gudaulin

Existenci seriálu jsem zaznamenal, když jsem náhodou narazil na nadšený komentář přirovnávající sérii ke zdařilé Černé zmiji. Navnaděný jsem si pustil první díl a setkal jsem se s přímočarým laciným humorem, místy skutečně hrubozrnným. Rychle mě přešla chuť pokračovat ve sledování, protože ke kvalitám Černé zmije se to nepřibližuje ani vzdáleně. Lechtivá témata se dají zvládat, aniž by bylo nutné sklouzávat k vulgaritám, jen to chce cit, schopnost včas se zastavit a pouze naznačit, hrát si se slovy a se situační komikou. Pravdou je, že i výše zmíněná Černá zmije se celou první sérii hledala, tak špatná ale nebyla nikdy. Za první díl dávám celkový dojem 25 % s tím, že je docela dobře možné, že bych ještě hvězdičku v pokračováních nakonec našel. Ale existuje spousta lepších děl, tak nač s tímhle ztrácet čas...

Kinematografie velkých atrakcí a efektů to u mě nikdy neměla jednoduché, obvykle stojí na chvostu mého zájmu - tak dobře, tu a tam se i já nechám zlákat třpitivými tretkami, jak např. dosvědčuje moje hodnocení prvních Pirátů z Karibiku. Potřebuju k tomu ale smysluplný příběh a zajímavě napsané postavy. U Zběsilé cesty příběh prakticky neexistuje, motivace postav je decentně řečeno chatrná a samotné postavy pak slouží jen jako nástroj režiséra pro modelování nekončící série akčních scén a vyvolávání těch nejjednodušších emocí. Představují pouhé řídící prvky ovládání dopravních strojů, jsou útočníky a oběťmi připravenými pro zábavu publika zemřít. Mytologie načrtnutého světa je v maximální míře redukována, je zkrátka zřejmé, že režisér nepočítá s tím, že by si u jeho filmu chtěl někdo klást otázky nebo nedejbože používat mozek. Nějakou logickou strukturu byste v jím zobrazeném světě hledali marně. Zatímco u nového cirkusu vidíte tendenci stavět z nekomplikovaných akrobatických čísel zápletku, vyprávět příběh a posunout se tak směrem k divadelnímu a filmovému umění, Mad Max naopak funguje na principu klasického cirkusového představení. Akční žánr se tady zbavil všech příměsí a obnažil ve své podstatě. Mad Maxe ocení divák zaměřený na dynamiku a akci, špičkovou akrobacii a choreografii. Cílovému divákovi může snímek nabídnout výbornou kameru a přehledný střih, krásné ženy, stroje se silnými motory a adrenalin. Což není málo a chápu, že mnohé příslušníky mužského pohlaví dokáže uvést do extáze. Já ale k filmovému zážitku potřebuji mnohem víc. Celkový dojem: 30 %.

V úvodní scéně je divák svědkem eskortování dvou zajatců letadlem kamsi do vězení. Muži mají pytle přes hlavu a velitel eskorty se pokouší jednoho z nich psychicky zlomit a patrně přimět k výpovědi. Otevře dveře, strhne zajatce na kolena čelem k bezedné rozevřené hlubině, která dokáže vyděsit nejen ty, co trpí fóbií z výšky. Automaticky bych očekával, že dalším krokem bude stržení pytle, vždyť jinak ten čin nedává smysl. Nestalo se tak. Účelem onoho pytle nebylo znemožnit vězni orientaci, ale překvapit stráž a především diváka momentem odhalení identity zajatce. Ve světě nolanovské batmanovské trilogie je totiž vše dělané pro momentální efekt, nelze v něm najít nějakou logiku a funkčnost. Až tady jsem plně pochopil povzdechnutí uživatele flanker.27 v komentáři k Temnému rytíři, kde píše, že ho "iritovala totální zkratkovitost a pitomost prakticky všech na place" a dále: " Nevim, proč se Joker pokoušel svými plány nastolovat chaos, když nakonec je skoro jediným, jehož činy dávaj jakžtakž smysl. Všichni ostatní, Batman, policie, mafie, předváděj takovou kupu demence, která snad ani nemůže pocházet od člena druhu homo sapiens vybavenýho pudem sebezáchovy. Něco takovýho možná patří do komixu, ale tohle se navenek tváří jako propracovaná detektivka s prvky noir a psychologického dramatu." Nolan nešetří efekty a štědře naděluje atrakce, jenže po obsahové stránce je to prohra. Batman začíná měl pověst temného dramatu, kde komiks konečně dospěl a úspěšně přenesl literární předlohu do reálného světa. Plně se s tím sice ani zdaleka neztotožňuji, ale souhlasím, že zmíněná tendence tam byla a že v rámci žánru šlo o zajímavé vykročení. Temný rytíř povstal je dokladem, že Nolan se v tom, jak látku uchopit, dostal do slepé uličky. Je to nabubřelé, megalomanské a obsahově s prominutím pitomé. Na nějakou hlubší psychologii zapomeňte, dospělost tenhle blockbuster jen předstírá a je v tom dobrý asi tak jako malé děti, co si hrají na tatínka a na maminku. Poslední díl považuji za bezkonkurenčně nejslabší část trilogie částečně i díky velmi problematickým ideovým východiskům. Frank Miller coby autor, který nejvíc ovlivnil nynější podobu a mytologii batmanovského světa, je známý pravičák a tvoří řekněme protiváhu levicovým anarchismem načichlým autorům typu Alana Moora. Tady se ale jeho individualismus a opovržení "lůzou" stalo v podstatě manifestem pro zpochybnění demokratických pořádků a pro autoritáře typu španělského caudila Franca a především pro generála Pinocheta by to byl bezesporu ideální filmový hrdina a tenhle kousek by zaujímal velmi čestné místo v jejich filmotéce. Celkový dojem: 25 %. Pokud Dunkirk a Dokonalý trik představují vrchol dosavadní Nolanovy tvorby, pak Temný rytíř povstal představuje její suterén.

Mammon se svezl na vlně popularity skandinávských detektivek, ale používat jako argument k vyzdvihnutí jeho kvalit, že byl uveden tam či onde, je zavádějící. Při dnešní inflaci televizních stanic a dalších distribučních kanálů existuje obrovská poptávka po žánrové tvorbě a v každém novém projektu trh touží vidět nový Most nebo Zločin. Ty představují bezpochyby scénáristické konstrukty, v normálním světě se s tak rafinovanými pachateli a komplikovanými rozvětvenými případy nesetkáte. Jsou ale chytře napsané, s pochopením pro lidskou psychiku, s odpovídajícími motivacemi, kde to neskřípe a nepřečnívá. Breaking Bad a Better Call Saul mě před časem přesvědčily, že můžete pracovat i s velmi netradičními radikálními charaktery a ty přesto budou vypadat hodnověrně, pokud si dáte práci se scénářem. Mammon selhává v tom nejzásadnějším, je příliš špatně napsaný. Nápad je zajímavý, režie pracuje s osvědčenými thrillerovými prvky, ale pokud scénárista spoléhá na tak okaté oslí můstky, pokud páchá tak výrazné logické kotrmelce a vrší absurdní náhody, je výsledek ztracený. Autorovi scénáře nestačí napsat větu, potřebuje za ni přidat vykřičník. Seriálu schází uměřenost, smysl pro proporce. Umělotina je z toho cítit na dálku. Ačkoli mě remaky obecně nelákají, zajímalo by mě, jestli český Mamon nakonec nevypadá líp. Celkový dojem: 25 %.

Na začátku 90. let představovalo Městečko Twin Peaks kulturní šok a bylo první vlaštovkou, která předznamenala nástup fenoménu dramat quality TV. Frosta a Lynche tehdy napadlo propojit masově využívaný formát soap opery s kriminálním dramatem, postavili na hlavu všechny dosavadní poučky seriálové praxe a dokázali, že televizní tvorba se dá dělat jinak - chytře a inovativně. Zápletka pro ně už nebyla podstatná, vražda studentky byla vějičkou na publikum, aby se nechalo zlákat do labyrintu podivně proměnlivých seriálových charakterů a bludiště vztahů obyvatel podivného maloměsta. Úspěch nestál na příběhu, ale na postavách, se kterými si autoři zábavně pohrávali. Seriál si postupně přisvojoval prvky sitcomu a oba žánry, ze kterých původně vzešel, začal ironicky shazovat. Lynch měl štěstí na spolupracovníky. Mysteriózně znějící soundtrack Angela Badalamentiho se stal obrovským hitem a symbolem seriálu. V Kylu MacLachlanovi získal sympatického talentovaného a tvárného herce, který neměl problém ztotožnit se s filozofií seriálu a procítěně pronášel proslulé poznámky své neviditelné sekretářce Dianě. Krásné záhadné ženy s nevypočitatelným chováním dodávaly Twin Peaks erotický rozměr. Seriálové charaktery stále překvapovaly. Navenek kladné postavy v sobě nesly zárodky zla, nečekaně ukazovaly svou odvrácenou tvář a fascinovaly svou zkažeností. Spletité vyprávění s mnoha slepými odbočkami, které se nezatěžovaly vysvětlováním a předkládáním informací na talíři, lákalo k televizoru i intelektuály, kteří dosud televizí pohrdali. Scénáristé si s diváky hráli, mystifikovali je, odváděli pozornost k detailům, které neměly praktický význam. Twin Peaks stál na počátku procesu, který v televizní produkci změnil pravidla hry a zavedl do ní filmovou estetiku. Jeho úspěch inspiroval spoustu jiných televizních projektů a stopy Twin Peaks dnes najdeme prakticky všude. První série mi sedla dokonale a právě ona vedla k tomu, že jsem objevil excentrického a ujetého Lynche. Celkový dojem: 95 %.

Dvoudílní televizní thriller o nejslavnějším kriminálním případu vyšetřovaném na území Velké Británie vznikl u příležitosti stého výročí série útoků tajuplného Jacka Rozparovače. Z dnešního pohledu, kdy ambiciózní projekty quality TV výpravou drží krok s filmovou tvorbou, to už tak nevynikne, ale v druhé polovině 80. let šlo o štědře financovaný projekt, který měl být důstojnou připomínkou této události. Je patrná snaha uchopit látku pokud možno seriózně a zároveň natočit atmosférickou žánrovku se sociálně kritickým podtextem. Ten, kdo se kdy kauzou londýnského sériového vraha zabýval, nebude volbou pachatele příliš překvapen, jeho jméno vždycky patřilo v kauze k těm diskutovaným a v literární podobě se jím zabývá např. úspěšný komiksový román Alana Mooreho Z pekla. Televizní film sice ani zdaleka není tak mnohavrstevný, není to dílo, které by se snažilo být celistvou výpovědí o společnosti viktoriánské Anglie, ale jako netradiční detektivka v historických kulisách s nekonformním hrdinou převyšujícím schopnostmi své okolí to obstojí víc než slušně - určitě i díky obsazení Michaela Caina v hlavní roli, protože ten hrát špatně ani neumí. Celkový dojem: 80 %.

Nolanův divák a jeho filmoví hrdinové mají jedno společné: pocit, který by se dal přirovnat k tomu, co se děje s palivovou směsí v motoru ve fázi komprese. Už po pár desítkách sekund budete svědky masakru vojenské jednotky a události se lavinovitě dají do pohybu. Nolan natočil intenzivní film, kdy neustále nutí své postavy jednat, unikat smrtelnému ohrožení, rozhodovat o životě svém a o životech lidí kolem sebe. Chyby nebo zaváhání se neodpouštějí a mají ty nejtragičtější následky. Divák je od první minuty zahrnut obrovským množstvím vjemů. Nečekejte chvíle zklidnění a rozjímání. Připravte se na dynamický střih, který neustále střídá dění na pevnině, na moři i ve vzduchu. Režisér nepoužívá kolektivního hrdinu, každá složka armády i civilisté spěchající na pomoc mají konkrétní tvář, Nolanovi ale nejde o to vyprávět příběh jedné nebo několika osob. Natočil komplexní film, kde hlavní roli přebírá samotná bitva, resp. historická událost - evakuace 400 tisícové armády obklíčené v malé enklávě na mořském pobřeží. Mimořádnou roli v Dunkerku zaujímá zvuk. Film ani na okamžik neztichne. Budete bombardováni ruchy, výstřely a výbuchy, směsicí tónů a hudebními skladbami, které zintenzivňují napětí a očekávání. Nolan angažuje nikoliv největší hvězdy, nýbrž nejlepší herce, ze kterých charisma sálá na dálku. Nepotřebují dialogy, stačí jim pohled nebo nepatrné gesto a už vás z toho mrazí. Před premiérou vzbuzoval Dunkerk očekávání, že by se mohl stát filmovou událostí roku, a tohle zadání myslím Nolan splnil. Viděl jsem precizní snímek od režiséra s jasnou vizí, postojem a s nadprůměrnými schopnostmi, co má svůj film pod kontrolou. Píšu o dynamickém střihu, který si ale, prosím, nezaměňujte s chaosem. Pokud budete mít problém se střihem, chyba je ve vás, ve vašem způsobu vnímání. Viděl jsem výpravné drama, u kterého se výrazně přimlouvám za zhlédnutí na velkém plátně. A konečně, viděl jsem film, který rehabilituje takové pojmy, jako je heroismus a vlastenectví. A to je po řadě ideologií a nacionalismem nasáklých produkcí docela úleva. Celkový dojem: 95 %.

Televizní dramátko o tom, jak nadějná tanečnice prostřednictvím špatných kamarádů a citových zmatků období dospívání k závislosti na heroinu přišla. Film v sobě nezapře, že vznikl na zakázku jako varování před pokušením chemicky si vylepšovat svůj život. Je pro něj typické, že se snaží přizpůsobovat myšlení teenagerů a mluvit jejich jazykem. Jinak lze konstatovat, že na dané téma vznikly mnohem zásadnější filmy s lepším scénářem, režií i obsazením. Celkový dojem: 40 %.

Osobnost Charlieho Chaplina pro mě nepředstavuje nezpochybnitelný symbol uměleckého mistrovství, jen málo jeho filmů mě oslovovalo v minulosti a ještě méně mě jich oslovuje dnes. Ty, které mi stojí za opětovné zhlédnutí, by se pohodlně daly spočítat na prstech jedné ruky, nicméně Moderní doba mezi ně patří. Spolu se Zlatým opojením jde zároveň o jediné snímky, kde akceptuji jeho životní postavu tuláka. V Moderní době se pokouší protloukat životem a opakovaně po karambolech začlenit do normálního života spořádaného občana. Neuspěje ale ani jako dělník u pásu, ani jako číšník. Dívka, se kterou posléze naváže vztah, je podobně nekonformní, takže nakonec oba uznávají, že do moderní doby s jejími pravidly, příkazy a povinnostmi se nehodí. Dávají se na ústup a společně kráčí vstříc osudu. Především tovární část tulákova příběhu mi přijde vtipná a chytře natočená, touha po maximalizaci produktivity vede až k šílenému motivu stroje na krmení zaměstnanců. Druhý vrchol snímku představuje scéna v baru, kde poprvé zazní Chaplinův hlas ve formě pěveckého čísla doplněného pantomimickou klauniádou. Moderní době se dá vyčítat, tak jako u jiných Chaplinových filmů, zastaralá poetika němého filmu první poloviny 20. let. Ale v tomhle případě mi to nevadí. Vnímám jeho film jako sociální kritiku systému v období hospodářské krize a zároveň kritiku fordovské masové společnosti založené na potlačení individuality. Je typické, že v Hitlerově Německu i Mussoliniho Itálii bylo promítání Moderní doby okamžitě zakázáno. Celkový dojem: 80 %.

Film o strachu, nejistotě a běsech, které více či méně hluboko vězí v každém z nás. Villeneuveho považuji už nějaký čas za jednoho z nejtalentovanějších režisérů současnosti a i když umí vytvořit i lepší atmosféru, stačí sledovat scénu zběsilé automobilové jízdy s oslepeným řidičem napříč městem, abyste si uvědomili, čí snímek máte před sebou. Podobně i scénář představuje ve svém žánru velmi slušnou práci, která umí překvapit a být originální. Tvůrci trpělivě budují napětí, tíseň a pocit ohrožení, nechávají svého detektiva tápat a přesvědčivě naplňují zadání thrillerového žánru. Pro rodiče neexistuje noční můra než zmizení dítěte a filmaři své postavy nijak nešetří. Aniž by se topili v sentimentu, dokážou vybičovat emoce na maximum. Filmem silně rezonuje ještě jeden motiv - pokušení vzít vyšetřování a spravedlnost do vlastních rukou. Otec ztraceného dítěte této touze neodolá a scénárista nachází pro mučení ve jménu vyšších cílů určité ospravedlnění. To podle mých měřítek stojí film jednu hvězdičku. Z herců je nejvýraznější Jake Gyllenhaal, který odvádí vynikající herecký výkon a je dalším z důvodů, proč věnovat téhle kriminálce více než 150 minut svého času. Celkový dojem: 85 %.