gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

164 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 29 57 85 113
    • 20.10.2017  16:04

    Let č. 93 sice těží ze světového ohlasu 11. září, Zelená zóna zase z traumatu irácké války, postavu agenta Bournea mám rád, ale kdybych měl odpovědět na otázku, který Greengrassův snímek si cením nejvíce, neváhal bych ani na okamžik. Kapitán Philips v sobě spojuje jak silného sympatického hrdinu, tak i dramatičnost situace, vědomí umělecké rekonstrukce skutečné události a v neposlední řadě i přítomnost nebezpečného protihráče v podobě kapitána pirátského plavidla. Kamera je tentokrát přehledná, režisér se ve vhodný čas přesunuje z prostorné nákladní lodi do klaustrofobního prostředí záchranného člunu. Příběh se sice soustřeďuje na vylíčení konkrétního případu námořního pirátství, zároveň ale cosi vypovídá o fenoménu banditismu na březích Somálska, o nesmyslných předpisech, kterými jsou svázána obchodní plavidla, i o tom, že každý jev má své pozadí a posádky pirátských lodí ve své závislosti na klanových vůdcích a při existující bídě vlastně ani nemají na výběr. Tom Hanks se pro tento typ rolí snad narodil a nenalézám žádné slabiny snímku, které by stály za zmínku. Celkový dojem: 90 %.

    • 19.10.2017  18:34
    Wind River (2017)
    ****

    Indiánská rezervace Wind River není místem, které byste si vybrali pro příjemnou luxusní dovolenou. Je to nehostinné, řídce osídlené místo daleko od civilizace, kde žijí jen ti, kterým nezbývá nic jiného, nebo ti, kteří k životu moc nepotřebují a moc od něj nechtějí. Nalezené tělo znásilněné indiánské dívky svede dohromady místního lovce škodné zvěře Coryho a nezkušenou agentu FBI Jane. Následující pátrání se dá považovat za protiváhu na efekt vystavených a šokujícími zvraty plných krimi thrillerů. Je to komorní příběh plný tíhy samoty, hořkosti a melancholie. Slibované "mysteriózno" jsem sice nenalezl, ale bohatě mi stačila majestátná příroda mrazivých hor a pomalu dávkované napětí. Taylor Sheridan je především scénárista, pro konečný výsledek by asi bylo lepší poohlédnout se po zavedenějším jméně na režisérský post, ale nejde o nic zásadního. Spíš ještě jednou upozorňuji: nečekejte nic oddechového, tohle je dospělé drama s pomalejším tempem a bez rafinovaných scénáristických kliček, postavené na hereckých výkonech a tragice zmařených lidských životů. Wind River je film, který nutně nemusíte vidět v kině, ale minout byste se s ním neměli. Jde o nadprůměrnou žánrovku, která sice u většiny diváků výbuch superlativů nevyvolá, svou práci ale odvede spolehlivě. Celkový dojem: 75 %.

    • 17.10.2017  17:55
    Organ (1964)
    ****

    Organ nezapadá do skupiny slavných titulů spojovaných s novou vlnou, ani se nikdy nedostal do širšího diváckého povědomí, s odstupem času ho ale vnímám jako jeden z umělecky nejpozoruhodnějších československých filmů 60. let. Nedá se doporučovat na potkání, má komorní, artový charakter. Jeho atmosféru výrazně ovlivňuje rozsáhlé propojení s barokní hudbou, která pomáhá zvýraznit prostředí kláštera a osudovost situace, ve které se jeho obyvatelé ocitli. Zajímavé je i zasazení příběhu do období slovenského klerofašistického státu, takových filmů opravdu nevzniklo mnoho. Snímek se vyhýbá do té doby obvyklým ideologickým šablonám, hluboce lidská je především postava opata, který se ocitl ve svízelné situaci - pomocí uprchlíkovi neriskuje jen své postavení, ale i osud celé komunity. Celkový dojem: 85 %.

    • 16.10.2017  21:23

    Stručně a výstižně okomentoval Predestination flanker.27, víc k tomu netřeba dodávat. Celkový dojem: 35 %.

    • 16.10.2017  21:20
    Kdo je kdo v mykologii (studentský film) (2016)
    ****

    Vypadá to, že surrealismus u nás nezemře s odchodem Honzy Švankmajera na věčnost - a to je dobře. Ostatně kdyby pod tímhle dílkem byl podepsaný právě on, sklidilo by to nepoměrně větší ohlas. Je to vtipné, hravé a originální. Co víc chtít? Celkový dojem: 75 %.

    • 16.10.2017  21:11

    Což o to, Lino Ventura tradičně svým charismatem zachraňuje mnohé, otázkou ale je, jestli by film obstál i bez jeho přítomnosti. Osobně bych se v takovém případě přikláněl k pouhým dvěma hvězdičkám, protože kvalita scénáře je problematická. Ventura nemá protihráče, který by stál za zmínku, na zločinecké straně působí výhradně anonymní figurky. Snímek je nasáklý sentimentem, což mu škodí především v přehnaně optimistickém závěru. Vztah Karen a Romaina, klíčový pro rozvíjení příběhu, se vyvíjí překotně, jejich seznámení je přitom scénáristicky ošetřené krkolomně. Na filmu je hodně znát vliv kanadské koprodukce, protože snímek má výrazně americkou vizáž a je v podstatě zaměnitelný s řadou průměrných amerických kriminálek oné éry. Celkový dojem: 55 %.

    • 14.10.2017  18:41

    S humorem amerických mainstreamových komedií si rozumím opravdu zřídka. Hodnocení 76 % na ČSFD ale vypadalo lákavě, stejně jako množství relativně pochvalných komentářů. První minuty se ostatně nesly ve znamení několika slušných vtipů, nápad na sestavení typické americké rodinky byl sice ztřeštělý, ale zajímavý, a přítomnost Jennifer Aniston filmu nesporně pomohla. Čtyřiačtyřicetiletá herečka vypadala výrazně mladší a může se pochlubit postavou, ze které musí mít mindrák spousta teenagerek. Nepředvádí sice bůhvíjak charakterní herectví, ale určitým šarmem nepochybně disponuje. Člověk rychle pochopí, proč si dokázala vytvořit početný fanklub. Záhy se sice ukáže, že humor je spíš těžkopádný a stále více laciný, poměrně dlouho se ho ale daří udržet v mezích, které neznamenají překročení hranice trapnosti. Jenže i to se v druhé půli změní, navíc chemie mezi členy rodinky je mizerná. Scénárista nemá odvahu využít to, co se přímo nabízí - tedy zparodovat a postavit na hlavu americké rodinné středostavovské hodnoty a nasládlý sentiment rodinných filmů. Veškerý potenciál jde postupně do ztracena a nakonec je z toho snadno zapomenutelná taškařice, která si vypomáhá blboučkými sexuálními narážkami a napuchlým varlatem. Škoda, tenhle kousek měl na víc. Celkový dojem: 40 %.

    • 11.10.2017  19:07
    Dobrodruzi (1967)
    ***

    Název snímku sice vyvolává představu dobrodružné podívané, fungoval by ale mnohem líp, kdyby se soustředil na vztah dvou blízkých kamarádů, mezi které vstoupí krásná žena, a lety prověřené přátelství je vystaveno nečekané zkoušce. Historka o vraku na dně oceánu a střet s bandou zahraničních žoldnéřů je totiž na příběh naroubován uměle a klíčové střetnutí na romantickém ostrůvku je navíc zrežírované nedbale. Joanna Shimkus v roli osudové ženy příiš herectví nepředvádí, je to typický případ modelky, která v mládí prodávala své půvaby, aby se posléze výhodně provdala a ze světa kinematografie se vytratila. Co beze zbytku funguje, je přítomnost dvou velikánů francouzské kinematografie Ventury a Delona. Celkový dojem: 60 %.

    • 10.10.2017  20:01

    Nepříjemný film, nebál bych se dokonce v některých momentech použít kontroverzního přívlastku odpudivý. Ideologicky vyhraněný snímek, u kterého se zdráhám použít označení levicový, mnohem přesnější by bylo nazvat jej levičácký. Mýlí se ten, kdo považuje za ústřední téma filmu konflikt senzacechtivého bulváru a nevinně nařčeného jedince, který se snaží uchránit své soukromí. Ztracená čest Kateřiny Blumové není nadčasový film, naopak je tím nejtěsnějším způsobem spojený s konkrétními událostmi a procesy odehrávajícími se v Západním Německu 1. poloviny 70. let. V průběhu 60. let na německých univerzitách a v kulturním prostředí sílil vliv radikální levice velmi kritické ke stavu německé společnosti, zatímco zbytek populace si v klidu užíval plodů německého hospodářského zázraku. První vlna atentátů RAF Německo šokovala a znechutila. Měšťanský tisk se (logicky) opřel nejen do teroristů, ale začal rozpitvávat jejich ideová východiska a společenské zázemí. Radikální levice se ocitla v izolaci a čelila sílícímu tlaku konzervativní většiny. Ztracená čest Kateřiny Blumové je jedním z plodů frustrace, kterou levičáci tehdy zažívali. Myslím, že kdyby Ulrike Meinhofová žila, byla by ze snímku nadšená a ochotně by souhlasila s vysvědčením, které tvůrci udělili německým úřadům a sdělovacím prostředkům. Film pracuje s černobílými, silně polarizovanými charaktery, ve své umanuté kritičnosti k tomu, co pokládá za německou realitu, je silně tendenční a to filmu dnes výrazně ubírá na síle. Nositelé státní moci jsou bezohlední, neštítí se jakýchkoli metod, sdělovací prostředky jsou manipulativní a ochotně policii donáší - ostatně stejně jako "běžní" občané názorově ukotvení ve své hnědé minulosti. Z každého záběru je patrné, jak silně se tvůrci filmu neztotožňovali s prostředím, které je obklopovalo, jak moc jim záleželo na tom, vylíčit tehdejší společnost jako hysterickou, stádní a manipulativní. Osobně mi dnes manipulativní přijdou spíš filmové prostředky, které režisérská dvojice používá. Lze si klást otázky, které tvůrce evidentně nezajímaly. Hrdinka snímku je v nejlepším případě naivní a nezodpovědná (za Ludwiga Göttena si dosaďte Jiřího Kajínka s jeho sborem nadšených fanynek), v horším případě si Káťu Blumovou lze představit jako členku teroristické sítě, protože i taková interpretace je možná. Každopádně pojetí cti podle Margarethe von Trottové a Volkera Schlöndorffa se nápadně podobá tomu, jak ji vnímají italští mafiáni nebo členové kavkazských klanů. Celkový dojem: 40 %.

    • 9.10.2017  17:16

    Řídím se zásadou: neměj vysoká očekávání a tu a tam budeš příjemně překvapen. Nový Blade Runner pro mě nepředstavuje zklamání, jakkoliv kritických výhrad bych mohl vyslovit více. Celkově ale jde vedle Nolanova Dunkerku o můj letošní největší zážitek z návštěvy kinosálu. Je to více než důstojné navázání na Scottův snímek, resp. jeho upravenou verzi z roku 1992. Navázání nejenom dějové, ale i atmosférou a stylem. Jen jsou všichni o 30 let starší a nikomu to evidentně neprospělo. Deckhart zestárl, ekologická krize se prohloubila, sociální rozdíly jsou extrémnější, strachu a napětí všude přibylo. Replikantů je víc a představují větší výzvu než kdykoliv dřív. Blade Runner 2049 zobrazuje svět, který sice dosud neexplodoval, šňůra už ale hoří a plamínek se neúprosně přibližuje k náloži trhavin. Denis Villeneuve skládá působivé depresivní obrazy světa, kde lidstvo nezvládá samo sebe, natož soužití s umělou inteligencí. Síla jeho filmu tkví v režii a vizuálu, se scénářem je to o poznání horší. Podobná výtka se ale dá vztáhnout i na Scottův snímek, který je silnější v budování atmosféry a nastolování etických otázek než v hodnověrnosti konstrukce zobrazovaného světa. Blade Runnerovi 2049 můžete vyčítat leccos, od nevýrazného ženského záporáka, který se určitě nevyrovná replikantovi Battovi z jedničky, po podivnou postavu šéfa nejmocnější korporace Niandera Wallaceho, který připomíná spíš vůdčí postavu náboženské sekty, jehož vzhled má patrně odkazovat někam k biblickým motivům Boha stvořitele. Mezi současnými blockbustery ale vyčnívá jako Petřínská rozhledna nad Prahou. Pokud mu například uživatel Matty vyčítá přílišnou čitelnost, doslovnost a generičnost, v zásadě souhlasím, ale moje zlomyslnost si neodpustí v takovém případě nahlédnout do hodnocení Promethea, který je pokud jde o výše uvedené o několik tříd horší, navíc má mizerný střih, selhávají v něm nejzákladnější vypravěčské postupy a používá tu nejlacinější symboliku. Kupodivu zjišťuji, že tam, kde Matty odbyl Blade Runnera třemi hvězdičkami, dostal Prometheus čtyři a 75 %. S hejtováním bych byl proto opatrný a některá zklamání bych přisuzoval spíš nerealistickým očekáváním a v neposlední řadě i tomu, že se Blade Runner zpronevěřuje komerční líbivosti. Pomalý tříhodinový biják budovaný na dlouhých záběrech prostě nesedne každému. Pokud vábení nového Blade Runnera neodoláte, výrazně doporučuji vidět ho na velkém plátně, na malé obrazovce totiž hodně ztrácí na své obrazové působivosti. Gosling v hlavní roli může sice někoho znechucovat omezeným herním rejstříkem, ale nezapomeňme, že hraje androida, a tak mu to snad můžeme odpustit. Já si Blade Runnera 2049 užil - ne jako mistrovské umělecké dílo, které by mělo být nějakou zásadní výpovědí o našich technologických možnostech a strachu z blízké budoucnosti, ale jako velkolepý trikový blockbuster, který není tak třeskutě blbý jako převážná většina těch ostatních. Celkový dojem: 90 %.

    • 8.10.2017  21:21

    Počítáním mrtvých Martin Scorsese vstoupil na teritorium, kde je jako doma Terry Gilliam - do světa, kde se pohybují postavy vychýlené z normálu, konfrontují se zvláštní charaktery a film charakterizuje divná atmosféra. Po celou dobu máte pocit vyšinutosti, doznívajícího drogového tripu a vyvstává dojem, že jedním z inspiračních zdrojů byl odkaz Timothy Leara. Jak mám Martinovy práce rád, s touhle road movie napříč nočními ulicemi New Yorku s dávno vyhořelým chlápkem, kterému místo krve koluje v žilách roztok alkoholu a amfetaminu, si příliš nevím rady. Na to, abych snímek bral vážně jako drama, je to přestylizované, příliš cool a s řadou prvků, které by se hodily do jiného žánru. Všude tam, kde se zdá, že příběh začíná sestupovat pod povrch věcí, přijde další úlet. Jako zábavná popkulturní jízda to pro změnu troskotá na stereotypu a všudypřítomné depresi. Ke všemu nejsem schopen se s hlavním hrdinou nějak ztotožnit. Když ho ta práce nebaví, tak proč jednoduše nedá výpověď a nevycouve? Celkový dojem: 45 %.

    • 3.10.2017  19:08

    Což o to, Sidney Poitier má charisma na rozdávání, je to sympaťák k pohledání a humanistické ideály z něj přímo vyzařují, přesto bych adepty studia pedagogiky důrazně varoval před pokusem pohlížet na učitelskou profesi přes zkušenost filmového hrdiny. Na příběh o tom, jak učitelský elév svým zápalem dokáže během několika málo týdnů zásadním způsobem zvrátit negativní atmosféru ve třídě a z ukázkových sígrů v nejobtížnějším věku, na kterých se podepsalo kdeco od nevýchovy v rodině přes absenci pozitivních vzorů v okolí až po rezignaci a profesní selhání předchozích kantorů, udělal zapálené studenty připravené vstoupit do života, se hezky kouká, jenže s reálným životem to nemá nic společného. Snímek je tak sentimentální, moralizující a především neuvěřitelně naivní, až místy působí nepatřičně - jako by se dotýkal hranic parodie. Význam filmu spočíval podle mého jinde. V době natáčení ještě ani zdaleka nebylo zvykem vnímat černochy jinak než jako příslušníky dělnických povolání. Poitier v roli nepřehlédnutelného, silnou osobností vybaveného, vysokoškolsky vzdělaného intelektuála pomáhal bourat stereotypy a emancipovat afroamerickou komunitu a černošské přistěhovalce v Evropě. Na vysokém hodnocení na ČSFD se podle mého podepsala nostalgie, je nutné je brát s určitou rezervou. Celkový dojem: 45 %.

    • 1.10.2017  18:33
    Výměna manželek (TV pořad) (2005)
    **

    Formáty úspěšných zahraničních pořadů se u nás běžně kopírují, většinou s problematickým výsledkem. Znám jediný případ, kdy je česká verze zajímavější než její vzor. Americká Výměna manželek má sice (paradoxně) na ČSFD vyšší hodnocení, je ale mnohem dryáčtější než její český klon. Etnicky, kulturně i nábožensky komplikovaná struktura americké společnosti zdánlivě umožňuje podniknout hodně zajímavou sondu do soužití lidí různých ras, tříd a náboženských konfesí, jenže v praxi nejde o nic jiného než najít co největší magory a vymezit je proti sobě. Kameru zajímají pouze konfliktní situace a radikální střih neumožňuje nic víc než to nejlacinější ždímání emocí. Česká verze je kultivovanější, delší, představuje zázemí účastníků, má tendenci vyprávět lidské příběhy. Jistě, stále jde o voyaerství, ale vedle toho mají první řady nepopiratelnou sociologický rozměr a především pro ženy má nahlížení do cizích kuchyní i určitou terapeutickou hodnotu - vidí, že i jinde je provoz domácnosti složitý a mnohé rodiny mají k dokonalosti daleko. Pořad sice vyvolává kategorické morální odsudky z řad komentujících, ale dno reality show je nutno hledat úplně jinde (osobně mezi ně řadím Big Brother a jeho odnože). Výměna manželek patří ve skutečnosti k tomu nejzajímavějšímu, co reality show u nás nabídly. Pozdější řady ve snaze o udržení sledovanosti nabídly stále hraničnější charaktery s konfliktnějším potenciálem a krok za krokem se blíží americkému východisku. Celkový dojem: 40 %.

    • 28.9.2017  08:48

    Zábavnost snímku neupírám, obsah má pro mě dokonce pikantní příchuť. Znal jsem totiž paní Volfovou z dob, kdy šéfovala sociálně demokratickým ženám, používala jiný slovník a zaštiťovala se jinými hodnotami. Pohled zblízka naznačuje i ledascos nelichotivého o neschopnosti komunikace a soudržnosti na radikálně pravicovém křídle politické scény. To je ovšem jen vedlejší a nejspíš nechtěný efekt. Zuzana Piussi by možná mohla být pochválena za to, jak dokázala přimět obě zpovídané skupiny ke sdílnosti, ale ruku na srdce, moc se snažit nemusela. Rády se totiž pochlubily svým ideovým arzenálem. Filmu chybí měřítka a jakýkoli hlubší analytický pohled na problematiku. Ano, aktivisté jsou v nejednom případě naivními idealisty, jejich vliv a počet je ale nepatrný; naproti tomu názory druhé skupiny se staly v ČR mainstreamem s dalekosáhlým vlivem na politickou scénu a reálná rozhodnutí a fungování státní správy. V zemi, která má nepatrnou, maximálně 20tisícovou muslimskou menšinu, co žije rozptýleně, je nadprůměrně vzdělaná a velmi slušně integrovaná, v zemi, která má dlouhodobě konzervativní, velmi opatrnou azylovou politiku a tábory pro běžence zejí prázdnotou, je zajímavé spíš to, jak neuvěřitelně rychle se vybičovala hysterie a jak ovlivnila společenské klima i sdělovací prostředky. Dokument na tohle téma by byl nepoměrně užitečnější, protože čím víc se budeme honit za fantomy, tím méně energie nám bude zbývat na řešení reálných problémů. Celkový dojem: 55 %.

    • 24.9.2017  17:25
    Viktorie (TV seriál) (2016)
    **

    Pokud máte rádi velkoryse natočenou kostýmní romantizující podívanou, existuje velmi slušná šance, že se vám Viktorie bude líbit. Řemeslo je to bezesporu kvalitní. Potíž je v tom, že jsem ve Viktorii od začátku viděl směřování k červené knihovně a tu skutečně nemusím, takže záhy jsem sledování vzdal. Pokud totiž hledáte něco víc, hlubší ponor do viktoriánské éry, nebanální dramata a nekonvenční zpracování, musíte se obráti jinam. Celkový dojem: 45 %.

    • 24.9.2017  17:19
    Drogy a.s. (TV seriál) (2010)
    **

    Dokumentární seriál vznikl pod hlavičkou National Geographic. Slavná značka vzbuzuje dojem serióznosti a důvěry, od prvních záběrů je ale jasné, že rozhodujícím kritériem při výrobě byla sledovanost. Drogy a.s. počítají s uvedením na obrazovkách komerčních televizí. Je to efektní, ale povrchní dokumentaristika s nádechem senzace. Můžete a nemusíte věřit tomu, že muž se šátkem přes obličej je významný drogový dealer. Otevřenost, s jakou o svém podnikání hovoří postavy z kriminálního prostředí s vědomím, že za své činy mohou vyfasovat mnohaleté tresty, je rozhodně pozoruhodná. Celkový dojem: 40 %.

    • 24.9.2017  17:16

    Nevím, jestli jsem se během několika let od zhlédnutí prvního dílu změnil já, nebo se tak zásadním způsobem proměnila kvalita tvůrčího týmu, ale zatímco Muže, kteří nenávidí ženy jsem svého času přijal s uspokojením a nelitoval lístku do kina, druhý díl u mě neobstál v žádném ohledu, dokonce ani jako výplň pozdního večera krátce před spaním. K druhému dílu jsem přitom poučen střízlivými komentáři přistupoval s nižším očekáváním. Jde o typický příklad filmu, který neumí pracovat se svým potenciálem a neumí své postavy prodat divákovi. Chybí práce s napětím, chybí atmosféra. Tak, jak Alfredson přistoupil k režii, by se snad mohl vypořádat s natáčením nějakého dílu neambiciozního televizního seriálu určeného k zaplácnutí vysílacího času. Navíc je myslím zřejmé, že ani samotná literární předloha nebude mít sílu a hodnotu prvního dílu. Za mě bohužel nedosáhne ani k průměru. Už chápu, proč v zámoří nakonec okopírovali pouze Muže, kteří nenávidí ženy; v pokračování totiž neviděli komerční potenciál. Celkový dojem: 45 %.

    • 23.9.2017  20:36

    Kdysi se Knoflíková válka těšila mimořádnému zájmu televizních diváků a hláška "Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil" velmi rychle zlidověla. Generace mých rodičů považovala Knoflíkovou válku za příjemnou komedii z dětského prostředí a kdykoliv se snímek objevil ve vysílání, řítili se k televizoru. Čas se na filmu přece jen trochu podepsal a zájemcům o soupeření dvou vesnických part bych raději doporučil novější zpracování z 90. let, nicméně svůj půvab si stále zachovává. Především může působit jako doklad toho, jak dalece se změnila společnost a postavení dětí v ní. Dospělí v knoflíkové válce nalévají dětem kořalku a nabízejí cigarety, nemají žádný problém s dětskou prací nebo řízením zemědělských strojů. Ubít šelmu je záslužný čin hodný odměny. Tělesné tresty jsou přirozenou součástí výchovy. Větší rozsah povinností, ale taky odpovědnosti. Zkrátka jiná doba, jiný mrav. Celkový dojem: 75 %.

    • 23.9.2017  20:29

    Některé návraty by si člověk měl raději odpustit. Temný krystal jsem měl zafixovaný jako skvělou temnou loutkovou fantasy, jenže ouha, zub času na ní bolestně zapracoval. Snímek vyčpěl, žije z nostalgie pamětníků, současným loutkovým filmům, jako je dejme tomu dánský Strings se nepřibližuje ani vzdáleně. Většina české animované tvorby ve zkoušce časem obstála se ctí, ale slavný Temný krystal, co se kvality animace týče, spolehlivě nechávají za sebou dokonce i filmy Týrlové a Trnky z 50. let. Celkový dojem: 40 %.

    • 23.9.2017  14:52
    Zbabělec (1961)
    ****

    Zkušenost mě naučila, že člověka doopravdy poznáš až tehdy, když je vystaven extrémní situaci. Lidé odhodí masku, navrch vyplavou hluboce skrývané emoce a povahové rysy na první pohled skryté. Ten, kdo budil důvěru, zklame, outsider nečekaně překvapí. On je vůbec ošidný pojem hrdinství. Hrdinsky se může chovat i člověk, který si vůbec neuvědomuje rizika svých činů a jejich hrozivé dopady pro sebe i okolí. Hrdiny se stávají jedinci, kteří v jiném kontextu mohou působit jako dobrodruzi a nezodpovědní jedinci. Medaile za statečnost dostávají za války ti, kteří by v době míru skončili ve vězení nebo na psychiatrii. Smutný hrdina tohoto příběhu o hrdinství nestojí. Riskovat svůj život je to poslední, o co by stál. Jenže člověk míní a život, ta záludná mrcha, mění. Navozená situace mi nepáchne umělinou, ani jsem neměl problém s psychologickou přesvědčivostí postav. Pro mě je to jeden z těch zdařilých válečných filmů naší kinematografie. Oceňuji rovněž, že snímek není schématický při zobrazování nepřítele. Německý velitel není jednoznačná zrůda, jedná pod tlakem okolností a je evidentní, že se nesnaží situaci hnát do krajností. Celkový dojem: 75 %.

    • 23.9.2017  09:50
    Láska (2012)
    ***

    Jestli mi například Hanekeho Bílá stuha přišla zneklidňující a neobyčejně působivá, Láska pro mě představuje opačný pól jeho tvorby. Působí na mě silně předvídatelně a odtažitě, je na můj vkus zbytečně doslovná. Pravda, současná společnost má tendenci nepříjemné jevy vytěsňovat - a v první řadě mezi ně patří umírání, bezmoc a sám akt smrti. Pokud do téhle početné skupiny patříte, může vám snímek něco odhalit. Ale mně prostá ukázka nestačí. S tím vším jsem se už v minulosti potýkal a v Hanekeho filmu nenalézám filmovou magii. Režisér mi něco hotového servíruje a prostor pro sebe tam nevidím. Navíc je to vážně studené jak psí čumák. Tři hvězdičky jsou za nesporně kvalitní Hanekeho filmové řemeslo. Celkový dojem: 55 %.

    • 22.9.2017  18:39
    Omar (2013)
    ****

    Musím přiznat, že od Ráje hned teď se režisér Hany Abu-Assad posunul o poznání dál a jeho drama snese i ta nejpřesnější měřítka a srovnání se zahraničními vzory. Navíc je zřejmé, že je odkojený evropskou kinematografií a tamnímu publiku také přizpůsobuje tempo a styl svého vyprávění. Výrazně oceňuji pocit autenticity. Hany Abu-Assad v Palestině vyrůstal a umí přesvědčivě a poutavě vykreslit tamní reálie. Po herecké stránce rovněž nenacházím slabiny, které by stály za zmínku. Snad jen poznamenám - Omar je politické drama, které má (nezbytně) i propagandistický rozměr. Palestina má tu smůlu, že se o ni přou dvě etnika, a tudíž existují dva radikálně odlišné výklady její moderní historie. Divák s tím, že snímek po svém bojuje za prosazení "palestinské věci", musí počítat a brát Omarův příběh s určitou rezervou a vědomím, že problém je (mnohem) složitější. Kdyby se Palestinci, kteří jsou momentálně mocensky v nevýhodě, ocitli v roli hegemona, nedělal bych si o osudu židovské populace ani nejmenší iluze. Celkový dojem: 80 %.

    • 21.9.2017  19:25

    Režisér Gillo Pontecorvo je podepsaný mimo jiné pod dokumentárně pojatým válečným dramatem Bitva o Alžír a patřil k levicově orientovaným filmařům své generace. Ani v tomto případě v sobě politické angažmá nezapře. Ostrov v ohni nemá smysl považovat za klasickou dobrodružnou podívanou v kulisách exotického karibského ostrova. Pontecorvo natočil politické drama, kde se na příběhu podivného spojenectví a pozdějšího konfliktu britského emisara Williama Walkera a vůdce domorodé vzpoury José Dolorese vyrovnává s v 60. letech 20. století v kruzích euroamerické intelektuální levice hodně přetřásaným tématem - neokolonialismem. Po 2. světové válce se evropské koloniální říše rychle rozpadly, někdejší centra moci se ale pokoušela udržet svůj vliv aspoň nepřímo podporou vstřícných místních pohlavárů, korupcí a nátlakem. Na ostrov Queimada ovládaném Portugalci přijíždí britský agent Walker s cílem vyhnat za pomoci místních obvyvatel koloniální pány a umožnit proniknutí britského kapitálu do oblasti. Vytipuje si vhodného vůdce lidové vzpoury a vyprovokuje místní elity k vyhlášení samostatnosti. Jenže ani zrušení otroctví neznamená zlepšení životních podmínek prostých obyvatel a jednou zažehnutý duch vzpoury ve společnosti hoří dál. Postava Williama Walkera je skvěle napsaná, nejednoznačná, komplikovaná a ve svých činech a cílech rozporuplná. Walker je skvělý pozorovatel, analytik a organizátor, navíc nebezpečný manipulátor a cynický pragmatik, který slouží tomu, kdo ho platí. Ale zároveň i člověk, který chápe těžký úděl lidí "tam dole" a kterému vůbec není proti mysli jejich postavení zlepšit. Třeba i tím, že se ve vhodném okamžiku poněkud přitlačí vládnoucí vrstva ke zdi. Jeho protějšek Dolores naopak dokonale odpovídá schematickým představám o rozhodném a nekopromisním revolučním vůdci tak, jak si jej představovali příznivci Fidela Castra a kubánské revoluce. V konfrontaci těchto dvou charakterů stojí Gillo Pontecorvo předvídatelně pevně při lidovém vůdci. Je mi líto, ale praktická zkušenost plynoucí ze studia dějin hovoří jednoznačně ve prospěch oportunistů typu Walkera. Uspějí reformátoři, nikoliv spasitelé. Ti umí bořit, ale roli vyjednavačů, tvůrců a garantů nezvládají, až příliš často končí jako samolibí autoritáři typu Mugabeho nebo zoufalí ztroskotanci schopní s sebou stáhnout i své okolí. Co si právem zaslouží pozornost, je výkon Marlona Branda v roli Williama Walkera, která patří k těm nejzajímavějším v jeho dlouhé a rozsáhlé kariéře. Celkový dojem: 65 %.

    • 21.9.2017  17:09
    Firefly (TV seriál) (2002)
    ***

    O Jossu Whedonovi vypovídá asi nejvíc, že za nejzásadnější kousek z jeho dílny se dá považovat Buffy, přemožitelka upírů, tedy seriál o středoškolačce, která prostřednictvím bojových chvatů svádí nekonečný boj s upíry a ostatními zplozenci pekel. Whedonova nepopiratelná výrazná stopa v současné popkultuře souvisí se schopností účinně oslovovat teenagerské publikum, přicházet se sympatickými hrdiny, se kterými je možné se bez problémů ztotožnit a předkládat líbivé nekomplikované příběhy, kde se nějakým minimálním způsobem otisknou i reálné životní problémy. Konec konců, i Buffy vedle efektních soubojů s démony řešila své první lásky a potíže s dospíváním. Zatímco Buffy oslovovala převážně věkovou skupinu mezi pozdním dětstvím a pubertou, Firefly je ideální pro diváky o několik let starší, kteří mají na dohled svou dospělost. Viděl jsem polovinu epizod; na první pohled mi mix dobrodružné sci-fi o vesmírných desperátech a westernových prvků v laciných kulisách přišel celkem slušně konzumovatelný, jenže postupem doby ve mě sílilo podezření, že někde v útrobách lodi se skrývá Buffy. Někde získává tvář mladičké River, jindy je anonymní, ale někde v pozadí je její přítomnost cítit stále. Na mě je Firefly zkrátka moc mělká a postupem času se můj zájem vytrácel, zatímco u dobrého seriálu tomu má být naopak. Série kvalitou scénářů nepředstavuje vybočení z produkce nanejvýš průměrných sci-fi seriálů, kterých kanadská televizní studia chrlí kvanta. Jedno se ale seriálu musí nechat. Serenity poráží celkem přesvědčivě, nejspíš proto, že ve filmu má teenagerka River se svými zabijáckými a mysteriozními schopnostmi mnohem větší prostor. Na 3 chaboučké hvězdičky to vytáhnou postavy, především kapitán a sympatická naivní mechanička Kaylee. Jinak je Firefly jen potvrzením mých dlouholetých zkušeností, že mě Whedon nemá čím překvapit ani zaujmout a prohrává u mě právě v tom, čím boduje u spoustu jiných. Celkový dojem: 50 %.

    • 20.9.2017  20:21
    Velká země (1958)
    *****

    Kdybych si udělal žebříček oblíbenosti filmových žánrů, postavení westernu by nebylo příliš důstojné. Každý žánr vytváří a využívá oblíbená klišé, westernová mi jsou protivná víc než kterákoliv jiná. Titulů, které bych beze zbytku akceptoval, je pomálu, navíc by šlo většinou o alternativní produkci, která by nejspíš pravověrnému fanouškovi na mysl nepřišla. Velká země by ale mezi ony tituly jednoznačně patřila. Pracuje sice s typickými westernovými prvky, takže divák se dočká působivých záběrů krajiny, přestřelek i divoké jízdy na koni. Žánrová pravidla ale Velká země obrací naruby. Tradiční ctnosti a schopnosti tvrdých mužů amerického západu jsou tady spíš kritizovány a znevažovány. Příchozí z města, z civilizace místním ukazuje obrácenou stránku jejich "boje o čest". Klasický western éru divokého západu romantizuje, šíření řádu a moderní civilizace vnímá jako sice nevyhnutelý, ale bolestný a rozporuplný proces. Velká země ho naopak vítá. Snímek funguje velice dobře i jako milostný příběh, kde se milostná linka s tou dramatickou výborně doplňuje. Celkový dojem: 90 %.

    • 17.9.2017  08:18

    Filmovat sice Jan Svěrák nezapomněl, jenže k plnohodnotnému filmovému zážitku nestačí vytvářet malebné obrazy a pracovat s retroatmosférou. Potřebujete taky funkční scénář. Netuším, proč Jan nevyužil schopností svého otce, který je jedním z nejlepších scénáristů posledních dekád. Po strništi bos nefunguje a když používám tenhle termín, myslím opravdu NEFUNGUJE po dramaturgické stránce. I když Honza Svěrák zaplňuje svůj snímek tím či oním, ve výsledku je ten film neuvěřitelně prázdný. Nepotřebujete jenom vzpomínky, musíte je něčím vhodně poslepovat dohromady. Tomuhle kousku pomáhá do značné míry sentiment, ale pomáhat mu nebudu, na to je tu dost jiných. Celkový dojem: 45 %. Neodpustím si ještě výhradu k obsazení Oldy Kaisera. Přece jen, i když věkový rozdíl mezi Vetchým a Kaiserem teoreticky velký není, léta, kdy Kaiser chlastal první ligu, se na něm bohužel podepsala, takže by s úspěchem mohl hrát tatínka Vetchého. Mimochodem, on i Ondřej Vetchý je na Terezu Voříškovou a malého synka taky trošku přestárlý... Scéna u rybníka, kde si Voříšková s Kaiserem vymění dlouhý emocemi nabitý pohled a je evidentní, že režisér chce u diváka vyvolat dojem ať už platonického nebo naplněného dávného vztahu, mi vyvolává asociace spíš s pedofilií než čímkoli jiným.

    • 15.9.2017  14:14
    Salón Cimrman (TV pořad) (1999)
    ****

    Než někoho napadne rozhořčovat se nad parazitováním na slavném divadle Járy Cimrmana a jeho neméně slavné mystifikaci, doporučuji si nejdřív něco o Jiřím Šebánkovi zjistit. Stál u samého zrodu českého génia Járy Cimrmana, právě on vymyslel jméno a Smoljak se Svěrákem jej považovali za "otce zakladatele" divadla. I když začínali společně, jejich cesty se záhy rozešly, protože měli o humoru kolem cimrmanovské postavy jiné představy. Smoljak a Svěrák znamenali mainstream. Jejich humor založený na slovních hříčkách byl přístupnější, patřili mezi výborné scénáristy a od počátku směřovali k projektu "velkého" divadla přístupného širokým vrstvám diváků. Šebánkovi neseděl pohodový, roztomilý humor autorské dvojice. Zajímala ho recese a absurdita, nebál se provokace a temnějších, nepochopitelnějších poloh humoru. V divadle vydržel pouhé tři roky a o něco později se spojil s hudebníkem Karlem Velebným, který byl konec konců u zrodu Cimrmana přítomen taky. Právě on koncem roku 1966 v Československém rozhlasem oznámil, že byl v Liptákově učiněn senzační objev Cimrmanovy pozůstalosti. Velebný v televizních záznamech nefiguruje, protože předčasně zemřel v roce 1989. Tahle dvojka spolu vymyslela projekt Salón Cimrman. Dají se označit za typické alternativce, vystupovali na klubové scéně a větší popularita se jim vyhnula - ostatně o ni ani neusilovali. Obě party si nekonkurovaly, ale navzájem se ctily. Humor Salónu Cimrman byl neučesaný a měl výkyvy - na rozdíl od Divadla Járy Cimrmana tady evidentně chyběl někdo, kdo by rozuměl dramaturgii a vystoupení řídil pevnou rukou. To všechno je z televizních záznamů poznat, ale stejně mám Salón rád a považuji ho za příjemné zpestření cimrmanovského mýtu. Celkový dojem: 75 %.

    • 14.9.2017  19:37
    Frank (2014)
    ***

    Snímek, který nadějně začal, aby posléze v rozpacích skončil. Ne, nelituji času, který jsem s Frankem a jeho partou strávil, místy je to opravdu vtipné, místy hravé, disponuje to zajímavými herci. Pohled na tabákovým dýmem zahalenou Maggie Gyllenhaal je k nezaplacení a nevinný kukuč Domhnalla Gleesona umí pěkně překvapit, skrývají se za ním totiž nemalé ambice. Slibné momenty ale střídají slabší pasáže a především - celým snímkem prostupuje snaha o nějaké hlubší sdělení, nějaké zásadní odhalení pravdy o alternativní hudbě, které se nakonec nekoná. Ambice jsou zjevně větší než výsledek. V neposlední řadě i proto, že příběh o alternativní kapele, která sí odmítá "zadat" s publikem v obavě, že se rozmělní a prodá, má nakonec sám sloužit coby komerční produkt. Dále i proto, že postoje členů kapely vypadají spíš jako důsledek sbírky duševních poruch než jako uvědomělý akt vyplývající z pevného hodnotového žebříčku. Každá skutečná tvorba má mít ambice nalézat a oslovovat svého posluchače a vystoupení na koncertu věru není akt prostituce zábavnímu průmyslu. Stálo by i za připomínku, že minimálně hudební produkci už v souvislosti s pádem hudebních vydavatelství a novými způsoby šíření hudby ztratily pojmy jako mainstream, nezávislá muzika a umělecký experiment svůj někdejší význam. Poslední, co bych Frankovi vytknul je, že film o hudební skupině mi naservíruje pouze partu podivných týpků, ale prakticky žádný hudební zážitek. Když si vybavím třeba švédský Zvuk hluku, to bylo jinčí kafe. Celkový dojem: 55 %.

    • 13.9.2017  22:04

    V polovině 60. let se k nám ve filmové tvorbě z Francie přelila nová vlna a mladí filmaři dávali najevo, že chtějí točit úplně jinak než dosud, zajímají je jiní hrdinové a jiný styl vyprávění. Ve válečné a okupační tématice se do té doby vyžadoval heroismus, naturalismus a ideologický aktivismus. Jiří Menzel na to šel jinak. Jeho snímek je melancholický, plný poetické stylizace. Dusivou protektorátní atmosféru a tragický příběh jednoho dospívajícího kluka pojal jako tragikomedii plnou jemného humoru a ironie. I ukázkový kolaborant rada Zednicek v podání Vlastimila Brodského funguje spíš jako neškodný šašek než nositel zla. Menzel nemoralizuje a už vůbec nepoužívá v 50. letech tak oblíbený patos. Pro své chybující nedokonalé postavy má pochopení a jejich činy hodnotí shovívavě. Ostře sledované vlaky mě kromě toho, že raná Menzelova tvorba se dokonale trefuje do mého vkusu, oslovují i ze dvou dalších důvodů. S nejistým Milošem Hrmou skvěle zahraným Vaškem Neckářem jsem se do značné míry identifikoval, připomíná mi naivitu mého mládí. Rozumím té postavě a sympatizuju s ní. V neposlední řadě je mi i sympatické, že Menzel mezi radikálně experimentujícími tvůrci nové vlny neztratil chuť vyprávět - po svém a pomaleji - lidské příběhy. Celkový dojem: 90 %.

    • 13.9.2017  16:22

    Je paradoxní, že film, který stojí na počátku slavné černé série a představuje tak základní stavební kámen žánru noir, jsem jako klasický noir nikdy nedokázal vnímat. Mám ten žánr spíš spojený s tragikou a vnitřními démony, kdežto Maltézský sokol na mě díky obsazení a hereckým kreacím vždycky fungoval jako čistokrevná krimikomedie. Nemůžu se zbavit pocitu, že Bogart svého soukromého detektiva Sama Spadea přehrává. Přidává mu tolik ležérnosti, sebevědomí a cynismu, že místy překračuje hranice karikatury. Záludné a intrikánské postavy Joela Caira a jeho šéfa Kaspera Gutmana se pak díky podání Petera Lorreho a Sydney Greenstreeta mění spíš v kašpárky než v postavy, ze kterých má jít strach. Románová předloha je považována za jedno z nejvýznamnějších děl americké detektivní literatury, byla ostatně zfilmována úspěšně víckrát. Jenže mě vždycky souboj o záhadnou drahocennou sošku s komplikovanou historií přišel, jako by vypadl z dobrodružných příběhů Indiana Jonese, nikoliv jako "seriózní" námět. Celkový dojem: 65 %.

<< předchozí 1 2 3 4 29 57 85 113
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace