Poslední recenze (534)
Sbohem (1966)
Lodní siréna připomínající tu z továrny na stereotyp a hučení polnice zvěstující každodenní soukromou apokalypsu vyvolává paradoxní pocit stojaté přístavní vody, jejíž loď vězí na místě a přitom se neodvratně sune ke svému konci. Het afscheid balancuje na pomezí života a smrti v úzkostném bezčasí černobílé kamery, kdy divák stejně napjatě jako hlavní hrdina čeká na závan větru, který by lodí na mělčině konečně pohnul - ať již jakýmkoliv směrem. Možná lehce ohrané téma, leč vždy nosné, je vyzdviženo krom suverénní režií především krásnou kamerou.
Kaettekita jopparai (1968)
Cirkulární struktura snímku, který ve své druhé polovině zrcadlí tu první formou rozvíjení variací, inherentních původnímu rozvržení, film nejen připomíná robbe-grilletovské hrátky s deleuzovsky inkomposibilními světy, ale ideálně přiléhá k samotnému tématu: co kdyby si mohl japonský árijec dálného Východu zopakovat vlastní život v jiné podobě, jako příslušník podřadného korejského etnika? Jako by u nás v České repubilce jistý parlamentní bílý polo-Japonec a zároveň polo-Čech mohl prožit svůj život v zrcadlovém opakování jako polo-Korejec a polo-Rom... Tragikomedičnost tohoto filmu vyplývá z této cirkularity, která neodkazuje než ke koloběhu lidských dějin: kompulzivní opakování nadřazenosti jedněch nad druhými. Óšimovo experimentální pískoviště, které ostatně ve filmu diegeticky vychází z pláže, čerpá sílu právě ze subverzivní sebekontradikce, v níž se nikomu nemůže nic stát, protože je jenom loutkou/ postavou v koloběhu filmového pásu, kterou lze dle libosti oživovat, a faktem, že z tohoto pískoviště člověk rychle vykročí do reálného světa stejně, jako se skončí opice (rasistická figura par excellence) po opilosti: konec filmu splývá s kulkou do spánku, po níž již nic nenásleduje.
A Casa Assassinada (1971)
Sartrovská floskule, že peklo jsou ti druzí, platí beze zbytku - peklo skutečně není místo, stejně jako smrt nemá topos: je v hudbě, slovech, pohledech a objektivu kamery. A na místo "slunce v duši", slunce krásného, brazilského, slunce obratníku kozoroha, státu Minas gerais, je v duši smrt. Je až něco mytologického na tématu, v němž se rodina uhnívající bývalé aristokracie nebo vysoké buržoazie uzavře do své izolované staromilsky vytapetované petriho misky a je uměleckým mikroskopem zvnějšku pozorována stejně, jako je zvnějšku ohrožována průvanem modernity. Největší přínos u tohoto filmu leží ve dvou věcech: zaprvé, tento průvan nereprezentuje žádný zjednodušený agitační symbol, ale postava stejně hysterická a ve své vzdorovité energii takřka stejně slabomyslná, díky čemuž nesmyslné dohady, obvinění, žárlivosti, řevnivosti, iluze a chiméry nevyznívají, jako by existovala jednoduchá cesta ven tím správným směrem. Díky čemuž zadruhé: film je nejsilnější, když opustí onen vnějšek a ponoří se dovnitř své petriho misky - smrt jako hlubina prostoupí celou mízanscénu, rámování i pateticky sladký neoromantický hudební podkres.
Poslední deníček (25)
Au contraire.
Ve věku 91 let zemřel nejmladší ze všech režisérů. Věčnou čest věčnému revolucionáři filmu!
JLG
1930 - 2022