BruceW

Christopher Nolan ukazuje, že ve filmu Batma začíná celou trilogii pouze uvedl a hluboko do příběhu se noří teprve s Temným rytířem. Ten je zcela odzbrojujícím návalem obdivuhodných hereckých výkonů, nečekaných zvratů, do sebe zapadajících detailů a akčních scén. Temný rytíř je příběhem o problémech dobra bojujícího se zlem jako by vždy se svázanýma rukama za zády. Joker je v tomto směru více než padouchem, je totiž pokušením i vnitřním svědomím zároveň. Jeho ztělesnění v podání Heatha Ledgera je strašidelné, zábavné a uhrančivé, což nakonec stálo herce bohužel i život. Joker je ovšem jedna z nejnáročnějších postav v dějinách komixu i kinematografie a Ledgerovo ztvárnění bude bezpochyby už navždy zapsáno jako to zdaleka nejvěrnější. Pokud existuje něco jako nejlepší film, pro mě osobně je to Temný rytíř. Věřím mu totiž každou jednu vteřinu.

Dnes už dávno kultovní a již při svém uvedení zcela fenomenální snímek uvádějící trilogii, která změní pohled na svět každému alespoň trochu pozornému divákovi. Matrix je neuvěřitelně mnohaúrovňovým, komplexním a detailně propracovaným dílem a mnohem spíše i celým filozofickým systémem. Nesčetné množství symbolů od jmen postav přes podbarvení scén až po gestikulace herců dávají záruku toho, že po každém novém zhlédnutí objevíte něco nového. Matrix je pak naprostým zjevením především proto, že do naší lineárně smýšlející západní civilizace vnáší východní pohled na svět naplněný motivem cesty, cyklických pohybů a skutečného porozumění okolnímu prostředí. Nic nikdy není takové, jak se zdá, a teprve Matrix v člověku skutečně probudí ten pocit, kdy prostě musíte vědět, co že je to skryté za zrcadlem.

Období let 1968-1969 je jedním z nejsložitějších v celých československých dějinách. Sami s ním dosud jako národ nejsme zcela vyrovnáni a Hořící keř je na středoevropské poměry monumentální dílo, které nám může v pochopení minulosti hodně pomoci, což je na "pouhý film" obrovská zásluha. Agnieszka Holland vzdala velmi důstojný hold událostem, které sama prožila během svých studií v Praze. U podobného filmu je potřeba ocenit každou jeho maličkost od kostýmů přes práci s exteriéry až po na naše poměry dalece využitou hudbu. Výborné jsou herecké výkony všech hlavních postav, přičemž každá jednotlivá z nich symbolizuje nejrůznější postoje celého národa. Za podobným filmem pak vždy stojí především velmi důkladná práce s historickými materiály, jejichž převedení do scénáře se Štěpánu Hulíkovi více než podařilo. Film působí až hrůzostrašně realisticky, což je způsobeno zejména vhodně využitým střídáním dobových a hraných záběrů. Hořící keř popisuje vybranou tématiku zcela věrně a právě díky obsahu i zpracování by měl být povinným filmem pro každého studenta československých dějin.

Kompilace zajímavě poskládaných leteckých záběrů na naši planetu, které ukazují Zemi tak, jak jste ji ještě neviděli. Dlouhé pohledy na nejvyšší hory i propasti hlubin podbízivě dokumentují nádheru našeho světa a zároveň pukazují na to, jakým způsobem se k tomuto bohatství chová člověk. Celkové ladění snímku doplněné zejména o velmi kvalitní instrumentální hudbu donutí diváka k zamyšlení, což je očividně i hlavním cílem filmu. Originální francouzský komentář k tomu svou melodičností dodává nádech skutečného vcítění do obrovského ekosystému v podstatě jako do lidské osoby, jež nám neustále pouze dává a my přitom vracíme tak málo.

Wow. Neuvěřitelně silný film, který je nádherný ve svém obsahu i ztvárnění. Člověk je až příliš zvyklý na věci tak samozřejmé, jako je například gravitace, bez níž jsme pouze kusem hmoty plujícím prostorem. Každý z nás proto hledá místo, které nás ochrání svou přitažlivostí. Gravitace není jen o fyzice, ale také o vzájemné blízkosti lidských duší, což je téma zpracované již nesčetněkrát, ovšem v podání Alfonsa Cuaróna je podáno výjimečně jemně a s drtivou tísní zároveň. Sandra Bullock vkládá do hlavní hrdinky její ženskou slabost i silné odhodlání zároveň, čímž dodává další zajímavý kontrast celému snímku. Citlivá a mnohobarevná hudba ve spojení s fascinujícími obrazovými výjevy ze zemského orbitu nakonec přidává to poslední, co chybí každému vskutku skvělému filmu, kterým Gravitace bezpochyby je.

Stud je velmi tísnivý příběh o osobním vězení svého vlastního těla a vnitřních tužeb. Velmi expresivně je přiblížena emocionální vykořeněnost dnešní materialistické společnosti vyobrazená na osamělosti hlavního hrdiny, kterého fantastickým způsobem ztělesňuje Michael Fassbender. Tomu podobná role sedla už v předchozím McQueenově filmu Hlad, ale teprve Stud dává možnost vyniknout jeho hereckému umění. Celý film je epicko-lyrickým zamyšlením nad moderním světem a hledáním místa v něm pro každého z nás. Zvláště výjimečná je kamera, která střídáním dynamiky se statikou a jemným sledováním detailů skutečně vtahuje diváka až do nitra hlavního hrdiny. Dlouhé záběry s melodickou hudbou jsou pak jednoduše nádherné a oslňující a přitom hluboce dramatické zároveň.

Těžko by někoho napadlo, že tématiku válečného odboje, antisemitismu a lidského hněvu lze zpracovat podobným způsobem. Takový už ale Tarantino ve svých dílech prostě je, a tak je tento film výstižný i uhýbající, vtipný i vážný, koncentrovaný i bezbřehý zároveň. Líbí se mi především práce scénaristů, neboť celý snímek je v podstatě vystavěn zejména na dlouhých dialozích a monolozích, jejichž nekonvenční skladba vždy něčím překvapí. V hlavních rolí vyniká Brad Pitt v obrazech tak amerického vojáka, jakým jen americký voják může být, Christopha Waltze pak jeho postava na plátně vysloveně baví, když vybuchuje hněvem i smíchem se stejnou grácií.

V české kinematografii naprosté zjevení - úzce provázaná česko-polská spolupráce dala vzniknout pro mě možná nejlepšímu domácímu filmu. Celé galapředstavení je vystavěné zejména na geniálním scénaři, dechberoucích hereckých výkonech a originálním ztvárnění vrcholného díla ruského realismu, jehož přepis jen tak mimochodem do méně než dvou hodin není vůbec žádná legrace. Velmi se mi líbilo hravé využití natáčecích míst, z čehož se stává v podstatě další hlavní role. Zvláště živé je propojení karamazovského příběhu s více či méně podobnými reálnými problémy postav, mezi jejichž světy je přepínáno s velkou noblesou a inteligencí. Karamazovi zasáhnou a především dávají tušit, jak skvělé filmy lze točit s nevelkým rozpočtem při v podstatě divadelním ztvárnění.

Schopnost bratrů Nolanových obalit poměrně banální příběh hluboce epickým intergalaktickým zážitkem, kdy se kocháte každým dalším pohledem a událostí, je jednoduše unikátní. Interstellar je vším možným - příběhem o konci Země a lidstva, tužbách jednotlivce i celého lidského druhu, ale především o lásce mezi otcem a dcerou. Nolanovy filmy oceňuji především za to, že v dnešní pokrytecké době zahalené udájnou politickou korektností se nebojí hlásat ve svých dílech určitá poselství, která pak skutečně dokážou člověka po odchodu z kina donutit k přemýšlení a inspirovat do života. Takové sdělení se skrývá snad za každým malým kouskem scénáře a právě hra se symbolikou i těch nejmenších částí filmu zaručuje, že jedno shlédnutí nemůže stačit nikomu. Když se ještě přidá jak jinak než výborná hudba Hanse Zimmera a mechanická poctivá práce nad každým detailem, která je Nolanovi více než vlastní, je tady film, který se zapíše do dějin kinematografie, třebaže skutečně doceněn bude podle mého názoru teprve časem.

Podle mnohých dílo přeplněné kýčem, které si ale vytváříme my sami, tudíž jde o náš problém, nikoliv třístovky. Zack Snyder se snažil zachovat grafickou stránku komixu, což se mu podařilo více než úspěšně a vizuální podoba filmu se stala hlavním poznávacím znamením. Obsah přináší strhující příběh hrdinství hned několika různých postav ve svých vlastních životních bitvách za jednu společnou věc. Na první pohled se může kdekomu zdát, že jde jen o primitivní akční scenérie, ovšem snímek má i mnohem hlubší rovinu ve věcech jako agoge, kalokagathia, odvaha, smysl pro povinnost a řád. Osobně oceňuji i velmi dobrý scénář, který - uznávám - může velmi lehce zklouznout k parodii sebe sama, ovšem to záleží jen a pouze na síle víry v hrdinské činy, jež máme každý jinou.