gudaulin

McMafia představuje mcdonaldizaci žánru a tématu. Svým divákům servíruje globalizovaný produkt, který může bez problémů konzumovat česká rodina z panelového sídliště, beduíni v pouštích Blízkého východu i indická rodina ze slumu velkoměsta. Časté střídání lokací, obrázky ze života společenské smetánky, povrchní moralizování na téma kapitalismu. Je to mělké a neautentické. Kdybych měl hledat přirovnání v oblasti hudby, připodobním McMafii k chytlavému pop-rocku. V řadě detailů je to neskutečně naivní, ba hloupé, vývoj postav a jejich rozhodování nehodnověrné. Pokud dojde k atentátu, můžete předpokládat, že pachatelkou bude svůdná modelka, a syrovost je pravidelně nahrazována melodramatičností. Obsazení je v rámci toho, čím chce seriál být, ucházející, ale jde o tak tuctovou komerci, která se navíc tváří jako něco významnějšího, že se mi ani na průměrné 3 hvězdičky jít nechce. Celkový dojem: 45 %.

Na snímek jsem se těšil od chvíle, kdy jsem viděl trailer a zjistil jsem, že Jokera si zahraje Joaquin Phoenix, charismatický charakterní herec, který umí do svých postav vložit nejednoznačnost a tajuplnost. O to víc mě nažhavilo vítězství filmu na festivalu v Benátkách i nadšené ohlasy v komentářích. Výsledkem je ale studená sprcha a pocit největšího filmového zklamání letošního roku. Velkolepé akční scény, superhrdiny a souboje byste v Jokerovi hledali marně a jeho zařazení do komiksového batmanovského universa je vlastně zbytečné a matoucí. To jen na okraji pro ty, kteří upřednostňují tenhle typ zážitku, protože mě nic z toho nescházelo. Chtěl jsem spatřit transformaci lidského charakteru, vidět muže, který postupně ztrácí půdu pod nohama, propadá se do temnoty, podléhá jí a stává se monstrem. Arthur měl být v mých očích znepokojivou, zneklidňující a nebezpečnou postavou. Měl z něho jít strach. Nemám ani ten nejmenší problém s hereckým výkonem Phoenixe, vydává ze sebe podle očekávání maximum a snímku hodně pomáhá. Můj problém spočívá v uchopení postavy Jokera. Arthur v něčem připomíná Theodora ze snímku Ona - totiž jeho "chcípáctví". Phoenixův Joker nevzbuzuje temnou předtuchu a bázeň, nýbrž soucit. Jeho smích není zlověstný, jsou to zvuky křehkého zoufalce, kterého byste nejraději vzali za ruku a začali konejšit (to bude dobrý, broučku) - a to i ve chvíli, kdy se dopouští vraždy. Arthur ve skutečnosti neprochází žádným vývojem. Během filmu sice spáchá několik zločinů, ty se ale klidně mohly odehrát na samém počátku. Od první minuty je to nešťastník lapený do pasti duševní choroby, vlastní sebelítosti a zahořklosti. Navíc je to postava prapodivná. Muž nedávno propuštěný z blázince, který se živí jako klaun navštěvující děti v nemocnici, ačkoli v něm od pohledu není víc optimismu než v umírajícím na rakovinu a víc dobroty než v epidemii černých neštovic. Režisér svého antihrdinu zjevně modeloval podle Travise Bicklea, ikonické postavy ze slavného Scorseseho snímku. K němu ostatně průhledně odkazuje i angažování filmového veterána Roberta De Nira. Jenže Jokerovi chybí Taxikářův drajf, jeho energie, cílevědomost a zarputilost. Joker nakonec selhává jako snímek, co chce bavit, když první dvě třetiny své stopáže spíš bezradně přešlapuje na místě, ale i jako film, co chce být něčím víc, než jen komiksovou podívanou. Cítím snahu o přesah podobnou nabubřelosti, jaká na mě vykukuje z Aronofského kousků, jenže jako existenciální psychologické drama Joker nefunguje - na to je Todd Phillips moc předvídatelný, povrchní a samolibý. Dát Jokerovi méně než tři hvězdičky by nebylo fér už kvůli famóznímu Joaquinovu výkonu. Řemeslná zručnost se Phillipsovi upřít nedá, umí pěkně vykouzlit prostředí Gothamu podobnému zanedbaným městským centrům amerických velkoměst 70. let. Hudba Hildur Guðnadóttir odvádí po emoční stránce přesně to, co má, a kamera a výprava jsou právě tak velkolepé, jak byste v podobném americkém trháku očekávali. Jenže na filmy nechodíme kvůli kameře nebo hudbě, nýbrž kvůli příběhu a postavám... Celkový dojem: 55 %.

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes všechnu snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale čtyři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 70 %.

Filmů o traumatech veteránů vietnamské války byla natočena celá řada a je logické, že časem se dostalo i na vysloužilce válek ze Středního východu. Alexandre Moors se sice snaží, ale režisérské eso není a nikdy nebude. Nabízí se srovnání s Mariňákem Sama Mendese, kde se děje mnohem míň, hlavní hrdina se nezúčastní téměř žádné akce, a přece film působí naléhavěji, víc konzistentně a přesvědčivěji. Tady jsem měl od počátku pocit, že se něčeho nedostává, nebo naopak přebývá. Čistě z pohledu filmového řemesla si snímek tři hvězdičky zaslouží, ale spoustě filmů jsem dal stejné hodnocení a měl jsem z nich nesrovnatelně lepší dojem. Tohle by zkrátka byly úplně jiné tři hvězdičky. S čím mám opravdu zásadní problém, je psychologie postav. Duševní pochody seržanta a především Brandona byly nejen neprofesionální, ale vyloženě nesmyslné; vražda vesničana neomluvitelná (přitom pro tvůrce filmu zjevně vedlejší a nepodstatná). Je opravdu zvláštní, kolik času věnují filmové postavy pitvání svých emocí. Jedná se o dobrovolníky, vojenské profesionály a žoldnéře v jednom. Kdybychom měli uplatňovat stejná měřítka na účastníky obou světových válek, kteří si v drtivé většině vybírat nemohli a zažívali nekonečně horší situace, pak by se o každého z miliónů navrátilců do konce života musel starat tým psychiatrů a psychologů. Nějak jsme na tom Západě zchoulostivěli. Ono by to chtělo i trochu empatie k druhé straně konfliktu, která čelila přesile, měla nesrovnatelně vyšší ztráty a měla důvod považovat se za oběť agrese a svoji účast ve válce brala jako potřebu bránit vlast, své ideály a způsob života. Pokud jde o přítomnost Jennifer Aniston, Toni Collette ji v roli druhé z válečných matek spolehlivě zastínila. Je zkrátka o třídu lepší a zajímavější charakterová herečka než Jennifer, která kromě elegantní vizáže zas tak moc nenabízí. Celkový dojem: 45 %. Na dané téma existují mnohem vyzrálejší a silnější filmy.

Viděl jsem první epizodu a ještě několikrát jsem se k seriálu příležitostně vrátil, nikdy jsem ale nenašel odvahu věnovat se mu systematicky. Ne kvůli formě - v tom, čím chce být, je velmi dobrý, skvěle vypointovaný. Umí tnout do živého - a dokážete-li se situacím, do kterých se Mark s Jeremym pravidelně dostávají, zasmát - pak i neobyčejně zábavný. Problém je v přístupu k postavám. Oba hrdinové jsou outsideři, kteří na svém nezáviděníhodném postavení usilovně pracují. Nepotřebují nepřítele ani smolnou náhodu. Za své ukázkovské lúzrovství vděčí výjimečné sebestřednosti, nízké sociální inteligenci, bezohlednosti, sobectví a nedostatku taktu. Díky vnitřním monologům se před vámi odhalí prostí vší přetvářky a nevěřím, že byste s těmi zmetky chtěli sdílet domácnost. Peep Show se podobá formátům televizních soutěží, které zábavu spatřují v odhalování nedostatků soutěžících a jejich ponižování. Seriál je podobně nemilosrdný, cynický a v důsledku toho nakonec i víc smutný než rozjuchaný. Nedokážu se na něj správně naladit a najít empatii k jeho (anti)hrdinům. Celkový dojem: 60 %.

Oskaři tehdy putovali do správných rukou. Vražedná pole představují (nejen) v dobovém kontextu mimořádný snímek se skvělou kamerou, silným příběhem a kvalitním obsazením. Že někteří postrádají kontext, není chybou tvůrců. Tehdy šlo o čerstvé události, kdy genocida polpotovců na vlastním národu hýbala světovým veřejným míněním. S odstupem desítek let se z politického filmu stal film historický. To je ale nevyhnutelný proces. Příběh nijak zašifrovaný není, k pochopení jeho pozadí stačí si přečíst pár základních informací o Kambodži 70. let. Snímek líčí setkání a rozvíjející se přátelství amerického reportéra s jeho místním průvodcem v době vrcholící indočínské války. Po pádu proamerického režimu zahraniční reportéři opouští zemi, domorodý tlumočník se ale dostává do soukolí ultralevičáckého režimu a přežívá jen s vypětím všech sil a pořádnou dávkou štěstí. Drama nemůže zastřít, že je natočeno západními filmaři a určeno západnímu publiku, ryze kambodžský přístup k látce by byl ještě depresivnější, temnější a bezvýchodnější. Určitě ale i atmosféričtější. I tak přináší snímek řadu mimořádných scén válečného chaosu a útrap vězňů převýchovných táborů a poddaných režimu. Joffé točí dokumentárním stylem a jeho obrazu krajiny vystavené běsům zkrátka věříte. Za zmínku stojí i efektní zvuková kulisa Mikea Oldfielda. Haing S. Ngor, emigrant a neherec, povoláním lékař získal za svoji roli Ditha Prana oscara za nejlepší vedlejší roli. Polemizovat se dá určitě s tezí, že za krajní brutalitu polpotovců může bombardování krajiny Američany. Nesrovnatelně větší a systematičtější bombardování Vietnamu ale k radikalizaci tamního režimu nevedlo. Za svůj odpudivý charakter vděčí vláda Rudých Khmerů tomu, že jejich vůdci čerpali z maoismu a Maovy kulturní revoluce 60. let. Na jejich profilu se projevovalo i pronásledování vládními úřady. Sihanuk patřil k typickým orientálním despotům a jeho tajná policie mučila a zabíjela na potkání. Celkový dojem: 90 %.

Srdjan Dragojevič je živočišný filmař, který nezná limity a jde za hranice všech konvencí, což je přesně to, co mu škodí, protože kdyby trochu ubral plyn, mohl vzniknout mimořádně silný film, taková temnější a cyničtější verze Kustorici. Jeho válečnou výpravu do nitra balkánských válek Hezké vesnice hezky hoří mně přišla strašně chaotická a vyloženě mi nesedla. Tady jsem v první půli cítil, že si s Dragojevičem rozumím a koukám na čtyřhvězdičkový film, jenže najednou té absurdity a násilí bylo příliš. Překročilo to nějakou hranici a chtě nechtě musím jít s hodnocením dolů. Rozumím si se Srdjanem s jeho radikálním zúčtováním s nacionalismem a válečným fanfarónstvím, ale čeho je moc... Celkový dojem: 60 %.

Derivát skandinávského projektu Broen. Inteligentní, brutální, psychopatický sériový vrah, nesourodá dvojice vyšetřovatelů opačného pohlaví, přeshraniční spolupráce dvou kriminálek sousedních států, snaha o temnou až mysteriózní atmosféru. Narozdíl od Mostu se drží Průsmyk zpátky, je střízlivější, méně efektní a počáteční atmosféra se s přibývajícími díly také částečně vytrácí. Tři hvězdičky si ale obhájí bez problémů. Celkový dojem: 60 %.

Nemá smysl si nic nahlávat. Michael Winner byl veskrze průměrný filmař a žádný z jeho filmů si nemůže nárokovat čestné místo na filmovém nebi. Z toho, co jsem měl možnost vidět, vychází Noční příchozí nejlíp, i když Michael si nedokázal ujasnit žánr a výsledný efekt je, obávám se, tak trochu kouzlem nechtěného. Noční příchozí dnes určitě neobstojí jako horor a nemá smysl ho vyhledávat za tím účelem. Je otázkou, jestli by v příslušném žánru obstál ve své době, samozřejmě došlo k posunu očekávání diváků a jejich prahu citlivosti. Dnes je to mnohem spíš mysteriózní drama, pro mě navíc s nádechem ironického komentáře k dobovému pojetí sexuality na konci viktoriánské éry. Každopádně mi Noční příchozí v něčem připomněl Hanekeho Bílou stuhu, ovšem s tím rozdílem, že tam, kde vykřesává Winner atmosféru, dospívá k ní v podstatě jak slepý k houslím, kdežto Haneke naprosto přesně ví, co dělá, a je v tom bravurní. Ležérní Brando je fajn a představuje oporu snímku, ale problém jsem neměl s žádným hereckým představitelem. Sadomasochistické hrátky a učenlivé děti nemůžou nudit a filmu bych ublížil, kdybych nedal čtvrtou hvězdičku. Celkový dojem: 70 %.

Filmy, které něco slibují a nenaplní, to mají zákonitě těžké. Mámy na tahy selhávají v tom nejdůležitějším - vůbec nebaví. Jsou nenápadité, nevtipné, banální a strašně snadno zapomenutelné. Nejsou špatné tak, že by provokovaly nebo vás rozčílily, jednoduše nudí. Sarah Drew mi bylo tak trochu líto, protože není špatná herečka, ale tady nebylo o co se opřít. Celkový dojem: 25 %.