gudaulin

Po pádu reálného socialismu jsem si říkal, že nás po dlouhých dekádách cenzury čeká záplava špičkových literárních děl, ale v knihkupectvích se vedle tvrdého bulváru dařilo nejvíc knihám o okultismu, léčitelství, ezoterice, případně spikleneckých teoriích. Vždycky mě zajímala víc věda než mystika a před zástupem šamanů dychtících odhalit mi tajemství všehomíra dám bez váhání přednost jedinému skeptikovi ze spolku Sisyfos. Vzhledem k duchovnímu založení Jaroslava Duška jsem měl vědět, do čeho jdu, leč byl jsem nepřipraven a po úvodní čtvrthodince plné meditativních frází, indických bohů, karmy a zenů jsem to viděl na čistokrevný odpad. Naštěstí přišly slovní hříčky, které bych si sice zbavené duchovního balastu vyslechl mnohem raději z úst Wericha nebo Horníčka, ale i tak si u mě Dušek částečně napravil reputaci. Poté přišel šok v podobně půlhodinové přestávky po absolvování školení o jediné ze Čtyř dohod a zatímco se ostatní občerstvovali v kinokavárně, já vyděšeně počítal, za kolik hodin se dostanu do postele, pokud bude Dušek stejně rozvláčný jako dosud a šéf kina bude chtít dál nabízet své kavárenské služby. Dušek se naštěstí buď unavil, nebo ho všichni bohové a duchové světa osvítili, takže ostatní dohody se nesly v poněkud úspornějším duchu. Nemůžu se nicméně zbavit dojmu, že Duškovo vystoupení je, diplomaticky řečeno, příliš rozevláté, obsahově banální a jakkoliv je v jeho názorech pravdivý fundament, kterýkoliv psycholog by dokázal totéž podat mnohem věcněji, střízlivěji a kompaktněji. Celkový dojem: se zamhouřenýma očima 50 %.

Prodloužený víkend jsem zhlédl v rámci akce Valentýn, kdy je člověk ochoten pro naplnění představ o svátku zamilovaných podstoupit nějakou tu romanci a trošku zabodovat v partnerském vztahu. Film se dá zjednodušeně shrnout frekventovaným slovním obratem "neurazí, ale ani nenadchne". Neurazí už jen kvůli přítomnosti ústředního hereckého páru. Kate patří v rámci své generace mezi elitu ženského charakterního herectví a tu opuštěnou maminku jí zkrátka věříte. Josh Brolin by si mohl na role charismatických vousáčů s drsným zevnějškem a dobrým srdcem dát patent - typově tam zkrátka sedne. Ostatní kolem hrají, co mají, a režisér to celé dokáže ukočírovat. Potíž je ve scénáři, který některé věci vůbec neřeší a jiné jen nakousne. Na tom námětu je nejzajímavější a nejdůležitější vzájemné poznávání, budování důvěry a vztahu mezi uprchlým vězněm a jeho rukojmími. Jenže právě to je neuvěřitelně odbyté. Skoro se zdá, jako by Kate Winslet na něco takového jen čekala a s nadšením po pár hodinách skončila v posteli s vrahem odsouzeným na 18 let. Co si potom ale máte o takové postavě myslet? Psychologie je zkrátka odbytá, případně zcela nedůvěryhodná. A ten naroubovaný romantický závěr jako by vypadl z pokleslé červené knihovny. Celkový dojem: 55 %.

Krása utajených obrazů visících na stěnách, zvyšující se napětí účastníků aukcí umění úměrné tomu, jak stoupá cena jejich vyhlédnutých pokladů k obohacení sbírek, tajemství artefaktů starých mechanismů a především tajemství, která lidé skrývají za přísně střeženou maskou svých tváří a pečlivě kontrolovaných emocí, za fasádou svého postavení a sociálních vztahů. Tornatore si hraje se svým hrdinou i se svými diváky. Odhalil jsem sice zhruba už v polovině, kam ta hra směřuje, kupodivu jsem ale nemusel nic ubrat na mimořádně vysokém výsledném dojmu. Nejvyšší nabídku stojí za to sledovat už kvůli špičkovému řemeslu, Tornatoreho perfekcionalismu, fascinujícímu výkonu hereckého veterána Geoffreye Rushe, atmosféře zanedbaného šlechtického paláce i kvůli procesu objevování toho, co se skrývá pod nánosem prachu, starých barev i slov. Nejvyšší nabídka je vlastně příběh o (sebe)lásce, pozdním prozření a pozdní lítosti. A v neposlední řadě i o naději, protože ta, jak známo, umírá poslední. Měl jsem možnost v jednom dni sledovat Vlka z Wall Street a tenhle snímek, přičemž pomalý Tornatore po emoční stránce nad Scorsesem zvítězil. Celkový dojem: 90 %. Hned bych se rozjel do Prahy přesvědčit se, jestli tam Virgil ještě čeká...

Se zajímavým režisérem Terrencem Malickem se poněkud - a vlastně docela výrazně - míjíme. Můj přízemně realistický a materialistický pohled na svět není kompaktibilní s Malickovým světem magických obrazů, lyrické bezobsažnosti, rozervaných duší, vnitřních monologů a přepísklé stopáže. Patrně ode mě nikdy neobdrží nejvyšší rating, ale jestli se mu někdy podařilo se k téhle metě přiblížit, šlo o právě tento případ. V první půli jsem skutečně několikrát zauvažoval o tom, že tak působivé obrazy vystihující náladu situace a charaktery postav není možné neodměnit. Nový svět není jen film o kolonizaci divočiny a střetávání dvou naprosto rozdílných kultur a nesouměřitelných hodnotových žebříčků, ale především snímek o lásce - té vášnivé bourající všechny bariéry, prostě o lásce bez zábran, ale i o té zralé, která vyrůstá z poznání a zmoudření. Malickovo vyprávění vychází ze skutečného příběhu prehistorie evropského pronikání na americký kontinent. Celkem věrně se drží (těch nemnoha) známých faktů a jeho snímek je tak nejautentičtější verzí legendárních skazek typu Pocahontas. Celkový dojem: 85 %.

Jsou témata a způsoby zpracování námětu, které vám sednou v teenagerském věku, a jsou naopak témata, jejichž lidský rozměr plně pochopíte až ve zralém věku. Snímek o tom, jak se francouzská středostavovská rodina vyrovnává s odchodem jednoho z členů domácnosti, je zpočátku zdánlivě o vztahu dvou sourozenců, ale s přibývajícími minutami je zřejmé, že ve skutečnosti jde o vztah dcery a jejích rodičů. Komorní drama o nedostatku odvahy sdělit nevyhnutelné nemá sice bůhvíjak vyšperkovaný scénář, ale silně emotivní téma a solidní obsazení v čele se známou Mélanií Laurent. Tenhle nenápadný film se mi zadřel pod kůži a jako rodič se dokážu vcítit do postavení všech zúčastněných. Celkový dojem: 75 %.

Snímek programově staví na přítomnosti dvou velkých hereckých jmen americké kinematografie. Což o to, Nicholson ještě pořád dokáže rozdávat charisma a Diane Keaton předvádí, že se dá stárnout s vkusem, bez přemrštěných zásahů plastických chirurgů a přitom má stále jiskru a šarm. Potíž je v tom, že sami přece jen film neutáhnou a potřebovali by scénář předepisující kvalitní dialogy a chytrý dobře cílený humor. Skutečně vtipných scén je pomálu a svůj potenciál vyčerpají poměrně záhy, nejdéle v polovině snímku. Korunu všemu nasazuje ten nejbanálnější happyend v duchu klasického Hollywoodu. Celkový dojem: 45 %.

Ron Woodroof je dělník a fanda do rodea, ale především milovník života, který si ho umí užívat a ničeho si přitom neodříká. Drogy jsou snadno k mání, chlast teče proudem a holky, co se motají kolem jezdců rodea, jsou obvykle svolné někde v přívěsu věnovat příjemnou chvilku ctiteli a rozptýlit nudu. Jsou raná 80. léta, pryč je doba ropných šoků, hořkosti vietnamské porážky a občanského aktivismu. Přišla éra reaganomiky, yuppies a nového sebevědomí. Nic se nezná nemožné a heslem dne je zábava. Jako blesk z čistého nebe zapůsobí po ošetření úrazu zpráva lékařů o tom, že Ron má rozvinutý AIDS a podle jejich zkušeností mu zbývá 30 dní života. Dosavadní životní styl i všechny hodnoty, které Ron vyznával, jsou rázem pryč. Jenže místo aby pasivně vyčkával na smrt, rozhodl se s ní poprat. Nejen s ní, ale i se systémem, který nemá rád ty, co vyčnívají a hledají postranní cestičky mimo vytyčenou trasu. Ron se stane propagátorem neschválených léčebných metod a nepovolených léků. Z 30 dní se stávají stovky a poté celá léta. Mění se přístup k AIDS, mění se společnost a mění se i hrdina příběhu. Z jižanského neotesance a homofoba v člověka, který pochopil nutnost tolerance a umí se pohybovat mezi příslušníky sexuálních menšin. Klub poslední naděje je drama založené na silném příběhu a kontroverzním nepřehlédnutelném hrdinovi. Řekl bych, že volbou nepříjemného tématu o lidském strádání a umírání, nelíbivého způsobu vyprávění (dalo se mnohem výrazněji pracovat se sentimentem nebo naopak použít cynický černý humor) a především výkonem Matthewa McConaugheye a Jareda Leta v hlavní a vedlejší mužské roli se řadí Klub k nejzásadnějším filmům sezóny. Honza Tříska kdysi na adresu amerických herců prohlásil, že v zájmu role a pověsti jsou ochotni podstoupit prakticky cokoli, a McConaughey dokládá, že Tříska nenadsazoval. Z hezounka, který ještě nedávno okouzloval v romantických komediích, se transformoval do chodící reklamy na krematorium, které byste z fleku spočítali každé žebro na hrudníku a které z vyzáblé tváře poznamenané stresem dál planou oči odhodláním. Tohle je bez nadsázky špičkový herecký výkon hodný oskarového klání. Celkový dojem: 90 %.

Tu a tam, spíše výjimečně, se mi stane, že se setkám se žánrovým snímkem, u kterého najdu netušené kvality, i když se minul se svou cílovou skupinou a má relativně žalostné hodnocení. Bohužel Ďáblova cesta mezi ty vzácné případy nepatří. Problém nespočívá v tom, že už od prvního záběru je jasné, že se pohybujeme v těžce béčkových vodách. Že máme co do činění s herci z druhé ligy, nevyjímaje hlavní postavu, která je pro atmosféru a výsledný dojem klíčová, to už zamrzí o poznání víc. Nicméně nevysvětluje pouhou jednu hvězdičku. Hlavní průšvih představuje sám režisér. Mason určitě není céčkař, má evidentně základy profese v krvi, ale nepředvádí nic, co by svědčilo o talentu, filmařské chytrosti a rafinovanosti. Účinku se snaží dosahovat tu klipovým střihem, tu ruční kamerou a především krvavými cákanci, kam se podíváš. Předvedený nápad přitom ani zdaleka není originální a existuje dost titulů, které totéž či skoro totéž předvádí mnohem kvalitněji a působivěji. Celkový dojem: 25 %.

Jednu hvězdičku má ode mě Gilliam za svou bezbřehou fantazii a jednu za herecký koncert Jodelle Ferland. Ta, pokud si zachová tutéž hravost, bezprostřednost a schopnost převtělení se, tak z ní bude nová Kirsten Dunst. Chtěl bych pokračovat v kladech, ale musím přiznat, že už nějak nemám, co bych přidal do placu. Potíž je v tom, že mně Gilliamův příběh tentokrát nepřišel dost nosný a větší část snímku jsem se nepokrytě nudil. Jím vytvořený svět mě zkrátka nepohltil a o jeho hrdinku jsem se nebál ani jí nedržel palce. Šlo to zkrátka kolem. Celkový dojem: 40 %. Jsou tací, co považují Krajinu přílivu za morbidní, jsou tací, co ji považují za ujetou, já ji považuju za stereotypní a únavnou...

Po diplomaticky řečeno rozpačitém přijetí experimentální 9. série se tvůrci seriálu rozhodli přezbrojit a vsadili pro změnu na jistotu. Pečlivě zvážili, co fungovalo, a desátá série je tak esencí toho, co dělalo seriál přitažlivým v prvních sezónách. Jízlivý humor, vzájemné pošťuchování, všudypřítomná ironie. Potíž je v tom, že při vší snaze už to zkrátka není a nemůže být totéž, jako když tytéž postavy hráli o 25 let mladší herci. Ne, že by maskéři nedělali maximum a herci se nesnažili, ale některé věci zkrátka zastřít nelze. Když mladý Lister sní o své budoucnosti, o Kočanské a dětech v prvních sériích, divák mu fandí, ale tady už vidíte muže, který ať se na to díváte, jak chcete, větší část svého života strávil na vraku kdesi hluboko ve vesmíru a čím dál tím víc je jasné, že nemá žádný skutečný cíl. A z toho jde spíš tíseň, ne-li něco horšího... Celkový dojem: 85 %.