gudaulin

Pokus o zachycení evropské Tinder generace, který má oslovit právě její příslušníky. V mých očích troskotá proto, že příliš ulpívá na všem, co je fotogenické a líbivé, a dramatická stránka projektu tím trpí. Jde o typický příklad snímku, kdy mi režisér předkládá postavy, se kterými se podle jeho mínění mám ztotožnit a fandit jim, zatímco já je vnímám úplně v jiném světle. Kdybych měl dát pouze na své emoce, nadělil bych bez váhání kategorický odpad. Tak dalece jsme si tentokrát s mým oblíbeným Audiardem nesedli. Je zvláštní, že finský snímek Víkend na chatě, který pojednává o téže věkové kategorii zatížené podobnou citovou nestálostí a společenskou neukotveností, mě naopak nadchl a nadělil jsem mu plný počet hvězdiček. Tady mě snad jen s částečnou výjimkou Nory, kterou ale režisér manipuluje jinam, než bych si představoval, všichni příšerně iritovali, včetně explicitního zobrazení erotiky. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím jako moralista, ale tady mám dojem, že vidím hodně sebestředné, nedospělé třicátníky, kteří si zadělávají na samotu a nebudou schopní vytvořit funkční rodiny. Celkový dojem: 35 %.

Nic zásadního snímku vytknout nemůžu, Donaldson se vlastně ani nemusel moc snažit (vážně nejde o oslnivou kreativní filmařinu), protože historické události, kdy svět stál jen krůček od 3. světové války, samy o sobě zaručují podívanou napěchovanou emocemi a napětím. Ocenil bych méně patosu, narážek na náboženskou víru a okaté vzývání rodinných hodnot. Ale jak píše flanker.27, to k Americe prostě patří a režisér se ve skutečnosti držel zpátky. Kevina Kostnera je ve filmu poněkud přespříliš, ale vzhledem k jeho podílu na produkci je to pochopitelné. Navíc tenhle kousek patří k jeho nejlepším v kariéře. Celkový dojem: 75 %.

Strašidelné léto prozrazuje, proč se Ivan Passer narozdíl od svého souputníka z české nové vlny Miloše Formana nedokázal náležitě prosadit v zámoří. Forman by uměl do životopisného motivu vnést podstatně větší atmosféru a jiskření. Film o největších společenských bouřlivácích oné éry by měl provokovat a pobuřovat, místo toho bohužel nudí. Je to utahané, zahlcené v dialozích, bez nápadů, a tak jediným plusem pro mě byla přítomnost mladičké Laury Dern. Philip Anglim mě v roli lorda Byrona o svých hereckých kvalitách nepřesvědčil. Celkový dojem: 40 %.

Vzpomínám si na autorský komiks Riada Sattoufa Jednou budeš Arab, kde zpracovává své zážitky z dětství na syrském venkově. Popisuje vraždu dívky, kterou provedli nejbližší příbuzní jako trest za nepřípustný milostný románek. Vrazi se stali nejrespektovanějšími osobami místní komunity a byli vydáváni za morální vzor společnosti. Ali Abbasi neměl v úmyslu natočit běžný thriller o psychicky narušeném sociopatovi. Zaujal ho náboženský motiv očisty společnosti od hříchu, kterou pachatel své řádění u soudu obhajoval, stejně jako přízeň významné části íránské veřejnosti, které se těšil. Prostřednictvím své hrdinky, novinářky Rahim, kterou konfrontuje s neschopností a předsudky místních úřadů, vydává režisér hořské svědectví, jak vypadá a funguje íránský náboženský režim. Abbasi jako emigrant zemi, kde prožil dospívání, rozumí a díky němu vypadají íránské reálie hodnověrně, i když se pochopitelně natáčelo jinde. Diváky by nemělo zaskočit, že v rámci působivosti odhaluje víc, než bývá zvykem, a to jak v oblasti intimity, tak násilí. Thrillerová složka díky vhodnému použití hudby a střihu funguje bez problémů. Herecky bez výhrad. Celkový dojem: 90 %.

Čas od času člověk nečekaně narazí na seriálový klenot, který jde nevyzkoušenými cestami a kombinuje něco, o čem jste dosud předpokládali, že nejde skloubit. Na první pohled je Městečko Fortitude typickým zástupcem oblíbeného severského noir. Disponuje působivými záběry na pustou, drsnou a mrazem svíranou krajinu řídce osídlenou lidmi s komplikovanými charaktery, které sem z nějakého důvodu zavál osud. V jejich minulosti není radno se šťourat a o jejich motivacích je lepší nemít valné iluze. Když dojde k šokující vraždě jednoho z členů komunity, temnota, která byla bezpečně schována hluboko v jejich nitrech, začne prosakovat na povrch. Vedle thrillerové roviny postupně začíná o sobě dávat vědět neméně významná linie science fiction a hororu. Její kouzlo pro mě spočívalo v tom, že je do seriálu včleněno nenásilně a působí uvěřitelným civilním dojmem. Fortitude patří mezi série, které nikam nespěchají a pohrávají si s atmosférou. Zkoumá povahy jednotlivých postav, nehraje na efekt a přitom stále umí překvapovat. Skvěle obsazené, napsané i zrežírované - co chtít víc? Celkový dojem: 90 %.

Omšelý vtip, který na otázku, kdo bude dalším představitelem Jamese Bonda, odpovídá, že lesbická černoška, se přiblížil svému naplnění v adaptaci vrcholného díla Neila Gaimana - komiksové série o vládci říše snů. Tvůrčí tým mírou vrchovatou vyšel vstříc všem módním ideologickým trendům, které vzrušují americké městské liberální elity. V jedné ze scén říká postava spisovatele svému agentovi, že prodá filmová práva ke svému románu pod podmínkou, že producent zaručí rovnoměrné zastoupení všech ras a pohlaví. Zní to jako ironická střela na vlastní účet. Bohužel podle této logiky se natáčení série řídilo, takže se setkáme se svévolným měněním pohlaví Gaimanových postav, středověký a raně novověký Londýn se v jedné z epizod hemží postavami černé pleti a především homosexuálních postav a párů se opticky vyskytuje tak polovina. Fenomén LGBT je přitom podáván schématicky a toporně, je uměle roubovaný na příběhy, které se tomu vzpírají, a navíc v koncentraci, která působí přinejmenším rušivě. Pokud chtěl Netflix vyjít vstříc potřebám komunity LGBT, mohl, co se komiksu týče, zpracovat vynikající Netvoru nebo, pokud by chtěl být odvážný, mohl si troufnout i na Sunstone od Stjepana Šejiče. Tohle je jen prznění komiksové klasiky. Výše zmíněné je sice na první dojem nejviditelnější deformace seriálu, mnohem větší problém mám ale s doslovností. Gaimanův komiks je pro dospělé čtenáře, pracuje s náznaky a jeho největší síla je v jitření fantazie. Seriálový Sandman přežvykuje, trivializuje a zbavuje vnitřního napětí. Filozofickou nadstavbu díla ředí do podoby konzumovatelné americkými teenagery. Místy (jako v případě roztomilého draka sloužícího k navrácení Sandmanovy moci) je seriál nechutně sentimentální. Jinde se pro změnu v potenciálně silné scéně spoléhá na herce, kteří nedokáží přenést charisma komiksových figur do filmového světa (Gwendoline Christie v roli Lucifera coby nejnebezpečnějšího Sandmanova protivníka jednoduše nefunguje). Abych jen nehejtoval, Tom Sturridge v hlavní roli je trefou do černého a závěrečná samostatně fungující epizoda je příjemná. Co se zbytku týče - opravdu mám být odvařený z toho, že scénáristi (narozdíl od seriálu Lucifer, kde tvůrci komiksovou předlohu rozbili na padrť) se víceméně drží hlavní linie příběhu vytyčeného Gaimanem? Kvalitu scénáristické práce nenacházím, jen torza bájí a odlesků Morfeova světa. Celkový dojem: 45 %.

Ve 13 letech jsem byl vášnivým čtenářem romantické rytířské literatury a kdybych v té době, kdy byl mým vzorem Ivanhoe Waltera Scotta, zhlédl i Schaffnerova Válečníka, určitě by se mi tohle drama z raného středověku líbilo. Bohužel od té doby už uplynulo pár dekád a romantismus v literatuře ani na stříbrném plátně už mi mnoho neříká. Válečník je snímek své éry, zapadá do série vysokorozpočtových historií inspirovaných hollywoodských děl, které se opíraly o slavná jména a dechberoucí výpravu. Právě výprava je důvodem, proč nakonec dávám třetí hvězdičku, protože přes půl hodiny trvající obléhání pevnůstky je působivé i dnes. O to víc s vědomím, že se na výsledném dojmu nepodílely digitální triky. To ostatní už vyčpělo, milostná linka je melodramatická, tempo rozvláčné, konflikt obou bratrů příliš patetický a chtěný. Fanoušci historizující fantasy se budou u Válečníka poněkud nudit. Výrazové prostředky tehdy zkrátka vypadaly jinak. Charles Heston v témže roce hrál titulní úlohu ve snímku Ve službách papeže, což je film spadající do zlatého fondu kinematografie, je nadčasový a filmovým fandům ho můžu jen doporučit. Válečník se sice zhlédnout dá, ale spíš jen v rámci mapování jednotlivých filmových epoch a stylů. Celkový dojem: 55 %.

Tu a tam mě popadne záchvat špatného svědomí nad tím, že nemám vlastně žádný přehled o dramatické tvorbě našich východních sousedů, a Smrt ministra měla nějaké to bílé místo zaplnit. Co napsat... Kdyby v roce 1973 natočila televize osudy komunistického funkcionáře, který ukončil svou životní pouť v nacistickém žaláři, vypadala by televizní inscenace v podstatě stejně. Podobně laciná výprava, totožné záběry na mluvící hlavy, zkrátka za 35 let se nic na výrobních postupech nezměnilo, což je smutné konstatování. Vadily mi i drobnosti jako dialogové výstupy Clementisova právníka, který by jako prověřený soudruh těžko vypouštěl některé věty z úst, byť by to bylo v tak extrémních podmínkách pár hodin před popravou svého mandanta. Celkový dojem: 35 %.

K sociálním dramatům bratří Dardennů chovám velký respekt, nicméně zatím mi u nich vždy něco scházelo nebo přebývalo. Až tohle drama z firemního prostředí mi sedlo tak, že jsem ho přijal bez výhrad a s nadšením. Pro mě nejzásadnější snímek sourozenecké dvojice. Zdánlivě uměle navozená situace ve skutečnosti odpovídá konfliktům, které řeší v kolektivním vyjednávání odbory s vedením firem, kdy se rozhodují mezi zachováním pracovních míst, nebo navýšením mezd. Jedna z nejlepších světových hereček v hlavní roli je už jen takovou třešničkou na dortu. Celkový dojem: 90 %.

Budu za heretika, ale k početnému fanklubu snímku se nepřipojím. K tvorbě Adama McKaye mám, řekněme, rezervovaný vztah, nerozumíme si a K zemi hleď není bohužel výjimkou. V mých očích má být satira především chytrá a rafinovaná. Tenhle kousek je ale uhnětený z téhož materiálu, ze kterého si chce střílet. Je to popkulturní komedie pro diváky, kterým k zaujímání postajů stačí málo, chtějí to mít pěkně naservírované a především se touží utvrzovat ve svém vidění světa. Snímek disponuje tak silným obsazením, až jsem si byl téměř jistý, že mu dám alespoň alibistické tři hvězdičky, jenže v poslední třetině už mě film vyloženě štval. Pokud se v komentářích objevuje srovnávání s Vrtěti psem s tím, že K zemi hleď má navrch, vidím to opačně. Vrtěti psem poráží McKayův snímek nikoli o jednu nebo dvě koňské délky, nýbrž minimálně o celý stadion. Celkový dojem: 45 %.