gudaulin

Pokud má film na ČSFD pod 60 %, obvykle to nevěstí nic dobrého, zvlášť když se spousta komentářů netají svými rozpaky, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený. Lunginův snímek považuju v rámci svého žánru za výrazně nadprůměrný a drtivě poráží spoustu slavnějších a ceněnějších žánrových snímků, které si na označení historický jenom hrají. Potíž je částečně v tom, že Lungin není ke svým divákům moc vstřícný, nevysvětluje a hází je rovnou do vody. A taky ukazuje něco, co nám není moc po chuti. Ona ta Rus za panování Ivana byla hodně odlišná od toho, co prožívala západní, ale i střední Evropa. Zatímco tam tehdy vrcholila renesance, zjemňovaly se mravy, tak v carském Rusku se teprve upevňovala panovníkova moc a začínalo se budovat impérium. Budovat prostřednictvím brutálních masakrů, všeobecného násilí, donucování, strachu a manipulace. Jen poznámka ke komentáři GilEstel, Ivan IV. byl pochopitelně car zakladatel a reformátor, ale to se s krvavou stránkou jeho osobnosti nijak nevylučovalo. Výboje a upevňování moci byly prováděné způsobem, který si nijak nezadal s genocidou. Vyvražďování celých rodin, osad a etnik bylo spíš samozřejmostí než výjimkou. Longin vypráví příběh konfliktu panovníkovy moci s intelektuální opozicí vrcholného představitele církve. Příběh, který v light verzi známe i z divadelní a filmové verze Becketa. Znázornění středověkých reálií Ruska a dobového náboženského zanícení stejně jako herecké výkony považuju za velmi dobré. Horší je to se střihem, který je nepřehledný, zejména v davových a válečných scénách. Pokud jde o výpravu, ta je pochopitelně limitovaná ruskými možnostmi, které nedosahují těch, jakými disponují velká americká studia, ale pořád je na co se koukat. Celkový dojem: 80 %.

První série Matrjošek měla vlastně dvojnásobného kolektivního hrdinu. Byla to skupina dívek s postsovětského prostoru, které byly vylákané do Belgie pod falešnou záminkou a skončily ve striptýzovém baru. Druhým kolektivním hrdinou byli zaměstnanci tohohle podniku, kteří stáli na druhé straně pomyslné barikády. Seriál svou pozornost víceméně rovnoměrně rozděloval mezi jednotlivé postavy a absence hlavní postavy tam kupodivu nevadila. Druhá série Matrjošek je ambicióznější a divák zabrousí tu do jihovýchodní Asie, tu do Rumunska nebo Bulharska či Podněstří, a taky postav a hráčů je tam mnohem víc. Postavy se objevují a zase mizí a scénáristisky je to celé poněkud roztříštěné. Sotva si divák vytvoří vztah k nějaké postavě, ta zemře nebo zmizí, takže dojmy jsou trochu rozpačitější - už proto, že scénárista obětoval potenciálně nejzajímavější postavy, u kterých bych předpokládal podstatně výraznější vytěžení. Zajímavý je vývoj charakterů členů pasáckého gangu, které dostávají spíš tragikomický rozměr, jak se jim postupně jejich podnikání a činy vymykají z rukou. Celkový dojem: 70 %.

Seriáloví Jeden musí z kola ven se sice nekonají, ale tak špičkový kousek se v rámci žánru objeví jednou za uherský rok a hodinářsky precizní jemné tahy mistrů špionážního řemesla ocení v tak vyšperkované podobě jen málokdo. Kdepak, Takoví normální Američané jsou určitě mainstreamovější, ale i tak si s jejich formátem komerční Prima nevěděla rady do té míry, že odvysílání jednotlivých epizod posunula ke druhé hodině noční. To aby nekomplikovala mysl svých oveček. Seriál se tak řadí k takovým titulům jako Breaking Bad, které měly smůlu, že po nich v našich podmínkách nesáhla veřejnoprávní televize a se svou cílovou skupinou diváků se jednoduše minuly. Výše uvedené ale zároveň seriál řadí k té výrazně kvalitnější části produkce. Kladem jsou nejednoznačné charaktery a postavy, které neustále řeší dilema mezi svými (po)city a povinnostmi, mezi morálkou a strachem z odhalení nebo chyby. Takoví normální Američané se vrací do 80. let, období eskalace studené války a soupeření supervelmocí. Dvojice sovětských špiónů vytvoří ve Spojených státech v rámci svého krytí zdánlivě ideální rodinný pár, jenže některé pracovní úkoly se jednoduše s harmonickým rodinným životem neslučují... Celkový dojem: 75 %.

Říká se, že o Vašem vztahu k filmu rozhoduje prvních pět minut. V tom případě bych musel použít hodně slabou nadílku hvězdiček, protože zhruba první půlhodinu mě film spíš nudil a nemohl jsem se nějak dostat do jeho rytmu a nálady. Postupně mě ale ten příběh stále více a více strhával a poslední hodinu jsem si už každou scénu vychutnával bez ohledu na to, že Altman tradičně volí pomalé tempo a šetří nůžky. Altman tady klame názvem, protože Tři ženy se sice v jeho snímku vyskytují, ale (spolu)majitelka penzionu je tam vysloveně do počtu. Drtivá většina prostoru patří Shelley Duvall a Sissy Spacek. Převážná většina kinofilů má Sissy Spacek zafixovanou jako ošklivé káčátko s dobrým srdcem no a Shelley Duvall, to je přece ta ošklivka ze Shining s podivně vyvalenýma rybíma očima. Tady by ale filmoví fanoušci zírali, protože obě holky jsou tu vlastně za femme fatale. Pravda, nikdy ne současně, protože na zvláštní interakci a prolínání jejich charakterů je do značné míry ten snímek založený. Chvíli hraje prim ta a pak zase druhá. Shelley alias Millie je dívka, která se dá nazvat lepidlem. Snaží se za každou cenu upoutat pozornost, získat obdiv a přátele. Sissy alias Pinky zoufale hledá nějaký vzor, někoho, komu by mohla vstoupit do života. Náhoda tomu chce, že na sebe narazí a začne hra, kdo získá postupně navrch. Altman vlastně klame i stylem, resp. žánrem, protože pryč je jeho tradiční obrazová a příběhová koláž. Tohle je čistokrevné psychologické drama se surrealistickým nádechem, které jakoby vypadlo z dílny Polanského. Tu zvláštní náladu a dráždivou ženskou hru jsem si nakonec opravdu užil a Tři ženy ode mě dostanou 75 % celkového dojmu.

Neobyčejně milá pocta americké nezávislé scéně, která úvodní scénou odehrávající se v motorestu připomene Tarantinův magnum opus - konec konců, Tarantinova tvář jako legenda téhle části kinematografie se objeví i na plakátě onoho podniku. Mnohem více než Tarantina ale připomene Jima Jarmushe, dalo by se říct, že kdyby člověk nevěděl, že jde o francouzský snímek evropského režiséra, z fleku by ho zařadil do Jarmuschovy černobílé kinematografie. Čtyři příběhy doplněné apendixem v podobě dohry první epizody jsou ne o velkých zločincích a zločinech plnících média, jako spíš o lidech, kteří si (už) jen na součást galerky hrají. Je to poetické, vtipné a hravé, v rozvláčném tempu a s herci, kteří se baví možná stejně dobře jako diváci. Trochu posmutnělé, nostalgické a náladové. Rozhodně nejde o kriminálku v pravém smyslu slova a ten, kdo k tomu bude přistupovat jako k běžné žánrovce, pohoří. Pro mě jde o autorský film, kde výborným způsobem funguje chemie mezi hereckými dvojicemi. Konec konců, prazvláštní romance mezi servírkou a zkrachovalým lupičem je zahraná partnerskou dvojicí ze skutečného života. Celkový dojem: 85 %.

Pomaturitní setkání po 25letém odloučení by mělo vyvolat u někdejších spolužáků spoustu krásných vzpomínek na dobu bezstarostného mládí, prvních lásek a kamarádství. To by ovšem nesmělo jít o generaci, která přečkala 2. světovou válku, budování komunismu a boj s vnitřním nepřítelem. Záhy se do nenuceného přátelského povídání vkradou nepříjemné tóny vzájemných výčitek, obviňování, sebelítosti, strachu a hořkosti. Katalyzátorem konfliktu je vztah k nepřítomnému třídnímu učiteli, který - jak se záhy ukáže - sedí ve vazební věznici pro pokus o ilegální překročení hranic. Postaví se za něj někdo z přítomných, když každý z nich má co ztratit, a rovná páteř v jejich věku a s jejich životními zkušenostmi zdaleka není samozřejmostí? Poněkud uměle naaranžovaná výchozí situace, kde překvapí i nízký počet účastníků oslavy, je vyvážena mimořádně silnou hereckou sestavou, která už možná dnešní mladé generaci českých diváků tolik neřekne, ale pro nás, odchované federací a společnou televizí, (nemohu zapomenout na pravidelná pondělní setkání se slovenskou televizní dramatickou tvorbou) představovalo kterékoli ze jmen zúčastněných herců pojem a velký respekt. Celkový dojem: 80 %.

Nejvýznamějším poválečným japonským režisérem byl bezpochyby Akiro Kurosawa, ale kdybych měl jmenovat v pořadí druhého mezi japonskými filmařskými esy, zvolil bych po kratším váhání nejspíš Šóheie Imamuru, jednoho ze zásadních tvůrců japonské nové vlny, který se mi kdysi zadřel pod kůží svou Baladou o Narajamě. Nová vlna už je dávno passé, ale Imamura se koncem 90. let k jejímu stylu a cílům vrátil, když natočil snímek Doktor Játro. Na tomhle titulu jsou znát všechny hlavní znaky jeho tvorby: zájem o periferii - hlavním hrdinou je venkovský doktor z odlehlé provincie, zaměření na spodinu lidské společnosti - hrdinou je sice učenec vedený příkladně ušlechtilými pohnutkami, obklopuje ho ale prapodivná sešlost drogově závislého kolegy bez ideálů a cílů, poživačného zhýralého kněze se závislostí na alkoholu a prostitutky, kterou se doktor Játro rozhodl polepšit. Imamura se často pohyboval v žánru satiry a i tady funguje jeho film mnohem víc jako tragikomedie či černá komedie, než jako drama, kam ho žánrově zařazuje popisek na ČSFD. Příběh filmu se odehrává v posledních měsících 2. světové války mezi sebevraždou říšského kancléře a svržením atomové bomby na japonské souostroví. Imamura posměšně líčí agónii vojenského řežimu, jeho nekompetentnost, bezohlednost a zkorumpovanost. A ani svého hrdinu, i když se na jeho počínání dívá s vlídným porozuměním, nešetří, když ironicky shazuje jeho patriotismus a víru v tradiční instituce a hodnoty. Imamurův pohled na Japonsko posledních týdnů před kapitulací je originální, jízlivý a zábavný. Celkový dojem: 80 %.

Krvavý román představuje v rámci produkce české kinematografie úlet, nebál bych se napsat, naprostou bizarnost. A to píšu s vědomím, že v 90. letech u nás vznikalo ledascos, včetně obskurních záležitostí, nad kterými s odstupem času zůstává rozum stát - ty ale byly většinou spojené s pokusy o komerční trháky. Snímek vznikl v souvislosti s privatizací Barrandova a obviňováním vedení firmy ze strany českých filmařů, že naprosto rezignovali na uměleckou tvorbu. Tehdy se někdejší ředitel Václav Marhoul rozhodl zacpat ústa kritikům tím, že vyprodukuje experimentální film vhodný na festivalovou scénu. Využil přitom popularity 3. vydání Váchalova Krvavého románu, kde tenhle kritiky zatracovaný, ale pro sběratele a fajnšmekry kultovní grafik vyjádřil svůj hold brakové literární produkci 19. století. Tohle dílko v době vydání téměř zapadlo, ale začátkem 90. let byla ta správná atmosféra na jeho resuscitaci. Divák může sledovat řadu postav ze šestákových krváků od padlých dívek přes piráty až po zkaženého kněze, jejichž příběhy se prolínají, a při sledování jsem si uvědomil, že mi tenhle styl silně připomíná ve Francii hodně populární Tardiho komiks Podivuhodná dobrodružství Adély Blanc-Sec. Tady je vidět, od koho možná Tardi opisoval.:-) Je to originální, úsměvné, ale jako celek to bohužel sráží přílišná úcta k Váchalovi, která se projeví v nižší srozumitelnosti a především v neslaném nemastném konci. Každopádně je to možnost vidět řadu českých herců, jak si užívají hodně netradiční obsazení, bláznivé situace a jak přehrávají ve stylu filmařiny 20. let. Celkový dojem: 70 %.

Je to zvláštní, ale zatímco s některými tématy pracuje kriminální žánr v nesčetných variantách až do omrzení - namátkou je možné uvést drogovou scénu nebo terorismus - jiným se scénáristé důsledně vyhýbají. Patří k nim i potenciálně atraktivní svět obchodu s bílým masem. Vedle britského seriálu Zvláštní oddělení si ještě vybavím britský snímek Sex Traffic a pak už mně paměť nic nedokáže nabídnout. Belgická televize se rozhodla tohle bílé místo vyplnit rozsáhlým projektem Matrjošky, kde sleduje osudy východoevropských dívek vylákaných pod záminkou práce tanečnice do západní Evropy. Ze sálu se stane bar, z pódia prostor kolem tyče a z tance vyzývavá striptýzová šou, kde se očekává pracovní nasazení i v separé s širokou nabídkou sexuálních potěšení a s neustálým rizikem, že v případě slabšího výkonu dívky nemine prodej smlouvy do podřadného bordelu s agresivní klientelou a s vyhlídkou sexuální nádeničiny toho nejhoršího ražení. Osudy dívek i členů zločineckého gangu se klikatí, někomu se podaří včas vystoupit, někdo se konce jízdy nedočká. Ale svoji cenu nakonec zaplatí každý. Matrjošky představují slušně zvládnutý napínavý seriál s realistickým vyzněním a bez laciných scénáristických berliček a kotrmelců, s přiměřeně odpudivými a přitom uvěřitelnými padouchy a s nikoliv neposkvrněnými klaďasy na druhé straně. Snad je jen škoda, že některé postavy se s přibývajícími díly vytrácí. Bylo by zajímavé sledovat i vedlejší linie vyprávění a naplnit i příběhy vedlejších postav. Celkový dojem: 75 %.

Jde o mé první setkání s tvorbou pro mnohé kultovního režiséra Wese Andersona. A musím napsat, že setkání příjemné a zvoucí k objevování dalších snímků z jeho dílny. Úspěch filmu nespočívá v zápletce - kdyby totiž kostra příběhu měla nést obratlovce, ten chudák se prakticky nehne z místa. Nevím, jak jinde, ale v tomhle případě Andersonova síla spočívá v karikatuře a groteskní nadsázce. Režisér pojal své pátrání po zdroji bohatství majitele hotelu jako fantasy převyprávění moderních dějin střední Evropy od předehry k 1. světové válce a vzniku fašismu po společenské změny plynoucí z politického pohybu doleva. Půvab Grandhotelu vychází mj. i z obsazení epizodních rolí slavnými tvářemi hereckého světa a jejich využití v pro ně netypických pozicích. Tak např. Tilda Swinton si střihla o několik dekád starší postavu zvadlé nestorky nestydatě prachatého rodinného klanu, který usiluje o její život a majetek. Grandhotel Budapešť, to je řada komických postaviček, úsměvných gagů, honiček a krkolomných situací, chytře napsaných a zahraných s nezaměnitelným šarmem. Celkový dojem: 80 %.