gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

169 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 30 60 89 118
    • 20.10.2018  16:22

    Ze záhadných důvodů se mi tenhle obecně známý kousek celé dekády vyhýbal, ačkoliv ho vzhledem ke stařičkému dabingu hereckých legend musela už kdysi dávno a nejspíš opakovaně vysílat Československá televize. Nejsem tedy ovlivněn nostalgií, ba co víc, už před časem jsem viděl remake z dílny Nikity Michalkova. Pokud nemáte možnost vidět srovnávané filmy v téže době, je lepší se porovnání vyhnout, spoléhat se na vzpomínky bývá ošidné. Je ale pravdou, že Michalkovova verze mi přišla nepoměrně působivější a svěžejší. V 50. letech Lumetův snímek nepochybně představoval základní stavební prvek žánru soudního dramatu. Jednalo se o film, který zaslouženě výrazně vyčníval mezi tehdejší produkcí. Dnes už ale z mého pohledu vyčpěl. Jakkoliv je možné, že se na mém negativním dojmu podílel starý dabing. Původní dabing z dob, kdy se mu věnovala mimořádná pozornost, bývá obvykle hodnocen vysoko, rozhodně výš než komercí ovlivněná současnost, ale výběr herců a jejich foglarovské podání mi přijdou nepatřičné. Drama plyne bez překvapení, herci vzorně naplňují odhadnutelné úlohy, které jim režisér přisoudil, u 10 z 12 porotců jsem odhadl pořadí, v jakém se budou měnit jejich stanoviska, a to rozhodně není dobrá vizitka. Obvykle nemívám problém s divadelním vzezřením snímku, ani s "ukecanými" filmy. Tohle je ale výjimka. Celkový dojem: 55 %.

    • 20.10.2018  13:37
    Submarino (2010)
    ****

    Až se zase jednou budete koupat v sebelítosti, obviňovat své okolí, jak vám nerozumí, a ujišťovat se, jakou máte v životě smůlu, pusťte si Submarino. Dětství dvou bratrů je poznamenané tragickou událostí a pak už to s nimi jde od desíti k pěti. Jakýkoli pokus posunout se dál končí ještě větším průšvihem už proto, že zkratky vypadají lákavě a rizika se zdají být přijatelná. Submarino je pesimistické, nesentimentální, seversky drsně odtažité a nevlídné. Převládá pocit opuštěnosti a ztráty životní perspektivy. Celkový dojem: 75 %.

    • 19.10.2018  13:40

    Mám pocit, jako by se Jared Leto natolik vžil do role slepce, že ztratil orientaci a nechal svého Wallaceho omylem vstoupit do jiné místnosti ve studiu, která byla určena pro natáčení nepoměrně skromnějšího post-katastrofického světa, ve kterém přežívají poslední zbytky lidstva. Možná je to 12 opic, možná jiný film, ale rozhodně nemám pocit, že tohle setkání bylo součástí světa Blade Runnerů. A především nemám pocit, že by Wallace volil takový postup pro prosazení svých představ - jeho pošetilému nápadu by se mohlo říkat tanec slona v porcelánu. Souhlas s názorem F.W.Colqhouna. Vizuál je hezký, ale co dál? Celkový dojem: 40 %.

    • 18.10.2018  19:38

    Úvodem nás režisér přivádí mezi komunitu vzrušeně diskutujících vysokoškolských studentů. Okupační stávka univerzity si žádá aktivní zapojení a nové nápady. "Vytvoříme neprodyšnou barikádu z aut," napadne kohosi. "A mohli bysme začít tvým sporťákem," zní odpověď doprovázená srdečným smíchem. Nikoliv, vysokoškolští studenti jsou přes revoluční zápal příliš inteligentní na to, aby ničili vlastní automobily. Cizích aut přece na ulici stojí mraky. Nechci být nespravedlivý, bylo by nefér srovnávat dnešní rozmazlené levičáky z prominentních rodin a univerzitní prostředí ovládané politikou korektnosti s těmi, kdo v 60. letech bojovali proti reálnému rasismu a nespravedlnosti. Antonioni nebyl politicky orientovaný tvůrce, Zbriskie Point představuje v jeho tvorbě netypickou odbočku. Angažovaní režiséři typu Pasoliniho by se jistě pokoušeli o politický komentář a s největší pravděpodobností by tuto látku natočili mnohem hůř. Ale i tak projevuje Antonioni přílišnou fascinaci revolučními náladami mezi studenty a je jasně patrný malý časový odstup od 68. roku, který zahýbal západním establishmentem. Režisér nechává svého hrdinu pilotovat letadlo a to je i dnes koníček vyhrazený vyšší střední třídě, v 60. letech to byla vyloženě doména bohatých. Milování v poušti na geologickém podkladu, který Antonioni svým hrdinům přisoudil by se rovnalo tak krutému aktu, že by ho ani kat Mydlář nevymyslil. Jistě, mělo jít o symbol svobody, ale nějaký rozumější nápad by tam nebyl? Závěrečná scéna účtování s kapitalismem pomocí série výbuchů luxusních sídel může být dnes ironickou připomínkou obrácení společenských rolí a politických preferencí. Dnes platí jiné vzorce a jiná spojenectví. Chudí volí konzervativce a pokrokových miliardářů najdete tucty. Antonioni a nejen on by se divil dnešní vzpouře chudých proti levicové meritokracii. Zabriskie Point je dnes zajímavý ne pro nějaké poselství nebo zachycení dobových nálad, ale pro skvělou kameru a hudbu a obecně pro svůj filmový jazyk. Celkový dojem: 55 %.

    • 17.10.2018  20:35

    Viděl jsem pouze 2. sérii a je docela dobře možné, že první sezóna Na jezeře je výrazně lepší - konec konců kvalitu scénářů Westworld 1 a 2 dělí minimálně půlka galaxie - ale po tristní zkušenosti s Čínskou dívkou nemám ani tu nejmenší odvahu riskovat srážku s něčím tak neobratně napsaným. Je pro mě záhadou, čím si seriál zasloužil širokou publicitu, protože při sledování seriálových postav jsem měl pocit, jako by psychiatrická diagnóza Sagy Norenové ze seriálu Most byla nakažlivou chorobou a u protinožců vypukla epidemie. Prakticky neustále jsem měl pocit nepatřičnosti, chování postav chyběla vnitřní logika a jejich emocionální reakce byly prapodivné, jako by ovlivněné drogovým opojením. Jane Campion není obratná vypravěčka, ale všechno se na stylistické nedostatky svádět nedá. Při útoku vilného vozíčkáře jsem nabyl dojmu, že si ze mě už autorský tandem nepokrytě utahuje a seriál se pohybuje na teritoriu u nás vyčleněném pro Adélu, co ještě nevečeřela. Ze všech feministicky laděných děl poslední dekády, které gender skloňují na všechny způsoby, mi Čínská dívka přijde bezkonkurenčně nejslabší a selhává jako kriminální thriller i jako společenské drama. Jediným světlým bodem byla přítomnost sympatické a osobité Elisabeth Moss v hlavní roli. S jiným scénářem by její obsazení mohlo znamenat výhru. Celkový dojem: 25 %.

    • 16.10.2018  21:40

    V rámci Melvillovy kinematografie jde o výjimečný kousek a totéž se vlastně dá říci o pozici titulu ve světové kinematografii. Melvillovou celoživotní filmovou vášní byly stylové kriminálky a žánr gangsterky s noirovými prvky. V případě Armády stínů se rozhodl zpracovat odbojářskou tématiku noirovým stylem. O hrdinech francouzského odboje se dovídáme jen to nezbytně nutné. Sabotáže, přestřelky s nacisty a konspirační činnost se odehrávají obvykle mimo záběr kamery. Postavy charakterizují úsporné dialogy i úsporná gesta. Jsou to osamělí ilegálové, které nebezpečná činnost a neustálé napětí zbavily většiny emocí, naučily je ale tvrdosti a houževnatosti. K úkolu popravit zrádce přistupují s až mrazivou věcností. Čekejte dlouhé záběry plné vnitřního napětí, ale bez efektních, divácky vděčných scén. Uvidíte film, kde vládne ponurost, chlad a dost často i krutá bezvýchodnost. Armáda stínů nemá nic, zopakuji: nic, společného s popkornem, energii vám spíš ubere, než přidá. Pokud vám ale jde o špičkové charakterní herectví, vytříbený styl a skvělou režii, neváhejte. Celkový dojem: 85 %.

    • 15.10.2018  21:51

    Americké parodie filmových žánrů, obvykle zahlcené množstvím přímočarých odkazů, mechanickým napodobováním a jednoduchými gagy, které zjevně cílí na masového diváka, mě spíš odrazují. Oceňuji, pokud vtipy neútočí na první signální, ale chytře pracují se žánrovými stereotypy a představami diváků. Když nedoříkávají a nechávají prostor pro divákovu fantazii a nutí ho zapojit mozek. Vražda na večeři jako parodie na klasické detektivky funguje na principu tlačenky, kdy se režisér v roli řezníka snaží nacpat do filmu co nejvíc hlášek, gagů a fórů různé kvality s tím, že každý si nakonec něco vybere. Co na tom, že leccos vypadá okorale, chuť některých částí je nevýrazná, celé to nedrží pohromadě a výrobek je po záruce. Snímek nemá děj a nehledejte v něm žádnou logickou strukturu. Humor je polopatistický a slouží k okamžité spotřebě. Uvědomil jsem si, že český Fantom z Morrisvillu, který se vysmívá témuž, na mě působí svou střídmostí daleko líp, i když využívá jen zlomku toho, čím se chlubí Vražda na večeři. Štáb ale můžu pochválit aspoň za trefný casting. Především Peter Sellers si svého Číňana ze šestákových detektivek vyloženě užívá. Ovšem ani Peter Falk se svou variací na detektivy z černé série amerických noirových filmů vůbec není špatný. Jako celek na mě ale film působí jako dort, co se "zdrcnul". Celkový dojem: 35 %.

    • 14.10.2018  22:25
    Zapomenutí vůdci (TV seriál) (2016)
    *

    Adolf Hitler měl nešťastné dětství. Despotický, pedantský otec mu upíral rodičovskou lásku, vstup do dospělosti formovala krutá zkušenost 1. světové války, kde statečně bránil vlast a z bojů si odnesl zranění. Poválečný marasmus ho srazil téměř ke dnu společnosti, přesto se nevzdal a díky nezměrné houževnatosti se postupně vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších státníků své doby. Je pro něj příznačné, že svůj talent nesměřoval do podnikání a hromadění majetku, nýbrž bezvýhradně do služby veřejnosti a vlasti. Měl rozhodující vliv na rychlé ukončení ničivých následků hospodářské krize, jeho prioritou bylo obnovení autority státu, potlačení kriminality, likvidace spekulantů a příživníků, výstavba infrastruktury, jako byly dálnice. Beze sporu obnovil velmocenské postavení Německa. Podporoval sport, olympiáda v Berlíně patřila k těm nejskvělejším ukázkám státem podporované tělovýchovy. Miloval film i vážnou hudbu, podporoval moderní architekturu. Stal se sjednotitelem všech Němců a odčinil historické křivdy na německém národu. Ani on se pochopitelně nevyhnul některým omylům a zažíval své prohry - v tom se ostatně neliší od jiných historických vůdců. Mnozí mu vyčítají antisemitismus, ale v tom byl jen dítětem své doby. Šlo bohužel o komplikované a mimořádné období moderních dějin. Někteří historici mu rovněž předhazují tragické výstřelky vyplývající z přílišné horlivosti bezpečnostních složek a nešťastné přehmaty německých branných sil za 2. světové války. Má ale smysl hodnotit dávné události podle dnes uplatňovaných morálních měřítek? Tak nějak by mohl vypadat Hitlerův životopis v podání tvůrců tohoto seriálu. U ruských projektů posledních let je jasně patrné, jak moc vycházejí vstříc ideologii ruského nacionalismu a kříšení imperiálních choutek. Patrně nikdo ale v manipulaci nezašel tak daleko jako tvůrčí tým Zapomenutých vůdců. Je to obhajova stalinismu v té nejdrzejší podobě. Seriálu se nedá upřít jistá řemeslná zručnost, ale čím víc toho o sovětské historii víte, tím hůř na vás díly cyklu působí. Celkový dojem: 20 %.

    • 14.10.2018  08:53
    Sinister (2012)
    **

    Na Sinister jsem se docela těšil, protože mí oblíbení většinou nasázeli 4* a připojovali pochvalné komentáře, kde se většinou skloňovalo slovo "atmosféra". Po zhlédnutí ve mě převládají rozpaky a nemastný, neslaný dojem. Jediné, co můžu beze zbytku ocenit, je práce se zvukem. Pokud bych v přiměřené náladě viděl snímek v kině, je docela možné, že bych se přiklonil ke třetí hvězdičce. Zbytek je tak nějak rutinní, předvídatelný, v rámci žánru neinovativní, byť řemeslně slušně zvládnutý. Nezaujal. K emocím, které ve mě, dejme tomu, kdysi vyvolalo sledování Kruhu, se to nepřiblížilo ani vzdáleně. Horor, který nevyvolává tíseň zkrátka nefunguje, jak má. Celkový dojem: 45 %.

    • 13.10.2018  14:36

    Úvodní scéna v kryptě kostnice a následný atentát jednoznačně navnadí, režisér nastaví laťku vysoko a dává znát, že přítomnost hvězdného Ventury nebude zdaleka jeho jediným trumfem. Ctihodné mrtvoly jsou snímkem, který ctí atmosféru a má styl. Jeho slabina ale spočívá ve scénáři. Vraždy vysokých justičních hodnostářů nevyšetřuje tým špičkově vybavených specialistů kriminalistického týmu, jak by divák u politicky exponovaného případu čekal, nýbrž osamělý komisař vybavený tužkou a notýskem. Zhruba do poloviny představuje drama více méně klasické vyprávění o kriminálním případu, které přes odbočky a dílčí problémy směřuje ke konkrétnímu pachateli a vyřešení případu. Pak ale přehodí režisér výhybku a ocitneme se ve světě konspiračních teorií, náznaků komplikovaných a rozsáhlých spiknutí a film se stále víc propadá do paranoy, která vrcholí krvavým otazníkem. Pravdou je, že Francesco Rosi pracoval s velmi konkrétními pocity obav italské levice z vývoje inspirovaného Pinochetovým převratem v Chile, který se odehrál jen pouhé dva roky před přípravou natáčení. V polovině 70. let italská společnost opravdu procházela vleklou krizí politického systému i ekonomiky a země byla vyčerpaná ze stávek, demonstrací i politických atentátů. Takže po stránce "feelingu" Rosiho kousek funguje, z obsahového hlediska se v něm ale vyskytují logické kotrmelce. Pokud komisař při setkání s novináři a opozičními poslanci argumentuje zásadními důkazy, pak divák nic jiného než bezradné tápání a vzrůstající pocit ohrožení a ztráty důvěry v instituce u hlavního hrdiny nevidí. Pokud chcete dát snímku šanci, nečekejte film postavený na akci ani film, který přináší zásadní odhalení. Ale jako temná pociťovka to může fungovat. Celkový dojem: 75 %.

    • 9.10.2018  23:09

    Elegantní obleky, kravaty, krásné ženy a pistole nenápadně schovávané po kapsách. V 50. letech vyprodukovala francouzská kinematografie celou řadu titulů, které těžily z popularity amerických gangsterek a snažily se jejich atmosféru přenést na starý kontinent. Nesahejte na prachy je typický zástupce té doby, kdy režisér neexperimentuje, ale sleduje jednoduchou dějovou linku a sází na charisma osvědčeného Jeana Gabina. Padesátiletý Gabin cítí tíhu neúprosně pádícího času a při mejdanech se po půlnoci cítí, jako by dělal přesčas. Velká rána mu má zajistit odchod na zasloužený odpočinek, jenže vinou upovídaného komplice je najednou zájemců o kořist víc. Ve snímku jde víc o styl než o akci nebo rafinované scénáristické hrátky. Žádnou výraznější chybu mu ale vytknout nemůžu. Celkový dojem: 75 %.

    • 4.10.2018  22:10
    Fauda (TV seriál) (2015)
    *****

    Fauda dosáhla toho, co se zdaří jen hrstce televizních titulů - stala se v zemi původu svérázným kulturním fenoménem. Sjednocuje hluboce rozdělenou zemi, kde panuje částečný apartheid, aspoň v tom, že všechny znepřátelené komunity pravidelně usedají k televizorům, komentují děj a nacházejí si tam to svoje. Fauda není nestranná, je vyprávěná z pohledu členů izraelského komanda operujícího v utajení na území palestinské samosprávy proti teroristům napojeným na Hamas. Není to ale pohled vyloženě tendenční, tvůrci evidentně znají palestinské reálie a dokáží izraelcům zprostředkovat pohled z druhé strany a ukazují motivy, které k útokům vedou. Seriál má údajně slušnou sledovanost i v řadě arabských zemí, které Izrael opravdu nemusejí. Fauda dokázala za nepoměrně menší peníze vytvořit úspěšný akčně dobrodružný produkt dotýkající se i žánru politického thrilleru, který může směle konkurovat oblíbeným akčním sériím ze zámoří. Není bezchybná, např. bojové nasazení půvabné Nurit je pochopitelně atraktivní pro mužskou část publika, odporuje ale praxi ozbrojených izraelských složek nevystavovat ženy riziku zajetí. Základem úspěchu Faudy jsou dobře napsané postavy na obou stranách barikády a scénář, který se s nimi nemazlí, nemilosrdně je drtí, smýká s nimi ze strany na stranu a nechává na nich krvavé šrámy. Zvolený formát pochopitelně neumožňuje hlubinnou psychologickou sondu do myšlení obyvatel Izraele a Palestiny, ale jako ukázka bezvýchodného stavu společnosti, kde dva národy a dvě kultury soupeří o jedno a též území, funguje zatraceně dobře. Celkový dojem: 90 %.

    • 3.10.2018  21:18

    Snímek dává svým kritikům obří prostor pro sžíravě ironické a vášnivě kategorické odsudky. Je obchodním artiklem, který má oslovit náctileté slečny na úrovni čtenářek Bravíčka. Jde o šablonovitou povrchní záležitost, kde dokonce i životní moudra, ke kterým se postupně hrdinka dopracuje, působí triviálně a falešně. Nejsem cílová divácká skupina, ale jedovaté bonmoty přenechám povolanějším. Na odpad to zdaleka není nejen kvůli přítomnosti talentované Lindsay Lohan a (přinejmenším) půvabné Megan Fox. Ale i proto, že snímek se vyhnul trapným sexuálním narážkám, suterénnímu humoru a laciným vulgaritám. Přes všechny své neduhy je na něm vidět určitá profesionální úroveň. Jak Lindsay se svým talentem naložila, všichni víme. Škoda, holt s čím kdo zachází, s tím taky schází. Když nic jiného, je film smutnou připomínkou promarněného potenciálu dívky, která měla šanci podmanit si zábavní průmysl. Celkový dojem: 25 %.

    • 2.10.2018  20:39

    Titul, který uzavírá tradici sovětské kinematografie, byl sice dokončen až po politickém zhroucení země sovětů, ale scénář a režie jsou sovětskou školou ovlivněny více než zřetelně. Sovětská tvorba si vždycky kladla za cíl zušlechťovat a povznášet diváka a podle toho vypadal i výběr filmových prostředků a konečná podoba filmu. Vedle přísné cenzury a ideologického dogmatismu je i tohle jedním z důvodů, proč se v Sovětském svazu až na výjimky nedařilo žánrovému filmu. V rukou řekněme Polanského (u nás by se s podobnou látkou úspěšně popral ve svém vrcholném období Juraj Herz) by se námět přetavil v působivý mrazivý psychothriller, kde by mysteriózní rovina příběhu pomohla propojit svědectví o dávných zvěrstvech režimu, který se dral k moci, a jeho bezohledných stoupencích s rozpačitou realitou ušmudlaného pozdního komunismu, který už neměl koule (vzpomeňme osudu sovětských pučistů proti Gorbačovovi) využívat talentu lidí zvláštního ražení, jako byl hrdina Šachnazarova příběhu. V takovém případě by obsazení Malcolma McDowella znamenalo výhru, protože jeho charisma a herecký typ by udělaly polovinu práce za vás. Jemu stačí jediný pohled a cítíte z něj vnitřní démony, co se chystají prodrat na povrch. Jenže Šachnazarov neumí být temný, syrový a drsný, nechápe potřeby žánru, a tudíž nedokáže vytvořit potřebnou atmosféru. Osudovost v jeho podání představují kavárenské řeči, kde se žongluje osudem, kdežto skutečný pocit osudovosti se nedostavuje. Vůbec lze říct, že dialogy znamenají prohru. Jurovskij a jeho společníci představovali úplně jinou sortu lidí, než jakou si představuje Šachnazarov. Heineho básně na zdi psali stěží. Stejně tak vykonavatelé exekuce neřešili jako problém střelbu do dívek v pubertálním věku, spíš se věnovali pečlivému oloupení všech mrtvol. Jedna hvězdička je za výpravu, která díky účasti zahraničního kapitálu zajistila velkorysý pohled do minulosti, a jedna je za herecké obsazení, kdy nejen Malcolm, ale i jeho sovětští kolegové odvádí velmi slušnou práci. Zbytek měl vypadat úplně jinak. Celkový dojem: 40 %.

    • 2.10.2018  20:21

    Snímek má nešťastný střih a jeho vyvrcholením je přesně ten typ efektně nasnímané akce, který nemám rád, ale jako čistokrevná zlomyslnost, která láká na film, co není, je Scottův kraťas ucházející. Ten, kdo byl navnaděný Bautistou a jeho wrestlingovými hmaty, musel během sledování Blade Runnera 2049 mnohokrát překročit práh zoufalství, protože Villeneuevův kousek představuje naprostý protipól Scottovy snahy. Celkový dojem: 55 %.

    • 27.9.2018  16:25
    Komisařka (1967)
    *****

    V sovětském filmovém průmyslu byla odvaha nedostatkovým zbožím, jen málokdo si dovolil překročit tabu a zaútočit na posvátné symboly systému. Riziko často představovala pouhá nekonvenčnost ve zpracování povoleného tématu. Pro Alexandra Askoldova znamenala Komisařka hraný debut a zároveň okamžitý konec kariéry. Na uzavřené předpremiéře stranické funkcionáře a cenzory snímek vyděsil a rozzuřil do té míry, že jej nechtěli vložit do trezoru, jak bylo obvyklé, ale okamžitě spálit. Jeho význam a osud se dá v rámci československé kinematografie přirovnat ke snímku Ucho - s tím, že Kachyňovi se přece jen povedlo svoji vinu "odčinit" a byl systémem vzat na milost. Komisařka znamenala tak nestravitelný symbol "zrady" sovětské kinematografie, že patřila k posledním titulům uvolněným do distribuce v období perestrojky. Už předtím mohli diváci vidět např. průhlednou alegorii na stalinismus Pokání Tengize Abuladzeho. Je přitom paradoxní, že kategorické odmítnutí představiteli strany bylo vlastně způsobené pozitivním posunem myšlení sovětské společnosti. V době vrcholného stalinismu konce 30. let by sice snímek narazil na odmínutí zobrazením židovské kultury a připomínkou protižidovských pogromů, stejně jako by vadily odkazy na křesťanské symboly a přítomnost silné náboženské víry židovského řemeslníka. Na druhou stranu by režimu imponovala nesmlouvavost a tvrdost komisařky, její fanatický zápal pro cíle revoluce a upřednostňování ideologie před osobním životem. Její konečné rozhodnutí, které už v 60. letech působí nelidsky, by nejspíš dobová kritika přijala jako čin hodný skutečné revolucionářky. Askoldov se patrně inspiroval osudy Rozalie Zemljačky, která za občanské války působila jako komisařka v bolševické 13. armádě a čistila od bílých Krym. Mimo jiné se nechvalně proslavila postřílením přibližně 7 tisíc zajatců poražené Wrangelovy armády koncem roku 1920. Není moc snímků, ke kterým by stálo za to se vracet do sovětské éry, ale Askoldovův kousek k nim určitě patří. Celkový dojem: 90 %.

    • 23.9.2018  16:17
    Jízlivě tvůj (TV seriál) (2013)

    Hodnotit seriál nebudu, protože jsem se s ním setkal opravdu letmo, ale první střetnutí skončilo velkými rozpaky, přestože obsazení vypadalo luxusně. Je to příliš chtěné, infantilní a nepamatuju si, že by mně někde tak vadil nahraný návodný smích jako právě tady. Je to v podstatě esence sitcomového žánru, která už v tak čisté podobě je podle mě přežitkem. Tohle je tak sitcomové, že by to mohlo sloužit jako televizní kulisa v rámci jiného seriálu. Tak přehnané mi to přijde...

    • 20.9.2018  21:27
    Schmitke (2014)
    ***

    Schmitke je polotovar, u kterého zamrzí, že tvůrci jen pootevřeli dveře a nesměle našlápli tam, kde to chtělo vběhnout dovnitř a pořádně se odvázat. Schmitkemu nechybí nápady, ani rozpočet tentokrát nepředstavuje vážnou překážku - to, co je na filmu dobré a funkční, nedělají peníze. Problémem je nedostatek odvahy a trpělivosti dotáhnout snímek do finálního tvaru, vyladit styl. Což by v praxi znamenalo tak 4x přepsat scénář. Je tam pár procent Kafky, něco málo Lynche, trochu road movie, připomínka starých syrových Sudet z pera Jaroslava Rudiše, ale dohromady to není dostatečně své. Příběh Aloise Nebela nepotřebujete k ničemu přirovnávat, jeho svět je natolik osobitý, že představuje sice jen regionální, ale přece jen značku sám o sobě. Schmitkemu nechybí jen koncovka, postrádá toho mnohem víc. Ale ano, i to torzo je sympatické, ale pozitivní ohlasy považuju především za projev touhy vidět konečně českou kinematografii v lepší kondici. Celkový dojem: 55 %.

    • 19.9.2018  22:07
    Volyň (2016)
    *****

    To, co pro obyvatele někdejšího Sovětského svazu znamenal Klimovův snímek Jdi a dívej se - tedy připomínku běloruské genocidy - znamená pro dnešní polskou společnost snímek Volyň. Je to vzpomínka na tzv. volyňský masakr, kdy v několika etapách bylo vyvražděno nejméně 60 tisíc Poláků. Přesný počet už nikdy nezjistíme, protože mnohé osady a městečka byly vyhlazeny a spáleny do posledního. Oddíly ukrajinské povstalecké armády, tzv. Banderovci, v bratrské spolupráci s ukrajinskými civilisty, kteří kdykoliv ochotně přiložili své sekery, kosy, srpy a nože k dílu, důkladně etnicky vyčistili volyňské území od nežádoucích živlů. Brutalita, s jakou uskutečňovali svou vizi Ukrajiny zbavené všeho plevele, šokovala nejen řadové vojáky ve wehrmachtu, ale dokonce i otrlé členy jednotek SS. Až příliš mnoho Ukrajinců vzalo pogrom jako radostný happening, u kterého se řídili zásadou, že je neodpustitelným prohřeškem pouze zabíjet tehdy, když můžete nejprve beztrestně mučit. A tak se zvesela stahovalo zaživa z kůže, vypichovaly oči a naráželo řitním otvorem na kůl, malé děti nevyjímaje. Podle historiků Evropa od mongolsko-tatarských vpádů podobný druh násilí nezažila. Volyň je temný film vycházející z drsné skutečnosti. Moderní technologie umožňují ukázat dávná zvěrstva daleko realističtěji a explicitněji než starší válečné filmy a režisér Smarzowski se neostýchá je využít. Několikrát jsme musel sledování přerušit a vyčistit si hlavu a opravdu za to nemohla 150minutová stopáž. Ta je nevyhnutelným důsledkem snahy ukázat masakry v hlubší souvislosti, odhalit proces, kdy se z přátel a pokojných sousedů na konci stávají kati. Výborným pomocníkem pro pochopení reálií filmu je kniha Černá zem od Timothy Snidera. Volyň je mimořádný film nejen pro své závažné téma, ale i kvalitou zpracování. Výprava, kamera a herecké výkony jsou bez výjimky na jedničku. Obzvlášť stojí za to vyzvednout výkon Michaliny Labacz v hlavní roli. Je to debut jako hrom. Od romantické bezstarostné dívky, co prožívá první milostné poblouznění, přes předčasně dospělou ženu, která se jako hlava rodiny stará o celý statek, prochází strhujícím vývojovým obloukem až do proměny v napůl šílenou lidskou trosku, která se silou vůle pokouší dostat své dítě z pekla. Vyčítat dnešním obyvatelům Ukrajiny dávné banderovské řádění je stejně pošetilé jako vyčítat dnešním obyvatelům západní Evropy hříchy koloniálního období. Je zároveň nutné kategoricky odmítnout účelovou argumentaci báťušky Putina ospravedlňující svoje zasahování do poměrů na Ukrajině. Ale stejně tak je nutné se pozastavit nad zákazem promítání snímku v ukrajinských kinech a připomenout, že ukrajinští historici a média se snaží volyňský masakr bagatelizovat a přepisovat historii. Celkový dojem: 95 %. Dlouho budu vzpomínat na to, jak Smarzowski buduje napětí např. ve scéně, kde polský vojenský navrátilec potká vůz s ukrajinskými dřevorubci, kteří významně drží své sekery, a snaží se vydávat za jednoho z nich a skončí na národovecké oslavě triumfujících Ukrajinců...

    • 17.9.2018  20:52

    Film jsem viděl v rámci cyklu Velikáni filmu, ale víc než připomínkou hereckých schopností Franca Nera je dokladem mizerné programové politiky České televize. Modré oči Franca Nera a jeho herecký kumšt sice zanechaly v italské i světové kinematografii nesmazatelnou stopu, jeho jméno ale není zárukou ničeho. Nerova kariéra se nesla po sinusoidě, podílel se na natáčení slavných filmových děl, aby vzápětí asistoval při výrobě těch největších shitů - Jakubiskovo Post Coitum je toho typickým příkladem. Bohužel Občan se bouří patří k tomu výrazně horšímu, na čem se ve své dlouhé kariéře herec podílel. Teoreticky mohlo jít o komplexnější a lépe zahranou variaci na snímek Přání smrti, který v podání herecky málo tvárného Charlese Bronsona bylo spíš jednorozměrnou záležitostí. Jenže scénárista Arduino Maiuri, který má na svém kontě pár slušných scénářů, si tentokrát vybral slabší chvíli, režisér Castellari překypoval maximálně sebedůvěrou, ale určitě ne nápady a talentem, no a sám Nero tady místy přehrává, až to bolí, a po emoční stránce působí maximálně nedůvěryhodně. Do téhle zhůvěřilosti to ovšem zapadá, protože nedůvěryhodná je celá story a rychlokvašené přátelství mezi hlavním hrdinou a vydíraným zločincem patří k tomu nejhloupějšímu, co mi kdy filmoví tvůrci naservírovali. Psychologie všech aktérů je krajně pochybná a plná nelogických zkratů. Celkem obstojí maximálně úvodní loupež a zamhouřit oči se dají i nad následující automobilovou honičkou, všechno ostatní je špatně, respektive hodně špatně. Rozhodně nepovažujte tenhle titul za součást slavné série společensko-kritických italských kriminálek 70. let. Celkový dojem: 25 %.

    • 16.9.2018  20:49

    John Turturro je zjevně velkým fanouškem tvorby Woody Allena a rozhodl se mu vzdát svým projektem hold. Nejzajímavější je právě to, jak se dokázal přiblížit Woodyho stylu poslední dekády. Kdysi měl Allen pověst komplikovaného tvůrce, který se v komediálních i dramatických podobách snažil dotýkat velkých a závažných otázek, často i nepříjemně provokativních. K stáru začal točit jednoduché hříčky, někdy s až triviální zápletkou, ve kterých už jen piluje styl a dělá si radost. A o dělání radosti a plnění tvůrčích snů je i Turturrův snímek. Jiný režisér by ho přes nepopiratelné herecké kvality jen stěží postavil do role milovníka a svůdce, neodvážil by se zkrátka jít proti jeho hereckému typu. Stárnoucí gigolo by se mohl vložit doprostřed cyklu Allenových snímků vysílaných v tv či promítaných v tématické sekci na festivalu a neinformovaní diváci by byli přesvědčeni, že to je jeho film. Turturro trefil starého pána opravdu dobře, včetně neduhů, které jeho tvorbu posledních let provází. V podstatě plytký scénář, celková ležérnost a mělkost, které zachraňuje hvězdné obsazení a nepopiratelná řemeslná zručnost. Woody je už evidentně unavený, ale před kamerou ožívá a ještě můžete zahlédnout ohníčky šibalství v jeho očích. Jeho přítomnost filmu prospívá a vlastně je důvodem, proč se přikláním ke třetí hvězdičce. Můj dojem bohužel sráží obsazení Vanessy Paradis, lidsky mi nesedí a jako herečka pro mě nefunguje. Celkový dojem: 55 %.

    • 16.9.2018  10:24

    Film začíná záběrem na mrtvoly, které se vznáší ve vodě uprostřed bazénu. Vše nasvědčuje tomu, že budeme svědky temného thrilleru, patrně okořeněného hororovými prvky. Jenže vzápětí přijde střih a ocitnete se uprostřed komunity příslušníků vyšší střední třídy z uzavřeného rezidenčního komplexu. Patří zjevně k těm šťastnějším a úspěšnějším, co dokážou své rodině poskytnout velmi slušné zázemí. Nemají však takový majetek, který by jim zajistil bezpečný polštář v případě ztráty zaměstnání a postavení. Jejich blahobyt je postavený na hypotékách a dalších půjčkách a na ošidném předpokladu pokračování stávajících příjmů. Jenže se známkami přicházející krize přicházejí i obavy, které se mění v tíživou noční můru. Co bude zítra, jak obhájím svůj sociální status, co jsem bez něj? Filmový titul by mohl znít i jinak: Anatomie jednoho strachu. Čtvrteční vdovy sice nejsou tak stylově a obsahově vytříbené jako Metoda, ale i tak patří v žánru psychologického dramatu k slušnému nadprůměru a Marcelo Pineyro opět potvrzuje své levicové cítění. Celkový dojem: 75 %.

    • 15.9.2018  17:54

    Byly doby, kdy jsem se těšil na každou Woodyho premiéru a neváhal obětovat peníze a čas za návštěvu kina. Ty časy minuly. Sledování jeho filmů začalo nepříjemně připomínat rutinní odškrtávání položek v seznamu. Nemá čím překvapit a ani se o to nepokouší. Už podruhé použil jako východisko prostředí kabaretní kouzelnické show, jen Prokletí žlutozeleného škorpióna mi přišlo svěžejší a vtipnější, dělané víc pro diváka než pro laskání vlastního ega. Počátek vypadá nadějně. Colin Firth na sebe zaslouženě strhává pozornost a role mu sedí. Emma Stone je, když nic jiného, aspoň osobitá a až do odhalení mystifikace snímek jakžtakž po komediální stránce funguje. S přibývajícími minutami se ale nějak zacyklí, ztratí šarm a začne unavovat. Slušelo by mu víc sebeironie, smyslu pro realitu, ochotu jít za práh citové bolesti a poučeného smutku. Závěr posunuje film někam k banalitě, stěží se dá pochopit Sophiina volba životního partnera. Woody podlehl stařecké ješitnosti a rozumím těm komentářům, ve kterých se skloňuje slovo snob. Vzhledem k jeho předchozím zásluhám to ale přece jen na slaboučké 3 hvězdičky vytáhnu. V Kouzlu měsíčního svitu se objevuje kousek Woodyho životní filozofie, částečně bere inspiraci i z odkazu Oscara Wilda, ale co naplat, k jeho vrcholným filmům to má hodně daleko. Celkový dojem: 50 %.

    • 14.9.2018  21:59

    Elizabeth Sloane? Žena, co čůrá vestoje, to nedělám ani já, říká o své šéfové s respektem kolega. Nedejte se zmást zdánlivě křehkým zjevem štíhlé krásky. Elizabeth rozhodně není tuctovou členkou lobbistické firmy ani šedou kancelářskou myší. Patří k nejlepším ve své branži, má pověst zarputilého terminátora, který s vychytralostí lišky a chirurgickou přesností manipuluje veřejností, politiky i svými protivníky a dříve či později zákonnou normu protlačí do podoby, která vyhovuje jejímu klientovi. Pozoruhodná je především její schopnost obratně balancovat na hraně zákona a využívat každé jeho skulinky ve svůj prospěch. Elizabeth Sloane je workoholik, který svou profesi proměnil ve vášeň a obětoval jí rodinu i citový život. Peníze paní Sloane sice nesmrdí, ale jak praví klasik, ty rozhodně nejsou všechno. Důležité jsou i nemovitosti, drahé kameny a cenné papíry. U Elizabeth ovšem další cennou komoditou nejsou diamanty, ale lehtání jejího ega. Když dostane nabídku od neziskovky protlačit proti vůli mocných zbrojařských korporací omezení střelných zbraní, obrátí se proti bývalému zaměstnavateli a rozhodne se vybojovat bitvu pro změnu na straně dobra. Používá ovšem ten samý styl a prostředky jako dřív. Andělské cíle a pekelné nástroje, to se trochu tluče, nehledě na to, že noví soupeři mají Sloaneovou přečtenou jako včerejší noviny. Jak tohle může dopadnout? Pravdou je, že Případ Sloane není klasická popkornovka, nýbrž rafinovaně vystavěné drama založené na dialozích a psychologických střetech - tudíž vyžadující určité soustředění. Svět lobbingu není tak divácky zmapovaný jako soudní dramata, takže je obtížnější se v jeho prostředí orientovat. Tak dobrý scénář se ale vídá jen výjimečně (i zdánlivé nedostatky postupně obrací ve svůj prospěch) a bohatě vyváží všechny překážky. Je to sice hollywoodština, ale zatraceně kvalitní. Jessica Chastain si sice nemůže na role stěžovat, ale prohnaná Sloaneová tvrdá jako žula je zatím její nejvděčnější part. Vše, co chybělo ambiciózní a očekávané Velké hře, je tady přítomno ve vrchovaté míře. Palec nekompromisně míří nahoru. Celkový dojem: 90 %.

    • 13.9.2018  22:11

    Z mých četných setkání s Hitchcockovou tvorbou jsem si odnesl dojem, že jeho věhlas se poněkud přeceňuje. Řada titulů se nedá zařadit jinam než do běžného průměru své doby a některé slavné tituly se vyznačují takovou mírou naivity, že se jim to nedá odpustit ani s ohledem na letopočet vzniku filmu. Cizinci ve vlaku patří k menšině, která snese přísný pohled i dnes. Pravda, ve scénáři to občas skřípe (ve scéně odehrávající se v pokoji Brunova otce jde už spíš o logický faul), vývoj děje je místy poněkud chtěný, ale vše bohatě vyvažuje vynalézavá atmosférická Hitchcockova režie. Jeho thriller je opravdu zajímavý z hlediska konstruování jednotlivých scén, tím, jak rafinovaně pracuje s obrazem a vyvolává v divákovi přesně ty pocity, o které stojí. Své hrdiny nepředstavuje střihem na jejich tvář. Kamera sleduje střídavě nohy dvou mužů, kteří se k sobě osudově blíží. Ze stylu chůze, barvy a vzhledu bot můžete o postavách vytušit první informace. Ústředním motivem dramatu je podvojnost. Dva muži si zkříží cestu, střetnou se dvě osobnosti, dva způsoby myšlení a hodnotové žebříčky. Jeden vraždí, druhý cítí vinu, jeden páchá zločin, druhý z něj má prospěch. Jestli je Hitchcock považován za mistra napětí, tady to skutečně potvrzuje. Tenisový zápas, kde se pravidelně mění pohled na bojující hráče se střihy na časomíru a paralelně probíhající děj v zábavním parku, nebo scéna se zapalovačem v kanále jsou ukázkou promyšlené filmařiny mistrovské třídy. Zvrácený sociopat Bruno je navíc v seznamu Hitchcockových záporáků jednou z nejzajímavějších postav, má charisma a Robert Walker si s jeho herecky vděčným charakterem opravdu pohrál. S ohledem na scénář to nejvyšší známka nebude, ale v určitých rysech je tento starý kousek fascinující. Celkový dojem: 75 %.

    • 13.9.2018  16:09
    Komplicové (TV seriál) (2012)
    *****

    Komplice považuji za nenápadný a tak trochu nedoceněný skvost na poli britské seriálové produkce. Zatímco jiné seriály trpí rozbujelostí a postupným vyhníváním, kdy divák pomalu a jistě ztrácí o své hrdiny zájem, Komplicové mají opačný problém. Čtyřdílná minisérie rozehrává mezi svými hrdiny a především s divákem takovou partii, že je škoda utnout ji tak záhy. Tady by se podle mě slušelo protáhnout ji s šikovným scénářem na dvojnásobný počet epizod. Tvůrci neztrácejí čas a hned v úvodu na vás vybalí šokující brutální loupež a zdánlivě odkrývají všechny karty. Jenže divák posléze zjistí, že tady v centru pozornosti nestojí akce, ba ani samotný zločin, nýbrž lidské charaktery, a že něco je trošku jinak. Tak, jak se dají odloupat plátky cibule, i tady se ztrácí mimikry a opadávají vnější ochranné vrstvy osobnosti, které vystavujeme veřejnosti. Odhalují se tak nové motivace a nečekané povahové rysy. K tomu si připočtěte fajnové herecké obsazení a máte seriál, u kterého je radost trávit čas. Žádná samoúčelná manipulace s divákem, ale inteligentní hra, kde se hraje ani ne tak o balík peněz, jako o sebeúctu, kamarádství, rodinu a vlastní svědomí. Celkový dojem: 90 %.

    • 12.9.2018  21:18
    Kovbojové (2015)
    ***

    Kovbojové jsou jednou z četných variací na téma rozpad rodiny. Nezletilá Kelly zmizí uprostřed veřejné slavnosti a rodiče zjišťují, že za tím stojí románek s muslimským mladíkem, který koketuje s fundamentalismem. Útek z domova má vyřešit rozpor mezi přízemním světem rodičů a vysněným světem islámské komunity žijící v duchu těch nejlepších tradic muslimské obce. Dvojice zmizí v nepřehledném terénu islámských skupin roztroušených po Evropě. Zatímco matka se po zjištění, že dívka odešla dobrovolně a je naživu, s odchodem dcery záhy smíří a dokáže se těšit s vnoučat, které nikdy neviděla, pro otce se stává hledání dcery a její vyrvání ze spárů svůdce životní posedlostí, které obětuje postupně přátele, manželku, majetek i veškeré zázemí. První část vyprávěná z pohledu otce je realistická, hořká a působivá - s dovětkem, že nejméně sympatickou postavou je právě arogantní, frustrovaný, násilnický otec, který se celou dobu chová jako slon v porcelánu. Bin Ládin by byl bezpochyby příjemnějším společníkem a větší empatii by snad měl i Mulla Omar. V druhé části přebírá otcovo poslání syn a děj se přesune do vzdálených končin Středního východu až na afghánsko-pákistánské pomezí, kde jsou frekventovanými slovy Al-Kaidá, Taliban a džihád. Tahle část je divácky atraktivnější, ale zároveň v mnoha ohledech výrazně nedůvěryhodná, zjevně přitažená za vlasy. Rychlost, s jako je Kid osloven specialistou na vyjednávání ohledně obětí únosů a jak bleskově se stane jeho společníkem, musí v těch, kdo mají aspoň minimální povědomí o tom, o jak delikátní a nebezpečné prostředí se jedná, kdy jediná chyba může zničit mnohaměsíční úsilí, vyvolat maximálně shovívavý úsměv. Kovbojové se řadí do tohohle proudu francouzské kinematografie, která se pokouší vyrovnat s novou etnickou a multikulturní situací ve Francii. Pravda, ne úplně přesvědčivě, ale když nic jiného, aspoň nastoluje nové otázky. Osobně jsem měl ne snad zásadní, ale přece jen problém s útržkovitým způsobem vyprávění, kdy se přeskakovalo o několik let a nemohl jsem se vyvarovat pocitu, že to nejdůležitější se stále řeší mimo objektiv kamery. Existuje řada titulů, která se s podobnou problematikou vyrovnává po umělecké i obsahové stránce lépe. Doporučit se dá Bez dcerky neodejdu, Boží koně a mnohé další. Celkový dojem: 55 %.

    • 11.9.2018  16:24
    Ida (2013)
    ****

    Pokud jde o formu, Ida představuje těžkotonážní art, který od počátku nenechává nikoho na pochybách, že vznikl s úmyslem získat cenu na nějakém prestižním festivalu. K takovým projektům přistupuji s předběžnou opatrností, podobné snímky příliš často sráží manýra a tvůrčí sebestřednost. Nechápu například, proč bylo nutné obsadit do hlavní role neherečku. Skutečně nebylo možné najít na četných polských uměleckých školách a oblastních divadlech neokoukanou elévku s výraznýma hlubokýma očima, která by ale zároveň byla herecky tvárná? Vlastně ono to smysl dává. U tohoto druhu snímku je neodpustitelným hříchem hrát. Můžete pouze "být" a "vrhat dlouhé pohledy". Obraz je statický, scénář jednoduchý, příběh povětšině předvídatelný. Podstatou zážitku je ale sugestivní černobílá kamera, která zaznamenává nehostinné prostředí Polska 50. let, zmrzačené lidské osudy a tragické postavy procházející hlubokou vnitřní krizí. Finální rozhodnutí Idy není projevem její hluboké náboženské víry, jako spíš známkou nízké sebedůvěry, zda by obstála v nevlídném světě, kde nenalézá potřebnou citovou a hmotnou oporu. Zůstat v cizím prostředí sám se sebou je prostě k neunesení. Daleko zajímavější postavou je vyžilá teta Wanda, v níž se koncentrují démoni nedávné historie, ideologický fanatismus a následná deziluze, stejně jako vzpomínky na krutost při upevňování nového režimu. Bohužel Pawlikowski témata jen přináší, nerozvíjí je a divák si musí vystačit se svou představivostí. Ida má vzhledem ke svému obsahu ideální stopáž, pokud by byla o 20 minut delší, zůstal bych na 3 hvězdičkách, a pokud by se Pawlikowski nechal strhnout tvůrčím zápalem (což se těmto pánům často stává) a natáhl by stopáž na 120 minut, šel bych nemilosrdně ještě níž. V této podobě si ale dokonce myslím, že Ida je ideální kandidát ke zkoumání nového filmového teritoria. Pokud chcete vyzkoušet nový žánr, v tomto případě minimalistické psychologické drama, Ida je dobrý zkušební terén, který napoví, zda se odvážit dál. Zisk Oscara nepovažuju za adekvátní, narozdíl od takového Saulova syna snímek formální a obsahové kvality přece jen nedosahuje, 4 hvězdičky ale svědčí o tom, že drápkem nebo dvěma ve mě Ida přece jen uvízla. Celkový dojem: 75 %.

    • 6.9.2018  12:39

    Hostinec "U kamenného stolu" má v československé kinematografii zvláštní postavení. Je posledním snímkem svého druhu. Vznikl sice už v novém režimu, ale jeho scénář a příprava spadají do předúnorové éry. Stal se tak symbolickou tečkou za předválečným světem s typicky prvorepublikovými figurkami živnostníků, středostavovských paniček, hejsků a dam. Ve filmech, které následovaly, se už budoval socialismus a účtovalo se s třídními nepřáteli, zanikaly úpadkové žánry a inspirace se hledala na východě a především v tzv. socialistickém realismu. Snímek má příjemné a mnohokrát vyzkoušené obsazení, kdy takové hvězdy jako Saša Rašilov, Stanislav Neumann, Jiřina Šejbalová a mnozí další odvádí přesně to, co od nich divák čeká a co tak dobře umí. Navíc se film opírá o kvalitní literární předlohu Karla Poláčka. Celkově jde o sympatickou komedii, která prodává prvorepublikový esprit kvalitněji než finančně podvyživené předválečné rychlokvašené snímky. Celkový dojem: 75 %.

    • 5.9.2018  21:34
    Sid a Nancy (1986)
    ***

    Což o to, punkovou rozjívenost a provokativnost film zachytil věrně. Některé životopisné snímky mají tendenci uhlazovat kontroverzní rysy svých hrdinů, aby předešly sporům se "strážci odkazu" a nekritickými fanoušky idolů, o kterých točí příběhy. V případě Sida Viciouse to ale nejde. Pokud pominete Sidovo chuligánství, žádný další opěrný bod, žádný jiný rozměr jeho charakteru už nenajdete. Životopisné snímky fungují nejlíp tehdy, když mohou nabídnout složité vícevrstevené charaktery, jenže Sid byl prosťáček bez hudebního talentu, který si sám se sebou nevěděl rady. Nehodil by se ani do pouličního gangu - ty vyžadují po svých členech kázeň, loyalitu a schopnost se porvat, kdežto Sid byl slaboch. Skutečnými tvůrci úspěchu Sex Pistols byly frontman Johnny Rotten, který skupině dal výraz, energii a ideologii, a především manažer Malcom McLaren coby manipulátor a marketingový stratég. Sid se do skupiny dostal pouze proto, že Rotten potřeboval svého Pátka a Viciousova zanedbanost a divoký projev zapadaly do image zlobivých kluků, o který skupina stála. Pokud by měl vzniknout film o fenoménu Sex Pistols, v centru dění by se musela pocitnout postava Rottena, který se stal tváří celého punkového hnutí. Ale zpátky k filmu - trefou do černého bylo angažování Gary Oldmana, který dal postavě Sida daleko větší charisma a osobitost, než měl Sid ve skutečnosti. Chloe Webb je o celou dekádu starší, než byla Nancy Spungen, a ve filmu to bylo dost znát, nicméně na nervy umí Chloe lézt stejně efektivně, jako to uměla Nancy. Johnny Rotten se podle mého nepovedl vůbec. Do rozpadu skupiny, kdy se zároveň vypráví příběh Sex Pistols, je snímek zajímavější, pak už jde jen o nevyhnutelný a poněkud stereotypní sešup až ke dnu. Film by mohl být dalším z řady snímků, které varují před drogovou závislostí, jenže ty nejlépe fungují tehdy, když ukazují pád nevinné oběti, kdežto neřízené střely Sid a Nancy patří k tomu zlomku promile, který ke své zkáze spěje s nevyhnutelností a tím pádem divákem neotřese. Tak nějak máte pocit, že si to ti dva i zaslouží. Jednou se Sid a Nancy vidět dají, ale není to typ snímku, který by lákal k opakovanému zhlédnutí. Celkový dojem: 55 %.

<< předchozí 1 2 3 4 30 60 89 118
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace