gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

164 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 29 56 84 111
    • 25.6.2017  22:28
    Klient (2016)
    ****

    Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %.

    • 22.6.2017  18:15
    Modrý samet (1986)
    *****

    Modrý samet vypadá v rámci filmografie Davida Lynche jako relativně normální film, režisér ještě neuniká do halucinogenních alternativních světů, ještě plně nedává najevo, že zápletka vlastně vůbec není důležitá, podstatné jsou vzrušující momenty, zábavné detaily a záliba v šokujícím a podivném. Už tady ale Lynch piluje svůj působivý styl založený na kontrastu dobra a zla, normality a perverze. Pod fasádou příkladně ukázněné a vypulírované maloměstské společnosti, jejímž symbolem se stává idealistická kamarádka Sandy, objevuje hlavní hrdina Jeffrey podsvětí ovládané psychopatickým Frankem. V tomhle temném světě platí pravidla založená na násilí a vulgaritě, sociální vztahy jsou založené na manipulaci a sexualita má patologický rozměr. Ke kladům filmu řadím přítomnost netuctové Isabelly Rossellini a především mladičké Laury Dern, kterou tím vlastně Lynch objevil a pomohl jí prosadit se. Oceňuju i to, že se ještě režisér drží zpátky a nezamotává se do výstředních experimentů. Jím používaná obrazová symbolika je tady ještě jednoduchá a jasně rozklíčitelná. Celkový dojem: 90 %.

    • 20.6.2017  20:41
    Poslíček (1993)
    ***

    Pokud vám poslíčkův příběh něco vzdáleně připomíná, pak vás paměť neklame. Scénáristé převzali nápad ze slavného snímku Byt od Billyho Wildera a upravili ho tak, aby optimálně sedl významné hvězdě 90. let Michaelu J. Foxovi. V některých komentářích se objevuje výtka, že film je nedoceněný. Právě srovnání s Wilderovým kusem ale dokazuje, v čem všem Poslíček zaostává. Úmyslně nepíšu, že selhává, protože režisér Sonnenfeld zjevně neměl Wilderovy ambice. Chtěl natočit zábavnou nenáročnou jednohubku, a to se mu v podstatě podařilo, zatímco Wilder natočil chytrou jízlivou komedii, která si dobírá americký životní styl. Společensko-kritický rozměr filmu je v ní docela zásadní. Je to vlastně moralita na téma mravní integrity člověka, který je systémem korumpován. Za opětovné získání sebeúcty se v Bytu tvrdě platí ztrátou kariéry. Tohle všechno v Poslíčkovi chybí, je to rozjuchaná podívaná zbavená jakékoli hloubky a směřující k hollywoodskému happyendu. Tam, kde Wilder nabízí dva špičkové herce v hlavních rolích, může Sonnenfeld nabídnout právě jen Michaela Foxe a partu průměrných přihrávačů kolem. Gabrielle Anwar je jen ozdůbka s půvabnou tváří. Na tři hvězdičky to díky Foxově talentu stačí, ale vracet se k Poslíčkovi vážně nedává smysl. Celkový dojem: 55 %.

    • 20.6.2017  20:34
    1864 (TV seriál) (2014)
    **

    1864 byl projekt, ke kterému jsem přistupoval s důvěrou. Dánská televizní tvorba má oprávněně dobrý zvuk, chrlí jeden světově úspěšný titul za druhým, navíc na evropské poměry a velikost země je schopná spáchat i ambiciózní velkou produkci. Námět nabízel výlet za poznáním historických událostí, jejichž význam mi zatím unikal. Podobné látky mám rád, od střední školy byla historie mým koníčkem. Seriál je dobře obsazený, známými tvářemi se jen hemží. Má odpovídající výpravu - tak proč jen dvě hvězdičky? Protože cítím, že je něco špatně s dramaturgií. Na konci prvních dvou epizod jsem se přistihl, jak se se skelným pohledem dívám na obrazovku a nemůžu si vybavit, co se právě odehrálo. V seriálu se přitom dá najít hodně silných témat. Je to příběh sebevědomé země, která podlehla sebeklamu výjimečného postavení a nacionalistickému poblouznění a nakonec ji to stálo hodně. Jenže když si nedokážete najít cestu k seriálovým postavám, když nepřijmete snahu scénáře propojit události z druhé třetiny 19. století se současností, když vám fandí fantasy prvky, pak se prostě se seriálem minete. Nakonec jsem ocenil jen pěkně natočené válečné scény. Nebylo jich málo, včetně těch opravdu masových, ale cesta k nim byla dlouhá a vysilující. Celkový dojem: 45 %.

    • 19.6.2017  20:53
    W. (2008)
    **

    Mnozí čekali, že si to Oliver Stone s Georgem Bushem vyřídí bez skrupulí a vznikne spíš politický pamflet než životopisné drama. Pro americkou levici bylo Bushovo vítězství políčkem do tváře, konec konců přiznejme si vážně bylo na hraně legitimity a otestovalo až do krajnosti americké instituce i celou společnost. Kupodivu Stone přistoupil k látce s maximální vážností a chtěl natočit důstojné drama, jenže ouha, scénárista Stanley Weiser se bohužel moc nepředvedl a výsledek poznamenal i fakt, že Bush mladší zkrátka a dobře nebyl charismatickou osobností, spíš stál ve vhodný okamžik na vhodném místě a práci za něj odváděli poradci z public relations. Jediné, co ve filmu obstojí na jedničku, je životní výkon Joshe Brolina v hlavní roli. To je jednoznačně pětihvězdičková záležitost. Všechno ostatní je zapomenutelné a v rámci Stoneovy filmografie patří tenhle kousek k těm nejméně výrazným. Celkový dojem: 45 %.

    • 19.6.2017  20:46
    Nebe a země (1993)
    ****

    Po famózní Četě se Stone znovu vrátil do Vietnamu, aby zúročil své osobní zkušenosti s vietnamskou válkou. Tentokrát se pokusil zachytit válečný konflikt očima civilisty - mladé dívky z venkova, jejíž rodina je ohrožována tlakem z obou stran: loajalitu si žádá vláda i Vietkong a v zájmu vítězství dokáží postupovat naprosto bezohledně. Stone se přes své levicové přesvědčení dívá na Vietkong bez iluzí a ukazuje surovou realitu války z pozice těch, co nemají kam ustoupit a jak se bránit. Vietnamská část šlape jako hodinky, režisér se tady pohybuje na jisté půdě, využívá exotickou krásu vietnamské přírody i osobitý půvab hlavní hrdinky v podání Hiep Thi Le. Milostná romance, kterou prožije s americkým poddůstojníkem, je taky fajn, určitě i díky charismatu Tommy Lee Jonese. Melodramatické prvky, na které jsem většinou citlivý, mi tentokrát vůbec nevadily. Problém je v tom, že film neúspěchem americké intervence nekončí, Stone své hrdiny nechá odcestovat do Ameriky. Obě části filmu si ale spolu vůbec nerozumí. Americká zaujímá výrazně menší část, je uspěchaná, zkratkovitá a emočně nepřesvědčivá. V centru Stoneovy pozornosti sice stojí tatáž hrdinka, ale z psychologického dramatu se náhle stává feministický manifest, který se s předchozím válečným dramatem tak nějak tluče. Přesto nechávám 4* a 75 % celkového dojmu, protože 2/3 filmu jde o pětihvězdičkovou záležitost.

    • 14.6.2017  20:18
    Wolf Hall (TV seriál) (2015)
    *****

    Wolf Hall popisuje události, které patří v historii středověké Evropy k těm nejznámějším a popkulturou i nejčastěji popisovaným. Panování Jindřicha VIII. a jeho milostné pletky byly ostatně výzvou pro samotného Shakespeara. Wolf Hall uplatňuje jiný úhel pohledu, autoři seriálu se na dění na panovnickém dvoře dívají optikou jedné z nejzajímavějších postav anglických dějin - Thomase Cromwella, muže, který byl z pohledu mocných feudálů kvůli svému nízkému původu považován za bezvýznamného poskoka, ale díky mimořádným schopnostem, pevným nervům a politickým instinktům se postupně dostal až na vrchol mocenského řebříčku. Sérii hodně pomáhá obsazení hlavní postavy. Cromwell v podání Marka Rylanceho je neproniknutelný charismatický hráč, ze kterého čiší autorita. Rylanceho minimalistické herectví se k roli skvěle hodí. Snad nejvíc jeho Cromwella charakterizují dva kratičké dialogy: "Co teď budete dělat, Moore?" - "Hodně psát a taky se modlit." - "Doporučuji méně psát a podstatně více se modlit." A druhý: "Jste schopný muž, Cromwelle. Škoda, že jste luterán." - "No dovolte, já jsem přece bankéř." Seriál neznásilňuje historii a dokazuje, že velké příběhy nepotřebují zásadně ohýbat a zkrášlovat podle představ hollywoodských scénáristů. Kladem je i výprava, rozhodně nejde o levnou inscenaci s chudičkým vizuálem. Celkový dojem: 90 %.

    • 13.6.2017  19:01

    Schválně, kolik si vybavíte amerických filmů, které začínají scénou v továrně a jejich hrdiny jsou dělníci, řadoví zaměstnanci živící se rukama? Příběhy bílých límečků, právníků, lékařů a businesmanů se americká kinematografie jen hemží, ale na mapování osudů "blue collars" byla víc než skoupá. Lovec jelenů je považován za jeden ze tří nejzásadnějších filmů o vietnamské válce, já ho vždy mnohem víc vnímal jako jeden z nemnoha snímků o chudých bílých mužích, dnešních voličích prezidenta Trumpa. Budu asi jeden z hrstky filmových diváků, koho víc zajímá první část filmu věnovaná partě kamarádů z jedné slévárny, jak se baví po práci a slaví svatbu jednoho z nich. Válečná část zaujímá ve skutečnosti jen malý díl snímku a ještě k tomu ten nejméně zdařilý. Zařazení branců z jedné lokality do téže jednotky možná patřilo k praxi americké armády, zajetí skupiny kamarádů a jejich společný útěk už ale zavání typickou filmařskou účelovostí. Nedělám si nejmenší iluze o tom, že by Vietnamci se svými zajatci zacházeli v rukavičkách, neměli k tomu ostatně důvod, ale že by likvidovali Američany tak marnotratně, se mi nezdá - představovali příliš cenné zboží a propagandistický trumf. Motiv ruské rulety sice do hazardem nasáklé jihovýchodní Asie zdánlivě patří, ale že by jí propadl voják, který právě přežil frontové nasazení a sáhl si na dno, mi přijde z psychologického hlediska nesmyslné. Chápal bych narkomanii, sklon k násilí či neschopnost se znovu začlenit do komunity, ale tohle? Motiv ruské rulety mi zkrátka přišel vždycky umělý a výrazně rušivý, Nickova vykořeněnost se dala popsat realističtějším způsobem. Z filmu mi nakonec nejvíc utví pár působivých scén ze Saigonu těsně před pádem režimu a hvězdné herecké obsazení. Že bych si ho ale spojoval s nějakým vyjímečným diváckým prožitkem, říct nemůžu. Pro běžného diváka bude navíc problém se stopáží a tempem, 183 minut je vážně velké sousto. Lovce jelenů nevnímám jako válečný film, spíš jako drama o generaci amerických mužů, jejichž mládí (de)formovala válka ve Vietnamu. Celkový dojem: 60 %.

    • 12.6.2017  21:38

    Fanoušci komiksových blockbusterů mohou zůstat v klidu. Moje jediná hvězdička neznamená, že by byli jakkoliv ochuzeni o tučnou porci triků, akce a dobrodružství svých oblíbených hrdinů, podanou nesporně na řemeslně slušné úrovni. Souvisí především s tím, že adaptace superhrdinských komiksů patří k žánrům, k nimž mám vyloženě záporný vztah. Považuji se za racionálního člověka a upřednostňuji vědeckou metodu při zkoumání okolního světa. Superhrdinský komiks mě vždy odpuzoval svým úzkým propojením se sférou paranormální mystiky. Výjimečné schopnosti superhrdinů vycházejí z náboženských představ a jejich svět stojí na myšlence rituálních nadpřirozených sil. Vědecké objevy a technika slouží obvykle jako pouhé rekvizity a superhrdinové z X-Menů mají mnohem blíž k pohanským bohům než k postavám mého oblíbeného žánru sci-fi. Supermani a X-Meni to tedy u mě mají mimořádně těžké. Pokud u mě přece jen chtějí zabodovat, musí přijít s podstatně hlubší psychologií, než jaká je zvykem u běžných blockbusterů (v X-Men: První třídě má bohužel psychologie postav rozměr letící kulky), a s propracovanými charaktery (v První třídě i tak zásadní rozhodnutí jako přidat se na určitou stranu barikády vypadají, jako by si jejich aktéři právě hodili mincí). Režisér musí přijít s rafinovaně strukturovaným vyprávěním (srovnejte si neskutečně vymazlené intro ze Sniderových Strážců s Vaughnovou První třídou, ze které je cítit popkorn na dálku). Rozumím tomu, že k žánru nezbytně patří nadsázka, ale i tady oceňuji střídmost a dávám v rámci možností přednost dodržování přírodních zákonů. Posledním hřebíkem do rakve je Vaughnova schopnost vycházet vstříc potřebám zábavychtivých puberťáků. S teenagery to zkrátka umí, ale u mě přesně s tímhle naráží, jednoduše nepatřím do jeho cílové skupiny diváků. Celkový dojem: 25 %.

    • 7.6.2017  21:18
    Fargo (1996)
    ****

    Z Farga si filmoví fanoušci nejčastěji vybaví lidské tělo mizící v drtičce a výrazné tváře ukázkových psychopatů a kriminálníků v podání Steva Buscemiho a Petera Stormareho. Počet mrtvol, které lemují příběh, stejně jako pro Fargo typický černý humor lákají k přirovnání k tarantinovkám. Filmový rukopis mají ale Coenovci odlišný. Jejich humor není prvoplánový, zato chytřejší, posunutý směrem k zžíravé ironii. Coeni si pohrávají s kriminálním žánrem, ale narozdíl od Tarantina to nevyznívá samoúčelně. Porušují konvence nikoliv pro laciný divácký efekt, ale aby zkoumali možnosti rozvoje žánru a dotvářeli atmosféru. Scény šokující brutality kombinují s komikou vyplývající z toho, že hlavní postavy nejsou charismatičtí geniální zločinci, nýbrž nýmandi. Když si nezkušený ambiciózní slaboch s průměrnou inteligencí najme k provedení únosu dva surovce s inteligencí vrat od stodoly, nemůže se divit, že se události rychle vymknou kontrole a řítí samospádem k děsivému průšvihu. Původně to v představách svého pošetilého strůjce měla být precizní chytře vymyšlená akce. Vlivem náhod, ale především neschopností jejich protagonistů se z toho stala krvavá fraška. Coeni budují atmosféru za pomoci kontrastů. Za fasádou měšťácké idyly středostavovské rodinky se skrývá závist, chamtivost a chronická nespokojenost, zasněžená bílá krajina Minnesoty se barví rudou krví. Mimochodem, občanům Minnesoty se vykreslení jejich domoviny Coeny pranic nelíbilo a svým krajanům to taky dali patřičně najevo. Netvrdím, že Fargo je nejlepší coenovský kousek, třeba Muže, který nebyl stavím jednoznačně výš, ale i tak mě svrbí dlaň, abych nenadělil pátou hvězdičku. Fargo má zkrátka hodně co do sebe. Celkový dojem: 85 %.

    • 6.6.2017  21:46

    Naprostí cizinci začínají jako lehká a příjemná vztahová konverzační komedie o partě dlouholetých kamarádů, kteří spolu se svými životními partnery dorazí na večírek, chtějí hodit starosti za hlavu, zavzpomínat na minulé časy a užít si zatmění Měsíce neobtěžováni ratolestmi. Vzájemné popichování a uvolněná atmosféra vedou k pošetilému nápadu odhalit své soukromí (vždyť před sebou nemáme co skrývat) a své telefonní hovory vyřizovat se zapnutým reproduktorem. Hlasy pochybujících jsou umlčeny - kdo nesouhlasí, nemá čisté svědomí. Záhy se začnou vynořovat kostlivci ze skříně, obnažovat charaktery a komunikace začíná povážlivě skřípat. Pozitivní emoce nahrazuje nedůvěra a hořkost. Komedie se nenápadně mění v moralistní drama. Je to trefné a ze života, jen mám pocit, že pro tenhle kousek platí víc než pro jiné, že je potřeba mít něco odžité, abyste si ho v plné míře vychutnali. Je to zkrátka film pro střední generaci, která ví, co to je krize středního věku. Sedla mi jak komediální, tak i dramatická rovina, navíc jsem ocenil civilnost hereckého projevu a neokoukané kvalitní herce. Je to snímek, ke kterému se ještě určitě v budoucnosti vrátím. Celkový dojem: 90 %.

    • 5.6.2017  20:14
    Scanners (1981)
    ****

    V Scanners se Cronenberg věnuje tomu, co ho vzrušovalo už od jeho debutu: vědeckému výzkumu zbavenému etických bariér, který může být nebezpečný celému světu, a technologiím, které mají "vylepšovat" psychické a fyzické vlastnosti člověka. Režisér je opět originální, provokativní a předvádí se v poloze, v jaké ho jeho fanoušci měli vždycky nejraději, tedy jako "úchyla", který má výjimečný talent pro budování zvláštní atmosféry a nebojí se překračovat hranice běžně viděného. Snímek pojednává o telepatech, kteří jsou výsledkem vedlejšího účinku léku. Cronenberg ve filmu pohlíží na telepatii jako na přímé propojení nervových systémů a zároveň jako tok energie, která je schopna být dokonce kompaktibilní s datovým tokem počítače. Scanners jsou v jeho podání nejen schopni ovlivňovat chování napadených lidí, ale jsou dokonce schopni je fyzicky ničit a po vzoru cyber punku se napojovat na počítačové systémy, aniž by k tomu potřebovali nějakou přípojku. Scanners měli kdysi takový ohlas, že si vyžádali natočení (zřetelně slabšího) pokračování, a v rámci Cronenbergovy tvorby patří k tomu známějšímu. Osobně mi v paměti nejvíc utkvěla přítomnost výrazného představitele záporáků Michaela Ironsida v roli scannera padoucha Darryla Revoka. Celkový dojem: 70 %.

    • 16.5.2017  21:22
    Mžitky (2016)
    ****

    Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %.

    • 15.5.2017  22:02

    Když měl v kinech premiéru Paterson, prožíval jsem právě malý biografický absťák a zoufale jsem se rozhlížel, kterým snímkem svůj "hlad" po kinosále ukojím. Hodnocení, komentáře i odborné recenze měl sice skvělé, ale Jarmusch podle mých zkušeností patří ke skupině tvůrců, kde tenhle způsob získávání informací a obrázku o snímku nefunguje, protože režisérův kult kvalifikovanou debatu deformuje. Jarmuschovu tvorbu osobně dělím na dvě skupiny. Do té první patří Mrtvý muž nebo Noc na Zemi, do druhé Přežijí jen milenci. Ta druhá mě nepokrytě nudí a vyvolává lhostejnost; Kafe a cigára řadím spíše do té druhé skupiny. První dvě povídky naladily má očekávání na bod mrazu. Až jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsem věděl, že přijdou i lepší kousky, jako je dialog sestřenek v půvabné dvojroli Cate Blanchett. Ten je často využívaný jako herecké cvičení na uměleckých školách. Zajímavější povídky jsou nicméně v menšině a nemohou vytáhnout celek do průměru. Jarmusch až příliš často pracuje s banalitou a stereotypem, jenže nijak objevně. Je to spíš únavné, mělké, někdy založené na pouhé přítomnosti celebrity, jindy na jediném fórku, který natažený do několikaminutové stopáže nedokáže prostor zaplnit. Několik povídek, kde lze hovořit o pointě, přináší v podstatě banální sdělení. To, že je Jarmuschův početný fanklub pravděpodobně považuje za objevení Ameriky a podobně je okouzlen i statickou formou založenou na opakování, je už věc jiná. Jarmusch často pracuje s minimalismem, tady už to někdy hraničí s urážkou diváka. Pro mě je na jeho snímku zajímavé snad jen to, že tabákovým kouřem prosycený film natočil v téže době, kdy byl v USA tabák rychle vytlačován z veřejného prostoru. Ať už film Jarmusch zamýšlel jako nostalgické ohlédnutí za minulými časy, nebo umělecký protest nad ztrátou části svobody a určitého prožitku, jeho postoj nesdílím. Celkový dojem: 45 %.

    • 13.5.2017  18:02

    Takhle nějak si představuju naplnění slovního spojení "digitální mor". Peter Jackson snaživě vykrádá sám sebe a ukazuje, že ve jménu finančních zisků je schopen klesnout hluboko. Už první díl Hobita ukázal všechny jeho slabiny, vycpávání děje vatou, neschopnost vést smysluplně dějovou linku a třetí díl to už jen završil. Kdo má rád atrakce, ten si jich užije, ale já cítil ke konci už jen rezignaci a znechucení. Celkový dojem: 40 %. Nevím, jak by starý pan Tolkien reagoval na Pána prstenů, ale u téhle srajdy by ho jistě trefil šlak...

    • 13.5.2017  17:56

    Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy.

    • 13.5.2017  16:29
    Mustangové (1961)
    ***

    Jméno Marilyn Monroe dodnes rozechvívá filmové fanoušky na celém světě a je do určité míry symbolem americké poválečné kinematografie. S jejím působením u filmu je spojena legenda o všestranné talentované herečce, kterou hollywoodská studia omezovala v rozletu a vnutila jí role naivní přihlouplé blondýnky, ačkoliv stála o výrazné charakterní role. Tady měla jedinečnou příležitost ukázat, co v ní je, a výsledek je tristní, přestože jí okolí v čele s manželem coby autorem scénáře maximálně vycházelo vstříc, Arthur Miller dokonce snímek považoval za velkolepý dar své manželce. Odměnila se mu neustálými konflikty na place, hysterickými výlevy a chronickou nedochvilností. I na plátně je vidět, že svůj part neutáhne, jakkoliv jí ostatní přihrávají, seč můžou. Kdepak, jejím možnostem odpovídaly typové role typu sladké Sugar v Někdo to rád horké. Mustangové jsou filmem o definitivním konci západu jako území honáků, krav a volnosti. Kovbojové ve filmu přežívají jako automechanici nebo dělají rodeo show pro zvědavce. Nejde jim o romantiku, jsou připraveni zpeněžit i poslední stádečko divokých mustangů v okolí, které představuje symbol nezávislosti ve světě svázaném pravidly a povinnostmi. Většinou se mi stává, že haním scénář, který zachraňují výkony kvalitních herců. Tady musím scénář pochválit, ale jakkoliv se tam s výjimkou Marylin sešla zajímavá herecká sestava, nějak jim to neladí a místo chemie cítím, že by si nejradši dali pár facek. Celkový dojem: 65 %.

    • 13.5.2017  09:13
    Westworld (TV seriál) (2016)
    *****

    Někdejší Crichtonův Westworld představoval přes jméno slavného spisovatele a účast Yula Brynnera coby hvězdy nejužším způsobem spojené s westernovým žánrem prachobyčejné a z dnešního pohledu nepříliš zajímavé béčko. I když za produkcí stála uznávaná HBO, nečekal jsem, že vznikne něco tak promyšleného a strhujícího, výpravného, něco, co mě přinutí zhlédnout celou první sérii v nejkratším možném čase. Chytrý seriál s komplikovanou strukturou, myšlenkově provokativní, s humanistickým zaměřením, s nejednoznačnými postavami, skvěle obsazený a zrežírovaný, co víc si přát. Westworld si pohrává s dnes tak populární myšlenkou vzniku umělé inteligence, kterou mají na svědomí dva technologičtí vizionáři - Ford a Arnold. Praktickému Fordovi jde o podnikání a kráčí neochvějně za svým cílem postavit obří zábavné centrum, které vytvoří dokonalou iluzi divokého západu 19. století. Jeho obyvateli mají být roboti k nerozeznání podobní lidem. Nic víc než špičkové stroje v nich nevidí a nechce vidět. Kolega Arnold si uvědomuje výsledky jejich snažení a hra na boha ho začíná děsit. Stává se překážkou pokroku a jeho život končí v marné snaze projekt zastavit. O 35 let později stojí paradoxně v cestě bezproblémovému chodu společnosti Ford. Množí se nevysvětlitelné jevy v chování robotů, ztrácí se zaměstnanci, houstne napětí - změna je cítit ve vzduchu. Autoři seriálu rozehrávají partii s divákem zeširoka a dohloubky, matou ho, hrají postranní hry a kombinují žánry. Westworld je pochopitelně ze všeho nejvíc pocta klasickému westernu se všemi jeho identifikačními znaky a typizovanými postavami. Vedle toho jde o sci-fi, ale na své si přijdou i milovníci romantiky, nerdi zvyklí luštit množství odkazů a rébusů a fandové dobrodružné podívané. Co funguje na jedničku, je propojení a vyvážení intelektu a citové angažovanosti. Složitá stavba příběhu nutí diváka přemýšlet, zneužívání umělých bytostí vzbuzuje vlnu sympatií s jejich osudem, ne nepodobným postavení starověkých otroků. Prachatí návštěvníci parku mají možnost kohokoli z robotů mučit, zabíjet a znásilňovat - a také to často činí. Zatímco v Crichtonově Westworldu představovali roboti hrozbu, v novém zpracování představují tu sympatičtější část seriálových hrdinů. Jejich touha po pochopení smyslu jejich existence a po důstojnosti je zlidšťuje víc než lidi plné nadřazenosti, sobectví a bezohlednosti. Revolta robotů s sebou nese kromě zkázy i naději na obnovení morálních hodnot a humanistických ideálů. Těžko říct, co bych na Westwordlu vyzdvihl nejvíc. Záludnou proměnlivost charakterů ovlivněných přeprogramováním či odhalením identity? Výkon hereckého veterána Anthony Hopkinse v roli velikášského, manipulativního a nebezpečného šéfa parku? Či snad skvělou výpravu? Ať je to jak chce, těším se jak malý kluk na další sérii. Celkový dojem: 95 %.

    • 12.5.2017  21:05
    Kousek nebe (2005)
    ****

    Petra Nikolaeva považuju za veskrze průměrného filmaře, u kterého můžu předem vyloučit, že by mě dostal do varu svým stylem a filmovými nápady. Přesto se mu povedlo jedinkrát zabodovat tak, že dostal čtyřhvězdičkovou nadílku. Pomáhá mu zasazení příběhu do nevlídných 50. let, námět politické perzekuce a romantický motiv lásky spoutané vězeňskými zdmi. I tady se ale nemůžu zbavit dojmu, že se z navozené situace a přítomnosti řady zajímavých vedlejších postav dalo vytěžit mnohem víc. Ale nešť - i tak Kousek nebe spolehlivě vyčnívá nad soudobou českou produkcí. Celkový dojem: 75 %.

    • 12.5.2017  14:21

    Ke Stromu na dřeváky jsem přistupoval se skepsí. V roce 1978 vyhrál na festivalu, kde se koncentruje na kilometru čtverečním nejvíc snobů na světě, tedy v Cann, Zlatou palmu, a to je pro pozorovatele, který má představu o sebestřednosti festivalové scény dostatečným varováním. Instinkt mě nezklamal. Olmi mohl být v 70. letech považován za vynálezce dnes tak populárního a masově využívaného žánru hraných dokumentů. Maximum energie věnoval navození autenticity při zachycení života vesničanů v italské Lombardii. Pracoval s neherci pocházejícími z příslušné oblasti, aby dokonale zachytil místní dialekt. Film zachycuje život pěti rolnických rodin žijících pospolitě na statku a pronajímajících si půdu od velkostatkáře. Srovnání s moderními hranými dokumenty ale bohužel není na místě. Vznikly, aby dokumentární žánr zatraktivnily, oživily a přiblížily divákům. Pracují se střihem a profesionálními herci, podobně jako zábavné hrané snímky. Průšvih Olmiho experimentu spočívá v tom, že pracuje s reálným časem, je tudíž velmi pomalý a při své vražedné stopáži je z mého pohledu otravný a nudný. Olmi se dostává až někam k dnešnímu fenoménu tzv. slow TV, a to je záležitost zcela mimo obsah mých zájmů. Znám tříhodinové filmy, kde si dlouhou stopáž divák nestačí uvědomit, a znám takové, co subjektivě trvají dvakrát tak dlouho. Strom na dřeváky bych bohužel zařadil do druhé kategorie. Celkový dojem: 25 %:

    • 12.5.2017  14:11
    Noční recepční (TV seriál) (2016)
    **

    Série spadá do žánru, který mám rád, a jméno autora předlohy mělo být když ne zárukou, tak aspoň předpokladem pro solidní zábavu. Měl bych být natěšený, k projektu jsem nicméně přistupoval s nedůvěrou spojenou se jménem Susanne Bier. Přezdívám ji ironicky Rosamunde Pilcher festivalové scény a považuji ji ve světovém měřítku za přeceňovanější než je v malém českém rybníčku Alice Nelis. Nočního recepčního bych si představoval jako špionážně kriminální drama s dobrodružnými prvky o krtkovi nasazeném do ilegální organizace. Umím si představit, že by to skvěle fungovala pod taktovkou Kathryn Bigelow, obstojně v režii Agnieszky Holland, ale se Susanne Bier to jde do háje. Seriál není strhující ani působivý a už vůbec není přesvědčivý. Poslední, co bych mu vyčítal, je nedostatek akce a upovídanost seriálu. Problém mám ale se stylem, výrazovými prostředky a emocemi, na které sází. Bier režíruje nikoliv kriminálku, ale romantickou minisérii natáčenou ženou pro ženy, kde hlavní hrdina působí spíš jako sexuální objekt než tajný agent. Motorem jeho činů jsou milostná vzplanutí a obecně emoce. Zdánlivě nepochopitelná srovnávání s Jamesem Bondem mají svá opodstatnění, jakkoliv akční prvky byste v seriálu hledali marně. Rozdíl je v tom, že bondovská série je sexistická, natáčená z pohledu dominantního alfasamce, kdežto Noční recepční působí genderově obráceně. Středobodem není sex a akce, ale vztahy. Nejen milostná vzplanutí hrdiny, ale i třeba jeho vztah k synovi hlavního padoucha. Sérií nemusím nic měnit na odmítavém postoji k tvorbě Susanne Bier, nesedí mi její práce s postavami, ani její podání příběhu. Celkový dojem: 45 %.

    • 11.5.2017  18:40
    Godzilla (2014)
    odpad!

    Japonské megapříšery patřily v dávnověku k mým prvním kinozážitkům a pro pětiletého kluka byly i na tehdejší dobu šmírácké triky něčím neuvěřitelně působivým. Od té doby uteklo opravdu hodně vody a mé divácké nároky se mnohanásobně zvětšily. Nejsem ctitelem blockbusterů a žánrově se s Edwardsovým snímkem míjím, očekávání jsem proto měl nízká a kdyby mi televize nenaservírovala film až pod nos, neobtěžoval bych se s ním. Námět považuju dokonce i v době rozbujelých trikových pohádek pro celou rodinu za těžce infantilní a dávno zastaralý. Nicméně při náležitém nadhledu, řemeslné zručnosti a schopnosti vhodně pracovat s nadsázkou mohlo vzniknout něco zajímavého. Bohužel snímek nenaplňuje ani mizivá očekávání. Zase jsem jednou měl pocit, že mi někdo vložil varlata do svěráku. Edwardsova Godzilla nakonec selhává jako nenáročná zábavná vysokorozpočtová podívaná a dvojnásob selhává tam, kde se chce z téhle nálepky vymanit, používat alternativní prvky a být osobitější. Ze všeho nejvíc je totiž nakonec blbá. I v rámci fiktivního světa by měla existovat nějaká vlastní pravidla, motivace a vzorce chování. Tohle je natočené pro diváky s myšlenkovou úrovní pětiletého dítěte. Nevyčítám Godzille, že není realistická a inteligentní. To se po ní prostě chtít nedá. Vyčítám jí, že není chytřejší než její 70 let staří předchůdci. Jestli jsem Edwardse za jeho prvotinu natočenou ve skromných poměrech (přiměřeně) ocenil, tady mám pocit urážejícího patlalství. Jasně, s tak vysokým rozpočtem a technickými prostředky snad ani nelze nenatočit pár působivých, atmosférických záběrů, ale jako celek je Godzilla bolestnou prohrou. Samostatnou kapitolou jsou pak nadšené komentáře a vysoká hodnocení od některých filmových publicistů, kde by člověk přece jen očekával fundovanost, věcnost a analytický pohled. Místo toho mám pocit, že se chovají jako ve vtipu, kdy slepý, hluchý a bezruký mají analyzovat slona. Za adekvátní a přínosný považuju komentář uživatele JFL. Předkládá pohled snímaný z jiného úhlu, podepřený širokým rozhledem znalce žánru a kategorie brakových filmů, navíc ho předkládá beze stopy pózy, sebezahleděnosti a snadného podléhání emocí. Za sebe prohlašuji, že přerostlé radioaktivní ještěrky už nikdy. Celkový dojem: 5 %.

    • 10.5.2017  19:34
    Rectify (TV seriál) (2013)
    *****

    Daniel Holden byl 18letý poněkud nepraktický a ještě zdaleka ne dospělý student, který mohl mít před sebou skvělou perspektivu. Kdyby ho nenašli, jak se dotýká těla uškrcené a zneužité 16leté školačky a rituálně ji obkládá květinami. Protože následně neodolal soustředěnému tlaku vyšetřovatelů a převzal zodpovědnost za její smrt, následujících bezmála 20 let strávil ve vězení, z toho 19 v cele smrti. Měl už čest seznámit se osobně s katem - jedno z pěti odvolání a následného oddálení rozsudku přišlo vážně na poslední chvíli. Jak plynul čas, přišly do módy nové vyšetřovací metody a test DNA zpochybnil dávný rozsudek. Daniel byl propuštěn s tím, že proběhne nové vyšetřování. Rectify není soudní ani vězeňské drama, není to ani kriminálka, aspoň ne v běžném smyslu slova. Jde o psychologické drama muže připraveného o své mládí a vrženého do světa, kterému vůbec nerozumí. Není připraven na to, starat se sám o sebe, je zahlcený spoustou možností a vjemů. Pro většinu svého okolí navíc zůstává vrahem. Příbuzní dívky chtějí svou spravedlnost. Pro představitele státní moci je nepřijatelné připustit, že by zničili život nevinného člověka. Navíc - a to je možná nejdůležitější - ve světě mimo vězení se už dávno přestalo s Danielem počítat. Až na několik výjimek překáží vlastně všem. Jeho návrat vyvolává zmatek, pochybnosti a působí bolest. Rectify je komorní drama o hledání ztraceného času a motivace opět se postavit na nohy a začít znovu. Nepodbízí se, není efektní, dráždivé a především nikam nespěchá. Všechny série popisují pouhé 3 týdny Danielova života po příjezdu domů. Pokud ale přijmete jeho tempo a atmosféru, má slušnou šanci vás pohltit a spolu s Danielem prožijete tichá dramata a budete se radovat z drobností, které by vám ještě před chvílí přišly všední a nepodstatné. V neposlední řadě se seriál dá vnímat jako úvaha, ne snad nad stavem vězeňství v USA, ale nad fenoménem trestu smrti. Hlavní hrdina se ve vzpomínkách vrací k životu za zdí a konfrontuje ho s životem na svobodě. Rectify je seriál pro trpělivé a vnímavé diváky schopné zachytit a ocenit psychologicky hodnověrnou charakterovou drobnokresbu, hypnotický soundtrack a špičkové herecké výkony v čele s Adenem Youngem coby Danielem a Abigail Spencer v roli energické a oddané sestry Amanthy. Za sebe zvedám jednoznačně palec nahoru, po Westworldu jde v krátké době o další seriál, který se mi zadřel hluboko pod kůži. Celkový dojem: 90 %.

    • 10.5.2017  19:23

    Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %.

    • 10.5.2017  16:01

    Zástupcům amerických studií bude má dobře míněná rada nejspíš putna, ale kdyby náhodou, zněla by takto: Až budete příště chtít rehabilitovat nějakého pohádkového arcipadoucha, neškudlete a zaplaťte vedle výpravy a hvězdy do hlavní role i schopného scénáristu. Nemám nic proti alternativním příběhům a odlišným úhlům pohledu - klidně dám perníkovou chaloupku líčenou coby nájezd nevychovaných spratků ničících obydlí milé stařenky kouzelnice, která se v náhlém pnutí emocí rozhodne řešit nedostatek bílkovin; jen ji napište a natočte tak, aby to v rámci pohádkového světa a jeho pravidel dávalo smysl. Přesně to bohužel ve Zlobě selhává. Král, který čelí prokletí své jediné dcery královnou magického světa nedává holčičku střežit jako oko v hlavě armádou svých služebníků, nýbrž ji svěří do výchovy tří zjevně neschopných hašteřivých víl - zástupkyň světa, se kterým vede válku. Dívku nikdo nehlídá, bez nejmenších problémů se pravidelně setkává s královnou magické říše. S výjimkou Zloby jsou ostatní charaktery nerozvinuté a film nakonec zachraňují tradiční zbraně Hollywoodu - výprava a triky. Angelina svůj part zvládá v pohodě a od ostatních herců se nic moc nechce. Poněkud mi vadí výtvarný styl, který vychází vstříc těm nejmenším divákům a největším kýčařům. Ale co můžu chtít od rodinné podívané. Celkový dojem: 45 %.

    • 5.5.2017  14:09

    Přiznám se, že podobné filmy mám rád: výpravné, technicky precizní se skvělou kamerou i soundtrackem, snažící se o nějaké sdělení a zároveň poskytující prostor pro divákovu fantazii. Ztracené město Z je snímek o lidské odvaze, touze po poznání a posedlosti dosáhnout vytčený cíl. Příběh z doby, kdy badatelé ještě museli být zároveň i dobrodruhy a chlapy, kdy skutečně šlo o to sáhnout si na dno sil a vědomě kalkulovat s tím, že své blízké při loučení vidím naposledy. Z hlediska žánru jde o kombinaci dobrodružné podívané (zbavené tolik oblíbených akčních a fantasy prvků) s životopisným příběhem majora Fawcetta, jehož úkolem se stalo zmapovat oblast "zeleného pekla" povodí Amazonie. O generaci později už cestovatelé používali letadla a motorové čluny, Percy Fawcett připomíná spíš proslulé cestovatele 19. století vybavené pouze kompasem a nezměrným odhodláním zaplnit obrovské bílé plochy na mapě. Na Ztraceném městě Z se mi líbí, že je to v každém ohledu dospělý film, nedělá žádné úlitby rodinnému publiku ani teenagerům, není založený na emocích a sentimentech. Pokud bych se měl nad něčím pozastavit, pak snad nad idealismem filmového Fawcetta ve vztahu k domorodým kulturám, který odpovídá názorům moderních městských liberálů euroamerické civilizace a nezapadá do dobového smýšlení britských důstojníků odkojených civilizační nadřazeností bílého muže a elitářstvím příslušníka britského impéria z doby jeho největšího rozkvětu. Film mohl být ve své latinoamerické části atmosféričtější, dalo se víc pracovat s prvky magického realismu. Scén, jako byl vstup výpravy do opery rovnou z džungle nebo halucinogenní scéna zajetí indiánským kmenem, mohlo být víc. Přesto naděluji poctivé 4* a 80 % celkového dojmu k tomu.

    • 4.5.2017  16:57
    Saulův syn (2015)
    *****

    Setkání se Saulovým synem pro mě představovalo tak intenzivní niterný prožitek, že jsem nebyl schopný k němu bezprostředně napsat komentář. Filmařům se podařilo navodit v rámci žánru tak vysokou míru autenticity, že překonat ji považuji prakticky za nemožné. Je to naturalistická návštěva pekla, jako by vás náhle ponořili do horké vody v kotli a téměř dvě hodiny jste cítili ničivé účinky síry, plamenů a kouře na své tělo. Saulův syn zachycuje 24 hodin trpké existence příslušníka Sonderkommanda ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Svět kolem sledujeme očima otupělého vyčerpaného muže, který v posledních měsících zažil tolik hrůz, že vnímá díky obranému mechanismu své psychiky okolní svět jakoby v částečné narkóze přes filtry, zcela nezúčastněně. Až setkání s chlapcem, který zázrakem přežil pobyt v plynové komoře, v něm probudí lidské city. Protože jeho možnosti jsou nesmírně omezené, upne se k něčemu na první pohled iracionálnímu, k činu, který nechápou ani jeho spoluvězni. Svůj nápad uspořádat důstojné rozloučení se zesnulým v duchu židovských tradic brání v mezích svých možností ze všech sil. Pokud se nemůže starat o živé, postará se aspoň o mrtvolu. Saulův syn je nelíbivý, nepříjemný a depresivní film, který nejde doporučit na potkání. Vyžaduje jistý stupeň vnímavosti, schopnosti zachytit detail, domyslet napovězené. Na druhou stranu - hluboce zašifrovaný taky není a při četbě některých komentářů jsem poněkud nesvůj. Vážně je tak obtížné pochopit, jak to bylo se Saulovým synem a rabínem? Za sebe říkám, že jde o jeden z nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Celkový dojem: 95 %.

    • 3.5.2017  22:10
    Gejša (2005)
    **

    Rob Marshall sází na povrchní líbivost, výpravnost a exotiku. Jeho snímek není určen japonskému publiku, tomu by nejspíš přišlo nepatřičné obsazovat klíčovou roli herečkou čínského původu. Snímek má skvělý vizuál, minimálně v první půli se kamera pase po křivolakých uličkách historické čtvrti plné zvlněných střech, po ladných křivkách mladých krásek, jejich pečlivém make-upu a elegantních kimonech. Zatímco forma je vypiplaná, obsah představuje banální červenou knihovnu o tom, jak chudičké děvčátko po nesčetných útrapách a protivenstvích nakonec ke štěstí přišlo a svou touhu naplnilo. Je to mělké a vzhledem k přemrštěné stopáži i poměrně prázdné. Začátek je sice nadějný, ale syrovost vydrží tak 15 minut a pak už si to na nějakou výpověď o době, společnosti a konkrétních hrdinech jenom hraje. Vizáž má sice Gejša bezmála dokonalou, ducha ale postrádá - a bez něj je jí jen půl. Připomíná vánoční ozdoby - na první pohled krásné, pěkně se lesknou, ale jsou duté a jejich životnost je mizivá. Celkový dojem: 45 %.

    • 3.5.2017  20:57

    Proti vlastní krvi přes slibné obsazení určitě není film, který by mohl soutěžit v kategorii trhák roku. Předpokládám, že v kinech se spíš mihne a pro diváky bude problém vidět ho na velkém plátně. Není to žádné neštěstí, tenhle biják je z rodu snímků, kterým stačí malá obrazovka, protože nestojí na tricích a výpravě. Vzpomínám si, jaký údiv způsobila u méně informovaných postava Brada Pitta coby bílého cigána v Podfu(c)ku. Ve Velké Británii cigánství nemá etnický rozměr, je to sociální kategorie, označení lidí žijících kočovným způsobem života a majících specifický hodnotový žebříček odlišný od zbytku populace. K travellers patří i hlavní hrdina snímku - na jedné straně nejnadějnější nástupce nezadržitelně stárnoucího šéfa klanu, který by měl jednou stanout v čele velkorodiny, na druhé straně čím dál zřetelnější a odvážnější rebel, který vidí, že je potřeba se přizpůsobovat rychle se měnícímu světu, chce vzdělávat své děti a říkat ne tam, kde mu tradice káže říkat ano. Jenže okolní svět o něj nijak zvlášť nestojí, síla předsudků i oprávněné nedůvěry dělá své. Pomocnou ruku před tlakem okolí umí poskytnout opět jenom velkorodina. Proti vlastní krvi je dílem sociální a psychologické drama, dílem i kriminálka s akčními prvky. Za dramatický útěk z místa loupeže by se nemusel stydět ani čistokrevný kriminální thriller. Celkový dojem: 70 %.

    • 2.5.2017  21:33

    Počátkem nového tisíciletí by si na film s pirátskou tématikou nikdo soudný nevsadil ani zlámanou grešli. Téma bylo považované za vytěžené a obstarožní, nehodící se do éry počítačů a genového inženýrství. Poslední pokusy na poli žánru navíc skončily fiaskem. Námět se nějakou dobu válel v šuplíku, ale režisér Verbinski na to nakonec kápl, když vymyslel originální rozjuchanou popkornovou podívanou pro všechny generace. S hrdinou, co tu vážně dosud nebyl. Deppův pirátský kapitán má svým vzezřením a chováním mnohem blíž k hippíkům ze 60. let než ke klasické představě mořského vlka. A i v rámci série extravagantních solitérů a podivínů, které obvykle ztvárňoval, představuje nepřehlédnutelnou figuru. Snímek je velkoryse natočenou trikovou zábavou plnou nadsázky a sice jednodušího, ale neurážejícího humoru. Jde v nejlepším smyslu slova o rodinný dobrodružný film, který v mých očích nestárne a ani po třetím zhlédnutí nemám potřebu k němu měnit stanovisko. Jen je škoda zbytečných pokračování, které vykrádaly a rozmělňovaly úspěšný originál. Celkový dojem: 85 %.

<< předchozí 1 2 3 4 29 56 84 111
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace