gudaulin

Umberto Eco patřil ke generaci evropských intelektuálů, kteří byli formováni odporem k televizi jako médiu, ve kterém spatřovali základnu pro lacinou zábavu nejširších mas konzumentů. Už z principu byli přesvědčeni, že jakékoliv dílo musí být sežvýkáno a vyplivnuto tak, aby uspokojilo dostatečně velkou cílovou skupinu. Proto by nebyl výsledkem práce televizního týmu, který se pustil do zpracování jeho kultovního románu, překvapený a zklamaný. Nejspíš by se naopak bavil a prohlašoval, že přesně tohle čekal. Osobně jsem kdysi ovlivněný románovou předlohou měl problém přijmout beze zbytku filmovou verzi, protože mi přišla osekaná o filozofickou a spirituální rovinu. Přitom Annaudův snímek vychází vedle téhle série jako excelentní atmosférická záležitost se skvělým castingem. Johna Turturra mám na čtvrtém místě v oblíbených hercích a to mluví za vše. Nicméně si ho budu navždy pamatovat jako advokáta z Jedné noci, nikoliv jako františkána ze Jména růže. Schází mu pod strništěm vousů to charisma, které čišelo z mužné postavy Seana Conneryho. Podobně dopadá i srovnání Christiana Slatera s Damianem Hardungem. Annaud objevil mj. pro kinematografii výraznou tvář Rona Perlmana a tak by se dalo pokračovat. Jeho film byl nabitý atmosférou, což se o seriálu nedá říct ani náhodou. Hezké kulisy, ale chybí v nich skutečný život. Je evidentní, že tvůrcům šlo o posunutí děje směrem k dobrodružnému a romantickému žánru, což je to poslední, o co Eco usiloval. Tady nejde o rozvinutí nějakých motivů, ale o znásilnění literární předlohy. Eco byl známý svým puntičkářským lpěním na historických reáliích, tohle si dělá z historie holubník. Hodnotit hvězdičkami nebudu, protože vzdávám sledování po dvou epizodách. Ale jsem si jistý, že s přibývajícími díly bych trpěl čím dál víc.

Televizní povídka, ve které všichni milují. Starší pán svou nezávislost, modelka staršího pána a módní fotograf modelku. Nikdo nemá tak úplně to, o co stojí, ale status quo má svou hodnotu a k dělání velkých gest chybí odvaha. Krátkometrážní drama dobře vystihuje styl 60. let. Při pohledu na herecké trio se člověk neubrání představě, jak by s podobnými hereckými typy naložila velká kinematografie opřená o silný průmysl. Ve Francii by Jana Brejchová byla ženskou superhvězdou, Miroslava Macháčka si lze dobře představit jako Michela Piccoliho a Jana Třísku klidně jako Belmonda. Celkový dojem: 65 %.

Projektu Saši Uhlové si vážím a tím spíš mě mrzí, že musím vyjádřit zklamání nad tím, jak dokument dopadl. Nápad na sérii investigativních návštěv provozů firem, které stojí na práci nízko kvalifikovaného personálu, jsem považoval za potřebný a tnoucí do živého. Původní texty jsem četl s nadšením a reakce na ně umožňují definovat dělicí čáru politických názorů napříč společností lépe než cokoliv jiného. Bohužel snímek Apoleny Rychlíkové k nim prakticky nic nepřidává, naopak rozmělňuje. Technická úroveň záznamu skryté kamery je zoufalá a obsah dokumentu rozpačitý. Spíš než na rozebírání vlastních pocitů se měla Saša soustředit na příběhy těch, pro které prostředí, co Sašu tak traumatizovalo, je dlouhodobým údělem, nikoliv krátkodobou exkurzí. 50 % celkového dojmu z úcty k Saše a s oběma očima zamhouřenýma.

Už třicet let se pohybujeme v postkomunistické společnosti, ale pořád jsem se nezbavil iluzí, že západ funguje lépe než náš kout světa. Dokument mě vyvedl z omylu, stejní šmejdi, stejné lži, stejné lichvářské metody a snaha manipulovat s důvěřivými klienty. Chce to opatrnost, finanční gramotnost a stát, který stojí na straně občana, nikoliv finančních spekulantů. Celkový dojem: 75 %.

Jako člověka z branže mě téma výsostně zajímá a byl jsem vážně zvědavý, jaké odpovědi se ze strany tvůrců dočkám. Výsledek je, decentně řečeno, rozpačitý. Ne, že by se v dokumentu nemluvilo o významných trendech a problémech, které určují tvář současné energetiky, dokonce můžu označit převážnou většinu informací za pravdivou. Problém je v kontextu a dávkování, protože každé z těch témat by si zasloužilo mnohem větší prostor a tím, jak je tvůrci dávají do souvislostí, podávají zkreslený odraz reality. Pokud platí titulek a chtějí se dovědět, proč platíme tak vysoké účty za elektřinu, odpověď je jednoduchá. Vytvořit volný trh a tím zrušit filozofii veřejné služby a vzápětí volný trh prakticky zlikvidovat prosazením koncepce preferovaných technologií, ze kterých se musí elektřina přednostně vykupovat, znamená přenést náklady na energetickou transformaci na spotřebitele. To je konec konců logické vyústění, jen ho aktivisté z pochopitelných důvodů odmítali připustit. Dnes už není podstatná cena surové elektřiny, ta může být dokonce, jakkoliv to absurdně zní, záporná, ale náklady na provoz sítí a nezbytných záloh. Ty se budou tak, jak stoupá podíl OZE, ještě zvyšovat. A ani pokles ceny zdrojů decentralizované energetiky s tím nic nenadělá. Bezkonkurenčně nejvyšší ceny mají státy s nejvyšším podílem OZE na trhu. Že si ekonomiky řady evropských zemí stojí stále hůř a zároveň stoupají sociální rozdíly tak, jak se podstupně drolí evropský model sociálního státu, je věc, která pochopitelně dělá z výše uvedeného ještě bolavější záležitost. Na velké eletrárenské společnosti se můžete vykašlat, ale neušetříte. Celkový dojem: 40 %.

Když se série o tvrďákovi s mezerami v paměti rozrostla o čtvrté pokračování, rozhodl jsem se jej v kině ignorovat, jakkoliv se považuju za Bourneova fanouška. Už třetí díl naznačil, že konspirační svět tajných služeb Spojených států a jejich manipulace s lidskou psychikou se vyvíjí směrem, který mi není po chuti. Co třetí díl napověděl, to čtvrtý potvrdil se vším všudy. Forma zůstala a to, co si fanoušci na Bourneovi oblíbili, tedy předávkování adrenalinem, dynamiku a ruční kameru, najdou spolehlivě i tady. Dokonce i Matt Damon potvrzuje, že dál intenzivně pokračuje v návštěvách posiloven. Problémem je ale obsah. Greengrass zjevně zastává názor, že stačí, aby film zběsile rozhýbal, divákovi nedal čas si oddechnout a nedejbože začít přemýšlet nad zápletkou, motivacemi a činy jeho postav. V takovém případě by rychle zjistil, že kvalita scénáře klesla někam ke dnu oceánské propadliny. Akčních stupidit se natáčí kvanta, tenhle kousek mezi ně bezpečně zapadne. Škoda, takový konec si nebohý Jason nezasloužil... Celkový dojem: 40 %.

Snaha bavit se Murphyho filmu upřít nedá. Problém je v tom, že se míjí účinkem. Je to dokonalý případ nefunkčního snímku, který neobstojí ani v dramatické, ani v komediální rovině. Škoda silného obsazení, protože s přibývajícími minutami vám ta parta podivínů pravděpodobně bude čím dál tím víc lézt na nervy. Woody Allen ve svých slabších filmech z pozdního období stále dokázal podobné typy intelektuálů z New Yorku modelovat zábavněji a důvěryhodněji. Celkový dojem: 30 %.

Sully je částečně procedurální drama a v druhé rovině, jak je u Clinta zvykem, snímek o americkém patriotismu, který je ale podávaný v rozumných dávkách a s porozuměním pro lidskou náturu. Opírá se o zkušeného Toma Hankse, který se pro podobný styl rolí snad narodil, a nemá výraznější slabiny. Rozumná stopáž, dobrý scénář a silný příběh. Snad bych jen podotkl, že nevnímám snímek jako film o hrdinství, ale o profesionalitě, která je konec konců v mém povolání hodně důležitá. Celkový dojem: 75 %.

Roberta Altmana jsem vždycky považoval za "svého" režiséra, nevadí mi jeho zeširoka pojaté vyprávění se spoustou vedlejších postav, neunavuje mě množství nenápadných odkazů na slavné osobnosti filmové historie, přelomová díla a kultovní scény. Nenudí mě ani typicky altmanovsky vlažné tempo. Oceňuji jeho preciznost a škodolibost, s jakou znevažuje zaběhané postupy filmového průmyslu. V případě Hráče bych se vyhnul označení komedie, jakkoliv některé scény mohou lehký úsměv vyvolat. Zato prvky satiry jsou nepřehlédnutelné. Z celé obsáhlé Altmanovy filmografie právě Hráče považuji za jeho nejvyzrálejší kousek, kterému kraluje suverénní Tim Robbins v hlavní roli. Ten je mimochodem jedním ze tří důvodů, proč Hráči věnovat svůj čas. Druhým je chytrý scénář a tím posledním Altmanova pečlivost. Celkový dojem: 90 %.

Scénárista neotálí a hned po představené své hrdinky ji nechá v explozi emocí brutálně vraždit. Navnadí tak očekávání fanoušků explicitního násilí a drsné školy, jenže vzápětí přehodí výhybku a je čím dál víc jasné, že sledujeme psychologické drama, kde půjde o zkoumání temných zákoutí lidské psychiky, vyvolávání vzpomínek na to, co chceme bezpečně zazdít hluboko v podvědomí. Jessicu Biel mám spojenou s hezkou tváří, která ji předurčuje do role estetických doplňků děje. Její herectví jsem dosud považoval za v nejlepším případě průměrné, tady se ale vzchopila ke svému dosud nejlepšímu výkonu a minimálně nedělá seriálu ostudu. Hlavním tahounem je ale Bill Pullman v roli vyšetřovatele. Mám pochybnosti o tom, že by v praxi tenhle způsob zastření paměti fungoval, ale nešť, natočené je to pěkně a vyvolává to správné emoce na správných místech. Celkový dojem za 1. sérii: 75 %.