gudaulin

Kdo má rád devadesátkové akční thrillery, může si bez problémů přidat hvězdičku, a pokud vám nevadí, že je to celé naivní, schématické a námětem blbé jako troky, klidně přihoďte i třetí, protože Hogan je sice rutinér, ale ne vyloženě břídil. John Voight přehrává až běda, padoucha od klaďase poznáváte na první pohled a kdyby si někdo chtěl dát práci spočítat všechny scénáristické kotrmelce, bude mít věru těžkou úlohu. Na zaplácnutí nudného večera, když nemůžete spát, se ale Atentát použít dá. Celkový dojem: 20 %.

Velmi rozpačitý pokus vyrovnat se s existencí Slovenského štátu. Lettrich nikdy nepatřil ke špičce slovenských tvůrců, ale tady si i v rámci své filmografie vybral slabší chvilku. Rušivě na mě působí kde co, od hereckých výkonů, kdy selhávají i taková esa jako Kvietik nebo Kroner, přes atmosféru rozkladu režimu (to, co mi Lettrich popisuje, bych bez problémů skousl v létě 1944, nikoliv o dva roky dříve), po jednotlivé postavy a jejich dialogy. Navíc je zjevné, s jak nízkým rozpočtem musel pracovat. Za pět padesát se zkrátka válečný a historický film dělat nedá. Tomu a stáří filmu přičítám i horší technickou kvalitu, měl jsem problémy se zvukem a jen s obtížemi jsem dešifroval některé pasáže. Celkový dojem: 40 %.

Po nelítostném Djangovi jsem se zapřísáhl, že s tím starým parchantem nadobro skoncuju a budu moci vysadit prášky na vysoký tlak. Jsem ale nepoučitelný a ještě dva dny po projekci si připadám, jako bych po xté vstoupil do dráhy automobilu s tím, že tentokrát už opravdu při kolizi neucítím žádnou bolest. Ne, Tarantino nemůže zklamat jako nezklame průjem nebo migréna. Stále stejně přerostlý a přestárlý puberťák odmítající dospět, sebestředný pozér a prodavač doslovných odkazů na braková dílka minulosti. Stejná neschopnost pracovat s postavami a prostředím, budovat příběh a přijít se silnou emocionálně působivou pointou. V čem bude spočívat finále, jsem odhadl už po několika minutách. Tarantino má mizerný divácký vkus, který promítá do svých filmů, pracuje s odkazy na žánry, které jsou mi ukradené, a jeho pojetí humoru mě míjí na vzdálenost parseků. Není schopen žádné složitější metafory, hlubší práce s látkou, s dobou a náladou, společenskými procesy. Je to typický prodavač slupek. Pod povrch se nedostane ani na milimetr a nic ho neomlouvá, že to ani nemá v úmyslu. Nepřekvapí absurdně přemrštěné násilí, typicky pojaté jako groteska ani nesmyslně přepálená stopáž, ba ani snaha být za všech okolností cool. Poslední Tarantinův film, který mě opravdu zaujal, byla kdysi Jackie Brown, tak čemu se divím. Jedna hvězdička je za špičkovou kameru a za šedesátkový soundtrack, stejně jako za herectví DiCapria a Pitta. Margot Robbie nedostala prostor být ničím jiným než sexuální ozdobou. Celkový dojem: 25 %.

Mohl to být příjemný večer na jednom záhřebském sídlišti, nebýt toho, že se potkali lidé, kteří se potkat neměli, a vzedmuly se emoce, které už nikdo nedokázal zastavit. Na zemi zůstalo tělo syna jednoho z nejmocnějších zločineckých bossů a čtyři lidé, kteří měli štěstí, že přežili, záhy pochopili, že štěstí je pojem relativní. HBO předvádí, v čem je jeho síla a přednosti, když dává příležitost regionálním týmům, a tak máme možnost vidět vynikající chorvatské herce a práci špičkového režiséra, jenže co naplat, celkový dojem sráží scénář, který po slibném rozehrání příběhu stále častěji dává poznat, jak moc chce scénárista tlačit příběh tam, kam potřebuje. Takhle opravdu v reálném světě miliardáři nekončí a spravedlnost nevítězí. Celkový dojem: 60 %.

Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem.

Umístěním příběhu do západoafrické francouzské koloniální državy v předvečer 2. světové války a především zvláštní, zvrácenou filozofií Luciena Cordiera coby hlavního hrdiny v pozici policisty, který se rozhodl přizpůsobit zákony a etiku vlastním potřebám, se mohla Čistka zařadit mezi tak zásadní snímky, jako je Taxikář nebo Klub rváčů. Nestalo se tak proto, že Bertranda Taverniera ani při nejlepší vůli není možné považovat za režisérské eso, které by dokázalo vtisknout příběhu pocit výjimečnosti a vytvořit atmosféru. Všechny jeho snímky s jedinou výjimkou, která ovšem nesouvisela s režií, jsem zatím ocenil třemi hvězdičkami a Čistka nebude výjimkou. Je to spíš zajímavý než opravdu dobrý snímek a ani přítomnost Noireta nebo Isabelle Huppert mě nepřinutí jít výš. Celkový dojem: 65 %.

Existenciální psychologické drama říznuté Franzem Kafkou a německým expresionismem, ale zároveň i temný noir s takřka dokonale vystiženou atmosférou výmarovského Německa zmítaného kocovinou z prohrané války, hospodářskou krizí, politickou nestabilitou a dekadencí zcyničtělé a sexuálně vyzývavé kulturní scény. Pro spoustu diváků bude Hadí vejce představovat obtížně stravitelný oříšek. Pro příznivce žánrovek bude Bergmanův filmový jazyk a nejednoznačné, takřka halucinogenní vyprávění znamenat velkou překážku. Ctitel Bergmana bude postrádat typický bergmanovský rukopis a navíc bude mít tendenci považovat Hadí vejce za nepřijatelný komerční prohřešek Mistra (typický je komentář IdyHutt). Přiznám se bez obalu, že artová onanie bergmanových psychologických dramat mě až na řídké výjimky nikdy nelákala a vlastně se jeho filmům už dlouhá léta důsledně vyhýbám, tady jsem ale cítil, že se mi dokonale strefil do vkusu i nálady. Pátá hvězdička unikla snímku ze dvou důvodů. Nepřekáží mi David Carradine proto, že ho mám zaškatulkovaného jako hvězdu akčních a kung-fu filmů, jelikož jsem téhle tvorbě nikdy neholdoval, a tak u mě žádná asociace nefunguje. Překáží mi proto, že náročným požadavkům role jednoduše nestačí. Je to spíš typový herec a tam, kde je třeba vícevrstevné charakterové herectví, přece jen selhává. No a za druhé, Bergman místy přehání expresivitu do té míry, že přechází v hysterii. Atmosféra snímku ale funguje na jedničku a vychutnával jsem si i skvělou kameru. Po mém soudu spojení Hollywoodu a Bergmana vyšlo nad očekávání dobře. Celkový dojem: 85 %.

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %.

Rozbouřené hormony, klackovská póza, první sexuální zkušenosti, zkrátka generační revolta. Mopedy, kam se podíváš, to všechno je Quadrophenia. Francu Roddamovi se povedlo Mods z hesla na Wikipedii zhmotnit a ztotožnit je s konkrétními postavami. Při dotazu na znalost subkultur a hnutí si nejspíš vybavíte hippies a punk, případně hipstery, Mods se na rozdíl od výše uvedených nikdy nepodařilo transformovat do podoby mezinárodního masového hnutí, lokálně a dobově podmíněné ale vlivné bylo, a jak už to u generačních výstřelků bývá zvykem, od počátku ho veřejnost považovala za hodně kontroverzní. V době vzniku filmu měla přístupnost od 18 let opodstatnění, dnes už nad tím omezením nejspíš pokrčíte rameny, jak vám přijde nepochopitelné. Hudební rozměr Quadrophenie nedokážu plně ocenit, ale jako drama a exkurze do příslušného kulturního prostředí funguje snímek bez potíží. Snad jen posledních 15 minut přerůstá postoj hlavního hrdiny z provokace a bezradnosti k osobnostní patologii. U podobných počinů ale stejně nejvíc oceňuju autenticitu a atmosféru, ani s jedním jsem neměl byť jen nejmenší problém. Celkový dojem: 80 %.

Druhá řada seriálu se po zjištění, že a) novému případu nebudou kralovat Marty a Rust coby miláčci publika, b) atmosféra se bude lišit, setkala s rozpaky, které se rychle měnily v kategorické odmítnutí. Považuji to za jednu z největších nespravedlností televizního průmyslu, protože po mém soudu kalifornská řada zalitá sluncem a zamořená korupcí a rozkladem systému byla skvělá a bez spojení s kultovní první řadou by brána jako samostatný projekt sklidila nepoměrně vřelejší přijetí. Nicméně stalo se a Pizzolatto byl postavený před požadavek navázat stylem a atmosférou na jedničku a zároveň si umělecky nezadat a nestvořit pouhou kopii. Po stránce scénáře může být spokojený. Emoční stránka funguje perfektně a znaky typické pro True Detective, tedy zaměření na psychologii postav, atmosféra "znejistění", temnota v lidských duších i skutcích a prolínání časových rovin, zůstaly zachovány. Třetí řada osloví svým komornějším, intimnějším charakterem spíš typ diváků, co to nepotřebují mít nakrvavo a efektní. Z ponurého, pomalého vyprávění vybočí seriál na jediném kratičkém úseku; sériové vrahy, ďábelské psychopaty a akční souboje byste tu hledali marně. Co oproti předchozím řadám trochu selhává, je režie. Po slibném úvodu ztrácí dech a záhy přechází do rutiny. Po celou dobu jsem měl pocit, že se tentokrát dívám na čtyřhvězdičkový kousek, ale rozuzlením mě ten parchant a manipulátor Pizzolatto opět dostal tam, kde mě chtěl mít. Sice je to subjektivně slabší než předcházející řady, ale s ohledem na charaktery a jejich osud nemohu jinak. Celkový dojem: 90 %.