Dionysos

Ve věku 91 let zemřel nejmladší ze všech režisérů. Věčnou čest věčnému revolucionáři filmu! 

JLG

1930 - 2022

Celý svůj čsfd deníček jsem věnoval zamyšlení se nad hudebním videoklipem jako kulturním a audio-vizuálním artefaktem. Neposuzuji „kvalitu" dané hudby, ale její dobu, kterou spoluutváří. Není mým úkolem snažit se odhalit další Madonu, Kiss, Rolling Stones, Beatles, Pink Floyd. Je jasné, že mezi Taylor Swift, Adele, Katy Perry, Norah Jones, někde jsou. Proto se tyto poznámky omezují jen na ta nejsledovanější hudební videa z toho místa, které definuje moderní život a jež není nutno představovat. Tyto poznámky mají jediný cíl - podnítit v náhodném čtenáři jeho vlastní reflexi.

Co v Tobě zažehne vášeň? Radost ze života? Co v nás probudí to nejlepší? „Do you know that there's still a chance for you./ 'Cause there's a spark in you? / You just gotta ignite the light and let it shine." Tak co Tě zapálí? Srdce Katy Perry. Nebo spíš její parádní poprsí? Je možné nespojit tyto dva obrazy? (Firework, California Gurls)
„California girls/ We're unforgettable/ Daisy Dukes Bikinis on top/ Sun-kissed skin/ So hot/ We'll melt your popsicle" (...) „Kiss her, touch her, squeeze her buns." Není spíš úkolem písně rozpustit místo mého popsiclu můj mozek? A proč si svůj mozek někdo nechává dobrovolně roztéct? Takové otázky je třeba si klást.

Viz výše.

Smiřte se s tím, milovníci, znalci kvalitní hudby. Vše, co milujete, je před tváří historie již teď prach, jenž zajímá jen bezejmenné mrtvoly, kterými je úzký kroužek vašich přátel a fajnšmekrů. Artový film, nemainstramová hudba, avantgardní umění – již v tuto chvíli jen antikvární veteš budoucích akademiků, uzavřených pro změnu v jejich ghettu. Nic z těchto ghett nepronikne na světlo boží, tam ven, kde žije lidstvo. Autorádia, kadeřnictví, u vody, v televizi, když zapnete internet – pop a jeho esence si vás najde a s ním mainstream všeho ostatního. Big Bank Theory, Hra o trůny, Spielberg, jestli dostane Di Caprio konečně Oskara. Beatles, Michael Jackson a Rihanna se již teď šklebí jako fresky antických nekropolí na pošetilce, kteří chtěli vzdorovat své době.

Mnohé z forem miliardového popu úspěšně již celá desetiletí praktikuje i celá sféra ostatní hudby, byť hudebními specialisty zvána „kvalitní". Prázdná místa písničkových textů – you, me, „I was made for lovin' you babe, you were made for lovin' me" - volající po vyplnění posluchačovým fantasmatem, opravdu nevynalezla Rihanna! Mnoho dalších rysů je navíc vlastní hudbě jako takové – ale toto nemá být manifest proti hudbě. Že to pro váš žánr neplatí, že vy posloucháte něco skutečně odlišného? Vítejte v ghettu.

„I know a place/ Where the grass is really greener." (CALIFORNIA GURLS) Existuje lepší definice objet petit a, toho předmětu touhy, dodávající objektu lásky to „něco" navíc, tu nezachytitelnou plnost, která naplňuje milujícího stejně jako milovanou? To něco, co dělá úsměv neodolatelným, oči zářící, zemi lásky zemí nejmodřejšího nebe. Na pozadí kouzelné země Candyfornia se rýsuje jméno posla všech snů – Hollywoodu. Zde končí a začíná pop, rock, platinové desky, stejně jako všechen film. Populární hudba, hollywoodský film – pakt fantasmatu proti reálnu. Hollywood je Hollywood a Youtube je jeho prorok. Hudba je opium lidstva. Podstatou je toto: dnešní posluchač je zítřejší divák Hollywoodu, z kterého na rozdíl od lolli-popu (a ani zde ne vždy) nikdy nevyroste. Dospělý divák Hollywoodu je dítě, poslouchající pop, i kdyby celý život poslouchal art rock.

Vrcholem dějin jedné audiovizuální kultury pozdního kapitalismu je videoklip k THIS IS HOW WE DO. Zoufalství všech postmoderních levičáků nad všepohlcující mocí společnosti spektáklu, která již své oponenty neubíjí k smrti, ale pojímá je do sebe, neguje každou byť původně podvratnou, svěží, skandální, novou diferenci a udělá z ní jen další moment v totalitě všeobjímajícího konzumu, živícího se právě vším novým – to je THIS IS HOW WE DO, kde se Mondrian předhání s Hopperem o to, kdo bude lepším pozadím pro našpulené pozadí tanečnic. Kde se postmoderní ironie a hra s žánry (střih mezi hraným a animovaným) stávají materiálem pro sebevyjádření kulturního průmyslu, negujícího sebevyjádření všech ostatních (pokud nejste young urban creative, jehož sebevyjádření splývá s komercionalizací). Celý videoklip připomíná T,O,U,C,H,I,N,G od Sharitse, tento dotyk pudu smrti – byl Sharits vizionář, nebo ho zná pan režisér a využil ho jako zdroj „inspirace"?

Někdo namítne, že tento miliardový pop sleduje takřka jen pubertální omladina. Daily Mail poskytl hezkou spirálu, která oproti dnes stále častější dluhové spirále míří opačným směrem a dává tak naději – čím starší, tím méně mainstreamový. Naději falešnou. Socializace hodnot, osvojování si mentálních struktur, jimiž po zbytek života jedinec v drtivé většině případů myslí, návyky libidinální ekonomie, zvnitřňování svého habitu – to vše je nikoliv překvapivě nejúčinnější v raných letech. Že jsou pak navyklé formy a struktury naplněny (trochu) jiným obsahem, již nic nemění. I když se posluchač posune o něco více či méně mimo mainstream, stále je mamutí pravděpodobnost, že bude sledovat mainstreamový film, reprodukovat jeho normy, sledovat americké seriály. Lidstvo se od 20. století snažilo vytvořit nového člověka – nakonec stvořilo Youtube a tím nevědomky uspělo.

Katy Perry, WIDE AWAKE. Katy skončí natáčení. Krásný, naplňující, s plno milými lidmi okolo, ale přesto namáhavý job. Někdy sní o tom, že od všeho uletí, že se vrátí do klidného dětství, že jí ta holčička v ní pomůže nalézt ztracenou energii. Katy pak může opět vystoupit na stage. A je náhoda, že její sen má podobu fantasy světa, v době, kdy se točí/ píší ty nejprodávanější filmy a bestsellery o vlkodlacích, hobitech, čarodějích, dracích a mladých dívkách? Lacan říkal, že touha je vždy touhou Druhého. Sny popové hvězdy se dokonale kryjí se sny jejích konzumentů.

Proč se pozastavovat nad videoklipem, když jde o hudbu? Zvuk uniká poutům vizuálu a jako pocity obchází pokřivenost jazyka? Chyba – vizuální stránka klipů samozřejmě proměňuje význam hudebního textu; do fantasmatu se vkládá nevědomé pokřivení. Rihanna, UMBRELLA. Nedostává text písně surrealistický podtext, vztáhneme-li ho k oficiálnímu zhmotnění jeho slov? Z deštníku bezpečí a jistoty mé lásky se stává náhražka tyče z nočního klubu. Od nynějška musí hudba žádat obrazovku Youtubu o svolení se podívat do zrcadla; stejně jako němé gesto zahynulo se zvukovým filmem, zvuk a hudba již nikdy nenaleznou svou pravdu jen v sobě samé.

Pohled. Bez něho by žádná popová diva nevytáhla miliardu zhlédnutí. Spojíme-li funkci pohledu s poznámkou o simulakru (viz níže), dostaneme další nástroj, jak videoklip překračuje domnělé hranice obrazovky počítače či mobilu a spojuje diváka/ reálný svět se světem fikce. Pohled prochází obrazovkou, spojuje konzumenta s jeho ideálním alter-egem pupeční šňůrou fantazie. Stát se objektem (pohledu) Druhého je sice tzv. perverzní, ale stále jednou ze psychologických struktur, korigujících naší touhu. Fantasma v psychoanalýze má ostatně i ten prvek, že se v něm člověk vidí z pozice Druhého. Není to proto Katy či Taylor, kdo se stává pasivní figurkou ve fantazii diváka (který si představuje, že pohled patří jemu jakožto znak lásky k němu), ale je to divák sám, kdo ze sebe dělá bezmocnou figurku ve hře vlastních fantasmat, dokonalé to iluze naplnění a života. DIAMONDS: „Eye to eye, so alive."

Když už si na tebe nikdo nevzpomene, zamiluje se do Tebe videoklip. You a Me jsou hlavní postavy všech písní stejně jako Jů a Hele večerníčků. Já a Ty jako prázdný shifter, bezobsažné zájmeno, naplněné konkrétním mluvčím v konkrétní situaci. A zde naplněné libidem – divák se identifikuje s lingvistickou jednotkou jako past nastraženou na jeho imaginární touhu. To je pravý mechanismus ideologického podmanění – Althusserovská interpelace ujařmující jedince skrze adresnou výzvu, která z bezejmenného individua dělá jedinečný subjekt („Hej, Ty tam!"), nachází oporu v touze jedince po identifikaci s touhou Druhého, popové hvězdy. (Tak jako v životě a v běžném jazyce se lingvistické jednotky vypovídání stávají místem fantasmatu, ztotožňujícího reálný subjekt se subjektem výpovědi.)

Nemá cenu všude cpát Jacquesa Lacana, snad jen – nikdo jiný než hudební branže nedokáže tak skvěle prodávat fantazma plnosti, naplnění touhy. Prázdné místo (srovnej název BLANK SPACE) touhy, strukturální nemožnost jej zaplnit, to vše je ve videoklipu dokonale vytěsněno; chaotický střih, zvuk a zpěv ve své zdánlivé spontánnosti, jež vychází přímo zevnitř a obchází umrtvující zprostředkování pomocí slov a jazyka; obsah písní, kde jde zásadně o „ultimate feeling", znemožňují zachytit prázdno, okolo kterého krouží. Jestli jste si mysleli, že v lásce, životě, světě vždy něco chybělo a vždy něco chybět bude, nejste diváky Youtubu.

Současné videoklipy se paradoxním způsobem řídí „principem reality" (viz odstavec o simulakru) – v jejich světě se již nesetkáváme jen s blonďatými Venušemi a svalnatými Titány a hlavně, ne jen s dokonale naplněnou láskou! Aneb Taylor Swift, „We are never, ever, ever getting back together." Jako by hudební branže pochopila, že po desetiletích nabádání k nezávazným vztahům a impulzivním sexuálním hrám dojde člověk ve svém milostném životě postupně k modu operandy ve tvaru sinusoidy – jednou jsi nahoře, jindy dole. A svět videoklipů nesmí opomenout poptávku ze strany těch, co jsou právě dole (a těch je vždy většina). Sama Taylor však nabízí jediné správné řešení: BLANK SPACE. 1 500 000 000 zhlédnutí. Ti dva krasavci jsou dokonce od sebe neodlišitelní, což by někdo mohl číst jako marnost bytí a lásky, ale to tu čtvrtinu lidstva asi neznejistí. Koloběh života se nesmí zastavit.

Nemá cenu opakovat nepochybně zjevné komentáře o tom, že písně jako I KISSED A GIRL, polibek Miley a Katy, klip CAN'T REMEMBER TO FORGET YOU, a další, jsou jen taktický prostředek využívání mužské fantazie. Stejně jako lesbické kategorie na pornostránkách. Jde však o to, že člověk internetu dosahuje ukojení svých sexuálních i kulturních tužeb zásadě formou několikaminutových videí. A že není jisté, který druh uspokojení hledat na PornHubu a který na Youtube. Mladí se tak socializují do budoucnosti.

Ale nejen kritika je možná – vždyť ta jejich videa jsou z formálního hlediska, přes všechna svá obrazová i obsahová stokrát převařená klišé, často mnohem zajímavější, než moderní evropský art! Evropští „umělečtí" režiséři zcela rezignovali na nekonvenční práci s obrazem, střihem, zvukem, snad čímkoliv – divákovi neustále předkládají jen nudnou lineární a primitivně chronologické příběhy, ozvláštněné jen a pouze tím, že jejich záběry trvají duchaplně a arthousouvě dlouho. To, pánové, ještě nedělá umění. Filmové umění si nechalo zpronevěřit dynamický střih a výstavbu děje hudebními videoklipy.

Některé videoklipy jsou skutečně zajímavější co do struktury vyprávění než valná část současné filmové produkce. V 60. a ještě i 70. letech bylo v echt artové kinematografii zvykem využívat sílu diskontinuity. Ta dnes přežívá jen na jedné straně v experimentální tvorbě (na kterou nikdo nekouká) a na druhé ve videoklipech (na ty koukají miliardy). Když vidím v BLANK SPACE různorodě a nechronologicky seřazené sekvence 1) Taylor Swift rozbíjející milencovo auto, 2) z vpovzdálí rozbíhajícího se milence, 3) milence mrtvolně ležícího na zemi, 4) Swift v různých jiných figurách, rekapitulující jejich vztah, zamáčknu slzu nad sovětskou montážní školou, nad Robbe-Grilletem, Resnaisem, osmdesátníkem Godardem a sedmdesátníkem Lynchem.

Nemá cenu popisovat a vypočítávat narážky na sex, lízání všeho možného, k tomu dnes stačí vlastní oči a znalost angličtiny. Děsivé „f word" dřív bývalo zločinem. Srovnej BB TALK, „Fuck me so you stop baby talking". Srovnej celou Miley Cyrus.

Videoklip BB Talk je ostatně jen posledním důkazem, že psychoanalýza ani dnes není mrtvá. Není, co dodat.

Z třiceti nejsledovanějších videí na Youtube je dvacet osm hudebních. Zbylá dvě jsou pohádky pro děti.

V době internetu a globálního konzumu je těžší získat miliardu kliknutí na Youtube, než miliardu dolarů v businessu. Nevypráví poslední verze kapitalistické pohádky příběh o kreativitě, jež hory přenáší a zisky přináší? Starý dobrý burzián Buffet se asi teď dobře baví.