Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 850)

plakát

Chalífát (2020) (TV seriál) 

Hodnocení filmů a seriálů se obvykle odvíjí od srovnání a Chalífát měl tu smůlu, že jsem ho zhlédl až po absolvování vynikající izraelské série Our Boys. Ta patří k nemnohým titulům, který lze přiřadit označení perfektní, precizní, bez jakýchkoli kazů a přešlapů. Chalífát je sice, řekněme, svěží a natočený na aktuální téma, nicméně k perfektnímu zážitku má daleko. Herecké výkony v některých případech jen průměrné, myšlenkové pochody a skutky některých postav vyvolávají pocit spíš scénáristovy snahy jít vytčeným směrem než hodnověrné reality. Někde jsem četl přirovnání k americkému Homeland a to nepovažuju za pochvalu. Místy je jasně cítit snaha zatraktivnit příběh stůj co stůj. Přesto jde o zajímavý a doporučeníhodný kousek. Celkový dojem: 75 %.

plakát

Hejtři (2020) 

Hejtři se charakterizují jako antikapitalistická kapela a vůbec jim nepřijde absurdní účinkovat v soutěži Eurovize, která je už řadu let považovaná za symbol té nejbizarnější a nejvýstřednější popmusic, za těžce zkomercializovanou nevkusnou show. To se opravdu kapitalističtí magnáti polekali... Vzpomínám si, jak některé kapely i jednotlivci z hudební branže dokázali v 60. až 80. letech opravdu provokovat a znervózňovat establishment. Tohle je neškodná bouře ve sklenici vody. Parta, co vypadá bez kostýmů jak skupinka introvertních studentů teologické fakulty, co přijela kázat o morálce. Jestli takhle vypadá revolta podle mileniálů, tak to jsme v p*deli, vážení, a elity můžou být naprosto v klidu. Být popstar nebylo nikdy jejich cílem, tak to tedy zdařile mystifikují a trvá jim to nějak dlouho. Dokument o mladých rebelech by neměl nudit a Hejtrům se to bohužel daří. Nehledě na to, že jsou směšní tím, jak jsou autenticky vystresovaní svým "odvážným" protestem a bojí se - o co vlastně? Čelit cenzuře a kariérním tlakům nebo dokonce fyzickým útokům dnes znamená zastávat jiné názory a bouřit se v jiných zemích, než je Izrael. Takoví redaktoři Charlie Hebdo by mohli povídat. O složité situaci na Blízkém východě a problému Palestiny, kde bych vážně nechtěl dělat arbitra, ví tahle partička příliš málo. Celkový dojem: 35 %.

plakát

Kočičky (2020) 

Jen nemnoha filmům se podaří stát se bojištěm v urputně vedených kulturních válkách současnosti. A nejen to - stát se dokonce milníkem, který jde proti panujícím trendům. Do konce 80. let prosazovala cenzuru pod vlajkou náboženství a mravopočestnosti pravice - své by mohli vyprávět např. členové skupiny Monty Python při natáčení Života Briana. Poté štafetu pod záminku boje proti sexismu, rasismu a xenofobii převzala kulturní levice a bylo vidět, že ji to tažení za formování nové morálky vážně baví a že tvůrčí svobodu dokáže omezovat stejně jako kdysi církev. Kočičky vrátily do hry odepisované konzervativce, kteří vzpláli rozhořčením nad údajně pedofilním charakterem díla a snažili se dosáhnout zákazu promítání poukazem na sexualizaci nevinných dětských duší. Na to, kolik vášní snímek vyvolal, jde až překvapivě o nevinné a jemné dílko, jehož vznik byl evidentně motivován opačně - snahou před sexualizací dětí varovat. Mimochodem, v tomhle podání mi ona starostlivost přijde vlastně přehnaná. Reklamní průmysl, pop-music nebo modelling představují reálnou hrozbu a takové dětské soutěže miss jsou mimořádně odpornou formou zneužívání dětí, kterou by bylo záhodno filmařsky odhalit a odsoudit. Napodobování provokativních tanečních kreací popových tanečnic partou holek na začátku puberty mi přijde jako spíš námět pro komedii než kritické drama. Každopádně film se nezabývá manipulací ani sexuálním násilím a pro mě osobně bylo zajímavější jeho pozadí, kde vykresluje život přistěhovalecké komunity a jen tak mimochodem zaznamenává plíživý rozklad francouzské společnosti stmelené kdysi nacionalismem a republikánských sekularismem. Pokud mám hodnotit čistě filmovou stránku, na to, že jde o debut, je to promyšlené, chytře vystavěné a řemeslně zručně natočené dílo, které bych za normálních okolností ohodnotil 4 hvězdičkami. Vzhledem ke zlomyslným odpadům některých uživatelů databáze přihodím pátou. Těm puberťákům to nevyčítám, protože podobně si počínali senátoři, guvernéři a další potentáti světové politiky, kteří jsou o pár dekád starší a mají za sebou dlouhou dráhu ve společensky odpovědných funkcích. Celkový dojem: 85 %.

plakát

Křížem krážem Izraelem - Tel Aviv (2020) (epizoda) 

Izrael je fascinující země a je skutečné umění a doklad mimořádného talentu natočit cestopis, který nebude mít aspoň průměrné hodnocení. Tučkovi se to evidentně s vydatnou pomocí Veroniky Žilkové podařilo. Ta vzhledem k diplomatickému působení svého manžela teoreticky mohla být zasvěcenou průvodkyní po Svaté zemi, jenže jí místy přímo zoufale schází vypravěčský šarm, který je znát např. na moderování cestopisů Michaela Palina. Z cestopisu se stává one-woman-show paní Žilkové, která věcný přístup zaměňuje za snaživé diblíkovství a násilný humor. Působí to místy trapně a především sebestředně. Schází tu smysluplná koncepce a při nejlepší vůli to nevytáhnu výš než na 40 % celkového dojmu. Z Veroniky Žilkové se nestala ani nestane kvalitní průvodkyně dokumentem. Divadelní prkna by jí slušela víc...

plakát

Maloměšťáci (2020) (divadelní záznam) 

Nemám rád hysterické divadlo a afektovanou přepjatost, kterou režisérská dvojka svým hercům naordinovala. Myslím také, že toho Stalina si ruská inteligence tak nějak zasloužila. Rád bych viděl Gorkého slavný text v nastudování jiného souboru, ať mám srovnání a nehaním klasika. Z ansámblu mě plně uspokojil spolehlivý Cyril Drozda, z mladších tváří zaujala výrazně snad jen Lucie Andělová. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Mogul Mauglí (2020) 

Obsah sliboval jiný film, než který jsem nakonec viděl. Mogul Mauglí není filmem o hledání vlastních kořenů a není ani filmem o tvůrčí krizi. Je především filmem o osobní krizi vyplývající ze závažné nemoci, která nečekaně hlavního hrdinu vyřadí ze hry a naplňování jeho vysněných cílů. Svět raperů byl vždycky sebestředný - ještě víc, než je u jiných hudebních hvězdiček a superstar zvykem - a Bassam Tariq tuhle pravdu naplňuje mírou vrchovatou. Zed je zahořklý a vystrašený, a to se hodně podepisuje na atmosféře filmu. Námět sliboval obrovské možnosti popsání generačních konfliktů v přistěhovaleckých komunitách, kde je obrovský rozdíl mezi myšlením první a druhé generace přistěhovalců, kdy děti prochází mnohem větší krizí identity než jejich rodiče zavření do gheta vzpomínek a izolace vlastní komunity. Hodně možností sliboval i konflikt mezi cítěním dynamicky sílících menšin s majoritní společností, divák mohl být zasvěcený do nekonečných zuřivě vedených kulturních válek, které k nám vzdáleně doléhají ze západní Evropy a Severní Ameriky. To všechno se ale objevuje ve snímku jen v malé míře, spíš okrajově v halucinogenních scénách, které mimochodem vyznívají z celého dramatu nejsilněji. Chyběl mi tam i černý humor, který by s největší pravděpodobností doprovázel českou verzi příběhu. Bylo by zajímavé sledovat pákistánský klan se spoustou strýčků, tetiček a nepřeberného množství sestřenic a bratranců, svět, který nám je nekonečně vzdálený. Místo toho jsme svědky nimrání se Zeda ve vlastních bolestech. Ne, že bych mu nerozuměl, podobné degenerativní onemocnění se u mě v poněkud jiné formě rozvíjí už řadu let, ale přece jen mě to s přibývajícími minutami uspokojovalo méně a méně a v posledních 10 minutách, kdy by měl film gradovat a které bývají pro divácký dojem nejzásadnější, jsem s Tariqovým filmem ztratil kontakt. Takže za mě jsou to jen 2 hvězdičky, byť velmi silné. Po herecké stránce nemám připomínek, Rize Ahmeda považuju za pozoruhodný objev už od Jedné noci a i když jsme si tentokrát úplně Tariqem nesedli, rozhodně nepodceňuju ani jeho. Talentu prokázal ve své hrané prvotině dost. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Na palubu! (2020) 

Ze všech snímků TADY VARY jsem Na palubu! věřil nejvíc, ale momentálně nezakrývám rozpaky. V konečném výsledku je totiž snímek takové lehké letní pohodové romantické, snadno zapomenutelné - nic. Na komedii je to málo vypointované, což rozhodně neznamená, že se zde nevyskytují situace, které vyvolají lehký úsměv. Neustále jsem ale měl pocit, že vidím promarněný potenciál. V příběhu, postavách i jednotlivých scénách. Tohle prostě není film, který dlouho utkví v paměti, který je silný a působivý. Kdybych měl najít příměr v oblasti mých oblíbených deskových her, tak bych si vybavil zenové Tokaido. Pokud jste na něj naladění, budete odměnění, v opačné případě vás rychle začne nudit. Jako prvotinu čerstvého absolventa filmové školy bych Na palubu! ocenil víc, ale takhle nemám důvod jít výš než na 50 % celkového dojmu.

plakát

Neortodoxní (2020) (TV seriál) 

Jedním z (mnoha) paradoxů židovského náboženství je to, že chasidské židovství, které považujeme za "echt" ultraortodoxní pojetí víry, je vlastně v židovské historii relativně moderní fenomén, protože vzniklo až v 1. třetině 18. století, tedy má cirka 300letou historii. Příběh se nemusí vztahovat jenom k radikálně konzervativnímu židovskému hnutí, podobný seriál by se dal snadno natočit v muslimském nebo konzervativně fundamentalistickém křesťanském prostředí, nemluvě o stovkách nejrůznějších náboženských sekt. Tématicky silné, ale vidím tam několik výrazných háčků, které mě nutí zůstat při zemi. Zajímavá je americká linie, která popisuje bizarní vztah členů chasidské komunity k okolnímu světu i sobě navzájem. Dala se ale rozvinout ještě výrazněji, protože jakkoliv je čtyřdílná série vlastně krátká k tomu, aby obsáhla pro diváka tak atraktivní prostředí, tempo je víc než vlažné a především v obou prostředních dílech máte pocit, že by měly přijít na řadu nůžky. Naproti tomu evropská linie už je vyloženě naivní a zkratkovitá, procesy, kterými musela hrdinka příběhu ve skutečnosti projít, trvaly reálně roky a tady vidíte úžasnou proměnu během několika dní pobytu v Berlíně. V takovém případě totiž nebojujete s právníky nebo nenávistnými členy komunity, ale s tím, co se vám od dětství ukládalo v hlavě a co vás formovalo. Tabu jsou ve skutečnosti ve vás a je nesmírně těžké je překročit. To se podle mě Neortodoxní přiblížit nepodařilo. Osobně myslím, že kdyby se seriál natočil skutečně podle povídky a nedošlo ke zbytečným úpravám, byl by zajímavější a hlavně pravdivější. Trochu rušivě na mě působila i představitelka hlavní role, která jako kdyby si odskočila z natáčení tragického příběhu umírající na leukémii nebo tuberkulózu, případně z prostředí koncentračního tábora. Poslední výhrada směřuje k uchopení vedlejších rolí coby karikatur. To se týká především manžela a jeho nezdárného bratrance. Celkový dojem: 55 %.

plakát

Nula nula nula (2020) (TV seriál) 

Roberto Saviano je investigativní novinář, který svou knihou o Gomoře natolik rozzuřil kmotry italského podsvětí, že musí zbytek svého života trávit v kasárnách pod policejní ochranou a kamkoli se hne, doprovází ho početná skupina bodyguardů. Tento nevlídný životní styl ovšem způsobuje, že má dostatečný klid a čas pro svou tvorbu. Tak přišla na svět nová kniha, kterou italský štáb beze zbytku využil a zrodil se seriál, který patří k tomu nejlepšímu z televizní tvorby posledních let. Pro Saviana už je italský poloostrov malý, a tak si posvítil na globální byznys s narkotiky. Mapuje cestu kokainu z amerického kontinentu do Evropy. Je to krvavé putování doprovázené korupcí, střety s konkurencí a zásahy státní moci. Divák sleduje tři linie vyprávění, které se posléze protnou, a čtyři skupiny hráčů, kteří na špinavém obchodu participují. Někdo se stane vítězem, někdo zaplatí cenu nejvyšší. Seriál připomíná titul staršího Soderberghova snímku Traffic - nadvláda gangů. Nehledejte tady kladné postavy, ty mají drobný význam jen jako oběti bezohledných predátorů. Série není rozmělněna velkým množstvím dílů, a neobsahuje proto žádnou vatu. Její hlavní hodnotou jsou postavy - záludné, tvrdé jako žula, odhodlané riskovat a nemilosrdné jako Nemesis. Pro žánrového fanouška je to lahůdka, kterou by bylo chybou vynechat. Celkový dojem: 95 %.

plakát

Rytíři spravedlnosti (2020) 

Nevím, kam Jensen na ty nápady chodí, ale funguje to. Někdy vyloženě potěší, nikdy ale vyloženě neselže. Znovu ukazuje, že mu nic není svaté, a dokáže spojovat zdánlivě nespojitelné hrdiny, žánry i emoce. Rytíři spravedlnosti jsou černou tragikomedií o hodně nepovedené cestě za pomstou. Mimo jiné se divák dozví, proč nemáme věřit konspiračním teoriím, ale i to, proč severské země nepotřebují trest smrti. Jensen divoce mixuje absurditu s nahodilostí a pokud jste ochotni skousnout nějaké to násilí a cynický humor, který kašle na společenskou korektnost, je slušná šance, že si tuhle jízdu s partou pošahaných outsiderů užijete. Celkový dojem: 80 %.

Reklama

Reklama