gudaulin

Ten, kdo přistupuje k Ledové arše jako k rozpustilé béčkové ptákovině, může se nakonec slušně pobavit. Kdo by snad hledal seriózně pojatou dystopii, šeredně se spálí. Moje jediná hvězdička souvisí spíš s tím, že se film zpronevěřil jedné z nejdůležitějších zásad, jakou od filmového světa vyžaduji. Už ve svém profilu mám napsáno, že od fiktivního filmového světa, ať je jak chce fantastický, vyžaduju pevné logické základy a jeho hrdinové se musí v jeho rámci pohybovat smysluplně. Tady se režisér a scénárista v jedné osobě budováním nějakých logických základů vůbec neobtěžoval. Vše je podřízeno momentálnímu efektu a následující akční scéně. Na to, jaká je to pulpová slátanina, má ale snímek pozoruhodně slušné obsazení a konec konců, ani Joon-ho Bong není jako řemeslník k zahození. Sem tam u mě probleskla jiskřička zájmu při scénách, které byly zjevně inspirovány temně groteskním světem Terryho Gilliama a jeho slavnými snímky Brazil a 12 opic (typické je to u projevu paní ministryně před zástupem ubožáků z nejnižší třídy). Ale to byly jen takové nesmělé záblesky, které neměly návaznost, takže nakonec za mě pouhých 25 % celkového dojmu.

Wyatt Earp mi připomněl jednu z povídek mého oblíbeného kanadského humoristy Stephena Leacocka - Strašlivý osud Melpomena Jonese. Nebohý Melpomen byl slušně vychovaný sympatický mladý muž, který měl tu vadu, že podléhal vlivu svého okolí a byl příliš pravdomluvný. Nedokázal svým hostitelům vysvětlit, že musí odejít, a jejich pokrytecké pobídky, aby ještě zůstal, vzal bohužel příliš vážně, až se nakonec během nekonečného pobytu u známých zhroutil a zesnul. Lawrence Kasdan byl možná také příliš ovlivnitelný svým okolím a kdykoliv začal uvažovat o tom, že by už snad bylo vhodné film ukončit, herci a celý štáb ho přemlouvali, že by tak slibně rozjetý projekt neměl utnout, když všem jdou mzdy a všichni se u toho hezky baví. Bohužel ten, kdo se příliš nebaví, je divák, který má zkonzumovat více než 3 hodiny stopáže. Dramaturgie snímku zkrátka pokulhává a při nejlepší vůli nenacházím důvod, proč by se neměl film výrazně zkrátit. Ba co horšího, když si představím, že by měl snímek rozumných 90-100 minut stopáže, ani tehdy bych neměl potřebu nadělit víc jak 3*, byť by byly velmi solidní. V téhle podobě ale musím jít ještě níž. Ze všeho nejvíc se totiž k dílku dá připojit přívlastek úmorný. Wyatt Earp není ani klasický dobrodružný film plný očekávatelných žánrových klišé ani seriózní životopis. Je to něco mezi a upřímně řečeno, neuspokojí podle mého názoru ani jednu část divácké obce. Poměrně solidní hodnocení souvisí spíš s tím, že Kasdan, ať už se na jeho megalomanii díváme jakkoliv, si udržel solidní řemeslnou úroveň - ten film zkrátka není blbý a svádí k určitému nadhodnocení ve stylu když je tak solidní, přece ho nebudu potápět. Rozpačité ohlasy na snímek byly začátkem konce hvězdného období Kevina Kostnera, kterého katapultoval vzhůru především fenomenální úspěch Tance s vlky. Celkový dojem: 45 %.

Tak za tenhle kousek Sorokina s největší pravděpodobností Vladimir Vladimirovič nepochválí a Sorokin může jen doufat, že to s obnovením opričniny v dnešním Rusku nebude zas tak horké. Hodně působivá záležitost za předpokladu, že jste přístupní modernímu experimentálnímu pojetí divadla, protože příznivci klasického měšťanského repertoáru budou nejspíš v některých místech nefalšovaně trpět a celkově budou trochu mimo. Herci rozptýlení mezi diváky, minimalistická scéna, která navozuje dojem naprosté bezútěšnosti, špíny a hnusu, provokace, hraní nadoraz, extravagance, zkrátka nic pro příležitostného diváka nebo někoho, kdo dává přednost bezpečné klasice nebo lehkým žánrům. Všechny běsy ruských dějin a současného autoritativního režimu na jevišti ožívají až nepříjemně realisticky. Za sebe bych ale trošku brzdil, některé věci je působivější jen naznačit, protože vnímavý divák pochopí, než okázale tlačit na pilu. A taky básnická mluva opričníka mě poněkud obtěžovala, i když chápu, že tím chtěl režisér zdůraznit rozdíl mezi navenek vznešeným vystupováním a mrzkou zdeformovanou povahou antihrdiny. Celkový dojem: 80 %.

Melodrama nemusím, ale vysoké procentuální hodnocení a velmi slušné obsazení mě zlákaly do té míry, že jsem nedbal ani varování komentářů typu "strašně mě to chytlo za srdéčko", které obvykle považuju za lakmusový papírek varující před ztrátou času. Už po pár minutách jsem ale cítil, že všechny mé předsudky, které se k melodramatu vážou, jsou zpět v plné síle, a tak výsledné 2* považujte za diplomatické vyjádření úcty k vynaložené energii zúčastněných na projektu, který je určený úplně jiné divácké skupině. Film jsem nedokoukal, protože kdybych měl vynaložit vůli ke zhlédnutí celé 135minutové stopáže, na konci bych ten snímek asi nenáviděl. Možná je to fajnově natočená červená knihovna, ale na její podstatě se pro mě nic nemění. Celkový dojem: 45 %.

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %.

Před odvysíláním snímku na ČT běžel díl seriálu Zlatá šedesátá věnovaný Věře Chytilové a já si znovu připomněl, čím vším je mi ta žena protivná. Její vyhraněný feminismus a povahová dominance si prostě s mým hodnotovým žebříčkem a povahou nějak nesedly. Mimo jiné vyslovila zajímavou větu, že příběh je vábnička pro blbce, kterou používala, když nebylo zbytí, protože příběh je to poslední, co by ji zajímalo. Možná i to je jeden z důvodů, proč jsme si tak nesedli, a s výjimkou Faunova velmi pozdního odpoledne a Šaška a královny jsme se míjeli. Pytel blech představuje svým způsobem protipól Formanových snímků, které mě naopak fascinovaly. Obojí spadá pod škatulku české nové vlny a přece je výsledek tak dramaticky rozdílný. Její první filmy mi víc než co jiného připomínají režijní cvičení na FAMU a mapování možností filmového média. Snímek o dívkách v internátě je plný banalit a připomíná kupu kvočen na malém dvorečku. Celkový dojem: 35 %.

Znamení Raka nemá valný smysl posuzovat jako kriminálku; vražda lékaře v areálu nemocnice nepřivede na scénu tým agilních vyšetřovatelů, kteří vše obrátí vzhůru nohama a budou stát v centru dění. Naopak, dvojice detektivů je upozaděna až do absurdity a představuje tak určitou slabinu na jinak zajímavém filmu. Zločin slouží režisérovi jako východisko pro obnažování charakterů zaměstnanců a pacientů ústavu, kteří podezřívají, hodnotí a soudí ostatní. Herz velmi dobře pracuje s hudebními motivy a kamerou a za pomoci silné herecké sestavy vytváří pochmurnou atmosféru. Ještě zdaleka ne tak bezchybnou a působivou, jakou později předvedl ve Spalovači mrtvo, ale už v jeho prvotině je znát, že směřuje k žánru psychologického dramatu a fascinují ho temná zákoutí lidských povah. Na debut je to překvapivě slušný kousek, který naznačil Herzův potenciál do budoucna. Stojí za zmínku, jak se od té doby změnil vztah lékaře a pacienta. V 60. letech mají ještě lékaři pocit profesní nadřazenosti, kdy pacientům zcela automaticky zatajují závažné informace o zdravotním stavu pro jejich vlastní "dobro". Celkový dojem: 65 %.

Peníze těch druhých jsou dokladem toho, že se jako živočišný druh vyvíjíme pomalu a v zásadě řešíme tytéž problémy, jako řešili staří Římané nebo Řekové. To znamená, naše chamtivost a malost se k lepšímu rozhodně nemění. Schopnost bankovních manažerů nacházet skulinky v systému k ožebračování drobných střadatelů bezpochyby není vynálezem 21. století nebo české cesty privatizace národního hospodářství. Mechanismy společenského systému založeného na hromadění majetku fungují univerzálně. Jen v té západní společnosti se musí víc ohlížet na veřejné mínění. Jeden z nejvýraznějších francouzských herců 2. poloviny 20. století Jean-Louis Trintignant prakticky nesleze z obrazu a je spolehlivou oporou filmu. Stejně tak je radost dívat se na jeho protihráče Serraulta v roli bankéře, který za žádnou cenu nechce prohrát. Považuju za zajímavé, že Serrault je vnímám především jako komik, ačkoliv jeho nejednoznačné či vyloženě záporné role v dramatech mi přijdou mnohem zásadnější. Filmu se v některých pasážích nedá upřít působivost a atmosféra - za všechny bych vybral scény z personální agentury, která svým psychologickým nátlakem dokáže uchazeče o práci zahnat do kouta a připravit o důstojnost. Bohužel, silná místa jsou vyvažována scénami, ze kterých cítím naivitu a ztrátu smyslu pro realitu. Například když si skupina nejvyšších manažerů neví rady se zaměstnancem, který se zamkl v archívu, a celou noc se mu osobně snaží jeho počínání rozmluvit. Catherine Deneuve sice na rozdíl od řady profesionálních modelek zkoušejících štěstí na poli kinematografie není herecky toporná, nemám ale pocit, že by filmu posloužila víc než jako půvabná dekorace. Celkový dojem: 65 %.

Mám pocit, že si Wally Pfister ukrojil příliš velké sousto a své ambice nedokázal přetavit do podoby, která by o Transcendenci umožnila hovořit jako o silném zážitku. Pozice režiséra je zkrátka náročnější než pozice kameramana. Pfister se evidentně snažil natočit nejen zábavnou žánrovku, ale především film s přesahem. Výsledkem je divný kočkopes, který příliš nebaví ani nevzbuzuje dojem uměleckého díla. Co je platné zangažovat významnou osobnost a hereckého chameleona Johnnyho Deppa, když se ho režisér snaží tlumit a do podobné role se vlastně typově ani nehodí. Je ho v ní prostě škoda, napadá mě tucet lepších kandidátů, kteří by se uplatnili nepoměrně líp. Převažující pocit je nakonec zklamání a dojem, že mám před sebou velkohubé pateticky se tvářící béčko. Celkový dojem: 40 %.

I přes luxusní obsazení a mimořádně závažné téma ve mně Králičí nora nezanechala hlubší stopy. Jako rodič potvrzuji, že neznám horší situaci než ztrátu dítěte, jako filmový divák tvrdím, že znám spoustu filmů natočených vynalézavěji a s lepším scénářem. Celkový dojem: 60 %.