gudaulin

Funkčnější a zábavnější než kterýkoliv Tarantinův film od doby Jackie Brownové. Tarantinovky, kde se nešetří násilím a mrtvolami, pro mě už dávno fungují líp ve snímcích jiných tvůrců. Solidně obsazené, moji pozornost si získal nejvíc veterán Jeff Bridges, ale nikdo netáhne snímek dolů. Nápaditý scénář, kterému bych vytknul snad jen to, že je účelovou hříčkou, která stojí na scénáristově fantazii. Mám raději filmy, které jsou schopné navodit dojem něčeho reálného, kde faktor náhody spustí lavinu šokujících událostí. Tady to setkání lidí se špinavou minulostí v jednom hotelovém komplexu představuje ujetost, která ale má svůj řád a v rámci možností i smysl. Celkový dojem: 75 %.

Pokud uplatním pohled běžného konzumního diváka nezatíženého znalostí historie, který do kina přišel na výpravný blockbuster s hvězdou v hlavní roli, kde nejde o nic menšího než osudovou lásku a je to okořeněné záběry z několika velkolepých bitev, pak můžu být přiměřeně spokojen. Masový komparz, kostýmní scény, pár vzrušujících válečných scén a děj, který dává jakýs takýs smysl. Pokud uplatním pohled filmového fanouška a ještě k tomu zájemce o historii, pak bych musel být výrazně kritičtější. Ridley selhává už v samotném záměru zachytit celý aktivní Napoleonův život. Do jednoho celovečerního filmu tak složitou osobnost v tak rozsáhlém časovém úseku při nejlepší vůli nemůžete vměstnat. Film vypadá neuvěřitelně fragmentovaně, vynechává zásadní úseky Napoleonova života a jiné směstná do jediné scény. Zásadní italské tažení, které přineslo Napoleonovi slávu a umožnilo mu závratnou politickou kariéru, odbývá snímek jedinou stručnou větou. Není vůbec čas rozvíjet jakékoliv charaktery, významné osobnosti vojenství, francouzské a evropské politiky zůstávají pouhými figurkami. Ridley nakládá s historickými fakty ve jménu své umělecké vize velmi ledabyle a čím víc toho o života Napoleona a Josefíny víte, tím víc budete trpět. Co je ale nejzásadnější, podle mého názoru chybí samotný Napoleon. Joaquin Phoenix je sice skvělý herec, ale v několika významných snímcích své kariéry byl obsazen nevhodně a Scottův film k nim bohužel patří. Muž na prahu padesátky hraje po celou dobu ve stále stejné vizáži bez omlazení, což v případě mladičkého důstojníka dělostřelectva působí nepatřičně. Opakuje se stejná chyba jako v komiksovém Jokerovi - Phoenix svého hrdinu hraje jako chcípáčka. Z Napoleona sice čiší ambice, ale tatam je jeho neuvěřitelná vitalita, charisma a bouřliváctví. Nepochopíte, čím ten sebestředný zasmušilý samotář mohl přivádět do varu své armády a strhávat davy na svou stranu. Historie líčí Napoleona a konec konců jeho vztah k ženám úplně jinak, než nám Ridley předkládá. Nelituju toho, že jsem snímek viděl na velkém plátně, ale víc jak 55 % celkového dojmu ode mě, Ridley, bohužel nedostaneš. Máš ve své kariéře i podstatně horší kousky, ale ke tvým špičkovým filmům Napoleon vzhlíží z velké vzdálenosti. Tvoje prvotina Soupeři, paradoxně též z prostředí napoleonských válek, natočená za zlomkový rozpočet, ve mě dodneška vyvolává podstatně větší úctu a zájem. Co mě zklamalo zvlášť, je choreografie bitvy o Waterloo. Existuje spoustu válečných filmů o Napoleonově éře, které jsou pro fanoušky válečné historie vděčnější a nápaditější.

Snad první kus, kdy jsem se s produkcí Dejvického divadla důkladně minul. To, co mělo být vtipné, se svou uřvaností, přehráváním a přestylizovaností stalo trapným. Rozuměl jsem každému třetímu slovu a z afektovanosti zúčastněných herců mi nebylo dobře. Pro mě omyl. A upřímně, té hvězdičkové nadílce se docela divím. Nevytáhl se ani autor hry, ani režie. Celkový dojem: 25 % za dejvický soubor.

Belle představuje příklad dokonale protikladného filmu, který nastavuje divákovi dvojí tvář. První ukazuje vysoce profesionální produkci se silnou hereckou sestavou a tomu odpovídajícími hereckými výkony, skvělou výpravou a celkově šlapající řemeslnou stránkou projektu. Druhou, méně sympatickou tvář snímku naleznete v dokonalé předvídavosti filmu, kterou si můžete představit jako primitivní dětské puzzle. Objeví se nová postava a vy ji hned přiřadíte příslušnou roli - to je chlípný svůdce, to je ctitel s ryzím srdcem, který odvede hrdinku k oltáři, a tak by se dalo pokračovat, přičemž se prakticky nikdy nemýlíte a scénář snímku byste mohli psát klidně sami, prakticky nic vás nemůže zaskočit a překvapit. Tři hvězdičky jako vyšité, čtvrtou si dokážu představit u ctitelů Emily Watson nebo Toma Wilkinsona. Celkový dojem: 60 %.

Evropské severské země si nesou stigma depresivních končin, kde se půl roku potýkají s nedostatkem světla a kde se daří alkoholikům a melancholickým duším. Na druhou stranu, Finsko se stabilně udržuje v indexu štěstí na absolutní špičce a většinou vyhrává, takže je to asi jen předsudek. Odhalený přístav tomu předsudku ale vychází vstříc, protože sledujeme množství postav, které jsou vystaveny stresu, nepřátelství a jsou vybavené neschopností vytvářet funkční partnerské vztahy. Tolik bolesti, hořkosti a zoufalství se hned tak nevidí. Je to takové emocionální depresivní porno, ze kterého jde úzkost a až poslední dvě minuty ukazují trochu povzbudivější pohled do budoucnosti některých hrdinů filmu. Velmi dobře zahrané, proti režii nemám připomínky, jen ten výběr motivů je příliš selektivní a rozhodně snímek nedoporučuju divákům se sklony k splínům. Celkový dojem: 75 %.

Nápad skvělý, zpracování jen lehce nadprůměrné. Za Sydneyem Sibiliou nestojí nějaká dlouhá plodná režijní a scénáristická práce a je to trochu znát. Na jednu stranu je třeba ocenit, že Profesoři zločinu se vyhýbají trapným úlitbám divákovi, tak častým v komediálním žánru, na druhou stranu je na spoustě míst cítit nevyužitý potenciál. Propojení akademického světa se světem zločinu nabízelo spoustu vtipných gagů a postavy, které se vymykají běžným měřítkům a tuctovosti, si o to přímo žádaly. Ale i tak fajn zážitek, který ocením na 75 % celkového dojmu.

Obsahem šokující a burcující, nicméně síla snímku tkví v tématu a v obsahu. Nemám Hannu Polak nakoukanou tak, abych o ní mohl vykládat kategorické soudy, nicméně mi přijde, že střih mohl být lepší a snímku by vůbec neuškodilo zkrácení o čtvrt hodiny, protože místy ulpívá režisérka na obrazech, které jsou nadbytečné. Celkový dojem: 85 %.

Umění včas odejít bohužel není vlastní každému a lze pochopit, že Brian De Palma se chtěl rozloučit příspěvkem do žánru, kterému se věnoval a má v něm obrovské zkušenosti. Bohužel tu v dokonalé shodě selhává jak scénář, tak - a co je bolestnější - především režie. Ten film není špatný tak, aby vás ve svém průběhu odradil od dalšího sledování, natož aby byl tak průšvihový, aby byl svou neumětelností zábavný. Je to ten případ, kdy si s poslední scénou řeknete: "Bože, to jsem zase promarnil čas." Nestálo to za to. Hlavní hrdina se coby policista hned v první scéně předvede jako trouba, aby ve scéně druhé předvedl nepochopitelný zkrat, který by ho měl okamžitě stát místo a pravděpodobně i trestní stíhání. O laciné produkci, špatném střihu i kameře se nemá smysl dlouho rozepisovat. Celkový dojem: 25 %.

Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Slabou čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 70 %.

Bese se nedá upřít vymazlená produkce. Není to zaměnitelný popkulturní produkt, Balkán je ze seriálu cítit zcela zřetelně se všemi kulturními rysy a historickými atavismy, jako je sklon k násilí, krevní mstě a s všudepřítomnou korupcí. Zajímaví, neokoukaní herci projektu pomáhají, pokud se castingu týče, nevidím slabinu a sadistický sociopat Mima se v pantheonu ikonických záporáků umístí určitě hodně vysoko. Radoslav Milenkovic si s jeho postavou vyhrál a nejspíš mu už v Srbsku ani neprodají rohlíky v sámošce. Pokud jde o formu, můžu mít jen slova chvály, pokud jde o obsah, tam už by se výtky zásadnějšího charakteru našly. Vachrlatá je především zápletka sama o sobě. Vůdce zločineckého klanu, který disponuje armádou všehoschopných zabijáků, volí nesmírně rizikovou a z praktického pohledu nesmyslnou formu pomsty prostřednictvím civila s nulovou kriminální zkušeností. Udělat z člověka z ulice nájemného vraha je podobně bizarní jako angažovat náhodného chodce do národního týmu MS ve fotbalu. Vytknout by se dalo i pár dalších momentů, ale to už bych zacházel do spoilerů. Přesto pozitivní dojem převažuje a doufám, že druhá řada mě nemine. První totiž končila v nejlepším. Celkový dojem: 75 %.