volá po občanské statečnosti a na příkladu svého hrdiny ukazuje, že vždycky existuje cesta, jak si svobodu uhájit. V italské kinematografii se vyskytují určitě k danému tématu filmy realističtější, zábavnější a efektnější, tohle je kousek, který by se z fleku dal promítat na školních představeních v rámci občanské výchovy. Svou sílu nicméně má. Celkový dojem: 60 %.

    • 26.4.2018  20:27

    Omlouvám se, Wesi, ale tentokrát jsem se s Tvým uměleckým záměrem minul. Jasně, má to vybroušený styl a je to skvěle obsazené. Jenže s Tvým stylem humoru i způsobem vyprávění si nevím rady. Nemusím filmu nutně rozumět, měl by mě ale něčím přitahovat. Tvůj kousek ve mě vyvolává lhostejnost. Považuju ho za mimózní záležitost, kterou jsem měl problém vůbec dokoukat. Takže zas někdy příště. Celkový dojem: 35 %. Mám pocit, že ses teprve hledal, protože o deset let později už jsi spáchal věci, které mě dokázaly dostat do euforie...

    • 26.4.2018  20:23

    Wes Anderson je samorost, jakých se ve světové kinematografii moc netoulá. Vždycky mě dokáže překvapit, ať už pozitivně, nebo negativně. Až vyjde měsíc je údajně silně inspirovaný vlastním dětstvím a v tom případě bych nechtěl být jeho otcem či skautským vedoucím. Čím se stal Miloš Forman pro hasiče, tím se stal Anderson pro skauting. Až vyjde měsíc je film o dětech, lásce, odhodlání a špatném počasí. Tehle film o vzpouře proti světu dospělých a o jedné cestě za naplněním prvního milostného vzplanutí mi sedl jako rotor do statoru. Až dosud jde o mé nejhezčí setkání s tvorbou Wese Andersona. Režisérův smysl pro absurditu, ironii a nekonformnost tady každopádně slavil úspěch. Celkový dojem: 95 %.

    • 23.4.2018  18:21
    Pasažéři (2016)
    ****

    Sci-fi to má těžké, až příliš často slouží jen jako ozvláštňující kulisy pro jiné žánry. Často pak sledujete horor, krimi nebo akčňák ve futuristickém kabátku. Pasažéři představují čistokrevnou romanci zasazenou pro oživení do prostoru obří kosmické lodi. Pokud ke snímku chcete přistupovat jako k dramatu, dobrodružnému příběhu nebo nedej bože začnete přemýšlet nad logikou zobrazovaného mikrosvěta vesmírného korábu s elegantními promenádami, bazény a luxusními atrakcemi, nevyhnete se zklamání a odsudkům. Psažéři jsou ideálním doplňkem pro večer ve dvou, kdy v jedné ruce držíte sklenku vína a druhou objímáte svého partnera či partnerku. Je to příjemný film, kterému je snadné odpustit určitou naivitu a scénáristické můstky kormidlující příběh žádoucím směrem. Ještě nikdy jsem snímku, na kterém se podílela Jennifer Lawrence nenadělil víc než dvě hvězdičky, a jak se tak dívám do její filmografie, u dosud nezhlédnuté části nacházím podstatně víc kandidátů na odpad než slibných kousků. Takže té chudince vyjdu vstříc a nadělím čtyři hvězdičky a 75 % celkového dojmu. Jako bonus může sloužit i zajímavý design kosmické lodi a jejích interiérů. V rámci toho, k čemu se sci-fi běžně zneužívá, je to ještě velmi pozitivní příklad...

<< předchozí 1 2 3 4 30 59 88 117
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace