Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 850)

plakát

The Neon Demon (2016) 

Nicolas Refn je ideální režisér pro natáčení efektních podívaných, kdy dokáže diváka rafinovaně bombardovat atraktivními vjemy. Jeho talent by se skvěle uplatnil při natáčení reklam a klipů, ale i určitých kategorií žánrových filmů. Kultivovanou erotiku by zvládl bez mrknutí oka - kdyby ovšem diváka a s největší pravděpodobností i sám sebe nechtěl přesvědčit, že je předurčen pro svět velkého umění. Volí proto pro své cíle neadekvátní filmové prostředky, objevuje banální, všeobecně dostupné pravdy a pokouší se kamuflovat hloubku tam, kde přešlapuje v brouzdališti. Škoda, se svým renomé by neměl problém přemlouvat přední charakterní herečky, aby se v zájmu Múz svlékly. V téhle afektované, protahované póze se ale Refn stává otravným. 30 % mu nadělím za zúčastněné dámy, a to ještě může být rád, že mám vstřícnou chvilku a mhouřím nad tou zoufalostí oči, až to bolí.

plakát

Zlé časy (1975) 

V rozsáhlém výčtu filmů, kde se Charles Bronson objevil, lze nalézt i kritikou a filmovými fanoušky vysoce oceňované tituly, které ale mají jedno společné - jejich tvůrci si uvědomovali meze Bronsonových hereckých možností a obsazovali ho do rolí tvrdých neproniknutelných chlapů s úspornou mimikou i slovníkem. Sporadické pokusy přidělit mu postavu s komplikovanější psychologií končily v nejlepším případě rozpaky. Na jednu stranu je škoda, že Zlé časy nevyužívají éry hospodářské krize k rozehrání sociálního dramatu a podobně nevyužitá je i naznačená milostná linka, režisér ale správně pochopil postavení Bronsona jako herce jednoho typu a vše tomu přizpůsobil. Díky tomu snímek funguje, jak má. Nejde o nic mimořádného, ale poctivé tři hvězdičky si tahle žánrovka určitě zaslouží. Celkový dojem: 60 %.

plakát

Život jde dál (1992) 

Jako kvazidokument o krajině zjizvené nepředstavitelnou přírodní katastrofou ode mě snímek obdrží 2 hvězdičky. Ve všem ostatním Kiarostami v mých očích selhává. Jeho snímek postrádá spoustu toho, co film dělá filmem, včetně těch nejzákladnějších prvků, jako je scénář. Dialogy jsou nepříjemně banální, zvlášť s přihlédnutím k situaci místních lidí a tragédii, které čelí. Komunikace chlapce s ženou, která ztratila dceru o Bohu, je jen malou jiskřičkou, která nic nezapálila. Tvorba režiséra Kiarostamiho je určena nanejvýš specifickému druhu festivalového publika, ke kterému nepatřím. Je to varování, abych se jeho filmům obloukem vyhnul. Celkový dojem: 35 %.

plakát

4 dny v máji (2011) 

Berlín padl, vůdce německého národa se odebral na věčnost a každým dnem se očekávala kapitulace německých branných sil. Do boje se už nikdo nehrne, komu by se chtělo umírat těsně před koncem války. Vlastně už zbývá jenom úklid. Skupina německých vojáků, kteří se shromáždili na břehu Baltu, se nicméně Rudé armádě vzdávat nechce. Neláká je vidina proslulých sibiřských lágrů a nucených prací. Kalkulují s únikem lodí do Dánska, kde britské zajetí skýtá podstatně příznivější budoucnost. Sovětský kapitán na ně nenaléhá. I on žije vidinou brzkého příměří a riskovat střet s desetinásobnou přesilou se mu nechce. Navíc má svých starostí dost. Jeho skupina se usadila v sirotčinci a jeden německý chlapec by rád zažil boj na vlastní kůži a získal nějakou tu vojenskou slávu. 4 dny v máji je komorní válečný snímek, kde víc než o velkolepý epický obraz bitevní vřavy a válečné techniky jde o intimní zobrazení osobních dramat lidí, kteří se musejí vyrovnat se ztrátou dosud známého světa, s novou odpovědností a především s tím, jestli a za co umírat na samém konci války. Je to na první pohled nenápadný, ale emočně působivý snímek, který se mi vryl pod kůži. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Ostrov pokladů (1990) (TV film) 

Když v 80. letech 19. století napsal Stevenson svůj slavný román, rozhodně ho nepovažoval za dílo primárně určené dětem. Byl to prostě dobrodružný příběh pro nejširší publikum. Jenže jak běžel čas, stal se z příběhu o krvežíznivých pirátech kousek pro ty, kteří věkově odpovídají Jimovi Hawkinsovi. Tomu se pochopitelně přizpůsobila převážná většina filmových a televizních adaptací. Hestonův snímek patří k těm nejlepším pokusům o ztvárnění látky, jakkoliv se mu dá vyčíst mnohé. Nejraději jsem měl seriálovou verzi s Brianem Blessedem, který propůjčil Dlouhému Johnovi uhrančivé charisma a hrál svého padoucha s velkým nadhledem. Pro tuto adaptaci je klíčový výkon 67letého Charltona Hestona, který s přehledem ztvárnil 50letého vůdce pirátů a nedělo mu viditelné potíže vyrovnat se postavě po fyzické stránce. Jeho výkon řadím hned za výše zmíněného Blesseda. Pro dnešní dětské publikum film postrádá některé zábavné ingredience, které katapultovaly do středu zájmu Piráty z Karibiku a jejich četné následovníky. Já bych Hestonovi naopak vyčetl určitou naivitu, uspěchanost a nepřesvědčivost bojových scén, kdy vystoupení českých šermířských skupin na hradech a zámcích bývá o dvě úrovně profesionálnější. Téhle sebrance zoufalců nemůžete věřit, že byli po řadu let postrachem oceánu, potápěli jednu španělskou loď za druhou a neměli problém útočit i na přístavní města. Výprava je ucházející a herecké výkony rovněž. Celkový dojem: 70 %.

plakát

Zatímco spíš (2011) 

Myslíte, že láska je nejmocnější cit? César by vám oponoval. Hybatelem jeho činů je něco radikálně odlišného. Sílu protloukat se životem mu dávají opačné emoce a pro jejich vyvolání je ochoten zacházet stále dál a čím dál víc riskovat. Zatímco spíš není horor a není to ani "seriózní" psychologické drama o jedné patologické osobnosti. Spíše jde o potměšilý thriller, kterému nechybí ani černohumorné cynické prvky, o muži, který se rozhodl hrát si se svým okolím a nezatěžovat se omezující morálkou. Je vyprávěný z pozice manipulátora, takže divák je minimálně po určitou dobu vystaven pokušení postavit se na jeho stranu. Nemůžu se zbavit dojmu, že filmu by prospěla větší zdrženlivost a snímek by neztratil na působivosti, kdyby výsledkem Césarových krutých her byly scény typu účtování s chovatelkou čtyřnohých mazlíčků, kdy platí, že i slova mohou smrtelně zraňovat. Ani v téhle podobě ale neztrácí snímek na zlomyslné přitažlivosti, především díky přítomnosti Luise Tosara, který potvrzuje, že pro herce jsou záporné role herecky vděčnější. Nemá nicméně smysl zastírat, že nedodělky ve scénáři by se našly a filmu by jen prospělo, kdyby si s ním scénárista ještě trochu pohrál. Celkový dojem: 70 %.

plakát

Bídníci (2019) 

Na základě jediného filmu nedokážu odhadnout, jestli se zrodil frankofonní Spike Lee, ale jako celovečerní hraný debut představují Bídníci mimořádný kousek plný energie, nekompromisnosti a vzpoury proti systému. Ve Francii po svém uvedení zaslouženě ovládl kinosály a vyhrál, co se dalo. Tématický zpřízněná dánská Shorta je sice nadprůměrná a každopádně působivá, ale v zásadě nejde o víc než o akční film s určitým sociálním podtextem. Bídníci mají větší záběr. Ukazují nechvalně proslulá pařížská panelová předměstí obývaná nezaměstnanými (a leckdy i nezaměstnatelnými) imigranty a outsidery. Ladj Ly ukazuje gheta jako složitý ekosystém, který ovládají místní šíbři, kriminálníci a islamisté. Policie se jen marně pokouší držet krok a vyvolat dojem, že stát má situaci pod kontrolou. Během dvou vyhrocených služeb tříčlenné policejní hlídky režisér ukazuje, jak to tam chodí a s kým nebo s čím je možné se setkat. Nejde o rutinní kriminálku, ale o žánrovku výrazně přesahující do sociálního dramatu. Kolotoč nudy, chudoby, kulturní a národnostní neukotvenosti vytváří hodně výbušný Molotovův koktejl, který spálí všechny, co se mu připletli do cesty. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Ostrovní zprávy (2001) 

Tři zásadní Hallströmovy snímky jsem viděl před 15 lety a cenil jsem si je vysoko. Šlo konec konců o jeho výkladní skříň v podobě Čokolády a Pravidel moštárny. Poté jsem si dal dlouhou pauzu a nyní s velkým časovým odstupem mám co do činění s Ostrovními zprávami, které ve mě, jak jen to kulantně říct, vyvolávají rozpaky. Hallström neměl tuto látku nikdy dostat do rukou. Míjí se s jeho naturelem a filmařským viděním. Je příliš sladký a sluníčkový pro příběh zasazený do drsné přírody Newfoundlandu. Nedokáže pracovat s atmosférou a přidat nezbytný díl syrovost a bolesti. Výsledkem je nevýrazné "něco", které se za pár hodin vypaří z hlavy. Hrdina snímku Quoyle patří k typu pasivních moulů, o kterých jsem si dosud myslel, že se vyskytují snad jen ve filmovém světě Aki Kaurismäkiho. Katastrofální manželství (jehož konec by kterýkoli jen trošku soudný muž přivítal jako osvobození z pekla) by patřilo spíš do žánru bláznivé komendie než romantického dramatu. Quoyle je každopádně postavou, které se negativní nebo pozitivní věci "dějí". Jak považuju Kevina Spaceyho za výborného charakterního herce, tohle není typ role, která by mu sedla na tělo. Obsazení je sice silné, ale nezdravý základ už nezachrání. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Loft (2010) 

Lépe než označení kriminálka sluší Loftu termín erotický thriller. Víc než o vyšetřování vraždy v něm totiž jde o průchod minovým polem úchylek, vášní, intrik a manipulací mezi povedenou pěticí přátel, jejich manželek a milenek. Pánové ve středním věku se poněkud nudí a mají roupy. Zapomínají ovšem, že každá hra něco stojí a kdo prohrál, bude nejspíš muset platit. Je to solidně obsazené, sexuálně otevřené, aniž by to sklouzávalo k laciné vulgaritě nebo dokonce pornografické jednorozměrnosti. Snímek navíc disponuje dobrou kamerou. Scénář není bez chyby, škodí mu zbytečná doslovnost, hlavně dodatek po roce už je navíc a kazí dojem. Nakonec se ale přikláním ke slabé čtvrté hvězdičce. Vzhledem ke znalosti pointy si už mohu odpustit belgický originál i americkou předělávku. Bylo by to totéž v bledě modrém. Celkový dojem: 70 %.

plakát

Dlouhý polibek na dobrou noc (1996) 

Jestli se o akční produkci 90. let dá říct něco pozitivního, pak to, že přece jen znamená určitý řemeslný posun k lepšímu od tupých akčních béčkových podívaných s pneumatickými svalovci z předchozí dekády. Lepší efekty, nadupanější akce, kvalitnější herci. Dlouhý polibek na dobrou noc tento trend ale nepotvrzuje. Mohl by nést podtitul "to nejblbější z devadesátek v jednom". Jestli z dílny Rennyho Harlina vzešla Smrtonosná past 2, která představuje velmi slušný žánrový nadprůměr (jakkoliv ne špičku), pak Dlouhý polibek je její protipól. Davisová se do role superagentky nehodí do té míry, že to zavání ztrátou producentské soudnosti. Možným východiskem mohl být posun k přiznané žánrové parodii, ale tahle možnost tvůrce evidentně nenapadla. Film je sice odlehčovaný hláškami a nebere se úplně vážně, jak bylo konec konců u akčních filmů této etapy zvykem, přesto smích, který ve mě snímek vyvolával, se zjevně míjel s očekáváními tvůrčího štábu. Tohle je tak naivní a hloupoučké, že si to lepší hodnocení prostě nezaslouží. Celkový dojem: 25 %.

Reklama

Reklama