Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 849)

plakát

...a bude hůř (2007) 

Trainspotting považuju za jeden z nejlepších britských snímků všech dob, ale přiznávám, že kdyby Boyle prezentoval Rentona a jeho partičku ultimátních asociálů, flákačů a narkomanů jako uvědomělé bojovníky za svobodu, odpůrce establishmentu, konzumismu a železné lady, velice vážně bych uvažoval o odpadu a výletu na ostrovy, kde bych toužil Boylovi nakopat koule. Bohužel přesně tímhle směrem se vydal Nikolaev (nehledě na mechanické srovnání režisérských kvalit, kde Boyle působí jako moderní tryskáč oproti Nikolaeovovi, který si na košilku nalepil pár slepičích pírek, snaživě poskakuje po dvorku a kdáká). Je to směs nechtěného amatérismu, naivity, patosu a scénáristické bezradnosti. ...a bude hůř prodává romantické pojetí undergroundu tam, kde by si zasloužilo mnohem střízlivější pohled. Oni se ti holoubci chtěli tak trochu, a vlastně docela hodně, flákat, chlastat, fetovat a smilnit a státní moc byla příliš tupá na to, aby je nechala na pokoji. Nic povznášejícího v tom, co činili, ale nevidím a moje empatie jsou v tomhle případě na bodu mrazu. Mimochodem, vzpomínám si na jeden článek, kde redaktor šel po kauze únosu československého letadla do západního Německa a ke svému nemilému překvapení, vlastně docela velkému šoku, konstatoval, že StB, která prováděla paralelní vyšetřování vedle západoněmecké policie, si počínala korektněji než německý vyšetřovatel, který považoval obžalované za bandu odporných hippíků. Na německé i české straně se vlastně sešli měšťáci, kteří si přes železnou oponu docela rozuměli. Možná bychom měli přestat vytvářet mytologii, která je podobná té, kterou si vytvářeli komunisté, když obhajovali svůj režim, a vraceli se neustále ke všem těm Annám proletářkám a hrdinnému boji dělníků na barikádách. Ony ty skutečné dějiny často odpovídají tomu omšelému vtipu, kdy sovětský voják místo za Stalina a za lidi , když hrdinně padal se svazkem granátů pod pásy tanků, zařval Zasraný náledí... Celkový dojem: 25 %.

plakát

...a spravedlnost pro všechny (1979) 

70. léta byla v Americe obdobím morálního neklidu, kdy se i kinematografie zásadně proměnila a narozdíl od předchozích dekád, kde kralovaly velkofilmy z dávné historie typu Kleopatry, přišla na řadu závažná společenská dramata a objevil se fenomén tzv. nezávislého filmu. Jewisonův snímek je příběhem mladého idealistického právníka, které frustruje byrokratičnost a zkorumpovanost soudní mašinérie, nemožnost se účinně domoci spravedlnosti, zejména pokud člověk nepatří ke společenské elitě. S jeho poselstvím se nedá než souhlasit, mám ale pocit, že je to kousek na můj vkus až příliš aktivistický a ve své snaze přímočarý. Nesnaží se diváka dovést k poznání, ale předkládá mu hotové pravdy. Na jedné straně stojí zosobněná ušlechtilost, na druhé straně jasně identifikovatelné absolutní zlo. Charaktery jsou prostě příliš černobílé a prostor pro diváka tady není. Celkový dojem: 75 %. Z hereckého obsazení vyčnívá, jak jinak, Al Pacino, který ztvárnil svého Arthura s vášnivým zaujetím.

plakát

10 položek a méně (2006) 

K 10 položkám jsem přistupoval s určitou opatrností, protože Řada nešťastných příhod od téhož režiséra se s mým filmovým viděním dokonale minula. Nicméně byl jsem navýsost příjemně překvapený, protože jde o sympatický nezávislák nebo aspoň nezávisle se tvářící snímek. Je to film o docela obyčejném supermarketu někde na předměstí a jedné unavené pokladní, která se souhrou náhod setká s dosluhujícím hercem, který býval ve své branži žádanou hvězdou. Tohle náhodné setkání přeroste v celodenní výlet naplněný konverzací o životních snech, cílech a hodnotovém žebříčku. Oba dva se na konci rozchází vnitřně obohaceni o pozitivní zkušenost. Ve svém minimalismu je to nápadité a vkusné. Celkový dojem: 80 %.

plakát

100 000 dolarů na slunci (1964) 

Klasicky obsazený a odvyprávěný dobrodružný příběh zasazený do rozpáleného prostředí západní Sahary, kde dávno předtím, než vznikla proslulá Rallye Paříž-Dakar, sváděli neúprosný závod s časem, kilometry a především se svým soupeřem řidiči nákladních kamionů v podání Lina Ventury a Jeana-Paula Belmonda. Kladem i záporem je vlastně totéž - člověk dostane přesně to, na co je zvyklý a co očekává. Nebude tedy zklamán, protože muži jsou praví chlapi, co se umí porvat s nepřízní osudu, přírody i s úklady nepřátel. Na druhou stranu nebude ani příjemně překvapen, protože tenhle kousek důsledně sází na jistoty. Jen trochu zkušenější divák záhy odhadne, jak do dopadne s nákladem i s přátelstvím obou mužů na opačných stranách barikády. Dvojnásob zamrzí nevyužitý potenciál u Venturova spolujezdce - muže s tajemnou a patrně i dost špinavou minulostí. Tady (ale i jinde) mohl být scénárista mnohem vynalézavější a odvážnější. Celkový dojem: 65 %.

plakát

12 let v řetězech (2013) 

Inu, natočené je to důstojně, s mimořádnou pečlivostí, je vidět, že pokud ne sám režisér, tak producent určitě počítal s nějakým tím festivalovým oceněním - ostatně námět je z rodu těch, které si o filmovou cenu říkají dopředu. Přesto 4* jsou v mém případě spíš oceněním formálních kvalit než vyjádřením emocionální sounáležitostí se snímkem. Silný příběh i téma, a přesto jsem se díval na film, který mě po emocionální stránce nijak neoslovil, a co víc, ani mě nijak nepřekvapil. Je tam přesně to, co by člověk čekal, a zatímco na CSFD hůře hodnocený Hlad z dílny Steva McQueena se mi zadřel pod kůži a nutil mě o snímku přemýšlet a vracet se k němu ve vzpomínkách, v případě 12 let v řetězech mám dojem, že jsem si jednoduše udělal čárku. Celkový dojem: 70 %. Někdy se ve filmových komentářích objevuje výraz filmový akademismus - řekl bych, že k tomuhle snímku celkem sedí.

plakát

12 opic (1995) 

Pro většinu kritiků představuje vrchol Gilliamovy tvorby snímek Brazil, zatímco Dvanáct opic považují za příliš mainstreamový film, kde Gilliamův tvůrčí rozhled zabrzdil přísný dohled producenta. Pravdou je, že Brazil je sice v určitých ohledech (především po výtvarné stránce) vrcholné dílo, jenže je zároveň hodně nevyvážené, narcistní a pro většinu diváků obtížně pochopitelné. Dvanáct opic naproti tomu představuje vyjímečně vyvážený žánrový snímek, který stojí na silném tématu, inteligentním scénáři s vysoce emotivním dějem a na konci skvěle vygradovanou tragickou a přece mnohoznačnou závěrečnou scénou. I ukázněný Gilliam předvádí svým divákům absurdní nápady ze své dílny (trestancovo křeslo), orwellovské situace (vědci s dárečky nad Coleovým zmučeným tělem) a spoustu chytrých záběrů se smyslem pro kompozici (Coleův výstup do opuštěného města s divokými zvířaty na římsách domů). Výborný casting v čele s Brucem Willisem, který oproti jiným filmům předvedl špičkové charakterní herectví, které se obešlo bez zápasnických chvatů a úderů. Šílený Brad Pitt, který zase ukázal, že má velmi slušný herecký rejstřík a ne jen hezkou tvář. V malé roli démonický David Morse. Slabé výkony se tady nevyskytují. Pro mě absolutní špička žánru sci-fi. Celkový dojem: 100 %. V rámci žánru výborná práce s časovým paradoxem. I velmi tragické téma hrdiny, který se zoufale snaží zastavit katastrofu, je v řadě scén odlehčeno malými sarkastickými vtípky.

plakát

12 podmínek k dědictví (2006) 

Tenhle film je moralita... Řeklo by se, v dnešní době, stejně jako kdykoliv v minulosti, je morálka potřeba, tak proč si trošku nezamoralizovat? Bohužel je to hodně přímočará a předvídatelná moralita. A to ještě stále není to nejhorší. Ona je to totiž kýčovitě vykalkulovaná podívaná ždímající sentiment a citově vydírající. Filmů o napravení zkaženého zbohatlíka vyprodukovala americká kinematografie už bezpočet a v tenhle kousek není v žádném ohledu inovativní. Méně než 2 hvězdičky si nezaslouží, protože je profesionálně natočený, se slušnými herci a poctivými hereckými výkony. Ale ten scénář a ty dialogy, které se odehrávají ve stylu: "Získal jsi 100 milionů dolarů. - Cože, peníze? Jak to, že nic necítím? Jak to, že mě to neuspokojuje? - To je proto, že jsi se stal jiným člověkem." Nebo: "Chci být s lidmi, které mám ráda, kteří se mají rádi a kteří mají rádi mě." Se slovíčky "rád", "láska", "štěstí" se tu vůbec nešetří a jak je vidět na procentuálním hodnocení, ono to kupodivu vysoce účinně zabírá. Abigail Breslin v roli přemoudřelé holčičky, jak jinak než umírající na leukémii, která organizuje budoucnost své matky a hlavního hrdiny příběhu, si mě svou přítomností v téhle vyčpělé limonádě dokázala řádně zprotivit a musel jsem si připomínat její výborný výkon v Malé Miss Sunshine, abych ji nezatratil. Celkový dojem: 35 %.

plakát

12:08 Na východ od Bukurešti (2006) 

Pět hvězdiček tomu přes velkou lítost nedám, protože forma poněkud pokulhává za obsahem a přes rozumnou stopáž se první polovina trošku táhne a celkem zbytečně rozpitvává nelichotivou přízemní existenci protagonistů příběhu. Zato druhá polovina, která se odehrává v televizi během živého diskuzního vysílání, je doslova skvělá a je to myslím pro mě zatím ta dosud nejpřesnější výpověď o realitě generace, která zažila pád komunistického režimu a následnou deziluzi z popřevratových poměrů. Zažila ji mimochodem naprosto oprávněně, protože elity a jejich skutky jsou jen výsledkem celkového stavu společnosti a změny myšlení jsou mnohem těžší než formální změny režimu. Elity nejsou o nic lepší ani horší než zbytek společnosti a dělají jen to, co jim ti dole dovolí. Tenhle snímek je v zobrazení skutečnosti daleko nejblíž pravdě než jakýkoli český snímek, který se v posledním dvacetiletí chtěl vyrovnávat s naší minulostí. Televizní sešlost řeší, jestli se v provinčním městě na východ od Bukurešti odehrávala revoluce nebo jen místní pasivně čekali na pád moci v hlavním městě. Lidská paměť, jak známo, funguje selektivně a člověk si rád upravuje vlastní životopis do té míry, že tomu nakonec sám věří. Konfrontace s realitou, respektive s viděním svých bližních, pak může způsobit přímo gejzír tragikomických výstupů, které odhalují konjunkurálnost a přizpůsobivost našich hrdinů. Styl humoru, který se doslova vyžívá v trapnosti a malosti filmových postav, je docela vzdálený našemu hřejivému a nostalgickému, řekněme, hřebejkovskému stylu. Celkový dojem: 85 %.

plakát

13. komnata - 13. komnata Jany Šulcové (2007) (epizoda) 

Celý cyklus 13. komnat je vlastně kultivovaným bulvárem, který navíc staví na osobních výpovědích svých hrdinů a jejich blízkých, takže chybí oponentura a skutečný pohled pod pokličku. Díl o Janě Šulcové patří k tomu lepšímu, co cyklus nabídl, ale o upřímnosti některých výpovědí v dalších dílech bych skutečně pochyboval... Celkový dojem 55 %.

plakát

13. komnata - 13. komnata Jiřiny Šiklové (2008) (epizoda) 

Šiklová není popkulturní ani sportovní hvězdou a její portrét nebude z těch nejsledovanějších. Je to ale tak silná a integrovaná osobnost s tak zajímavou minulostí, že i hodinový dokument by v jejím případě nestačil zmapovat její životní osudy...Celkový dojem 75 %.

Reklama

Reklama