Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 849)

plakát

Hlava 22 (2019) (TV seriál) 

Dovolím si tvrdit, že Hellerovu slavnému románu je duchem i vizáží mnohem blíž filmová verze, která je zřetelně absurdnější, jízlivější, vzhledem k rozsahu mnohem koncentrovanější a v neposlední řadě roztříštěním dějové linie a halucinogenními stavy podobnější románu, který pracuje s různými časovými rovinami a klade čtenáři různé překážky. Seriál je pro ty, co to chtějí polopatě, protože je vyprávěný lineárně se zjevnou snahou zpřístupnit obsah co největší divácké obci. Satira je přítomná, ale vytrvale neútočí, jen tu a tam zavrčí a vycení zuby. Ve filmu je víc přítomný zmatek a hodnotová krize kapitána Yossariana. Ze seriálu se trochu vytrácí společenskokritické zaměření románu ve prospěch pohody a koupání. Cítím tu podprahovou snahu ulámat konfliktu nejostřejší hroty. Ale i tak je to nadprůměrný kousek, který rozhodně stojí za vidění. Celkový dojem: 75 %.

plakát

Hlava 22 (1970) 

Kapitán Yossarian má problém. Vláda Spojených států chce vyhrát válku, důstojníci chtějí kariéru a vyznamenání, Yossarian chce v první řadě přežít. To - sami uznáte - nejsou tak úplně shodné cíle, zvlášť když Yossarian s každým dalším zbytečným mrtvým a s každou další ukázkou rozkladu morálních hodnot čím dál víc ztrácí ideály a roste v něm znechucení nad bezohledností a manipulacemi ze strany velících důstojníků. Yossarian je protipólem příkladných, uvědomnělých hrdinů válečných příběhů o odvaze a cti. Je v něm něco z Haškova Švejka a něco z Krylova Neznámého vojína. Yossarian nejdřív šílenství kolem sebe nechápe, ale čím víc ho poznává, tím víc ho touží poslat někam a zařídit se po svém. Při shlédnutí jsem oceňoval ironii, situační komiku a výsměch tradičnímu patetickému pojetí války, ale plně jsem Nicholsův snímek docenil až po seznámení se stejnojmenným seriálem. Snímek se s tím nepáře, je trefnější a cítím v něm větší přítomnost autora předlohy Josepha Hellera. Mimochodem, v době vzniku, který se datuje do doby vietnamské války, měla řada předních filmových amerických publicistů s filmem, respektive s jeho hrdinou, problém. Považovali ho za amorálního zbabělce, který maří protinacistické válečné úsilí. Já ale Yossarianovi a jeho zaječím úmyslům naprosto rozumím. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Edmond (2018) 

V Česku prakticky neznámý herec Alexis Michalik okusil, jak je pohodlná režisérská židle, a zrodila se příjemná, jiskřivá komedie, jakých filmová velmoc Francie v posledních dvou dekádách produkuje jako šafránu. Edmond není jen úsměvná hříčka o vzniku jedné z nejslavnějších her, tedy o Cyranovi z Bergeracu, je to především film o epoše Belle Epoque, tedy "krásných časech" třetí republiky rámované léty 1890 až 1914, kdy Francie prožívala dobu prosperity, respektu vojenské mocnosti a stala se světovým centrem umění a módy. Zrodilo se specifické francouzské umění žít a užívat si, které ve filmu rezonuje. Ve snímku se sice nepředvádí nejznámější hvězdy francouzské kinematografie, ale označit zúčastněné za druhou ligu by bylo nactiutrhačství. Pokud někdo přirovnává Edmonda k Zamilovanému Shakespearovi, tématická blízkost tady je, ale u něj jsem se přes opakované pokusy nedokázal nikdy dostat až na konec, zatímco Edmond se mi strefil do vkusu i do nálady. Celkový dojem: 80 %.

plakát

U Konce světa (2013) 

Guy Ritchie často opakuje své návraty do světa britského zločinu, přesto je pokaždé jiný - minimálně v té míře, aby zůstal zajímavý a zábavný. Wright přichází s novými náměty, aby se záhy ukázalo, že točí stále stejně, používá tentýž druh pubertálního humoru, který ztrácí přitažlivost a stává se spíš otravným. Wright v průběhu let vyčpěl a U Konce světa je toho jasným příkladem. Přitom stačilo držet se původního nápadu s pokusem obnovit aspoň na pár hodin starou partu a vrátit se do časů dospívání. Chtělo by to taky poněkud mírnit Simona Pegga, který sice patří ke stálicím britské komediální scény, ale potřebuje nad sebou pevnou režisérskou ruku, jinak se stává nezvladatelným živlem. Za těchhle podmínek mohl Wright počítat s nadprůměrným výsledkem, ale to bych od něj chtěl příliš. Od rvačky na hospodských záchodcích už je jenom hůř a hůř. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Holky z porcelánu (1974) 

Film by se dal odbýt jednou větou jako prostinká naivní komedie, ke které není důvod se vracet. Je to ale zároveň film, který dokonale charakterizuje normalizační éru 70. let. Tedy ústup od společensky závažnějších problémů a intelektuálních výzev zpět mezi dělný lid. Řeší se inventura ve skladu a milostné problémy mladých skladnic. Je dobré si uvědomit, že tuhle záležitost, se kterou se barrandovští režiséři nechtěli zahazovat, natočil Juraj Herz, aby si tím vykoupil hříchy z tvorby předchozí dekády. Ano, tentýž Herz, který je podepsaný pod Spalovačem mrtvol. Tím se ovšem z Holek z porcelánu stává viditelný symbol úpadku československé kinematografie oněh časů. Dnes je snímek snesitelný už jen jako připomínka herectví zúčastněných, především Míly Myslíkové, ale i dalších. Celkový dojem: 35 %.

plakát

Mladé pušky (1988) 

Že se ve filmu sešlo pár mladých herců, kteří v následujících dekádách sehráli významnější roli v americkém zábavním průmyslu, je pravda. Pravdou je ale i to, že ani scénář, ani režie za pochvalu nestojí. Rozumím tomu, že Estevezův magor přitahuje a baví, závěrečné obléhání hrstky desperátů americkou armádou je ale tak přepálené, že mi připomíná věčný problém sovětských válečných filmů - kolik německých obrněných divizí podporovaných Luftwaffe je třeba k udolání dvou sovětských partyzánů - a nutí mě proto z průměrných tří hvězdiček slevit. Podobné přehánění a naprosté odtržení od reality nemám v lásce. Celkový dojem: 45 %.

plakát

O kuřatech a lidech (2015) 

Jsou filmy, které hladí diváka po srsti, a jsou ty, které se tomu vzpírají. Jensen znovu dokazuje, že mu nic není svaté a že má nevyčerpatelnou zásobu fantazie. Jsou mu ukradená společenská tabu a neohlíží se na pohoršení části divácké obce, která se ošívá nad vtipy mířícími k tělesnému postižení nebo k morálně nepřípustným formám sexu. Sdílím Jensenův nekorektní pohled na svět a užil jsem si jeho výlet za plody šílených vědeckých experimentů měrou vrchovatou. Výrazně k tomu přispělo i obsazení povedené rodinky. Skandinávská herecká esa to rozjela ve velkém stylu a jejich potměšilá klauniáda nešetří nikoho a nic. Doporučovat film na potkání bych se neodvážil, ale osobně jsem byl tentokrát s Jensenem při jeho porušování přírodních zákonů a společenských pravidel na jedné lodi. Jen si tak říkám, kam až je ochoten zajít příště. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Mazací hlava (1977) 

Lynchův absolventský film se mi dlouho vyhýbal, po třech dekádách čekání mi ale neunikl - a překvapivě ho považuju za mnohem přístupnější, než jsem z ohlasů na něj čekal. Divácký oříšek pro mě představuje Lynchova pozdní tvorba, takový 200minutový Inland Empire nebo The Return dokážou toho, kdo není napojený na Lynchovo vnímání, přivést svou nekonečností na práh zoufalství. Mazací hlava je surrealistická hříčka s rozumnou stopáží, originální, v mnohém provokativní a znejisťující, pro mě ale celkem čitelná. Uznávám - můj výklad snímku může být na hony vzdálený Lynchovu autorskému záměru. To ale v případě surrealistického díla není na překážku; sny si můžeme vykládat různě. Ostatně pokud vím, režisér nikdy žádná vodítka k tomu, jak jeho film chápat, neposkytl. Že se nepřiznal k původu postiženého miminka, které je zjevně z organické hmoty, bych z vícero důvodů chápal. Každopádně oněch 10 000 dolarů, které mu Americký filmový institut poskytl, považuju za dobře investované peníze. Mám rád filmy, které stojí na atmosféře, a tady Lynch zabodoval fantastickým způsobem: tísnivý industriální svět plný bizarností a podivně vykolejených postav odpovídá noční můře, která vás pronásleduje těsně před probuzením. Režisér si tady vyrovnal účty s Philadelphií - městem, které formovalo jeho dospívání a kde se cítil frustrovaný a nepochopený. Tohle město zažívalo v oněch časech úpadek, průmysl mizel a město sužovala nezaměstnanost a chudoba. Špína a všeobecné chátrání vybydlených čtvrtí je z mnoha scén jasně cítit. Celkový dojem: 85 %.

plakát

Rodinná oslava (1998) 

Hoteliér Helge má vše, o čem mohou obyčejní smrtelníci jen snít: rodinu, majetek, prestiž a coby člen Svobodných zednářů i neveřejný vliv. Pravda, dcera Linda si před pár měsíci vzala život, naštěstí zbývají tři úspěšní potomci, na které může být otec pyšný. Oslava 60. narozenin se má nést v duchu triumfu - nebo ne? Záhy to začne skřípat. Nejstarší syn Christien setkání vidí jako jedinečnou příležitost vypořádat se se svými démony a připomenout některé nepříjemné skutečnosti z rodinné historie. Fasáda počestné měšťanské rodiny začíná dostávat nebezpečné trhliny a i když se přítomní snaží zachovat tvář a dál hrát hru na občanskou bezúhonnost, napětí rychle houstne. Jako společenské drama funguje Rodinná oslava skvěle, i když na ten festival pokrytectví a bezohledného sobectví se místy kouká ztěžka. Forma mi ale nesedí. Nikdy jsem neměl rád rigorózní dogmata a to z dílny VInterberga a Larse von Triera nevyjímaje. Redukce filmových prostředků ve jménu čistoty a hlásání askeze je v mých očích krajně pochybná a je jen dobře, že oba pánové záhy svůj "slib cudnosti" porušili. Ruční kamera ve snímku je totiž nešťastná a vyloženě mě rušila při sledování, což není zdaleka jediný nešvar, který Vinterbergovi u Dogmatu 95 vyčítám. Celkový dojem: 80 %.

plakát

Darkland (2017) 

Fenar Ahmad sice není úplný břídil a evidentně ví, odkud čerpat inspiraci, jenže úkol, který si předsevzal, se ukázal nad jeho síly. Příběh o pomstě za ztrátu blízkého člověka patří k základním motivům žánrové kinematografie a režisér ho chtěl ozvláštnit tím, že propojí akční žánr, který je doma obvykle v béčkových vodách, s artovým přístupem. Výsledkem je kočkopes, který uspokojí jen málokoho. Vyloženým kladem je snad jedině přítomnost charismatického Dara Salima v hlavní roli, který se pro podobný typ rolí snad narodil. V první půli je sice snímek realističtější a psychologicky propracovanější, než jak bývá zvykem, je ale zároveň pomalejší. Proměna špičkového chirurga v bojovníka, který likviduje jednoho trénovaného zabijáka za druhým, je nevěrohodná, momenty, kdy má film gradovat, jsou obehrané a rutinně natočené. S přibývajícími minutami se ukazuje, že film moc inteligence nepobral, a Darkland nakonec dopadá jako zaměnitelný produkt, který mohl vzniknout kdekoli a který jste nejspíš už víckrát viděli. Pro fanouška akce je nudný a pro vybíravějšího diváka bude příliš tupý. Celkový dojem: 45 %.

Reklama

Reklama