Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 849)

plakát

Dokud nás svatba nerozdělí (2017) 

Mé třetí setkání s tvorbou autorské dvojice Toledano a Nakache dopadlo nad očekávání dobře, i když (možná právě protože) jde o naprosto odlišný koncept a styl humoru, než s jakým celosvětově uspěli v případě Nedotknutelných. Jak už zaznělo ve více komentářích, tenhle kousek není řachanda, nýbrž příjemný, lehce plynoucí snímek podkreslený pohodovou hudbou, který má ambice vykouzlit na řadě míst mírný úsměv, nikoliv salvu smíchu. I když prostředí svatební hostiny svádí pokládat film za jednu z nesčetných variant romantických komedií, opak je pravdou. Dokud nás svatba nerozdělí je komediální příběh z prostředí pracovního kolektivu, tedy subžánru kdysi tak protežovaného v zemích východního bloku. V tomhle filmu se tvrdě maká - pravda, ne vždy efektivně, v ukázkové souhře a s očekávanými výsledky. Parta v našich končinách nepříliš známých herců odvádí spolehlivou práci a za sebe můžu jen dodat, že jsem se bavil přesně tak, jak to režijní dvojka zamýšlela. Osobně nemívám rád filmařinu založenou na zpitvořených figurkách, tady mi ale absence hlavní postavy nahrazené množstvím vedlejších postav s jedním nebo dvěma důležitými výstupy přišla navýsost funkční. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Realita (2014) 

Křehká a citlivá je duše umělce, kdy největší překážku na cestě za úspěchem mu klade vlastní rozjitřená mysl a tréma. Realita je důmyslná, vtipná, surrealistická hříčka o tom, že to s lidmi od kumštu vůbec není jednoduché. Bere si na mušku kde co, sebestředným producentem počínaje, a nutno říci, že mě zasáhla do černého. Pár scén mi dokonce připomnělo starého dobrého Buňuela. Je to originální, hravé, svěží a nebojí se to střílet do vlastních řad. Většinu času jsem měl úsměv od ucha k uchu. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Oběť (2019) (TV seriál) 

Jemná sympatická tvář Kelly Macdonald na sebe bere podobu Nemesis i soudce Lynche, aby prosadila své pojetí spravedlnosti a znovu našla klid. Jak podotýká její manžel, o vině i trestu člověka, který kdysi krutě ublížil její rodině, rozhodl soud. Své si odseděl, tak nač ještě jitřit rány? Jenže způsob, jakým se britská justice vyrovnala se ztrátou jejího malého syna, ženě připadá zcela nedůsledný a nedostatečný. Chce konfrontaci. Chce stanout tváří v tvář pachateli vraždy a nebojí se otevřít staré rány, aby mohla nové zasazovat za cenu toho, že i jí pár jizev přibyde. Obeť je znepokojivá britská minisérie o tíži viny a hranicích trestu, která v psychologické rovině zachází dál, než jsme zvyklí u žánrové produkce. A je zatraceně dobrá, vyvolává emoce a vede k přemýšlení. Pravda, trošku mi překážela snaha posunout sérii do thrillerové polohy, některé postavy byly možná navíc, viz přítel dcery a jeho prazvláštní vztahová motivace. Ale to jsou jen drobné kazy na opravdu zajímavé práci. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Nula nula nula (2020) (TV seriál) 

Roberto Saviano je investigativní novinář, který svou knihou o Gomoře natolik rozzuřil kmotry italského podsvětí, že musí zbytek svého života trávit v kasárnách pod policejní ochranou a kamkoli se hne, doprovází ho početná skupina bodyguardů. Tento nevlídný životní styl ovšem způsobuje, že má dostatečný klid a čas pro svou tvorbu. Tak přišla na svět nová kniha, kterou italský štáb beze zbytku využil a zrodil se seriál, který patří k tomu nejlepšímu z televizní tvorby posledních let. Pro Saviana už je italský poloostrov malý, a tak si posvítil na globální byznys s narkotiky. Mapuje cestu kokainu z amerického kontinentu do Evropy. Je to krvavé putování doprovázené korupcí, střety s konkurencí a zásahy státní moci. Divák sleduje tři linie vyprávění, které se posléze protnou, a čtyři skupiny hráčů, kteří na špinavém obchodu participují. Někdo se stane vítězem, někdo zaplatí cenu nejvyšší. Seriál připomíná titul staršího Soderberghova snímku Traffic - nadvláda gangů. Nehledejte tady kladné postavy, ty mají drobný význam jen jako oběti bezohledných predátorů. Série není rozmělněna velkým množstvím dílů, a neobsahuje proto žádnou vatu. Její hlavní hodnotou jsou postavy - záludné, tvrdé jako žula, odhodlané riskovat a nemilosrdné jako Nemesis. Pro žánrového fanouška je to lahůdka, kterou by bylo chybou vynechat. Celkový dojem: 95 %.

plakát

4 dny v máji (2011) 

Berlín padl, vůdce německého národa se odebral na věčnost a každým dnem se očekávala kapitulace německých branných sil. Do boje se už nikdo nehrne, komu by se chtělo umírat těsně před koncem války. Vlastně už zbývá jenom úklid. Skupina německých vojáků, kteří se shromáždili na břehu Baltu, se nicméně Rudé armádě vzdávat nechce. Neláká je vidina proslulých sibiřských lágrů a nucených prací. Kalkulují s únikem lodí do Dánska, kde britské zajetí skýtá podstatně příznivější budoucnost. Sovětský kapitán na ně nenaléhá. I on žije vidinou brzkého příměří a riskovat střet s desetinásobnou přesilou se mu nechce. Navíc má svých starostí dost. Jeho skupina se usadila v sirotčinci a jeden německý chlapec by rád zažil boj na vlastní kůži a získal nějakou tu vojenskou slávu. 4 dny v máji je komorní válečný snímek, kde víc než o velkolepý epický obraz bitevní vřavy a válečné techniky jde o intimní zobrazení osobních dramat lidí, kteří se musejí vyrovnat se ztrátou dosud známého světa, s novou odpovědností a především s tím, jestli a za co umírat na samém konci války. Je to na první pohled nenápadný, ale emočně působivý snímek, který se mi vryl pod kůži. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Bídníci (2019) 

Na základě jediného filmu nedokážu odhadnout, jestli se zrodil frankofonní Spike Lee, ale jako celovečerní hraný debut představují Bídníci mimořádný kousek plný energie, nekompromisnosti a vzpoury proti systému. Ve Francii po svém uvedení zaslouženě ovládl kinosály a vyhrál, co se dalo. Tématický zpřízněná dánská Shorta je sice nadprůměrná a každopádně působivá, ale v zásadě nejde o víc než o akční film s určitým sociálním podtextem. Bídníci mají větší záběr. Ukazují nechvalně proslulá pařížská panelová předměstí obývaná nezaměstnanými (a leckdy i nezaměstnatelnými) imigranty a outsidery. Ladj Ly ukazuje gheta jako složitý ekosystém, který ovládají místní šíbři, kriminálníci a islamisté. Policie se jen marně pokouší držet krok a vyvolat dojem, že stát má situaci pod kontrolou. Během dvou vyhrocených služeb tříčlenné policejní hlídky režisér ukazuje, jak to tam chodí a s kým nebo s čím je možné se setkat. Nejde o rutinní kriminálku, ale o žánrovku výrazně přesahující do sociálního dramatu. Kolotoč nudy, chudoby, kulturní a národnostní neukotvenosti vytváří hodně výbušný Molotovův koktejl, který spálí všechny, co se mu připletli do cesty. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Hlídka (2019) 

Patřím už k pamětníkům, a tak si vybavuji, že bulharská kinematografie měla už za časů reálného socialismu pověst tak špatnou, že se k nám její filmová produkce dostávala v rámci kulturní výměny "spřátelených" zemí opravdu zřídka. Ani 90. leta nepřinesla změnu, co můžete chtít po divoké privatizaci v balkánském prostoru... Mám od těch dob tendenci pohlížet na tamní produkci s určitou nedůvěrou až despektem. Komendarevův snímek mi ukázal, jak ošidné je přistupovat k filmům s předsudky. Má totiž vymazlený scénář, který obratně balancuje mezi několika žánry. Sledujeme tři policejní hlídky během náročné noční služby a jejich příhody přinášejí divákovi nelichotivou zprávu o stavu bulharské společnosti 30 let po pádu komunismu, kdy se země motá v depresivním kruhu bídy, korupce, odlivu mozků a arogance mocných. Tragika se střídá s komikou, beznaděj s momenty naděje. Film ani na minutu nenudí a patří k těm vzácným momentům, kdy si říkáte, že přesně kvůli tomuhle má smysl stále hledat perly mezi hnojem. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Hlava 22 (1970) 

Kapitán Yossarian má problém. Vláda Spojených států chce vyhrát válku, důstojníci chtějí kariéru a vyznamenání, Yossarian chce v první řadě přežít. To - sami uznáte - nejsou tak úplně shodné cíle, zvlášť když Yossarian s každým dalším zbytečným mrtvým a s každou další ukázkou rozkladu morálních hodnot čím dál víc ztrácí ideály a roste v něm znechucení nad bezohledností a manipulacemi ze strany velících důstojníků. Yossarian je protipólem příkladných, uvědomnělých hrdinů válečných příběhů o odvaze a cti. Je v něm něco z Haškova Švejka a něco z Krylova Neznámého vojína. Yossarian nejdřív šílenství kolem sebe nechápe, ale čím víc ho poznává, tím víc ho touží poslat někam a zařídit se po svém. Při shlédnutí jsem oceňoval ironii, situační komiku a výsměch tradičnímu patetickému pojetí války, ale plně jsem Nicholsův snímek docenil až po seznámení se stejnojmenným seriálem. Snímek se s tím nepáře, je trefnější a cítím v něm větší přítomnost autora předlohy Josepha Hellera. Mimochodem, v době vzniku, který se datuje do doby vietnamské války, měla řada předních filmových amerických publicistů s filmem, respektive s jeho hrdinou, problém. Považovali ho za amorálního zbabělce, který maří protinacistické válečné úsilí. Já ale Yossarianovi a jeho zaječím úmyslům naprosto rozumím. Celkový dojem: 90 %.

plakát

O kuřatech a lidech (2015) 

Jsou filmy, které hladí diváka po srsti, a jsou ty, které se tomu vzpírají. Jensen znovu dokazuje, že mu nic není svaté a že má nevyčerpatelnou zásobu fantazie. Jsou mu ukradená společenská tabu a neohlíží se na pohoršení části divácké obce, která se ošívá nad vtipy mířícími k tělesnému postižení nebo k morálně nepřípustným formám sexu. Sdílím Jensenův nekorektní pohled na svět a užil jsem si jeho výlet za plody šílených vědeckých experimentů měrou vrchovatou. Výrazně k tomu přispělo i obsazení povedené rodinky. Skandinávská herecká esa to rozjela ve velkém stylu a jejich potměšilá klauniáda nešetří nikoho a nic. Doporučovat film na potkání bych se neodvážil, ale osobně jsem byl tentokrát s Jensenem při jeho porušování přírodních zákonů a společenských pravidel na jedné lodi. Jen si tak říkám, kam až je ochoten zajít příště. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Bouře duší (2019) 

Filmy jako Bouře duší vznikají v dnešní Evropě jen sporadicky a soustavně se jim věnují snad jen Poláci a Rusové. V první řadě představují nejnákladnější a technicky nejnáročnější typ produkce za situace, kdy jsou diváci zhýčkaní válečnými velkofilmy amerických a asijských studií. Za druhé jim nesvědčí stávající společenské klima, kdy evropské kulturní elity jsou kosmpolitní a vyznávají multikulturalismus. Národní hrdost si spojují s nacionalismem a patriotismus pro ně bývá jen jiným termínem pro fašismus. Projekty typu Bouře duší většinou souvisí s potvrzováním národní identity a státnosti. V případě Pobaltí pak přímo s obnovou národů, které vzhledem k počtu obyvatel a historickému vývoji vůbec nejsou samozřejmostí. Na poměry malé lotyšské kinematografie jde po všech stránkách o mimořádný výkon. Mladičký Arturs toho za pět let stihne opravdu hodně. Pozná tři ženy, vystřídá tři armády, bojuje za čtyři různé režimy, zažije tři ofenzívy, utrpí čtyři zranění a jeho rodiště se ocitne pod čtyřmi státními útvary. Jo, Evropa tehdy byla hodně divoké místo pro život a hodilo se být stále ve střehu. Bojové scény jsou nasnímané bez patosu a heroizace té správné strany, počínání filmových hrdinů netrpí logickými kotrmelci. Jednoduše jde o kvalitního zástupce žánru. Celkový dojem: 90 %.

Reklama

Reklama